Vasaloppet očima závodníka z Čech s dávnými kořeny ve Skandinávii – jak jej z televize neznáte…

Všichni o něm mluví, všichni lyžaři jej znají, kdo to kdy zkusil se závoděním, alespoň na moment pouvažoval, že ho pojede. Říká se, že kdo jej nejel, nemůže do lyžařského nebe. Delší dobu jsem byl lanařen, ať ho jedu taky, že to je v pohodě.. Jistě, věděl jsem, jak strašně bolí Jizerská 50 a jet jí vlastně 2x? Nějakou dobu jsem odolával, pak jsem se však již v tréninku posunul dál, objem byl již dost značný a já se začal cítit jistěji a jistěji a pak jsem řekl, že ho pojedu! Klukovský sen lyžaře závodníka je samozřejmě Vasák vyhrát, kdo říká, že nikoliv, ten lže, jako když se tiskne Mladá Fronta s extra přílohama o hokeji při Olympiádě, nevěřte mu to ani chvilinku! I ti, jenž laufy nejezdí, přitom klidně vyhrávají Světové Poháry a mistrovství světa, tam touží být a vyhrát ho! Je kouzelný, má neopakovatelnou atmosféru, je opředen fakty i mýty, je prostě jen jeden. Vasaloppet na 90 km klasicky, spíš bych řekl soupaž, ale o tom až později. Vydal jsem se tedy s partou poloprofíků nadšenců z Čech na můj milovaný sever, kde jsem i žil a pracoval, oblast Dalarna, kde se Vasák jede jsem však neznal, takže mé vzrušení bylo několikanásobné! Známá cesta kolem Berlína a Sassnitz, kde konečně přistane kus Švédska. Bohužel jedeme nočním trajektem, tak je zavřený krám, aby si člověk dal švédské pivo (jež miluju!) a restaurace otevírá až ráno, takže s köttbullar med gräddsås to slavné také není (masové kuličky), tak ulehám na zemi do spacáku mezi partu zhýralých polských snad jen turistů. Ráno konečně Trelleborg a pak už se šineme kolem milovaného Malmö, mineme a jedeme. Člověk je najednou z té nudy německé Autobahn plný síly… Chvíli za Göteborgem, ke kterému se po dálnici jede ještě bůh ví kolik hodin, se teprve uhne a pomaličku začíná Švédsko a lesy. Největší jezera Evropy ani přes les nejsou vidět (škoda), zato sníh už se nám konečně ukazuje (počali jsme být lehce nervózní, neboť na jihu nic, ani ň, v Čechách tou dobou panovaly mrazy a vánice větší než z dob Josefa Lady a pokud si to dobře pamatuji, nešlo skoro ani odcestovat). Nervozita vystřídá bolest zadnice a totální nudu v Brně, protože tolik stromů živá duše v životě neviděla. Kdo nemůže usnout, nechť přestane počítat ovečky a zajede si do Švédska počítat stromy! Po několika hodinách se ukazuje první ukazatel Mora, a to číslo u něj česká vývěsní tabule ani nezná, ta Německá snad jen u Mnichova, kde se píše, jak daleko je Berlín. Ne nadarmo se ve Švédsku nepočítají kilometry, nýbrž tzv. míle, které jsou desetkrát takové, co ten kraťoučký kilometr. Kdo se s tím má pořád psát a vyslovovat, že… 🙂 Vzpoměl jsem si na to, jak jsem rychlovlakem putoval krajinou jižního Švédska a po dvou hodinách jsem byl stále na jihu jižního Švédska, prakticky jsem se nehnul z místa… Proč to všechno píšu? Abyste tušili, co znamená jet Vasák, protože je prostě jedním slovem švédský. Obrovský, velký, mamutí, cokoliv, jen ne průměrný, nebo dokonce malý! Mora je krásné malé městečko s jezerem, je tam vše švédsky více než dokonale připraveno (Německo, Rakousko, ba dokonce Švýcarsko nemá sebemenší nárok se porovnávat!) V hlavním stanu je známé all you can eat a jelikož psychika se připravuje na tu šílenost, tak jíte, dokud můžete hýbat vidličkou směrem do úst. Takže se ani nezajdete podívat do Intersportu, s perfektními slevami na sportovní oblečení, protože jednoduše nemůžete. Jelikož nejsem typickým Čechem a řízky nevozím, tak se doplazím vždy do ICA nakoupit a pak už do Orsy na srub. Orsa je zvláštní, skoro stejně veliké městečko, jako Mora, avšak je zvláštně, prostě švédsky rozplyzlé, vlastně v lese a u jezera jako hrom. Malebné červené domky, sníh, zamrzlá jezera, v dáli kopce a hory a les, les, les, sem tam farma s koňmi. Tak to je Dalarna, údajně nejtypičtější, ze všech Švédských míst. To je typičtější Švédsko, než je klasická špeluňka s Plzní v centru Prahy s hokejovými trofejemi typicky Česká. To je prostě odkaz Švédské historie. Neskutečně milí, přátelští a vyspělí lidé. Nevidíte nic, než les a máte stále plné připojení k internetu, signál telefonu a pokud si předplatíte, tak asi i 50 kanálů televize. Odpad se třídí trochu jinak, než jsme zvyklí, já vím o 16 druzích odpadů a jsou na to speciální místnosti, nebo dokonce chatičky. Nic nesmrdí a krom nápisů v pěti řečích jsou vždy viditelně pokresleny. Takže jen po partě Čechů je vše jinak a nádoba pro papír je plná kovových plechovek od piva (jenž jsou zálohované a vratné) a do plastu se hází zbytek nepoužitých gelů… Trénink spočívá ve středisku Orsa Grönklitt, jestli se Vám líbí Jizerské hory, tak sem nejezděte, protože už by se Vám v těch Jizerkách lyžařsky nikdy nelíbilo! Nic dokonalejšího jsem v životě neviděl. Od parkoviště s možností dobytí elektromobilu, přes restauraci a obchod, půjčovnu a servis lyží, přes dokonalé trati. Dálnice větší než ta u Mnichova (nekecám, je to asi 20 m široké!) a k tomu několik různých a různě dlouhých okruhů. Velká páteřní cesta, závodní trati a stadion. Jak je českým zvykem, tak platit za něco nebudou, ikdyby měli jít do vězení, takže jsem byl jediný, kdo si zašel koupit známku. Není nijak drahá, avšak to, co za ní dostanete je něco neskutečného. Děti a katolíci prominou, ale naprostý lyžařský a nekončící orgasmus! Jestli takto vypadá trať Vasova běhu, tak se mám na co těšit! Abyste to nepochopili zle, miluju Jizerky, nedám na ně dopustit, ale toto je prostě něco, co Vás dostane. Tady se dá najet objem soupaží zcela jinak, pokud nechcete, tak Rozmezí jet prostě nemusíte a hlavně se nemusíte tak týden opakovat a pokaždé jedete jinudy. Přitom všude milo, přátelsky, panensky, kousek hajají medvídkové v místní ZOO a vedle je sjezdovka. Naprostý klid a harmonie, tolik úsměvů jste neviděli ani v pořadech Šimka a Bubílkové s Politiky netančím… Služby, jídlo, vše na úrovni, kterou závidí i v New Yorku, nebo Itálii a jen kroutí hlavou, jak je to možné. Inu je. Švédové se nikdy nespokojí s průměrností, to je pod jejich úroveň. Dokud nejsou více, než dokonalí, tak se nikdy nepřestanou zdokonalovat. Asi proto je to národ s nejvyšším počtem vědců v přepočtu na hlavu a asi i proto se každoročně právě ve Stockholmu udílejí Nobelovy ceny (sám Nobel je Švéd). Od filozofie zpět k závodu. Trať je skutečně dokonalá. Tu jsem si projel na části ještě před závodem, abych věděl. Takovou dálnici neznají dokonce ani u Kolína nad Rýnem a myslím, že i ve Frankfurtu by se styděli a šli se zakopat! A vedle vede silnice pro auta, která je široká asi tak, jako v těch Jizerkách stopa pro lyžaře. Prostě obrácený svět. Zvláštní je, že přes pár lehčích dopravních situací je v průběhu celého závodu vše v pohodě, logisticky jsem neviděl tak dokonale zvládnutou akci. Se vším všudy. Až mi to bralo dech a koncentraci na výkon, ale stálo to za to. Švédsko ještě zvýšilo svůj kredit. Ráno závodu, pokud bydlíte spíš u cíle, vstáváte v 3:15, rychlá minisnídaně, obléci se do dresu, vše připravit, čip a nervozita už je šílená. Pak si ještě pospíte (tak trochu) v autě, které jede ještě hodinu a půl na start, a to celé máte jet na lyžích… V Sälen kolona jako hrom, takže se hodí, že na autě máte nálepku Elitservice, jakože jste Ti nejlepší 🙂 a procpete se až do místa úplného startu. Těch aut je mraky, ale ještě víc je autobusů, jenž ve Švédsku na Vasák jezdí snad i z toho Malmö. Později jsem se dozvěděl, že z dálek jezdí vlaky asi 30 km od startu přestoupíte na připravený Bus a ten vás doveze až do stopy. No prostě Švédsko, kdo nezažil, nikdy nepochopí, nejde to moc dobře, ani když to vidíte na vlastní oči, protože máte neustále pocit, že halucinujete…

Ráno před startem je sice hrozně moc času, avšak je kosa a všechno hrozně rychle utíká, hodí se mít okolo sebe partu lidí, jenž vědí co a jak...
Ráno před startem je sice hrozně moc času, avšak je kosa a všechno hrozně rychle utíká, hodí se mít okolo sebe partu lidí, jenž vědí co a jak…

Lidí je tam strašně moc, a to všude. Start není louka v Bedřichově, nýbrž lán pole, kde je ta dálnice snad ještě pětinásobná, než v tom Frankfurtu letiště. Jen dokonale vyříznuté stopy a deset brán pro jednotlivé vlny. Pokud člověk není eliťák, musí rychle do fronty, aby si mohl dát lyže do té co nejlepší pozice. Nikdo si vám nedovolí pak ty lyže byť o milimetr posunout!!! Nikdy! Krom přísných kontrol si to tam prostě nelajsne ani ten Čech, slyšel jsem tam i ruštinu, ale ten strach na vás tam padne neskutečný. Jdete se někam vyprázdnit, většinou máte své oblíbené místo přes ulici v lese, ještě trochu dodlábnout, rozcvičit no a najednou ten roj lidí se začne dostávat ke svým lyžím, připne je a v jednu chvíli tam stojí všude jen lyžaři. Asi 16.000 pro představu. Vezměte si celé Jižní město v Praze, jak si stoupne v jeden moment na lyže na jednom místě. Start a jedete na krev (tedy já zepředu, vzadu se stojí a čeká).

Těsně po startu se vepředu peláší, co to dá i nedá, zatímco vzadu se ještě hoduje Blåbärsoppa (borůvková polévka) a dolaďují se detaily na lyžích a výstroji :)
Těsně po startu se vepředu peláší, co to dá i nedá, zatímco vzadu se ještě hoduje Blåbärsoppa (borůvková polévka) a dolaďují se detaily na lyžích a výstroji 🙂

 

rozsekané záběry z TV ukazují „hada“, jenž se utvoří po startu a končí asi po hodině a půl! kdy čelo závodu již je skoro v půlce trati...
rozsekané záběry z TV ukazují „hada“, jenž se utvoří po startu a končí asi po hodině a půl! kdy čelo závodu již je skoro v půlce trati…

Po kilometru, který se jede rychleji, než finále sprintu na Olympiádě (takovou rychlost jsem nikdy předtím nevyvinul!) odbočíte a jedete do sjezdovky. Tečka. Cedule, které jsou velmi dobře vidět a ještě více vás deptají, ukazují 89 a vy po sprintu, který sám o sobě by způsobil dvoudenní regeneraci a přejídání se kombinované s masážema a spánkem jedete do kopce, který Jizerská 50 vůbec nezná! Tam jsou takové roviny, možná lehce do kopečka v těch nejtěžších místech, ale spíš jsou ty kopce na Jizerce z kopce mi začalo připadat… A všichni za to rvou, co to jde. Je tam taková skrumáž, že ač jste vysíleni a myslíte si, že umíráte (jako vážně!), tak musíte dál, protože by vás to stádo jinak asi zabilo a převálcovalo. A ne vlastním tempem, ale jejich, elitním, brutálním. Cítíte krev v krku, odplivnete a fakt je ta slina červená. Takové tempo to je. Kopec má 3,5 km a pravda, druhá půlka už je jen dvakrát tak prudká, jako to Rozmezí. Konečně se to narovná a místo odpočinku to teprve přichází. Za kopcem se do toho Švédové konečně rozhodnout jít naplno, nebo co. Nevím, ale mám pocit, že si od svých SAABů půjčují na ten den jednotky a turbo. nebo co a ještě se nechají Hirschem (dvorní úpravce SAABů) vyladit. To nejsou lidi, ale stroje, Ferrari proti nim nemá šanci! Na té rovině se na několik km rozjedou do tak strašných temp, že jsem rezignoval, a to já předtím nikdy neudělal! Nesmířím se s prohrou nikdy na světě, tady však šlo o život… No nic, dramatiku chvíli stranou, vzpamatujete se z šoku, jakoby vás honil vzteklý medvěd, rozjedete se a už se to tam peláší. Soupaž střídá soupaž a když už vás bolí paže, břicho i nohy z neustálého hopsání, tak se jede soupaž dál. A cedule vás drtí, 74 pak vám projede neskutečná bolest celým tělem tak 100x, 73, tady je to chvilku z lehčího kopečka, takže to bolí jen 86x, jako by vám řezali končetiny pilou bez umrtvení, 72 se nakopnete, protože tam někde už musí být občerstvovačka. 71 vás to zdeptá, protože ta občerstvovačka stále nikde. Zato všude Švédové všem Švédům podávají pití, jako by Barack Obama přijel na Summit Evropské Unie, vždyť už musejí všichni být přepití! Ale jedete dál, snažíte se opět předjíždět, žere to sílu, ale nic jiného se nedá dělat. Chcete přece dojet vepředu a zanechat stopu! 70 je malý náznak, že možná občerstvení. Vypadá to, že tam někde by mohla být ta samota, jíž se říká Mångsbodarna, ale pak vás zdrtí, že to zase jen bylo několik hloučků fanoušků, jenž přijeli dát napít soupeřům… Pak se konečně dočkáte, napijete (ze svého nemáte čas občerstvovat, to prostě nejde) a jedete dál. Výtečná borůvková polévka (hustší džus, jenž nadevše miluji, dokonce ho upřednostním i před Plzní!) dodá energii a vodu a jede se makat dál. Průšvih, přicházejí kopce. První má asi 3 km, není moc prudký, ale nekončí. Je v lese, všichni tam za to rvou tak, že si plně uvědomíte, jak malicherné bylo se bát Jizerské 50, když to je vlastně takový pomalý a krátký trénink na sprintové trati (a nyní zcela vážně, tempo na Vasově běhu je skutečně reálně vyšší, než na Jizerske 50!). Propletete se na Risberg, kde se napijete a čekáte chvíli klidu a přijde asi 5 tak prudkých kopců, že je nejde vyběhnout, musíte stromečkem! Pak už je to jako na houpačce, soupaž na krev, stromeček, minisjezdík a pořád, nekončí to! Snažíte se předjíždět, ale nemáte dost pití a gelů, takže najednou v půlce trati ve „finálním“ kopci před dlouhým sjezdem mi seklo tak, že jsem myslel, že omdlím. Hukot v uších, nešlo nic, ani si dojít na záchod, na který jsem náhle strašně potřeboval, jen to pálilo a nevím, zda jsem zažil odpornější pocit. Zase se ale vyhrabete, ti Švédi vás k tomu dokopou a kdyby náhodou Švédi zrovna neměli povídavou náladu (což je hodně zřídkavé, oproti tomu, co se obecně má vzato), tak vypomohou bráchové z Norska. Těm s tím hukotem v uších rozumím trochu hůře, ale dobře, zavěsím se a prohodím pár slov, snad to pomůže. Koukají jako klucí pucí, že Čech mluví švédsky, a to opět povzbudí sebevědomí. Pomyslný odpočinek ve sjezdu se nekoná, protože ti imbecilové za to rvou i tady! Nekončící dav bláznů a skutečně asi strojů prostě dupe plnou podlahu i z Evertsbergu. Jedou jim lyže jako blázen, mají pití co půlkilometr a kdyby si usmysleli biftek, určitě jim ho tam někdo donese! Deprese, bolest nohou i za krkem ze sjezdu je nesnesitelná, ale nakonec zjistíte, že jsou i horší věci a teď nemyslím smrt. Přijedete dolů, kde začíná teprve sranda a závod. Dosud to bylo rozjetí se. Vy už nemůžete, křeče vás berou dopředu stejně, jako dozadu, dokonce i boky se ozývají, máte skoro celou Jizerskou 50 před sebou a začne nekončící spleť prudkých kopečků, sjezdů v prudkých zatáčkách a brutálních soupaží. Celá tato sranda má asi 12 km a myslíte si, že končí tím nejhorším. Dvěma prudkými, avšak i dost dlouhými kopci za sebou. Opět, Jizerská 50 takto prudký kopec nemá ani jeden, je to prudší, než ze Smědavy nahoru, jsou dva a mají každý asi 0,5 km. Nutno uvědomit si, že v nohou je tou dobou skoro 70 km. Tam vám sekne, i když jste Robocop. Ne tak Švédům, tam se teprve rozíždějí, přestávají si pískat a odříkávat jazykolamy a teprve začnou lyžovat. Objemová fáze tréninku už jim končí, Vy umíráte a oni teprve natlakovali turbo. No jo, jenže ony ty kopečky nekončí. Jsou pak už tedy kratší, ale o to prudší a střídají se za Oxbergem snad ještě častěji. Nevidíte přes sůl, jenž vám rozežírá oči, otřít to nejde, protože jí máte i na rukavicích a kombinéze, sníh je tam už špinavý a tak jste rádi za prudký sjezd, kde jen náhodou nespadnete. Asi si Švédi řekli, že nebudou k Evropanům až tak strašně krutí, takže do tohoto sjezdu nezabudovali ostrou zatáčku. Chvíli pohoda, jsou tam cítit párky a pivo, asi místo, kde si Švédové zastaví na párek, nebo co. Každopádně začíná opět pomalé, táhlé stoupání, které v tréninku bylo na pohodu, ale tady je to najednou očistec. Můj poslední pokus zlomit švédský nápor, pak sjezd z Högbergu a definitivní konec. Jenže ten konec, bolest, křeč a zdeptání je třeba ještě 20 km vydržet, jinak máte smůlu a poputujete pěšky. A rovina, kde Švéďáci začínají spurtovat. Průšvih je, že spurtují skutečně oněch 20 km a zachytit se jich prostě nejde, ani když jste Rambo. Před vjezdem do Mory ještě vtipálci Švédové přichystali pár hupíčků, které jim asi působí radost a proberou je z letargie brutálního spurtu. Navíc tam opět dostávají napít, všude, a ještě dokáží odpadky vyhodit do košů podél trati, a přitom vás předjíždět… Najednou je Mora nejodpornějším místem na Zemi. Jediné, co vám zachrání krk je to, že Švédové nejsou krvelační, takže vše je pro vás připraveno v cíli. Dostanete hned napít, nějaké sladké pečivo, vezmou vám lyže i čip, natlačí do autobusu, jenž vás po 3 minutách doveze do haly, kde se převléknete, můžete se nechat namasírovat a vedle se i najíte, all you can eat.

V cíli se jí, pije a hoduje a je spokojeno, čeští borci se většinou předhánějí, kdo vypije více piv, avšak proti Švédům často brzy odpadají :), Ti pak jdou dooslavit svůj výkon do hospůdky na starköl (silné severské pivo, často s obsahem alkoholu větším, než 8 % objemu).
V cíli se jí, pije a hoduje a je spokojeno, čeští borci se většinou předhánějí, kdo vypije více piv, avšak proti Švédům často brzy odpadají :), Ti pak jdou dooslavit svůj výkon do hospůdky na starköl (silné severské pivo, často s obsahem alkoholu větším, než 8 % objemu).

A můžete sníst skutečně všechno. Myslím, že nakrmit Afriku je snazší, než to, co se předvádí pokaždé tady. Tolik jídla, piva a minerálky, co do sebe naládujete jste si mysleli, že není v lidských schopnostech sníst… Takže vám začíná být jasné, že oni jsou skutečně nadlidští. Ke všemu se opět radují, že si odjeli svůj milovaný Vasáček, jak mu rádi říkají a rovnou se jdou nahlásit na nový ročník. Nechtějte vědět, jak vás pak bolí tělo, asi tak týden nejde nic, další už vstanete z postele bez cizí pomoci a za 3 týdny už dokonce nezvracíte při pomyšlení na lyže. Zajímavé je, že nic geniálnějšího jsem ale nikdy neprožil. Může to znít povrchně, pak vám radím, zajeďte si tam. Takovou terapii jsem fakt neprožil. Posiluje to víc, než rok sezení u psychologa. Zážitek je vlastně ihned dokonalý. Vlastně i v té totální bolesti, kterou opravdu možno zažít snad jen při mrzačení se sekyrou se cítíte nesmírně šťastní. Je tam prazvláštní, nepopsatelná nálada. Fanoušků na trati více, než na Holmenkollenu při mistrovské 50, nebo na zápas Barcelony s Realem Madrid ve finále Champions League na San Siru. Vasův běh je ve skutečnosti již dávno institucí, jež pohlcuje celý národ. Kdo nejede, či nepřipravuje, neobčerstvuje, či jinak se přímo nepodílí, ten to sleduje v televizi a mrzí ho, že tam nemůže být. Je to dlouhodobě nejsledovanější pořad ve Švédské televizi. Švédů je asi 9,5 milionu, z toho 1,5 milionu přistěhovalců, kteří o lyžích ani nečetli a přesto Vasák sleduje kolem 5 milionů lidí v samotném Švédsku. To je prostě pojem, kterému se tady ani vzdáleně neblíží finále mistrovství světa v hokeji při účasti naší reprezentace. Ani vzdáleně vám říkám. Dokonalost, která vás pohltí. Málokdo přijede zpět s tím, že už se tam nechce vrátit. Popravdě jsem nikoho takového ještě nepotkal ani o něm neslyšel. Můžete projet jakýkoliv závod na světě, podniknout klidně Tour de France, avšak Vasův běh je opět o kus dál. Je to něco, co se dá popsat snad jen hluboce psychologicky a odborně, a to ještě stěží. Je to prostě Švédsko, jako je celá ta země neskutečná, tak stejně neskutečný (pro neskandinávce) je i tento závod. Jen bych ještě měl osvětil mýlku, že to je jen po rovině a nuda: asi jste pochopili, že tomu tak není. Je to hodně o soupaži, všem radím hodně soupažit, pokud tam chcete jet a těm, jenž chtějí být v první 500ce radím jezdit výhradně jen soupaž, tyto kopce, jenž jsou na Vasově běhu, jsou kineziologicky mnohem vhodnější právě na jízdu soupaží, než střídavým způsobem běhu (dělám na tom nyní výzkum). Každopádně pokud můžete,vezměte s sebou hodně lidí na servis, zejména vepředu prostě není čas pít ze svého a těch 90 km je prostě mazec. Jde tu pak skutečně o zdraví. Vasův běh má kopce a má jich více, než Jizerská 50. Nastoupané metry jsou při něm podobné! Jen úseky soupaží jsou delší. Jiný profil, avšak ještě mnohem těžší, než tady v Jizerkách, to mi věřte. Stojí to však za to! Sám jsem jej jel 3x, dva smolnější roky, jeden slušnější, avšak ve svém věku vím, že místa v první desítce jsou skutečně přede mnou a už teď mě bolí, že se ten Vasák nejede zítra! 🙂

Autor článku Petr Jiran

Pokud budete kdokoliv s čímkoliv potřebovat poradit, obraťte se na mě! Jsem krom vrcholového sportovce, specializujícího se právě na soupaž, také lektor jógy 3. stupňě, psychoterapeut a dietolog. Mojí specializací je mimojiné i vývojová kineziologie a mám blízko k regulační medicíně a fyzioterapii. Kontakt přes majitele stránek Sverige.cz je zde pro každého! 🙂

Související články

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *