Švédsko, sen nebo osud?

Ve chvíli, kdy jsem nohama stál opět pevně ve svém bytě a podělil se s některými přáteli o zážitky, slýchal jsem od nich, že jsem blázen a ti více otrlejší říkali, že jsem magor. Víte co? Líbilo se mi to. Líbilo a vše, co se stalo bych velmi rád prožil znovu a klidně k tomu ještě přidal něco navíc.

Byl jsem čerstvý absolvent vysoké školy a cítil jsem v sobě potřebu něco změnit, něco udělat jinak a protože jsem v dětství miloval knihy od Marka Twaina, kdy jsem častokrát prožíval znovu a znovu dobrodružství s Huckleberrym Finnem a Tomem Sawyerem, bylo pro mě cestování jasná volba. Netoužil jsem po vysokém výdělku a ani životě v luxusu. Netoužil jsem vyměnit tuhle úžasnou českou kotlinu za jinou zemi, protože to zde nesnáším – naopak, miluji život tady, ale chtěl jsem poznat sám sebe.

Čas plynul a já přemýšlel kam se vydají mé kroky. Thajsko? Norsko? Island? Velká Británie? Nevěděl jsem a snažil jsem se najít ten správný směr. Díky Bohu, existuje něco mezi nebem a zemí, co nám někdy ukáže ten správný směr a už je jen na nás, zda-li se jím vydáme. Můj směr ukázal na Švédsko. Te znamení mělo úžasnou podobu. Nádherná, inteligentní, rozumná a pro mě tak nebezpečná – žena. Objevila se v ČR jednou za rok a díky úžasným okolnostem, za které dodnes děkuji, mohl přijít ten správný moment, který vše definitivně rozhodl – polibek. Nebyl čas ztrácet čas a touha udělat první bláznivou věc byla větší a násobila se s touhou jí opět spatřit.

Znáte ten dokonalý pocit, kdy v sobě necháváte jen proudit emoce? Necháváte si je hrát s vaším tělem a myšlenkami, které mnohdy vzniknou a vy nechápete jak? Stál jsem před mapou Evropy, díval jsem se na na sever a najednou mě napadlo první slovo – překvapení. Napadlo mě druhé slovo – autostop. Napadlo mě třetí slovo – cesta. Netrvalo mi dlouho, abych si je spojil a začal jsem rychle plánovat. Zvedl jsem telefon, zavolal kamarádovi, který jezdí kamionem a zeptal se ho, kam má namířeno tentokrát. K mému úžasu odpověděl, že jede o víkendu do Dánska a tak jsem rychle spěchal do obchodu, abych mu koupil pár plechovek piva, které miluje, jako poděkování za to, že se svezu do Dánska s ním.

Vybaven vojenskou krosnou, spacákem, stanem, ovesnou kaší, zápisníkem, švédským slovníkem a asi pěti knihami jsem čekal na parkovišti odkud odjížděl – byla to sobota. Když jsem tam tak stál s tím obrovským batohem a viděl v dáli korbu jeho náklaďáku začalo mi docházet, co chci udělat a začalo se mi to líbit ještě více. V takových chvílích jsem často vzpomínal na maličké děti, které nepřemýšlí nad „problémy“ a téměř nikde je nevidí. Jen si vzpomeňte, co udělá dítě, když mu dáte mapu Světa a řeknete mu ať vám nakreslí cestu kolem světa. Co udělá? Udělá čáru přes celou mapu, skrze celý Svět a nepřemýšlí jako my, že tady to nejde, protože tu není cesta a tady to nejde, protože člověk musí mít vízum. A stejně jsem to chtěl udělat já. Existoval pro mě bod A, kterým byl Cheb a bod B, kterým byl pro mě Göteborg a mezitím bylo vše možné, vše se mohlo stát a vše bylo otevřené. Líbila se mi ta volnost a představa toho, že nejsem ohraničen časem a ani ničím jiným. Byl jsem jen já, já sám. Nasedl jsem tedy ke kamarádovi do kamionu a vyrazili jsme k Dánským hranicím.

Začátek - kdesi za Hamburkem...
Začátek – kdesi za Hamburkem…

 

Díky okolnostem, kterým jsem dnes velmi vděčný, jsme nedorazili k Dánsku. Přijeli jsme o půlnoci do Hamburku a já tím měl cestu ještě o trochu prodlouženou – díky Bohu za to. Brzo ráno, když už jsem slyšel zvuky aut, které projížděli parkovištěm, jsem vstal a byl se lehce proběhnout. Když jsem se vracel, viděl jsem dost aut s norskou či švédskou poznávací značkou. Rozloučil jsem se s kamarádem, vzal batoh a vyrazil. Procházel jsem parkovištěm a zastavil jsem se u pár aut s těmito značkami – tehdy jsem se dostával poprvé do kontaktu s lidmi, žijícími ve Švédsku. Narazil jsem na skvělou rodinu, která se snažila přeskládal plné auto, abych se k nim vešel i s tím batohem, ale bohužel měli vážně plno. Ta ochota, když jsem jsem jim řekl, že můj cíl je Göteborg… skvělé a neskutečné. Narazil jsem také na dvě postarší dámy, kterých jsem se zeptal také, ale když jsem viděl jejich zvláštní výraz, dostal jsem strach já. Nicméně, nejely směrem na sever a tak jsem se dal pěšky směrem k dálnici, vytáhl papír, napsal na něj DK, zvedl palec, nasadil úsměv a výlet vlastně konečně pořádně začal.

Téměř Dánsko - pěšky do Pattburgu
Téměř Dánsko – pěšky do Pattburgu

 

"Ztracen" v Allborgu
„Ztracen“ v Allborgu

 

Po hodině a půl mi zastavila Lina. Lina byla mladá Němka, která cestovala s dvěma dětmi do Flensburgu, který je kousek od Dánských hranic. Cestou jsme si povídali o všem možném. Dokonce jsme se dostali k tomu, že má velmi rád pana Kunderu a pana Hrabala, což bylo moc milé zjištění. S jejími dětmi jsem hrál velmi zvláštní hru se sušenkami, kterou jsem neustále prohrával. Vyprávěli mi také, že často s manželem jezdí do Norska a Švédska. Její vyprávění znělo velmi mile, příjemě a já se jen mohl zasnít a užívat si to. Musím tedy podotknout, že komunikace, probíhala v angličtině jako po celou mou cestu.

Kola, všude kola
Kola, všude kola

 

Dorazili jsme do Flensburgu, rozloučili jsme se a já vyrazil směr Dánsko, které leželo asi 4 km od místa zastavení. Najedl jsem se v příjemné hospůdce a prohodil pár milých frází s lidmi kolem. Byl čas vyrazit dál, takže batoh na záda, úsměv a mávat.
Bylo to neuvěřitelné, ale vše šlo jako po másle. Čekal jsem pět minut a k mému úžasu mi zastavil švédský podnikatel, který obchodoval s krmivem pro psy. Zavezl mě až do Koldingu, který je pořád a pořád na sever. Trvalo mi, než jsem ho trochu rozmluvil, ale povedlo se. Já mu vyprávěl to, co teď vyprávím vám a on mě naoplátku o své ženě a práci, kterou má v Malmö. Cesta ubíhala a najednou jsme byli na rozcestí, kde jsem si musel vystoupit a pokračovat zase po svých o kus dál. Ta touha už tam být stále rostla. Rostla i díky těmto pár setkáním s lidmi, kteří tam žijí. Opravdu jsem se těšil.

Přístav v Frederikshavn
Přístav v Frederikshavn

 

Stopoval jsem tedy dál a věděl jsem jen to, že se musím dostat na sever. Do přístavního města jménem Frederikshav. Zastavovali mi různí lidé, různých ras a různých národů – vesměs tedy všechno lidé ze Skandinávie, ale také jeden mladý muž z Nigérie. Neuvěřitelné se stalo skutečností a já asi po dvanácti stopech, jednoho puchýře na noze a stovkách marných pokusech vyslovit správně jméno Fredesikshav, jsem dorazil.

Byla neděle, devět hodin večer a trajekt, který mířil směr Göteborg mi před hodinou ujel. Nadechl jsem se, usmál se a šel se vykoupat. Už jsem chtěl rozbalovat stan, ale raději jsem vyrazil znovu směrem k přístavu. Dostal jsem se shodou velmi zvláštních okolností do čekárny, ve které jsem byl sám a často jsem měl velmi zvláštní pocit, že jsem se tam zřejmě musel vloupat. No, nicméně jsem došel k terminálu a chtěl si koupit palubní lístek na další trajekt, který jel o půlnoci. Jenže problém byl, že mi to stále ukazovalo, že trajekt je vyprodaný – což bylo velmi zvláštní. Takže znovu nadechnout, usmát se a přemýšlet, co dělat dál. Sedl jsem si tedy na lavičku, vytáhl mobilní telefon, který byl téměř vybitý a zásuvka nikde. Jedna tam tedy byla, ale v ní byl zapojený automat na Coca-Colu, takže jakožto její velký odpůrce jsem to sabotoval, odpojil a zapojil telefon. Řekněme, že asi po hodině mě budí klepání na rameno jakéhosi malého chlapce. Podíval jsem se na něj a on ukazoval na automat, na můj mobil a znovu na automat. Pochopil jsem, zapojil jsem ho a koupil mu jednu plechovku. Když jsem se vzpamatoval, rozhlídel jsem se kolem a čekárna byla plná lidí mířících do Göteborgu. Vedle lavičky, kde jsem měl vyskládané věci, které jsem vyndal z krosny, seděli lidé a já ani nekontroloval, zda-li něco zmizelo, protože mě to v tu chvíli ani nenapadlo.

Čekání na trajekt
Čekání na trajekt

 

Dal jsem se do řeči s maminkou toho chlapečka a docela jsme se nasmáli. Dostal jsme se také k mému problému a bez jakýchkoli okolků se ho snažila se mnou vyřešit. Dokonce zkoušela zaplatit palubní lístek svou kartou – byl jsem moc překvapen, ale nešlo to. Chvíli jsme si povídali, rozloučili se a já s domněním toho, že už jí nikdy neuvidím, ji objal a poděkoval. Musím tedy podotknout, že Marie byla Švédka!

Vyšel jsem tedy ven s další domněnkou, že mě něco napadne a ještě dnes se dostanu na trajekt. Zvedl jsem hlavu a viděl ty zástupy aut, které se měly nalodit. Obešel jsem tedy pár aut, vysvětlil situaci a doufal, že by mi někdo mohl nějak pomoci – dobře řeknu to upřímně, že by mě někdo mohl schovat v autě a propašovat na trajekt. Opět se stalo nemožné skutečným a já došel k velkému SUV, u kterého stál poměrně mladý Švéd, který kouřil cigaretu. Dali jsme se do řeči, já mu vysvětlil situaci a on se na mě chvíli jen díval. Trochu mě to znervóznilo. Otočil se, obešel auto, otevřel kufru a mě bylo jasné, že dnes pojedu do Göteborgu.

Povedlo se a já si teď zpětně říkám, že to byla pěkná blbost ode mne, ale co, nebylo by to ono bez tohohle zážitku. S Erikem jsme se na trajektu rozloučili, já mu poděkoval a popřál mnoho štěstí do života. Vyšel jsem na palubu a první koho jsem potkal byla Marie s malým chlapečkem, cítil jsem se skvěle a téměř celou cestu jsme si s ní a jejím mužem Robertem povídali.

Poprvé v Göteborgu - půl páté ráno
Poprvé v Göteborgu – půl páté ráno

 

Čtyři hodiny plavby utekly jako jako voda a já stanul na pevné půdě v Göteborgu. Věřte mi, byl to skvělý pocit. Toulal jsem se noční Göteborgem a užíval si nového poznávání. Nikdo nikde a já kráčel směrem k onomu místu, proč jsem tam vlastně tehdy jel. Chtěl jsem jí překvapit. Chtěl jsem jí vyrazit dech. Myslím, že se to povedlo. Ve chvíli, kdy jsem jí zaklepal na dveře a viděl její úžasný pohled a čisté emoce, jsem věděl, že tohle je místo, kde chci být. Cítil jsem se tam skvěle, a to nejen díky ní, ale především také díky lidem, které jsem tam potkal, poznal, ale díky lidem, kteří se v mém životě jen mihli.

Prý "rybí" kostel...???
Prý „rybí“ kostel…???

 

Cesta domů - opouštím Helsingborg
Cesta domů – opouštím Helsingborg

 

Strávil jsem v Göteborgu pár dní, zamiloval se, a to i do města. Zamiloval jsem se do lidí, do úsměvů a zdvořilosti. Zamiloval jsem se a rozhodl se, že tam chci být. Chci tam být kvůli tomu všemu. Pokud někam přijedu poprvé a cítím se tam skvěle, je to to pravé místo, kde bych to měl zkusit, pokud chci zažít něco nového, jiného a vypořádat se strastmi, které tam čekají.

Autor článku a fotografií Pavel Kuncl

envy-kilpi-oznaceni

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

2 komentáře: „Švédsko, sen nebo osud?

  • Profilový obrázek
    2014-11-29 (13:26)
    Permalink

    Příběh byl naprosto krásný a poutavý! Celou dobu jsem pořád musel číst dál a dál a stále jsem byl napjatý jak se dostane zase o kousek dál. Docela jsem si u toho uvědomil že člověk některé věci nedokáže jenom proto, že si sám před sebe staví hranice, krásný příklad o tom dítěti!
    Díky za povzbudivý článek 🙂

    Reagovat
    • Profilový obrázek
      2015-11-24 (9:55)
      Permalink

      Děkuji 🙂 Uběhl více než rok a já si užívám života v Goteborgu se svou vysněnou. Přeji jen a jen to krásné 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *