Za sluníčkem na sever | Z Prahy na Rujánu

Co dělat, když ještě v půli června spí slunce kdesi za horami a venku to vypadá spíš na zamračený podzim? Sedněte na kolo a vyražte na sever. Tam snad bude o letním slunovratu slunečního svitu mnohem víc. V pěti dílech z cyklu Za sluníčkem na sever projedeme trasu Praha-Stockholm-Praha.

Z původního plánu odjet v polovině června sešlo a díky pracovním povinnostem jsem musel cestu o pár dní odložit. Tentokrát jsem se na výpravu chystal jet sólo, takže zdržení nezpůsobilo žádné problémy. Ono vůbec zjištění lidí v mém okolí, že vyrážím sám, vzbuzovalo hodně otázek a pochybností. Neřekl bych, že je to horší nebo lepší než jet ve více lidech. Je to prostě jiné a obojí má něco do sebe. Když ale cestujete sami, určitě objevíte více sama sebe. Ale zpátky k samotné cestě.

Mělnický zámek | NaKole.cz
Mělnický zámek | NaKole.cz

Z Prahy jsem nakonec vyrazil až po poledni 21. června. Co si budeme povídat, bez předchozího tréninku to zpočátku šlo trochu ztuha. Přeci jenom 115 kg živé váhy a vybavení na šest týdnů cesty, to už je v nohách hodně znát. Při počátečních kilometrech jsem sám sobě nevěřil, že se mi podaří došlapat až někam za Stockholmu, pak se otočit a vrátit se zpátky. Pořád mi to připadalo, že jsem se vydal jen na nějakou víkendovou vyjížďku.

První zpestření cesty mě čekalo už kousek za Prahou v Rudné. Blížil jsem se po hlavní na křižovatku a z vedlejší se sem řítil chlapík na kole a křičel: „Bachááá, mě to nebrzdí.“ Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu, ale když jsem uviděl zblízka jeho stroj, už jsem nezapochyboval, přibrzdil jsem a pustil ho před sebe. Starší horák, oboje lanka ke cantileverům utržené a zadní, silně podhuštěné kolo opisovalo na silnici učebnicovou osmičku. Na tohle sednout, to už chce hodně odvahy.

Potom jsem objel ruzyňské letiště a trochu závistivě pokukoval po startujících letadlech. Pak jsem si prohlídnul svoje kolo, nasednul a šlapal dál na Mělník k soutoku Vltavy a Labe. Tady mě čekala první vrchařská zkouška do Kokořínska. Zařadil jsem nejlehčí převod a ono to přeci jenom jde. Pot mi kape ze špičky nosu na zem a začíná mi být trochu slabo.

Průjezd kokořínským údolím už byl o něčem jiném. Jako bych se ocitnul v jiném světě. Klid, chládek a kolem pískovcové útvary jako z pohádky. Idyla skončila trochu parodoxně v Ráji, odkud se musím z údolí vyšplhat nahoru. Jedna serpentina, druhá, třetí, připadá mi to jako věčnost. Odměnou je potom dlouhý sjezd skoro až k Máchovu jezeru, kam jsem přijel až po setmění a strávil tu příjemnou noc na liduprázdné pláži.

Máchovo jezero | NaKole.cz
Máchovo jezero | NaKole.cz

 

Mimoň a Jablonné v Podještědí jsou poslední dvě města, kterými jsem projel před překročením hranice do Saska. V této části nejsou Lužické hory už tolik vysoké, a tak jsem hřeben přejel vcelku snadno a začal se těšit, až spatřím Nisu. Na tu jsem narazil ve městě Zittau nebo chcete-li, Žitavě. Odsud tvoří německo-polskou hranici až k jejímu soutoku s Odrou. Vydal jsem se tedy podél řeky dál na sever, abych vyzkoušel známou cyklotrasu Odra-Nisa. Ta mě přivedla do městečka Hirschfelde, kde mě zaujalo závěsné dětské kolo za dospělým bicyklem jako poutač na cykloobchod. Za chvíli ke mně přišel majitel a důkladně se mě vyptal, jestli jedu už od pramene a kam až mám namířeno. Rozpovídal jsem se o svých plánech a na rozloučenou jsem od něho vyfasoval podrobného průvodce a samolepku s logem stezky Odra-Nisa, která šla hned na přední blatník jako první trofej. Průvodce byl sice staršího data, ale i tak na cestě výborně posloužil. Ještě jednou díky.

Hraniční přechod | NaKole.cz
Hraniční přechod | NaKole.cz

 

Z Hirschfelde mě stezka zavedla lesem do Ostritz ke klášteru Marienthal, který tu založila manželka českého krále Václava I. – Kunhuta Štaufská. Po krátké prohlídce pokračuju dál přes Görlitz až na mě z lesa vedle cesty vykouklo několik vyřezaných postav strážců. Dávají mi na vědomí, že jsem přijel ke „Kulturinsel Einsiedel“, což je jakýsi zábavní park. Škoda, že už mají zavřeno. Barevné dřevěné stavby, které jsou přes hradbu vidět, vypadají opravdu magicky. Tak snad někdy příště. Ona cesta skrz borový les do Bad Muskau má taky svojí magii.

Cyklostezka Odra-Nisa mezi městy Bad Muskau a Forst | NaKole.cz
Cyklostezka Odra-Nisa mezi městy Bad Muskau a Forst | NaKole.cz

 

Z Bad Muskau už se krajina mění. Lesy vystřídaly pole a cesta vede po protipovodňovém náspu. Kolem se procházejí čápi a osamělého cyklisty si příliš nevšímají. Zato jsem neunikl pozornosti čtyř havranů, kteří se procházejí po poli a hlasitě krákají. V této liduprázdné větrné krajině to na mě působí trochu ponuře a hned jsem si vybavil příběh o Krabatovi, který odsud pochází. Ten u nás v 70. letech zfilmoval Karel Zeman pod názvem Čarodějův učeň a dodnes mně z něho běhá mráz po zádech. Opravdu mistrovský kousek.

A to už jsem se dostal k soutoku Odry a Nisy. Odra má v těchto místech už úctyhodnou šířku a rozhodně ve mně budí respekt. Všude okolo jsou patrné stopy po velké vodě, která se tu před několika dny prohnala. Od větrné cesty po náspech se odpojuji ve městě Eisenhüttenstadt a volím nejkratší trasu k jezeru Helenesee, kde bych chtěl přespat. Jenže ouha, přístup k jezeru je oplocen kempem, do kterého se mi vůbec nechce. Nezbývá než si ještě přidat pár kilometrů navíc, jezero objet a zabivakovat na protilehlém břehu. Voda je čistá, má příjemnou teplotu, jen ten klid tu trochu chybí. Právě probíhá MS ve fotbale a osazenstvo protějšího kempu to u velkoplošné obrazovky hodně hlasitě prožívá. To je jeden z důvodů, proč se na téhle cestě do kempů moc neženu.

Eisenhüttenstadt | NaKole.cz
Eisenhüttenstadt | NaKole.cz

 

Od Helenesee vede do Frankfurtu lesem asfaltka označená cedulí „Fahrradstraße“. To bylo hodně příjemné překvapení. Za chvilku jsem se tak ocitnul zpátky u Odry. Ve Frankfurtu jsem se dlouho nezdržel. Ruchu velkoměsta jsem z domova poměrně přesycený, tak jsem to valil dál po proudu řeky. Dalo by se předpokládat, že cyklostezka podél Odry je hodně pohodová, a že po rovince bude cesta pěkně ubíhat. To ale nesmíte jet na sever. Ostrý severní vítr byl pro mě silným soupeřem. V úsecích, kde bych bez velkých obtíží mohl jet třicítkou, jsem se stěží dostal přes 15 km/h. Boj s větrem jsem nakonec vzdal u vesnice Stolpe, kde jsem Odru opustil a odbočil do vnitrozemí s myšlenkou, že se před větrem mezi stromy přeci jen trochu schovám. Jenže, kde není vítr, tam jsou komáři. Díky tomu jsem tentokrát stan v biosférické rezervaci u Angermünde postavil v rekordním čase.

Frankfurt nad Odrou | NaKole.cz
Frankfurt nad Odrou | NaKole.cz

 

Další cesta mě zavedla na náhodně nalezenou cyklotrasu Berlín-Usedom, po které jsem se dostal do Prenzlau a potom už po silnici na Pasewalk a Anklarm. Před hanzovním městem Greifswald se už setkávám s mořským pobřežím. Euforie, kterou  vždy zažívám při pohledu na moře, přichází až na trajektu, který mě převeze na ostrov Rujána. Na Mekku turistů bývalého východního bloku jezdí pravidelné lodní spojení mezi malými přístavy Stahlbrode a Glewitz. Plavba netrvá dlouho, ale pohled na nekonečnou vodní plochu a chechtání racků ve mě konečně probouzí ten příjemný pocit: „Už jsi tu, kámo!“.

Na cyklotrase Berlín – Usedom | NaKole.cz
Na cyklotrase Berlín – Usedom | NaKole.cz

 

Pohoda na baltském pobřeží – i na mě to tu dejchlo | NaKole.cz
Pohoda na baltském pobřeží – i na mě to tu dejchlo | NaKole.cz

 

První kilometry na Rujáně nejsou vůbec příjemné. Je první prázdninový víkend, a tak tento největší německý ostrov zažívá invazi turistů. Šňůry aut, které mě na úzké silnici předjíždějí, brzy začínají obtěžovat. Kolečkem „volume“ pootáčím na své empétrojce zase o kousek dál a šlapu, co to dá k letovisku Binz. Proplétám se mezi turisty a hledám klidnější cestu podél pobřeží do přístavu Sassnitz. Hrozně se už těším do Švédska. Abych tam ale dorazil s čerstvými silami, zůstávám ještě jednu noc na mořském pobřeží. Jakmile se překulila devátá hodina, už to tu vypadá velmi příjemně. Do té modravé dálky bych se mohl koukat celé hodiny. Jsem tu jen já, mořské vlny, v dálce několik lodí a slunce, které se pomalu chystá za obzor.

Večer jdu do přístavu koupit lístek na trajekt do Švédska… | NaKole.cz
Večer jdu do přístavu koupit lístek na trajekt do Švédska… | NaKole.cz

 

Tak sbohem, Rujáno, čeká na mě Trelleborg | NaKole.cz
Tak sbohem, Rujáno, čeká na mě Trelleborg | NaKole.cz

 

V šest ráno už má slunce zase sílu. Balím věci do brašen a užívám si ještě liduprázdné pláže. Baltská ranní koupel je úžasná a dává mi zapomenout na čas. Na ranní trajekt do Trelleborgu tak přijíždím skoro na poslední chvíli. Ještě přivázat kolo v podpalubí a rychle na vyhlídkovou palubu. Loď už vyplouvá, sluneční paprsky přinášejí skvělou náladu a mořský vzduch zase kouzlo něčeho vzdáleného. Jo, tenhle den začíná skvěle.

Autor článků a fotografií Václav Vrtal | NaKole.cz

Související články

  1. Za sluníčkem na sever | Z Prahy na Rujánu
  2. Za sluníčkem na sever | Švédskem přes Öland na Åland
  3. Za sluníčkem na sever | Souostroví Åland a Stockholm
  4. Za sluníčkem na sever | Přes Göta Kanal do Dánska
  5. Za sluníčkem na sever | Od Baltu přes Berlín do Čech
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *