Zakotvit v neznámých vodách

Před čtyřmi lety jsem se dobrovolně přestěhoval do Švédska. Bylo to prosté. Zamiloval jsem se, zadělal na syna a tak bylo logické to dotáhnout do konce. Ovšem mnoho z těch co se vydali na stejnou cestu jako já, ovšem mnoho let předemnou, to měli podstatně jiné. Nesrovnatelně jiné.

O čem to vlastně mluvím? No pochopitelně o emigrantech. O lidech, kteří opustili Československo kvůli svým politickým názorům, kvůli své národnosti (Židé před 2. světovou válkou) nebo původu (myšleno šlechtického, hlavně po roce 1948) a nebo prostě nechtěli, aby jejich život řídili komunisti. Mezi takovými lidmi byl i třeba československý emigrant Vladimir Oravsky, který se ve Švédsku vydal na dráhu spisovatele. On, Katharina Oravsky Sandström, Peter Kmec, Tomas Kramar a Jaroslav Suk jsou autory knihy Kdo mě okradl o mého bratra, která vyšla v loňského roce v českém překladu.

Nyní je kniha Kdo mě okradl o mého bratra dostupná zdarma v češtině. Níže si můžete přečíst jednu kapitolu z této knihy, která je planá faktů, poznatků o Švédsku, ale také plná osobních příběhů z oné doby.

Pojďme tedy na to. Uvařte si kafčo, do misky si dejte nějaké zobání a pohodlně se usaďte. Bude to dlouhé, ale určitě to bude stát za přečtení až do konce.

kdo-me-okradl-o-meho-bratra

Kapitola z knihy Kdo mě okradl o mého bratra, autor Tomas Kramar.

Zakotvit v neznámých vodách

21. srpna 1968 jsme měli cestovat s celou rodinou na hroby máminých rodičů do Kremnice. Zbudil jsem se na pronikavý zvuk mnohem dřív, než zazvonil budík. Byl to zvuk samopalu, já jsem měl čtrnáct roků a dodnes jsem na tento zvuk nezapomněl. Znovu jsem usnul. V šest ráno se přiřítil do mého pokoje můj bratr. Rozčileným hlasem mě volal na balkon, kde už byla shromážděná celá rodina. Dole na ulici, kde jsem se obyčejně hrával, jezdil na kole a scházel se s kamarády, jsem viděl vojenské auta a tanky. Ničemu jsem nerozuměl a nikdo z rodiny neposlouchal moje otázky, protože všichni intenzivně diskutovali. Tahal jsem bratra za rukáv pyžama, dokud mi konečně nevysvětlil, proč jsou tam vojenské auta.

21. srpen 1968, sovětské tanky v ulicích Prahy (zdroj Wikipedia, volné dílo)
21. srpen 1968, sovětské tanky v ulicích Prahy (zdroj Wikipedia, volné dílo)

 

Tehdy jsem ještě nevěděl, že tyto události změní můj život, který bude pokračovat v Druhé krajině, s novými zvyky, kulturou a jazykem. Nevěděl jsem, že tyto tragické události budou začátkem něčeho, pro mě, velmi pozitivního.

Ve škole jsem se učil, že Sověti jsou naši nejlepší přátelé a ochránci, kteří nás během druhé světové války osvobodili od Němců. Tvrdá propaganda ve škole mě velmi ovlivnila. Zanechala tak hluboké stopy, že když zavraždili Johna F. Kennedyho, byl jsem rozhořčený, že moji rodiče a jejich přátelé truchlili. John F. Kennedy byl přece americký prezident a Amerika byla náš nepřítel. Amerika znamenala kapitalizmus. Měli tam hojnost všeho, zatímco děti v Biafře hladověli.

Do Kremnice na hrob matčiných rodičů jsme samozřejmě nejeli. Zůstali jsme doma, poslouchali rozhlas a dívali se na televizi. Druhý den mě bratr vzal do města. Šli jsme mezi řadami ruských tanků. Několikrát jsem viděl, jak Čechoslováci rozčileně diskutovali s ruskými vojáky a jak tito byli bombardováni otázkami „proč nám to děláte?“ a „proč nejdete domů?“ Velmi dobře si pamatuji, jací byli ti mladí ruští vojáci rozpačití. Dny plynuly a situace byla stále kritičtější. Přicházely zprávy o mrtvých v Praze i v Bratislavě. Jedno odpoledne jsem znovu zaslechl ten zvláštní zvuk samopalu. Byl jsem zvědavý a vyběhl jsem na balkón. Viděl jsem muže, který běžel jako o život. Vběhl do brány na druhé straně ulice a o několik vteřin později za ním vběhl ruský voják se samopalem v rukách. Byl jsem tak vystrašený, že jsem nezpozoroval, že za mnou stojí otec. Důrazně mi zakázal být na balkóně. Ještě dnes přemýšlím, co se asi stalo s tím pronásledovaným.

Můj otec byl vedoucím lékařem v Bratislavě a byl odpovědný i za otázky zdravotnictví na Slovensku. Často byl v televizi a měl vlastní relaci, kde jednou za týden hovořil o škodlivosti kouření. Vysoké postavení otce znamenalo velký vliv a mnoho kontaktů. Zařídil, že nás, mě a moji starší sestru Julii, 27. srpna 1968 rakouský velvyslanec vzal z Bratislavy na hranice svým diplomatickým autem. Loučení s otcem, bratrem a přáteli bylo bolestivá. Bylo to loučení s traumatickou nejistotou a příšerným pocitem, že se už možná nikdy neuvidíme. Slzy tekly a hrdlo se pevně sevřelo. Trošku mi odlehlo, když mi bratr, těsně před tím, než jsem nasedl do auta, pošeptal do ucha: „neboj se, brzy se uvidíme.“

Cesta k hranici byla lemovaná dlouhou řadou různých vojenských vozidel. Všechny auta kontrolovali, kromě našeho s diplomatickým označením. Velvyslanec zastavil asi sto metrů před hranicí, popřál nám hodně štěstí a poslední kousek jsme šli pěšky. Když jsme přišli na hranice, přikázal jeden ruský voják, aby sestra vešla do celnice a ukázala pasy a doklady. Já jsem čekal s kufry venku a zdálo se mi, že se čas zastavil. Voják mě požádal, abych otevřel můj kufr. Sundal zbraň z ramene a hlavní se začal nonšalantně vrtat mezi šaty. Chtěl jsem zakřičet na sestru, ale od strachu jako bych oněměl. Je těžké odhadnout, jak dlouho jsem stál a čekal, ale byl jsem velmi rád, když jsem ji uviděl. Vzali jsme nejtěžší kufr mezi sebe a v druhé ruce jsme každý nesli svůj batoh.

Mezi československou a rakouskou hraniční závorou byla úzká, asi dvě stěpadesát metrů dlouhá, pustá asfaltka. Po obou stranách nebylo nic než širé pole. Blížili jsme se k rakouské hranici, viděli jsme hromadu lidí a žurnalistů s fotoaparáty a s filmovými kamerami, které byly namířené na nás. Když jsme přišli k rakouské hranici, oba jsme se zastavili, vystrašení tím rozruchem. Nevěděli jsme, co máme dělat. Stáli jsme tam, dokud na nás někdo nezakřičel, abychom podlezli pod závorou. Když jsme ji nakonec podlezli, uslyšeli jsme „Vítejte na svobodě.“ Sestra ukázala papíry rakouskému celníkovi. Rutinně je prohlédl, potom je s úsměvem vrátil.

Cesta za rakouskou hranicí byla zablokovaná privátními auty, autobusy a o něco dál stál vrtulník. Porozhlédli jsme se, který autobus by nás vzal, ale popošel k nám jeden pán a zeptal se, zda nás může vzít autem do Vídně.

Od mámy jsme měli adresu jejího známého, dr. Hájka. Bylo dohodnuté, že když se nám podaří dostat se do Vídně, máme jít k němu.

Když jsme přišli k dr. Hájkovi, vroucně nás přijal. Po čtyřech dnech ve Vídni, 2. září 1968, jsem dostal příležitost svézt se s dr. Dolanem, jedním máminým známým, autem do Stockholmu. Sestra zůstala ve Vídni. Opustili jsme Vídeň a přes Švýcarsko, kde jsme přenocovali u přátel dr. Dolana, jsme pokračovali přes Německo. Do Švédska jsme přijeli 4. září 1968. Z cesty do Stockholmu si velmi dobře pamatuji dálnici Vätterleden. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jezero Vättern. Sem se určitě vrátím, slíbil jsem si.

Druhé největší švédské jezero Vättern (foto Catasa, zdroj Wikipedia, licence CC BY-SA 3.0)
Druhé největší švédské jezero Vättern (foto Catasa, zdroj Wikipedia, licence CC BY-SA 3.0)

 

Během dvaačtyřiceti let ve Švédsku jsem našel několik fantastických perliček. V jižním Švédsku jsem okouzlen místy jako Skanör-Falsterbro, Höllviken a jeho okolí, Tylösand a Österlen, kde jsou překrásné pláže s charakteristickým bílým, jemnozrnným pískem. Snad jsou to ty nejkrásnější pláže v Evropě. Abyste našli něco podobného, museli byste se vydat až do Západní Indie, kde kombinace palem, krásných pláží a pochopitelně tepla, vítězí dokonce aj nad Švédskem. Jiné oblasti s krásnou přírodou jsou na severu Švédska, jako například Riksgränsen, s nízkými, do daleka se táhnoucími horami, mezi kterými se rozprostírají průzračná a i v létě ledově studené jezera. K dalším mým oblíbeným přírodním krásám patří ostrovy Gotland a Öland. Absolutně nejkrásnějším místem v celém dlouhém Švédsku je však bez pochyby Stockholm, obklopený množstvím okouzlujících ostrovů. Tento ráj jsem poprvé objevil v roce 1989, když jsem si koupil svoji první motorovou loď. Vyjet si jednoho krásného letního dne s lodí na moře v okolí Stockholmu, najít pustý ostrov, rozložit se, vykoupat se, pochutnat si na rybce, kterou jsme chytili, vypít si sklenku vínka a sledovat západ slunce v zrcadle vodní hladiny, je balzám na duši. Potom si zafilozofovat s rodinou a dobrými přáteli, a tehdy zapomenu na všechny eventuálně pracovní a jiné problémy a jen si vychutnávám život.

Pobřeží s křišťálovými pláženi v Österlen, kraji Skåne (foto Conny Fridh, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není v knize)
Pobřeží s křišťálovými pláženi v Österlen, kraji Skåne (foto Conny Fridh, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není v knize)

 

Staré opevnění na ostrově Gotland ve Visby (foto Emelie Asplund, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součástí knihy)
Staré opevnění na ostrově Gotland ve Visby (foto Emelie Asplund, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součástí knihy)

 

Na cestě do Stockholmu mě překvapilo, že nám lidé v autech, které jsme potkali, vesele mávali. Zeptal jsem se Dolana, proč to všichni dělají. Vysvětlil mi, že Československo je v souvislosti s ruskou invazí velmi aktuální v novinách, v rozhlase a v televizi. Naše auto bylo označené CS a lidé nás svým máváním vítali ve Švédsku. Byl to dobrý pocit a hned jsem byl vůči Švédům pozitivně naladěný. Večer 4. září jsme nakonec dorazili do Stockholmu a město na mě udělalo hned od počátku hluboký dojem.

Později jsem služebně procestoval skoro celý svět a viděl jsem mnoho krásných krajů a mnoho krásných velkoměst. Přesto jsem byl po každém návratu do Stockholmu víc a víc okouzlen tímto městem, postaveným na vodě, uprostřed zelené, svěží přírody. Stockholm je podle mě nejkrásnější hlavní město na světě. Švédi milují přírodu a proto ve Stockholmu a všude ve Švédsku při plánovaní výstavby se snaží zachovat jí co nejvíce. Stromy, zeleň, skály a parky leží neporušené a upravené mezi domy a budovami. Uprostřed města, u Grand Hotelu, můžete chytit lososa. Stockholm má několik center a každé má svou speciální identitu.

Ve Stockholmuna mě čekala Ilonka, mámina přítelkyně z dětství. Hned když jsem přijel, volal jsem do Kristinehamnu, kde máma už pracovala. Byla nepopsatelně ráda, že jsem ve Stockholmu. U večeře zazvonil telefon. Ilonka nadšeně zakřičela, že je to pro mě. Byl to otec, který s radostí v hlase oznámil, že on i bratr s rodinou jsou ve Vídni. Přijeli tam den po tom, kdy jsem já Vídeň opustil. Vzpomněl jsem si na to, co mi bratr zašeptal, když jsme se v Bratislavě loučili: „neboj se, brzy se uvidíme“. Moje obavy, že se možná s otcem a bratrem dlouho nebo už nikdy neuvidíme, byly naštěstí neopodstatněné.

Stockholm bez vody, skal a zeleně, není Stockholm (foto Ola Ericson, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součastí knihy)
Stockholm bez vody, skal a zeleně, není Stockholm (foto Ola Ericson, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součastí knihy)

 

Oba, matka i otec, byly velmi moudří lidé. Bohužel, matka zemřela na rakovinu v roce 1986 a otec nás opustil v roce 2003. Otec měl nádor na mozku a v červnu 2003 začal ztrácet schopnost mluvit a číst. Průběh byl rychlý, zemřel už v září toho roku. Nemoci říct co chce, nemoci číst co chce, to bylo něco, co si otec velmi bolestivě uvědomoval a byl z toho hrozně smutný. Velmi rád četl nejen noviny, ale i odbornou literaturu, rád diskutoval o politických událostech ve světě i o literatuře. Vždy věděl, co se dělo ve světě a s velkým zájmem sledoval vývoj medicíny. Otce jsem si velmi vážil i kvůli jeho pevným etickým principům. Mnohokrát jsem v nové zemi stál před etickým dilematem. Jiné zvyky, jiný pohled na život, na lidské hodnoty, vedly k tomu, že jsem se ocitl v situacích nebo stál před problémy, které se mnou zdali těžké. Tehdy jsem se mohl obrátit na otce. Otec měl neoblomnou víru ve vývoj lidstva, v dobré jádro člověka a v demokracii. Jedním z posledních přání otce bylo, aby byl pochovaný ve Stockholmu, po boku matky. Tak máme, po dlouhém čase, oba rodiče v naší nové vlasti, ve Švédsku.

Ráno 5. září 1968 mě Ilonka posadila do vlaku na stockholmském hlavním nádraží s přísnými instrukcemi. Mám sledovat hodinky! V Kristinehamnu budu přesně ve 14:55. Ilonka mi dala lístek, na kterém stálo švédsky „Jmenuji se Tomas Kramar“, „Jedu do Kristinehamnu, kde mě čeká moje matka.“ Tyto dvě věty jsem se naučil nazpaměť a to byl teda můj první kontakt se švédským jazykem. Pro takového čtrnáctiletého je těžké cestovat samému ve vlastní zemi a ještě těžší v zemi, jejíž jazyk, normy a zvyky nezná. Byl jsem velmi napjatý. Seděl jsem v kupé pro osm. Zpočátku jsem byl sám, ale na další stanici přistoupila starší paní. Vlekla těžký kufr. Postavil jsem se a pomohl jsem jí ho zvednout na polici nad sedadly. Poděkovala za pomoc a já jsem odpověděl německy. Ukázalo se, že mluví německy a tak mohla naše konverzace pokračovat. Povyprávěl jsem jí, že jsem z Československa. Při řeči řekla něco, nad čím jsem potom dlouho přemýšlel. Zeptala se mě totiž, jestli jsem cítil potřebu kompenzovat negativa toho, že jsem přistěhovalec, laskavostí, kterou jsem jí projevil. Negativní pohled na přistěhovalce, nepřátelský postoj a podezřívavost vůči cizincům ve Švédsku i v jiných zemích Evropy je dnes trend. Ve Švédsku, stejně jako všude jinde na světě, existuje nepřátelství vůči cizincům, což je ta nejprimitivnější vlastnost, kterou my lidé máme. Čím primitivnější společnost, tím silnější nepřátelství. Čím hlouběji na švédském venkově, tím víc je cítit podezřívavost. Nepřátelství vůči cizincům, bohužel, existovalo vždy a vždy bude. Vyskytuje se v různých formách a v různé míře. Jednou z nejzávažnějších byla likvidace Židů během druhé světové války. Nepřátelství vůči cizincům je ta nejodpornější lidská vlastnost, kterou znám a vždy reaguji, když vidím a cítím projev tohoto mechanizmu.

Cesta do Kristinehamnu byla napínavá a zajímavá. Přilepen na sklo okna jsem pozoroval každý detail krajiny, auta, nádraží a lidi. Všechno bylo pro mě nové a neskutečně vzrušující. Pokaždé, když jsem uviděl Mercedes, jsem si myslel, že jsem v ráji. Mercedes jsem znal z rakouské televize a byl pro mě symbolem bohatství. Byl jsem tím vším takzaujatý, že když jsem se podíval na hodinky, bylo skoro 13:55 a vlak začal zpomalovat. Musel jsem si pospíšit. Rychle jsem vzal kufr v domnění, že jsem v Kristinehamnu. Plný očekávání jsem vystoupil z vlaku. Nemohl jsem se dočkat, po všech těch dramatických dobrodružstvích a dlouhém odloučení, setkání s mámou a jejího objetí. Ale máma nikde nebyla a já začal panikařit, když můj zrak padl na velkou tabuli. Na tabuli nestálo Kristinehamn. Vytáhl jsem papírek, který mi dala Ilonka, a ukázal jsem ho dámě, která právě šla kolem. Ta mi rozčileným hlasem vysvětlovala, že musím zpátky do vlaku, protože toto není Kristinehamn. V posledním okamžiku se mi podařilo naskočit zpět do vlaku. S bušícím srdcem jsem si sedl a snažil se uklidnit. Nebylo divu, že při všech nových dojmech jsem se zmýlil o hodinu. Bylo přesně 14:55, když vlak zastavil na nádraží v Kristinehamnu. Vystoupil jsem a hned jsem uviděl mámu. Běželi jsme k sobě a vroucně jsme se objali. Ulevilo se mi a byl jsem nesmírně šťastný, že jsem u cíle své odysey, v bezpečí, živý a zdravý.

Máma bydlela v třípokojovém bytě v pěkném prostředí. Z okna jsem viděl tradiční švédský dřevěný dům, natřený typickou červenou a bílou barvou. Zamiloval jsem se do tohoto druhu domů a máma byla často unavená z mých řečí, aby takový dům koupila. Z platu sekundářky to samozřejmě nebylo možné. Časem si máma koupila dům svých vlastních snů. Moderní dům v Älvsjö, na předměstí Stockholmu, s krásnou zahradou a s bazénem vevnitř, jen několik kilometrů od nás. Dnes tam žije moje sestra a celá rodina se tam setkává při různých příležitostech. Máma dokonce stihla koupit i pěknou chatu na poloostrově Ingarö, na kopci s výhledem na moře, kde jsme spolu strávili mnoho krásných chvil.

Máma získala práci na klinice při kristinehamnské nemocnici. Musela, jako každý zahraniční lékař, dělat atestaci a praktikovat ve čtyřech různých oborech, což trvalo dva roky. Pro mámu to bylo velmi těžké období, protože přes dlouhodobé zkušenosti v lékařské profesi byla nucena opět projít atestacemi, stejně jako nově promovaní lékaři. Kromě toho bylo pro mámu velmi těžké uchytit se jako lékařka s cizím původem, učit se nový jazyk a mít zodpovědnost za mě. Máma byla velmi silná, ale prvních pět roků ve Švédsku ji skoro zdrtilo.

Trvalo to přibližně měsíc, než jsem mohl v Kristinehamnu jakž takž konverzovat se švédskými spolužáky. Švédský jazyk se dá relativně lehce naučit. Velmi pomohlo, že jsem rozuměl německy, a samozřejmě, že jsem byl mladý a měl silnou motivaci. Naučit se jazyk celkem bez přízvuku se dá do dvanácti let. Když jsem přišel do Švédska, měl jsem čtrnáct a dodnes je slyšet přízvuk, zvláště když mám trému, například když přednáším pro mnoho posluchačů.

Nikdy jsem netušil, že švédské společenské styky a zvyky se tak liší od toho, na co jsem byl zvyklý z Bratislavy. Ve Švédsku se zřídkakdy jde na návštěvu bez pozvání. Když jste pozváni, pozvání musíte vrátit. Když něco darujete, víte celkem jistě, že při nejbližší příležitosti dostanete něco v přibližně stejné hodnotě. Když mi někdo zavolá, očekává se ode mě, že příště zavolám já. Vždy to musí být stejné a spravedlivé ve všech situacích. A také platí takzvaný Janteho zákon, podle kterého by ses sám neměl chválit, ani projevovat radost ze svých úspěchů. Důsledkem toho je, že se nikdo potom netěší ani z úspěchů druhých. Švédsky vztah k alkoholu je zvláštní. Většinou, když se pije, tak až do němoty. Za ten čas, co jsem tu, jsem viděl mnoho lidí, kterým alkohol zničil život. Potom co jsem koupil loď, jsem zažil, že když se zakotví a začne se povídat s posádkou sousední lodi, často nabídnou skleničku, a nejen jednu. To může být i o dopolední svačině. Jsem přesvědčen, že mnozí se stali alkoholiky právě během dovolených na lodích.

Bylo to ve čtvrtek, několik dní po příchodu do Kristinehamnu, když jsem se vydal do školy. Měl jsem začít v osmé třídě. Nervózně jsem šel sám, protože máma si nemohla vzít volno. Přišel jsem na úplně prázdný školní dvůr a rozhlížel jsem se kolem. Najednou přišly dvě dívky. Nerozuměl jsem jim, a řekl jsem německy, že bych chtěl mluvit s ředitelem. Později se ukázalo, že tyto dvě dívky byly moje nové spolužačky. Porozuměli mi a doprovodily mě do ředitelny. Přestože máma ředitele připravila na to, že přijdu, díval se na mě, jako bych spadl z měsíce. Jeho němčina nebyla právě nejlepší, tak mě poprosil, abych počkal, než skončí hodina a přijde učitelka němčiny. Asi po půl hodině přišla paní učitelka Karlssonová. Vroucně mě přijala a řekla, že druhý den, v pátek, jdou žáci do přírody. Proto mám přijít až v pondělí ráno v osm. Pro jistotu mi ukázala místo, kde se setkáme. Doma jsem to večer povyprávěl mámě, ta byla ráda, že všechno dobře dopadlo. Ukázalo se, že paní učitelka Karlssonová byla velmi milá, a během mého pobytu v Kristinehamnu mi velmi pomohla. Všichni učitelé byli trpěliví a ochotní. Po celou dobu jsem měl na lavici švédsko-německý slovník, a když jsem nerozuměl, přešli učitelé ke mně, trpělivě hledali slova a starostlivě vysvětlovali. Pamatuji si, že jsem byl během vyučování často zklamaný, když jsem slyšel, že se mluví o Československu, a ač jsem se sebevíc snažil, nerozuměl jsem.

V pondělí jsem šel do školy a měl jsem ještě větší strach. Přišel jsem na dohodnuté místo, kde jsem se setkal s paní učitelkou Karlssonovou, která mě vzala do třídy. Stál jsem před celou třídou a pokoušel se porozumět pro mě úplně nepochopitelným slovům, kterými mě paní učitelka Karlssonová představila mým novým spolužákům. Potom mě poslala do lavice úplně vzadu. Hodina určitě začala jako všechny jiné. Ale pro mě to byl nový svět. Prohlížel jsem si třídu a spatřil jsem ty dvě dívky, které mi první den pomohly. Byl jsem rád, že jsem někoho znal. Celá třída mě určitě také pozorovala. Zazvonilo na přestávku. Moji noví spolužáci mě vzali ven na školní dvůr a tam kolem mě udělali kruh. Každý mi chtěl s něčím pomoct, ale především měli všichni hromadu otázek. Většina otázek se týkala Československa. Všechna tato pozornost mi velmi lichotila. Tento velký zájem o mě trval asi týden. Většinu spolužáků to omrzelo, když zjistili, že neumím odpovídat na jejich zvědavé otázky. A tak jsem byl stále osamělejší a osamělejší. Přišla prvá hodina tělocviku. Na to jsem se těšil. V Bratislavě jsem chodil do školy na Gorazdově ulici, do jedné ze dvou škol v republice, které připravovaly špičkové gymnasty. Jinými slovy, v gymnastice jsem byl velmi dobrý a zúčastnil jsem se i více gymnastických závodů. Když jsem přišel do tělocvičny, seděl jeden ze spolužáků v rohu a klidně si loupal pomeranč. Učitelka tělocviku k němu přešla a vyzvala ho, aby se zúčastnil cvičení. Žák jí odpověděl tím,že jí lhostejně hodil slupku z pomeranče přímo do tv áře. Zůstal jsem stát šokovaný s ústy dokořán.

Později jsem měl víc takových překvapujících zážitků. Byly to kolize dvou kultur. V československé škole vládla přísná disciplína. Když chtěl někdo něco říct, přihlásil se. Když odpovídal na otázku, postavil se vedle lavice. Když vstával, židle nesměla vydat žádný zvuk. A stál více méně v pozoru, dokud odpovídal na otázku. Učitelé měli velkou autoritu. Ve švédských školách se vyučování zakládá na demokratických a ne autoritativních principech a žáci jsou vychováváni, jak ve škole tak i doma, k samostatnému myšlení. Vyučování jsem zpočátku považoval za podstatně uvolněnější a na nižší úrovni, jak v Československu. Ukázalo se však, že způsob vyučování ve švédské škole mělo výhody. Zejména pedagogický přístup učitelů k žákům je mnohem progresivnější, jak tomu bylo v Československu. Zpočátku jsem potřeboval velkou pomoc, tu jsem i dostal a jsem za ni dodnes velmi vděčný. Po pár měsících, prožitých v nové zemi v městečku Kristinehamn, jsem si našel několik přátel. Měl jsem i nepřítele – Svanteho – který byl očividně toho názoru, že jsem zakotvil na nesprávném místě, nebo přinejmenším v nesprávné zemi. Chodil se mnou do třídy a svůj nepřátelský postoj vůči cizincům měl určitě z domu. Byl nejlepším žákem ve třídě a už tehdy velmi cílevědomě pracoval na tom, aby se stal lékařem. Jednou, na cestě ze školy se to skončilo bitkou, opravdovou rvačkou. Díky mým gymnastickým schopnostem neměl Svante šanci. V každém případě jsem měl potom od Svanteho pokoj. Bitky se mi hnusí a během mého života jsem se ocitl v takové situaci dvakrát. Podruhé se mi to stalo o několik let později, a i tehdy se jednalo o osobu s nepřátelským postojem vůči cizincům. Po letech jsem na jedné služební cestě projížděl přes Kristinehamn. Zavolal jsem paní učitelce Karlssonové. Řekla, že když jsem v září 1968 přišel do Djurgårdské školy, byl jsem na škole prvním zahraničním žákem. V současnosti je asi polovina žáků přistěhovalci.

V roce 1969 bylo mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu. V Československu jsme byli sousedi se dvěma sourozenci, byli to Jana a Miro, nejlepší kamarádi mého bratra a sestry. Jana chodila s tehdy největší sportovní hvězdou a nejlepším československým hokejistou – Václavem Nedomanským. Jana a Vašek byli často u nás doma. Vašek byl vždy ke mě velmi milý a občas mě vzal na zápas. Když bylo MS ve Stockholmu, zavolal jsem mu a Vašek mě pozval do hotelu Flamingo v Solně, kde bydlelo celé národní mužstvo. Když jsem tam přišel, byl velmi kamarádský a představil mě takovým hráčům jako Suchý a Dzurilla. Když jsme se loučili, dostal jsem fotografii mužstva s podpisy všech hráčů. Vašek mi dal i jednu ze svých hokejek, na kterou jsem byl velmi hrdý. On byl první na světě, který používal zahnutou hokejku. Taková hokejka umožňovala lepší kontrolu nad takzvanou „střelou švihem“ a říkalo se jí „Nedohokejka“. Když jsem se vrátil do Kristinehamnu pyšnil jsem se tím, co jsem dostal od Nedomanského. Všichni považovali za samozřejmé, že když znám Nedomanského, a jsem z Československa, musím hrát hokej dobře. Hokej však byl jeden ze sportů, který jsem nikdy předtím nehrál. Mnozí byli zklamáni, když jsem vyjel na led jako Bambi se svou novou Nedohokejkou. Skončilo to katastrofou, když jsem po druhé střele na branku zlomil svou krásnou hokejku, na kterou jsem byl tak hrdý.

O mnoho let později jsem potkal Vaška na letišti v Helsinkách, kde jsme se dohodli, že půjdeme spolu po návratu do Stockholmu na večeři. V restauraci Mälardrottningen mi Vašek povyprávěl o svém vzrušujícím životě skauta pro Los Angeles Kings, kde bylo jeho úlohou hledat nové talenty ve Finsku, Švédsku, Německu, Švýcarsku, na Slovensku a v Čechách.

Mámina atestace měla trvat dva roky a musela každý půlrok s krátkým vyrozuměním měnit specializaci. Interní medicína v Kristinehamnu byla prvním oborem. Následujícím byla chirurgie v Enköpingu. Ministerstvo zdravotnictví, které mámu přemísťovalo, nebralo ohled na mě a na moji školní docházku. Musel jsem tak měnit prostředí a školu často uprostřed školního roku. Toto neustálé stěhování bylo pro mě velmi náročné. Během povinné školní docházky ve Švédsku jsem prošel šesti školami. Školní docházka na Gorazdově ulici mi velmi pomohla. Přes sport jsem se seznámil s mnoha lidmi a navázal mnoho kontaktů. Myslím si, že to byl jeden z faktorů, který přispěl k tomu, že jsem zvládl všechna ta stěhování mezi zeměmi a městy a že se můj život vyvinul příznivě. Naučil jsem se rychle se přizpůsobit novým místům, novým lidem a zvládat nové situace a myslím si, že mě tyto zkušenosti učinily psychicky odolným. Následujícím bydlištěm byl Enköping a tam jsem dokončil druhou polovinu osmé třídy. Když jsem se představoval třídě, už jsem nebyl tak nervózní, jako v Kristinehamnu. Cítil jsem, že v Enköpingu to bude pro mě mnohem jednodušší a lehčí. Hlavní úlohu hrálo samozřejmě to, že jsem se už dorozuměl švédsky, i když se silným přízvukem. Rychle jsem si získal nové přátele.

Máma bojovala se životem. Byla za mě zodpovědná. Sestra byla v té době už samostatná a studovala v Lunde. Máma pracovala během celé atestace jako sekundářka s nízkým příjmem a s nízkým statusem, i přes její dlouholeté lékařské zkušenosti. Pociťovala negativní postoj především ze strany zdravotních sester. Jako žena a cizinka v profesi, ve které tehdy ve Švédsku dominovali muži, musela bojovat o uznání. Máma bojovala hrdinsky ale nedávný bolestný rozvod po třiceti letech manželství, problémy v práci i v privátním životě odčerpaly mnoho jejích sil a máma podlehla hluboké depresi. Byla jednou z těch, nad kterými emigrace na čas zvítězila.

Po půl roce v Enköpingu jsme se opět stěhovali. Mámu přemístili na oddělení infekčních chorob v Roslagstullské nemocnici, ve Stockholmu. Máma nabyla nových sil a měla radost z krásného bytu, s nádherným výhledem na jezero Dreviken nad nemocnicí ve Farstě. Poslední část atestace byla na psychiatrii v Långbroské nemocnici také ve Stockholmu. Znovu jsem začínal v nové škole, kde jsem dokončil základní školní docházku a pokračoval na gymnáziu. Jako obyčejně mě představili třídě. Byl tam jeden spolužák s nešvédským vzhledem. Popošel jsem k němu a zeptal se ho, odkud je. Se stockholmským přízvukem ochotně odpověděl, že je ze Švédska. Byl jsem tvrdohlavý a znova se ho zeptal, jestli je opravdu ze Švédska. To už byl trochu podrážděný, a když jsem se ho zeptal potřetí, odkud vlastně je, Perry se rozzlobil. Myslel jsem si, že bude nejjistější konverzaci ukončit. Perry a já jsme se časem stali nejlepšími přáteli. Naše přátelství je jedinečné a relativně nešvédské. V našem vztahu nevládne žádná konkurence nebo závist, je to upřímné a otevřené. Perryho fantastická osobnost a naše přátelství mi dávají pocit, že jsem privilegovaný. Už 30 let se často stýkáme. Perry má dnes rodinu, velmi příjemnou manželku Louisu a tři úspěšné syny – Jonathana, Simona a Isaka. S Perrym jsme toho zažili mnoho. V sobotu jsme chodili do mládežnického klubu ve Farstě. Dá se říct, že to bylo začátkem 70-tých let typické prostředí pro švédskou mládež. Potkávali jsme tam mnoho děvčat a bylo nám spolu fajn. Jednou v sobotu jsme se v tomto klubu ve Farstě potkali s jedním chlapíkem, který byl vůči mně negativně naladěný pro můj cizí původ. Toto bylo podruhé během mého čtyřicetiletého pobytu ve Švédsku, co jsem se kvůli tomu popral. S Perrym jsme stáli před klubem, když tento chlapík šel okolo nás. Odhodil nedopalek z cigarety rovnou přede mě. Zašlápl jsem ho. Zlostně do mě vrazil a zařval: „Co máš co dělat s mojí cigaretou?“ Nereagoval jsem, dokud zboku nekopl Perryho a výhružně se blížil zase ke mně, připravený uštědřit mi kopanec nebo úder. Po tom, jak kopl Perryho jsem „vzplál“, a když se přiblížil, chytil jsem ho, zdvihl ho a hodil tak že odletěl aspoň jeden a půl metru.

V lednu 1970 jsem potkal Jane. Tato známost trvala tři a půl roku. Potkali jsme se ve vlaku na cestě z Kolína, kde jsem strávil s otcem a bratrovou rodinou Vánoce a Nový rok. Když jsem se usadil v kupé, spatřil jsem ve vedlejším kupé děvče s dlouhými blond vlasy. Po chvilce vyšla a sedla si na sklápěcí sedadlo na chodbě. Zapálila si cigaretu a dívala se oknem ven. Vyšel jsem a zeptal se, jestli nemá cigaretu i pro mě, i když jsem nekouřil. Zapálil jsem si a začal tak kašlat, jak to občas vidíte ve filmu, když si zapálí nekuřáci. Byla to moje první cigareta. Od prvního okamžiku jsme se dobře bavili. Šli jsme si sednout do první třídy, kde jsme seděli a chichotali se několik hodin, dokud nás průvodčí nevyhodil. Jane vystoupila v Kodani, protože bydlela v Malmö a pokračovala lodí. Nevyměnili jsme si ani adresy, ani telefonní čísla a já jsem si myslel, že se už nikdy neuvidíme. Jediné, co o mě věděla, bylo to, že jsem z Československa a jmenuji se Tomáš. Já jsem pokračoval do Stockholmu. Vyhládl jsem a tak jsem si šel sednout do restauračního vozu. Najednou slyším, jak se blíží průvodčí a vyvolává Tomáše z Československa. Překvapeně jsem se přihlásil a průvodčí mi dal telegram, kde stálo: Ozvi se! Tvoje spolucestující z Kolína, telefon: …

Když jsem přijel domů, hned jsem jí zavolal a dohodli jsme se, že Jane přijede příští víkend do Stockholmu. Během celého jara 1970 jsme se setkávali skoro každý víkend. Po třetí nebo čtvrté návštěvě mi chtěla něco říct. Bylo na ní vidět, že ji něco trápí. Nakonec jsem z ní vytáhl, že má třiapůlletou dcerku. Jane bylo tehdy dvacet. Byla překvapená mojí pozitivní reakcí. Nebyl to pro mě problém. Navštívil jsem Jane v Malmö a setkal se s malou Giselou. V červnu téhož roku, jako šestnáctiletý, jsem se k máminu zděšení přestěhoval do Malmö. Pokoušela se mě všemi prostředky zadržet ve Stockholmu, ale moje zamilovanost byla tak silná, že všechny její pokusy byly marné. Zůstal jsem v Malmö a sám jsem si vyřídil studium druhého ročníku gymnázia na Borgarské škole. Můj život v druhém a třetím ročníku na gymnáziu v Borgarské a Pauliské škole se lišil od života mých spolužáků, protože jsem žil rodinný život s přítelkyní a dítětem. Během hodiny matematiky popošel ke mě tehdejší třídní učitel a šeptem se mě zeptal, jak je možné, že jsem se jako dvanáctiletý stal otcem. Mnozí si mysleli, že Gisela je moje biologická dcera. Usmál jsem se.

Vztah s Jane nebyl šťastný. Ukázalo se, že mi byla nesčetněkrát nevěrná. Vztah se rozpadl, když Jane odcestovala s přítelkyní na Kanárské ostrovy a zpět si přivezla dánského přítele.

Mým snem už od malička bylo studovat medicínu. Ve Švédsku se nedělají přijímačky, vysvědčení z gymnázia, je podkladem na přijetí na vysokou školu. Studium medicíny ve Švédsku vyžaduje nejlepší známky a to jsem neměl. Takže na lékařskou fakultu jsem se nedostal. Na medicínu jsem se snažil dostat i vjiných zemích, mimo jiné i ve Francii. Po skončení gymnázia jsem se vydal do Paříže a zapsal jsem se na jazykovou školu Allians Francaise. Moje francouzština stačila po pár měsících na jednodušší konverzaci. Na lékařskou fakultu mě nepřijali, protože zapracovala neslýchaná francouzská byrokracie. Chyběl mi totiž překlad rodného listu. To byl jeden z dvaceti dokumentů, které jsem musel mít. Ztratil jsem chuť na medicínu a vrátil jsem se do Švédska.

Můj pobyt v Paříži v létě 1973 byl však velmi příjemný. Nikdy jsem nepotkal tak mnoho lidí, za tak krátkou dobu. Pár Pařížanů, protože většina byla na prázdninách, ale o to víc Američanů, Jugoslávců, Španělů a mnohé jiné národnosti. Poprvé jsem měl možnost všímat si rozdílů mezi Švédy a lidmi z jiných zemí, jinde než ve Švédsku. Kdyby mě někdo požádal, abych popsal vlastnosti typického Švéda, tak bych začal tím, že Švédovi je zatěžko navázat kontakt. V metru, v autobusech, ve vlacích se ve Švédsku cestuje mlčky. V USA, v jižní Evropě a v mnoha jiných zemích, které jsem navštívil, jsem v dopravních prostředcích zažil mnoho příjemných rozhovorů. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem jako mladý někam letěl a seděl jsem vedle Švéda. Vždy jsem to byl já, kdo se chopil iniciativy a zeptal se souseda na něco jen proto, abych začal rozhovor. Jednoduše jsem nezvládal sedět vedle někoho víc hodin bez toho, abych se o něm něco nedozvěděl. Dnes se cítím a myslím víc jako Švéd a zjistil jsem, že fakticky mohu sedět vedle někoho v letadle několik hodin bez toho, abych si s ním vyměnil třeba i jen slůvko. Pokud bych pokračoval a pokoušel se charakterizovat „typického Švéda“, tak vidím před sebou většinou sympatického člověka, s kterým se dá velmi lehce, příjemně a nekomplikovaně debatovat. Je často velmi laskavý, ale občas naivní, rád dělá všechno podle předpisů a rád se podřizuje, nechce být iniciativní. Je to člověk, který nemá rád konflikty. Pro Švéda je velmi důležité zachovat si kontrolu hlavně nad city a ovládat citové pohnutky. Švéd má velké srdce a smysl pro spravedlnost. Švéd je člověk, který nenávidí dohadování se o ceně a má s tím problémy v zemích, kde je takové dohadování tradicí.

Univerzita ve městě Lund (foto Folio, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součástí knihy)
Univerzita ve městě Lund (foto Folio, zdroj imagebank.sweden.se, ilustrační foto, které není součástí knihy)

 

Po maturitě na Pauliské škole v Malmö a po pobytu v Paříži jsem začal studovat chemicko-technologický odbor na Vysoké škole technické v Lundu, v jižním Švédsku. Zpočátku jsem každý den pendloval mezi Malmö a Lundem. Později jsem se přestěhoval do Lundu a bydlel jsem na internátě. Tam jsem potkal Jana Linda, který dodnes patří do okruhu mých nejbližších přátel. Spolu jsme chodili do stejného ročníku. Jan je velmi klidný, rozvážný, morální a neobyčejně šikovný člověk. Doba na Vysoké škole technické byla z více důvodů velmi zajímavá. Život na internátě byl veselý, někdy až příliš veselý, s častými mejdany a intenzivním životem. Po roce na internátě, jsem si uvědomil, že se mi těžce koncentruje na studium a že v něm zaostávám a proto jsem se rozhodl z internátu odstěhovat. Našel jsem si studentský pokoj s vlastní kuchyňkou. Následoval tedy rok usilovného a úspěšného studia. Moje výsledky se okamžitě zlepšily a dělal jsem zkoušky jednu za druhou.

Při studiu jsem se věnoval sportu. Jednoho dne ke mně přišly dvě kolegyně z ročníku, Margaretha a Helena a zeptaly se mě, jestli bych neměl zájem trénovat fotbalový tým sedmi děvčat, které hráli za klub Lundského Havrana. Velmi mi to polichotilo a hned jsem to vzal. Klub se rychle rozrůstal a po roce jsem trénoval dvaačtyřicet děvčat rozdělených do tří družstev. Bralo mi to čas na studium, ale bylo to i velmi zábavné. Jedno z děvčat, Eva, se časem stala mojí manželkou a dnes máme tři úžasné děti – Johannu, Camillu a Martina.

Stal jsem se také sportovním vedoucím na chemicko-technologickém odboru na Vysoké škole technické.

Po všem tom stěhování ze země do země, z města do města a při tom neustálém střídání škol, jsem první rok na Vysoké škole technické zjistil, že jsem měl mezery ve vědomostech, především v matematice, fyzice a chemii. Často se stávalo, že na nové škole byli už dál s učebními osnovami. Obával jsem se, že se všemi těmito mezerami z gymnázia nezvládnu ohromně rychlé studijní tempo na vysoké škole. Proto jsem oslovil jednoho studenta z posledního ročníku, jestli by mi nepomohl s doučováním středoškolské látky a s přípravou na zkoušky. Otec mi to pomohl financovat. Ukázalo se, že to byl šťastný tah. Šlo to dobře a s jeho pomocí jsem zvládl studium a ukončil školu.

Půjčka na studium ve Švédsku umožňuje jen chudý studentský život. Já jsem si ale chtěl trochu přivydělat. Občas jsem pracoval přes víkendy v nemocnici jako sanitář. Peníze, které jsem za jeden víkend vydělal, stačily tehdy na týdenní lyžovačku v Rakousku. Dalším zdrojem příjmů v té době byla práce tlumočníka na policii v Lunde a na soudě v Malmö. Jako tlumočník na soudě jsem tehdy mohl vydělat sto třicet švédských korun na hodinu, což bylo hodně.

Nejzajímavější tlumočení bylo dvěma českým zlodějům bank. Přes přestávku mi vyprávěli bizarní historku. Oba utekli z Československa do Německa. Jednoho večera seděli v hospodě v Norimberku a debatovali o tom, jak přijít k penězům. Napadlo je, že budou vykrádat banky. Problémem bylo, že v Německu to bylo příliš nebezpečné, protože němečtí policisté v té době rádi stříleli. Slyšeli, že ve Švédsku je to lepší. Věděli, že švédské věznice jsou pohodlné v porovnání s věznicemi v jiných zemích. Spolu vymysleli, že budou vykrádat banky v jižním Švédsku, dokud je policie nechytí. Věděli, že při případném zadržení bude trest osm let vězení, ale věděli i to, že ve Švédsku si odsouzení většinou odsedí jen polovinu trestu. Kromě toho plánovali, že ve vězení budou studovat podnikové hospodářství, studium, o němž věděli, že trvá čtyři roky. Tak ukončí studium přibližně v čase, kdy si odpykají trest. Po propuštění z vězení si budou moct vyzvednout schované peníze z bankových krádeží. Simultánní tlumočení bylo velmi vyčerpávající, ale i velmi zajímavé.

Po roku pobytu ve studentském pokoji jsem dostal nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Zavolal mi jeden známý, profesor Lundberg, který dostal zaměstnání v Buffalu v USA, a nabídl mi pronajmout jeho krásný dům. Nastěhoval jsem se tam s několika přáteli z internátu. Byli jsme nadšeni naším novým bydlištěm na Nicolovius väg. Bydleli jsme tam čtyři kluci a jedna dívka dva a půl roku. I tato fáze života byla veselá a poučná. Byli jsme disciplinovaná skupina a brali jsme na sebe ohled. Když se například někdo učil na zkoušku, tak bylo v domě absolutní ticho. Spolu jsme vařili, spolu jsme sportovali, hodně jsme byli spolu. Časem přišlanedorozumění a komplikované milenecké vztahy a tak po návratu rodiny Lundbergů z USA byl nejvyšší čas rozejít se. Toto období bylo také mojí kuchařskou školou. Soutěžili jsme ve vaření a chtěli jsme jeden druhého překonat v kuchařském umění. Naše obědy byly nakonec opravdovým kulinářským zážitkem.

Během prvních let ve Švédsku jsem objevil, že stravování bylo jednotvárné. Když jsem v 70. letech šel do švédské restaurace, nabízelo se na jídelním lístku pět jídel. O mnoho větší nabídka nebyla ani v mezinárodních restauracích. V té době bylo také vzácností kořeněné jídlo. Vzpomínám si na jednu příhodu. Byl jsem s manželkou Evou v Malmö na procházce. Před jednou čínskou restaurací bylo napsané: „Podáváme ostrá jídla.“ Protože oba máme rádi kořeněné, vešli jsme a objednali si inzerované jídlo. Po ochutnání jsme byli zklamáni. Zeptal jsem se číšníka, kam se to ostré jídlo, které venku inzerují, podělo. Omlouval se, že se neodvažují příliš kořenit, že přizpůsobili ostrost jídla chuti Švédů. Naštěstí se kultura stravování ve Švédsku značně zlepšila, hlavně díky přistěhovalcům z různých částí světa. Stejná změna se udála i s chlebem. V 70. letech se dalo koupit jen několik druhů chleba a každý byl slazený buď rozinkami, sirupem nebo cukrem – v nejhorším případě vším. Dnes najdete množství různého a výborného chleba.

V roce 1978 se moje studium na Vysoké škole technické v Lundu chýlilo ke konci a diplomovou práci jsem začal dělat v nemocnici v Malmö, na toxikologickém oddělení u velmi příjemného profesora chemie – Arneho Hanssona. Arne Hansson vystudoval na Sorbonně v Paříži a navzdory svému typickému švédskému vystupování měl nekonvenční pohled na život. Diplomová práce byla začátkem mé úspěšné kariéry, která mi kromě jiného umožnila cestovat po celém světě. Když jsem byl téměř hotový s diplomkou, začal jsem si hledat práci. Chtěl jsem se zabývat výzkumem. Období, které jsem strávil u profesora Hanssona,mě ovlivnilo při rozhodování. Ucházel jsem se o místo výzkumníka ve farmaceutickém průmyslu. V životopise jsem měl mnoho zajímavých údajů, jako studium francouzštiny v Paříži v roce 1973, práce v laboratoři v nemocnici v Kolíně, práce v nemocnici pro dlouhodobě nemocné na Sicílii v roce 1974, práce ve farmaceutické firmě v USA v roce 1975, práce v továrně na šperky v Londýně v roce 1976, nemocnice pro dlouhodobě nemocné v Torremolinos ve Španělsku v roce 1977, krátké studium japonštiny a nakonec v roce 1978 moje diplomka v Malmö. Všechny tyto kvalifikace byly asi pro zaměstnavatele zajímavé, protože mě pozvali na vstupní pohovor skoro všude, kde jsem se ucházel. Bohužel pokaždé, když jsem přišel na pohovor, mi oznámili, že místo výzkumného pracovníka nemohu dostat. V té době byla nezaměstnanost poměrně vysoká a mnozí z těch, kteří se ucházeli o místo, byli mnohem kvalifikovanější, měli doktorské tituly z technických věd a jiné vyšší akademické kvalifikace. Na mnoha místech mi nabídli práci v oblasti obchodu a marketingu. Nakonec jsem přijal práci obchodního zástupce ve farmaceutické firmě Hoffmann La Roche. Prodával jsem zdravotnickou techniku v jižním Švédsku. Byla to moje úplně první práce po univerzitním studiu, a zůstal jsem tam deset let. Tyto roky byly pro mě šťastné i úspěšné. Mí zákazníci byli chemici, lékaři a asistenti v laboratořích. Procestoval jsem polovinu Švédska. Cestoval jsem po nemocnicích, přednášel a demonstroval komplikované, velké přístroje na chemické analýzy. Poznal jsem neuvěřitelně mnoho lidí a po letech jsem to už sotva považoval za práci, bylo to spíš potěšení. Cítil jsem se jako bych v pravidelných intervalech navštěvoval přátele a objevoval jsem krásná místa. Šlo mi to velmi dobře a rychle jsem postupoval v kariéře. Z obchodního zástupce jsem postoupil na výrobního odborníka, potom na výrobního vedoucího, na to jsem se stal vedoucím oddělení a v roce 1983 ředitelem divize. Oddělení rostlo a já jsem cítil, že se celý ten čas vyvíjím.

Narození mých tří dětí jsou nejlepší události v mém životě. Johanna, která se narodila v roce 1982, byla v dětství jako živé stříbro. Dnes je klidná, harmonická a rozvážná. Vystudovala lékařskou radiační fyziku, a pracuje nedaleko Stockholmu. Camilla, která se narodila v roce 1986, má mnoho vlastností, které se málokdy objeví u jednoho člověka současně. Je nadaná na sport, hudbu a malování. Je otevřená a ráda se pohybuje mezi lidmi. A ještě je tu Martin, rodinný mazlíček, který se narodil v roce 1996 k velké radosti už „velkých“ sester, které ho každodenně rozmazlují. Je šarmantní a sociálně velmi nadaný. Nepřeháním, když řeknu, že své děti nadevše miluji. Ani jedno z nich nemluví slovensky, což si dodnes vyčítám. Považoval jsem však za nepřirozené, abych s dětmi hovořil doma slovensky, když moje žena Eva slovensky nerozumí. Byla hrozná škoda, že si děti nemohli povídat s mým otcem. Eva, se kterou žiji už třicet čtyři let, byla pro mě v mnoha případech oporou, zvláště v těžkých chvílích. Jako nejlepší žačka ve třídě mi pomohla i během studia na vysoké škole, kde jsme se na mnohé zkoušky učili spolu. Dosud se nám podařilo překonat všechny překážky. Máme stejný názor na výchovu dětí a vyznáváme tytéž hodnoty. Těžko si dovedu představit život bez mojí životní partnerky.

V roce 1991, dvacet třilet po tom, kdy jsem opustil Československo, nastal čas navštívit starou vlast. Po celé ty roky jsem často sníval o dni, kdy se vrátím. Sníval jsem o tom, jak se setkám se starými přáteli, sníval jsem o místech a zážitcích. Když jsem poprvé po třiadvaceti letech přijel do Bratislavy, zažil jsem nostalgický výlet, na jakém jsem nikdy nebyl, ať už předtím nebo potom. Šel jsem se podívat na náš starý dům. Na dvoře, kde jsem skoro denně hrával fotbal, byly bílou barvou na stěně namalované branky, přesně takové, jaké jsme malovali jako chlapci před třiadvaceti lety. Zdálo se, že čas se zastavil. Jen Blumentálský kostel, který stál naproti našeho domu a byl v mojí paměti velký jako Kolínský dóm, dostal správné rozměry. Hodiny jsem se procházel a prožíval staré časy. Když jsem vyhládl, šel jsem do lovecké restaurace, kam jsme chodívali s otcem. Podávali divočinu a často se v té době stávalo, že jsme dostali zajíce i s broky. Když jsem vstoupil do restaurace, bylo tam asi deset okrouhlých stolů a u každého asi deset židlí. U každého stolu seděli lidé, ale ani jeden ze stolů nebyl plně obsazený. S mým nově získaným švédským pohledem na věci jsem prostě neviděl žádné volné místo. Pro mě bylo všechno obsazené. To přece nejde jen tak přijít a leckde si přisednout a rušit ostatních. Proto jsem se zeptal číšníka, jestli nemá volný stůl. Podíval se na mě s překvapením a řekl, že vždyť jsou všude volná místa. Šel jsem a sedl si k jednomu stolu, kde se mnou hned začali debatovat. Uvědomil jsem si, že v té zemi, ve které jsem se narodil, jsem teď cizinec. Po této cestě jsem přestal snívat o místech a příhodách z časů svého dětství. Bezpočet snů, které se často vracely, úplně zmizely.

Často jsem myslel na to, že bych měl napsat, co všechno jsem v emigraci zažil. Jsem velmi rád, že se to uskutečnilo. Všechno se sem nevešlo, život je příliš bohatý na to, aby se dal shrnout na několika stránkách. K rozhodnutí dát se do psaní, mi pomohl můj přítel, krajan a výborný spisovatel Vladimír Oravský. Vladimír je nejen zdrojem inspirace mojí kapitoly v této knize, ale i zdrojem inspirace jako takové. Naše rozhovory jsou plné smíchu. Když jsem smutný, zavolám Vladimírovi, jehož vlastnost umět rozesmát je nejlepším lékem na skleslost. Mám velký respekt před jeho znalostmi a nebojácnou přímostí a před jeho morální odvahou. Když čtu Vladimírovy knihy, je to jako okno, jímž padá světlo na nespravedlnosti ve společnosti, na morální a etické dilemata. Vladimírovy knihy, ať už pro děti a mládež, tak i pro dospělé, jsou protkané humorem a nečekanými, originálními zvraty. Tímto mu chci poděkovat, že nejen mě, ale i mým kolegům ve psaní, umožnil v této knize napsat o sobě, povyprávět svůj příběh a vyjádřit city k mým dětem, přátelům, známým, rodině, kolegům a mnoha jiným.

V roce 2006 jsem koupil chatu na malém ostrově Kanan, na jezeře Mälaren. Chatu jsem zařídil tak, aby bylo dost místa pro všechny při rodinných setkáních. Chvíle strávené na chatě byly také inspirací pro napsání tohoto příběhu. Na Kananě jsem si uskutečnil jeden z mých snů. Vždycky jsem chtěl bydlet u vody a vždycky jsem chtěl mít krb a saunu. Chata je na písečné pláži a mám oboje. Saunu i dva krby. Před chatou leží velikánská stará kotva. Tím končím můj příběh „zakotvit v neznámých vodách“.

Mých dvaačtyřicet let ve Švédsku, je možno shrnout jako šťastné roky. Jsem velmi vděčný, že si moje dobrodružná máma vybrala právě Švédsko jako náš nový domov. Jako jsem už předtím řekl, procestoval jsem celý svět, ale čím víc cestuji, tím víc jsem nadšený Švédskem. Neexistuje na světě místo, kde bych chtěl bývat raději. Děkuji Ti, mámo, že jsi měla odvahu, rozhodnost a moudrost vzít nás – mě a sestru –na toto krásné místo na Zemi.

Konec kapitoly

Přátelé, takže pokud jste dočetli až sem a zajímají vás osudy dalších autorů této knihy, tak neváhejte a knihu Kdo mě okradl o mého bratra si určitě zdarma stáhněte v češtině zde.

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *