Tak jsem uzavřel dveře za první čtyřicítkou…

Tak a je to tady. Dveře, na kterých bylo napsáno 40 jsem o víkendu úspěšně za sebou zabouchl a již se do nich nikdy nepodívám. Bum. Bác. Bum. Konec. A teď už bude jenom hůř, nebo líp…? No každopádně mě čeká jiná kapitola života. Kapitola, kde děti porostou a budou nám s ženou dělat jenom radost. Kde s mou ženou porazíme tu hnusnou nemoc. Doba, kde se konečně více budu moci rozletět do okolních hor a pořádně to Švédsko na stará kolena prozkoumám.

Protože ani po pěti letech pobytu tu nemám takové ty opravdové kamarády, jaké jsem zanechal v Česku, tak ani nebylo s kým slavit a zapíjet. Ovšem na onen víkendový den jsme vymysleli lepší program. Počasí nám konečně přálo, chápej, po dvou týdnech bylo modré nebe a svítilo sluníčko, aniž by z nebe padaly trakaře. Společnost nám dělal Ondra se svou ženou a malým Vaškem. O tom někdy příště.

Jako místo zaslíbené jsme si vybrali okolí starých železáren Galtströns bruk, kde je plno listnatých stromů a borovic. V době začínajícího podzimu ideální místo na procházku.

Auta parkujeme kousek u kostela a vyrážíme na prochajdu. Mnoho dětí, dva kočárky a štěně, které chce všechno pozřít, všechno vidět a vodítkem nás všechny neustále svazuje kolem nohou.

Do toho syn Lucas, který musí všechno osobně vyzkoušet. Ideální je když to je co nejvyšší, nejdelší nebo přinejmenším co nejdále od nás…

Když je všude kolem tolika lákadel, tak nejde odolat. Prostě děti s velkou zvídavostí. Proč ne. Je to jejich dětství a mají si jej pořádně užít. Jen kdyby nebyl Lucas takový sebevrah. Trošička pudu sebezáchovy by mu neškodila. Já sice miluji výšky, ale po kom má to dítě geny, tedy nevím…

Její vísost Fia I. si se synem náramně rozumněla. Pokud neutíkal on, tak zdrhala ona. Jediný rozdíl byl v tom vodídku. Příště jej asi dáme spíše Lucasovi.

Bývalé ředitelství továrny je v krásné zahradě, které už se začíná zabarvovat podzimníma barvama.

V letních měsících je zde otevřeno muzea zemědělství, historie továrny a jezdí zde motoráček. Od poloviny září se tak jako drtivá většina muzeí ve Švédsku, i toto ukládá k zimnímu spánku a tak tu zbyla jenom výhybka. Naštěstí pro děti neřešitelný problém.

Po hodince venku našim ženám dochází šťáva a dožadují se tepla. No, co budete dělat holky až přijdou mínusové teploty dvacet nebo třicet, to vážně nevím…

Pro děti tedy nastala poslední šance si osedla pár strojů, které míjíme po cestě k parkovišti. Vybízet mé děti k akci je opravdu holá blbost. Naopak, dostat je z něčeho dolů je nadlidský výkon. Asi už vážně stárnu, ale já s nimi přestal bojovat. Oni stejně vždycky vyhrají. A to je vlastně dobře. Chci aby měly to nejlepší dětství co jim můžeme poskytnout.

Abych to tedy shrnul. Můj život se přehoupl do své druhé poloviny a já se budu snažit si ten „zbytek“ užít co to jen půjde. Pro vás to znamená, že přijde více a více článků a povídání o švédské krajině, horách nebo o přírodních, technických a histrorických památkách, protože já to prostě chci všechno vidět. A protože ten život opravdu strašně letí (v tom malém človíčkovi na posední fotce, totiž vidím sebe jako by to bylo včera), tak se nechte inspirovat, ale nezůstaňte jen u těch pár řádků a fotek na monitoru, ale vyražte to všechno poznat a vidět na vlastní oči. Sny se přeci mají plnit nejen o Vánocích, ale hlavně dříve než bude pozdě.

Mějte krásný, klidný, slunečný, mlhavý, pohádkový podzim.
Pavel

Související články

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

3 komentáře: „Tak jsem uzavřel dveře za první čtyřicítkou…

  • Profilový obrázek
    2015-10-10 (10:23)
    Permalink

    Je tam krásně, nádherně! A přeju všechno nejlepší do dalších let, hlavně to zdraví, neutuchající optimismus a hromadu rodinné pohody.

    Reagovat
    • Pavel Stanco
      2015-10-13 (8:45)
      Permalink

      Děkuji moc! Zdraví se hodí vždycky, optimismus mi zatím nevyprchal a z rodiny dostanu brzo psotník, ale určitě to ve finále nějak zvládnu… 😉

      Reagovat
  • Profilový obrázek
    2015-09-29 (9:28)
    Permalink

    Ahoj, tak Ti přeji ať se v tvé další etapě za 40. dveřmi daří co nejlépe a hlavně ve zdraví.
    Opět jsem se pokochal krásou tamní přírody díky tvým fotkám. Nejvíce mě potěšila ta s traktorem značky VOLVO, protože jsem již několik let volvista a nedám na Volvo dopustit. Jsem i člen Volvoklubu ČR, kde se scházejí stejně postižení lidi, jako jsem já. Samozřejmě se bavíme nejvíc o Volvu, ale Švédsku taky a možná někdy i více. Minulý víkend jsem byl na takovém malém srazu, kde se podávala pravá Švédská káva (bohužel už nevím značku, ale doma mám letáček, sponzoruje jí prvoligový hokejový klub, ale taky nevím jaký). Byla výborná a se ženou jsme si moc pochutnali.
    Tak se měj hezky.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *