Vzhůru do národního parku Skuleskogen

Hory. Kopce. Skály. Moře. Jezera. Borovice. Volnost. Vzduch. Slunce. Anooooooo. Konečně. Konečně začínám přetvářet sny v realitu. Děti budou ještě týden ve školce a tak mohu využít volného dne a konečně mohu vyrazit sám do hor, které tak miluji. Národní park Skuleskogen je mým vyvoleným!

Když jsem dával na web články od vás, čtenářů, z různých expedic po švédských horách a národních parcích, tak mé horské srdce plakalo žalem. Tak strašně jsem vám záviděl. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Pořád jsem si říkal, že přeci bydlím jen pár kilometrů od veškeré té nádhery a přitom mám k tomu tak daleko. O to více jsem tedy plánoval na jaře svou dovolenou. Děti jsou ve školce šťastné a kolikrát ani nechtějí domů, takže se určitě nebudou zlobit, když bude mít tatínek týden dovolené bez nich. Pranýřujte mě, ale když mně to tak chybí…

Národní park Skuleskogen je od Sundsvallu vzdálený asi 12 mil, tedy 120 km na sever. Podél celého východního pobřeží vede krásná dálnice/silnice E4, takže za nějakou hodinku a půl mohu být v ráji.

Den D

A je to tady. Den D nastal a já mám sbalený batoh, který jsem musel oprášit, neb velmi dlouho stál. Oblečení pravda trošku větší, protože jsem lehce ubral na váze za dobu svého pobytu ve Švédsku, ale použitelné to je. Kdo vymyslel opasek, to byl Bůh.

Na cestu nebudu sám. Připojuje se ke mně Ondra, který snad, doufejme, dva nebo tři roky bude i se svou rodinou bydlet v Sundsvallu. O tom ale někdy jindy.

O půl sedmé odvážím děti do školky. Zpět domů se převléct do horského, dodělat svačinu (na řízky bohužel nebyl čas) a vyzvednout Ondru ve městě. Čeká nás hodinka a půl rychle ubíhající cesty na sever za mnohým z mých snů.

Za městečkem Docksta odbočujeme doprava směrem k pobřeží. Cedule s nápisem Nationalpark Skuleskogen už se na nás směje. Park má tři oficiální vstupy. Severní (nord), západní (väst) a jižní (syd), ten si vybíráme jako vstupní bránu do ráje právě my. Následujeme tedy ceduli Entré Syd.

[wpgmza id=“111″]

 

Nationalpark Skuleskogen

Jsme na místě. Počasí bylo objednané, takže je modré nebe. Sem tam malilinkatý obláček. Lehce pofukuje od moře a vzduchem se line neuvěřitelně příjemná vůně borovic. Borovic, které tak miluji. Můj národní strom je borovice. Teplota překračuje dvacet stupňů ve stínu, ale tady u nás na severu máte pocit jako by bylo venku třicet. To přežijem.

Co mě ale trošičku trápí, je časový pres. Tak moc jsem se těšil, ale bohužel si to nemohu užít dostatečně. Ve čtyři hodiny odpoledne musíme být zpět v Sundsvallu. Já musím vyzvednout děti ve školce a Ondra má trénink. O trase mám celkem jasnou představu. Vybíral jsem ji právě díky výše zmíněným tíživým situacím. Naštěstí park, resp. část, po které vedou turistické značky, moc veliká není a i tak tedy uvidíme hodně.

Vítá nás menší kroucené parkoviště, kde se údajně vejde i autobus. No nevím. Naštěstí tady není mnoho aut, a tak nemusíme hledat žádné místo a parkujeme hned ze začátku. Zkontrolovat ještě jednou foťák, kameru, pití. Máme vše a můžeme vyrazit.

Tak jak je tomu většinou zvykem v národních parcích a i některých přírodních rezervacích, tak i zde je vstupní brána, kde je na tabulích mapa parku, základní popis parku, přehled největších zajímavostí, ale jsou zde také představeni hlavní zástupci rostlinné a živočišné říše. A to hlavní, ve třech přihrádkách a ve třech jazycích (švédsky, anglicky a německy) jsou k dispozici letáčky s mapou a plno povídáním o parku.

Plán je jasný. Oranžová, modrá, oranžová, modrá. Věřím, že jsme vybrali trasu dobře, hlavně, že uvidíme všechny ty nádherné výhledy, které už pár měsíců obdivuji na webových stránkách parku.

Klapperfält nebo-li kamenné pole

Terén se lehce zvedá a po levé straně na nás vykukuje stráň plná kamení. Zprvu nějak nereaguji, ale když se na ně zadívám blíže, tak si uvědomuji, že jsou všechny kulaté. No to si přeci musím vyfotit! Mezitím už mi Ondra, tou dobou stojící u informační cedulky, hlásí, že to je kamenné pole. Vzniklo přibližně před osmi tisíci lety při silné bouři, která je vyvrhla do stopadesátimetrové výšky a udělala z nich falešné pláže. Proto jsou všechny kulaté, protože je mnoho let obrušovalo moře, než je vyvrhlo na pevninu.

Na ceduli, která je u kamenného pole umístěna, si mj. můžete přečíst i prosbu, abyste nestavěli typické kamenné pyramidy. Jak má mnoho lidí zvykem. Nikdo totiž neví, kdy zase další taková silná bouře přijde a dodá novou várku kamení…

Po dvou kilometrech cesty lesem přicházíme na rozcestí, kde opouštíme oranžovou a míříme do kopce po modré. Mimochodem, ona oranžová se jmenuje Höga Kustenleden, tedy stezka Vysokého pobřeží, a je dlouhá 129 km. Začíná v Härnösandu (Snibben) a končí v Örnsköldsvik (Överhörnäs) a právě se stala mým dalším turistickým snem! Já se z toho zblázním…

Vzhůru na Slåttdalsberget

Ten kopec bude určitě „on“. „On“, z nějž budou ty nejkrásnější a nejúchvatnější pohledy na moře a zdejší hornaté pobřeží. Já miluji výšky, a tak není co řešit. Jen bojujeme s jedním problémem. Chceme totiž vidět i symbol národního parku, kterým je stometrová rokle Slåttdalskreven. Mapu sice máme, ale má švédština je katastrofická a postrádám slovíčka. Jinak bychom věděli, že až se zase napojíme na oranžovou, tak bude roklina přímo před námi.

Celá hora je v podstatě jedno holé skalisko, které vás najednou přesune někam do středomoří. Kdybych nevěděl, kde jsem, tak skoro odpřísáhnu, že jsem někde v Chorvatsku nebo Itálii. Jen ti cvrčci mi tu k tomu chyběli.

Blížíme se vrcholu, který stále není tím správným vrcholem. On se to zdá být vrchol, ale pokaždé je za ním další a další. Ale fakt se blížíme. Tedy blížíme. Já fotím jako blázen a Ondra se mě snaží popohánět vpřed. No jo no, to je tak, když jdete na hory s bláznem do kopců, focení, přírody, který má čtyřletý absťák…

Když jsem Ondrovi posílal odkaz na webovou stránku národního parku, tak jsem netušil, jakou mánii v něm vyvolám. Fotka medvěda v něm probudila srdce lovce a neuběhla snad půlhodinka, abychom diskusi o medvědovi nevedli. Když jsme byli na druhé straně vrcholu hory, tak se nám pod nohama otevřelo údolí Slåttdalen. Jakmile jsem ten pohled zřel, tak jsem tam toho medvěda viděl. No fakt. Jako by tam byl.

Jak to bývá s těma soutěžema na Facebooku? Kdo to najde za 30 vteřin, tak ať si to dá na zeď. Pojďme to tedy zkusit. Kdo tam toho medvěda najde za 30 vteřin, tak bude článek sdílet. Neeeeee, on tam fakt nebyl. Ale sdílet to můžete i tak. My víme, že tam někde…

Je čas opustit vrcholek Slåttdalsberget pokračovat dále v naší trase. Čas se proklatě krátí a další zajímavá místa nás čekají.

Roklina Slåttdalsskrevan

S vrcholku se šlo dolů snad skoro kolmo a zjistil jsem, že bych potřeboval delší nohy. Konečně jsem pochopil, proč mi máma říkávala, že mám nízké chc…ní a krátké nohy.

Jestli jsem se dobře dočetl, tak by údajně mělo jít o největší roklinu (teď si uvědomuji, že ani nevím zda, to je roklina nebo něco jiného) v celém Švédsku.

Normálně bych v roklině strávil i několik hodin. Už se vidím, jak hledám zajímavé rostlinky, brouky a kamení. Jenže jedna taková nějaká nadržená vosa má jiný názor a jiné plány než já. Kdo byl ve Švédsku, tak ví, že čmeláci a vosy jsou tady nějací větší. Fakt, nekecám! Pamatuji si, jak mně žena vyprávěla o ostudě Němců, kteří zdejší čmeláky chytali a převáželi do Německa. Sice nevím proč, ale je tolik věcí na světě, co nepochopím.

Vzhledem k tomu, že jsem alergik a nemuselo by to dobře dopadnout, tak ten příjemný koutek s chladným vzduchem opuštíme a míříme opět na slunce. Naším dalším cílem je jezero Trärnättvattnen.

Jezero Trärnättvattnen a chata pro turisty

Ještě než sejdeme z vrcholku k jezeru, tak usedáme na kamennou plošinu a zkoumáme obsahy našich batohů. No, nejsou špatné. Takže se na pár minut zbavuji foťáku, ale fakt jen na chviličku…

Ondra se chtěl do chaty podívat, a když dveře otevřel, tak je zase rychle zavřel s tím, že tam někdo je. To neva, já chci přeci vidět, jak to vypadá vevnitř, a tak jej tlačím zpět do otevřených dveří. No, nikdo tady není, to jen na postelích leží batohy. Prostě si je sem jen položili, zablokovali si postele a šli se projít někam do okolí. Zdá se vám to jako sci-fi? Mně bohužel skoro ano. Pamatuji si, že jsem si chtěl dát mnohdy na českých horách razítko do své turistické knihy a odpověď byla, že bohužel ne, protože jej někdo ukradl. Razítko? Jo, razítko. Vlastně cokoliv co není přivařené nebo z jednoho dílu. Tady ve Skandinávii to naštěstí není a lidi jsou zde slušní a váží si toho, co mají. Kdo použije nějaké dřevo, tak další naseká z připravených polen. Posbírání všech obalů, zbytků jídla apod. je samozřejmostí.

Několik desítek metrů níže pod jezerem opět narážíme na další kamenné pole. Přemýšlíme, zda je ve stejné výšce jako to první na druhé straně parku, ale asi jo. Pořizuji několik fotografií pro případ, že by zase přišla vlna a kameny vzala zpět do moře.

Čas se krátí a je potřeba šlápnout do pedálů a podstatně zrychlit. Ondra mě neustále přesvědčuje, že bez foťáku v ruce by to mohlo být rychlejší. Tak tedy slibuji, ale stále jej nenápadně svírám v ručce za zády a v nestřežených okamžicích mačkám spoušť. Kdo ví, kdy se zase někam podívám.

Mořské pobřeží a troška flóry na závěr

Scházíme až k samotnému pobřeží a jdeme omrknout vodu. Co kdyby nebyla mokrá?

Poslední část naší cesty vede vlastně skoro celou dobu podél pobřeží. Občas nás zavede pár metrů do lesa. Les nám zde ukázal několik svých tváří. Jednou byl hustý a neprostupný, jednou vypadal jako borovicový háj u Středozemního moře, podruhé jako někde v Beskydech, které tak miluji. Za chvíli jsme opět zpátky přímo na pláži. Několik z nich je písečných doslova vybízejí ke koupání. Bohužel, časový pres je proti nám.

Náš čas se naplnil. Je půl třetí, a to je přesně ten čas, kdy musíme zavelet k odjezdu. Jsem neuvěřitelně šťastný, že jsem konečně mohl jet. Národní park Skuleskogen bude určitě místem mých dalších výletů. Zbývá nám prozkoumat asi 80 procent parku a myslím, že podzimní zbarvení by mohlo být zajímavé, takže už teď se těším!

Pokud do parku někdy pojedete, tak doufám, že z něj budete stejně nadšeni jako já. Je vážně krásný.

Moje rady a doporučení

  • Celý národní park Skuleskogen je spíše lehčí turistika. Jedná se hlavně o nádherné výhledy na okolní ostrovy, moře a klikatící se pobřeží.
  • Není problém absolvovat návštěvu v botaskách (sorry, mám tento název zažitý z dětství pro obyčejné sportovní tenisky), ale já osobně doporučuji pevnou turistickou obuv. Cesty vedou převážně po pešinách, dřevěných chodnících, ale také po skalách, pokud budete chtít vystoupat na zdejší kopce.
  • Značení tras je přehledné (oranžová a modrá). Na některých místech není porost, tak jsou značky udělány na kamenných pyramidách.
  • Rada pro fotografy je asi zbytečná, ale přesto. Bez polarizačního filtru skoro ani ránu. Park je směřován na jiho-východ a když je čisté nebe, tak zjistíte jak moc tu sluníčko peče.
  • Na závěr: Prosím chovejte se zde slušně, někřičte, neničte, netrhejte…

V dalším článku připravím základní povídání o celém národním parku Skuleskogen, jeho fauně a flóře a také o pravidlech, která se v parku mají dodržovat.

Odkazy

Související články

Jazyková korektura Kateřina Duchoňová

Fotografie byly upraveny pomocí programu Zoner Photo Studio

zoner-photo-studio-banner-600-100

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

3 komentáře: „Vzhůru do národního parku Skuleskogen

  • Profilový obrázek
    2016-02-22 (13:19)
    Permalink

    myslím, že má duše skandinávii (a zvl. pak švédsku a finsku) propadla podobně jako ta tvá 🙂
    tohle místo potřebuji vidět na vl. oči – díky!
    honza

    Reagovat
    • Pavel Stanco
      2016-02-22 (21:41)
      Permalink

      Tak to rozhodně udělej. Sice zde nejsou žádné pořádné hory, ale krajina a výhledu za to stojí na 100 procent! 😉

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *