Švédsko 2006 – Cesta tam a zase zpátky – díl první

Švédsko je naše země zaslíbená. Byli jsme tímto kusem země tak oslepeni a nadšeni, až došlo k 16-ti dennímu poznávání této nádherné části Evropy. Naši cestu jsme začali plánovat zhruba rok dopředu, když jsme se oba shodli, že bychom se do Švédska chtěli někdy jet podívat, poznat kulturu, přírodu, obyvatele. Tak proč ne hned další prázdniny? A nápad byl tu…

Švédsko může být pro některé trochu neobvyklá destinace, všichni většinou jezdí na jih (Chorvatsko, Itálie…), takže jsme se chtěli maličko odlišit, poznat něco jiného. A jak se můžete dočíst v našem deníku, rozhodně jsme nelitovali.

Pátek 30. 6. 2006

Ve 13:15 jsme se sešli na olomouckém vlakovém nádraží, abychom se vydali na náš vysněný výlet do Švédska. Této cesty jsme se účastnili ve dvou lidech – Marek Fiala (píšící tento deník) a Michal Roubal (fotící, dále v textu už jen Rubi). Koupili jsme si jízdenky do Brna, odkud nás měl autobus dopravit do švédského Malmö. Přes Prahu, Teplice a Cínovec jsme se dostali do Německa. Cestou přes Německo postihl jednu naši spolucestující epileptický záchvat. Naštěstí německá záchranka dorazila brzy a my jsme mohli dále pokračovat v naší cestě.

Radnice ve městě  Helsingborg
Radnice ve městě Helsingborg

 

Sobota 1. 7. 2006

Druhý den ráno jsme dorazili na trajekt, který nás doplavil do Dánska, kde jsme zastavovali pouze v Kodani a pak jsme již uháněli přes chloubu severského stavitelství, Öresundský most, až do Malmö. Zde jsme vystoupili a tím začalo naše dobrodružství.

Opevnění v Helsingborgu
Opevnění v Helsingborgu

 

Jelikož prohlídku Malmö máme v plánu až na konci naší cesty, vydali jsme se na vlakové nádraží s tím, že vlakem pojedeme do asi 60 kilometrů vzdáleného Helsingborgu. Na nádraží nám mladý muž za přepážkou elegantní angličtinou sdělil, že si máme koupit lístky v prodejním automatu. Po dlouhém a neúspěšném snažení jsme zjistili, že se pro tuto oblast, tedy kraj Skåne, nevydávají slevněné mládežnické jízdenky. Chtěli jsme si tedy koupit obyčejnou, ale ta byla poměrně drahá (90 SEK). Vydali jsme se proto zpět na autobusové nádraží, kam jsme předtím přijeli. Tam jsme zjistili, že cesta autobusem by nás vyšla na 66 SEK (samozřejmě pro jednoho), což už bylo celkem přijatelné a navíc autobus jel za 20 minut. Jízdenky jsme tedy zakoupili a při čekání na autobus jsme si popovídali s jedním postarším Švédem, který jel s námi už z Brna a měl namířeno podobným směrem, který nám poskytl spoustu užitečných informací. Bylo zajímavé, že uměl pouze švédsky a taky něco polsky, takže naše konverzace byla taková veselejší, ale porozuměli jsme si. Autobus přijel a my, čekající v hojném počtu pěti osob, jsme nastoupili. Cestou jsme zastavovali ve městě Lund, kde nás uchvátil ohromný počet jízdních kol, zaparkovaných v ulicích. Tento jev jsme poté viděli úplně všude. Cesta rychle uběhla a my jsme už vystupovali v Helsingborgu. Schovali jsme si věci v úschovné skříňce na nádraží, která sice zvenku nevypadala příliš velká, ale nacpali jsme do ní oba dva naše velké batohy. Za tuto úschovu jsme zaplatili nehorázných 30 SEK. Poté jsme se jen s malými batůžky vydali na obhlídku města. Helsingborg je známý jako přístavní město, proto naše kroky zamířily do přístavu. Tam jsme obdivovali velké trajekty a luxusní jachty místních boháčů, až jsme došli na pobřeží. Tam jsme se zastavili a s otevřenými pusami hleděli na místní obyvatelky. Zůstali jsme zde několik desítek minut, při kterých jsme prošli hlavní část pobřeží. Poté jsme si řekli, že už je čas se vypravit také za krásami města a vyrazili do centra. Zde jsme vylezli na vyhlídku, odkud jsme nádherně viděli celý Öresundský průliv a také velkou část města. Helsingborg nás opravdu uchvátil a tak jsme šli do parku hledat místo, kde bychom rozbili náš stan, protože jak je známo, ve Švédsku se smí stanovat na jednu noc téměř všude. Ptali jsme se i místních sympatických slečen, ale ani ty nám nedokázaly poradit. Šli jsme se tedy informovat do místní kanceláře, ale zde už bylo bohužel zavřeno. Museli jsme se tedy rozhodnout, co dál. Ze všeho nejdřív jsme ale museli najít obchod, protože nám docházela voda. Byl to celkem problém, ale nakonec jsme jej našli a koupili si litr a půl vody za „lidových“ 20 SEK. Vrátili jsme se zpět na nádraží a přemýšleli jsme, kde strávíme noc. Nakonec jsme se rozhodli koupit si lístek na vlak do Halmstadu, který byl vzdálen taky okolo 60 kilometrů. Náš boj s prodejním automatem jsme vyhráli, takže nám vydal lístky a hurá na vlak. Místní vlak vypadal zvenčí skoro jako metro, ale uvnitř bylo pohodlí a luxus, srovnatelný s českými vlaky Pendolino. To vše samozřejmě ve 2.třídě za lidových 64 SEK. Překvapil nás zvyk místních lidí, kteří jsou zvyklí nechávat velká zavazadla ve vstupním prostoru, kde je pro ně vyhrazena trocha místa. Moc jsme tomu nevěřili a proto jsme si naše velké batohy vzali dovnitř a lidi na nás koukali tak trochu divně. Hodinová cesta uběhla celkem rychle a my jsme vystupovali v Halmstadu, který nebyl o moc menší, než Helsingborg (taky okolo 10. 000 obyvatel), ale připadal nám klidnější. Při pohledu do místní mapy jsme nezjistili skoro nic a tak jsme se zeptali místní mladé, sympatické obyvatelky. Ta nám sice poradila vhodné místo a řekla, že nás tam i dovede. Ale bylo to celkem daleko, pěšky se nám nechtělo a autobus byl drahý. Rozhodli jsme se tedy přespat v místním parku poblíž centra a doufali jsme, že nás odtud nikdo nevyžene. Naštěstí vše proběhlo bez problémů a my jsme cca ve 23 hodin, kdy bylo ještě trochu světlo, zalehli a spali jako mimina.

Naše první stanování
Naše první stanování

 

Neděle 2. 7. 2006

Ráno jsme se rozhodli nevařit, protože jsme neměli hlad a měli ještě dostatek zásob z domova. Sbalili jsme stan a vydali jsme se na prohlídku Halmstadu. Chtěli jsme se na město informovat v místní kanceláři, ale bohužel pro nás, otvírala až v 11 hodin. Nechtělo se nám ani na nádraží uschovat batohy, takže jsme je vzali s sebou a vydali jsme se na náměstí. Tam jsme dorazili před devátou a potkali jsme tam tak 2 lidi, ráno totiž nebyla nikde ve městě ani noha, což byl jev, na který jsme narazili skoro všude. Vyrazili jsme tedy na menší prohlídku města, ale bylo to náročné, protože jsme táhli batohy, které na počátku naší cesty měly zhruba 25 kilo. Takže jsme se po krátké procházce městem rozhodli, že setrvání zde už asi nemá význam a že vyrazíme do Göteborgu. Rozhodli jsme se jet autobusem, protože jízdenka byla levnější. Ale i tak nás 130 kilometrů dlouhá cesta přišla na 130 SEK. Cesta nám rychle utekla při poslechu mladé Švédky, co seděla vedle mě, která totiž polovinu cesty protelefonovala. Dorazili jsme do Göteborgu, kde nás překvapila rozloha místního terminálu. Rubi se cítil hodně ztracen, ale díky kvalitnímu značení jsme našli informace. Rozhodli jsme se pro koupi turistické karty Göteborgpass, která nás po 24 hodin opravňovala například k volné jízdě MHD, volnému vstupu na spousty atrakcí a podobně, to vše za 210 SEK. Potenciálním turistům bychom ale doporučili koupit si kartu s platností 48 hodin za 295 SEK, která se nejspíš vyplatí mnohem víc. Slečna na informacích byla velmi příjemná a ukázala nám, kde najdeme nejbližší kemp a poradila nám taky dopravní spojení, které nebylo zrovna nejkratší, ale dostali jsme se do kempu (i když trochu strhaní). Recepční v kempu nám ovšem řekla, že již nemají žádná volná místa a na mapě nám ukázala cestu do dalšího kempu, který byl nejblíže. Tato cesta ale do kempu nevedla, ale kolemjdoucí byli ochotní a ukázali nám cestu. V kempu jsme si zanechali věci a vypravili jsme se opět tramvají do města. Bohužel zastávka tramvaje byla od kempu vzdálena odhadem okolo dvou kilometrů, takže jsme se při této cestě pěkně prošli místním parkem a areálem sportovního centra v přírodě, kde nás zaujala hra frisbee golf. Šlo o házení létajících talířů do takových speciálních košů, které byly umístěny různě po areálu a v lese.

Socha u nádraží v Göteborgu
Socha u nádraží v Göteborgu

 

Kašna před göteborgským muzeem
Kašna před göteborgským muzeem

 

Dojeli jsme do centra a vydali se na procházku po zajímavostech. Hledali jsme také různá muzea, ale všude již bylo zavřeno. Nakonec jsme se rozhodli pro vyhlídkovou jízdu městem na člunu. Běžná cena byla 90 SEK, ale díky naší turistické kartě jsme to měli zdarma. Při jízdě nás zaujala průvodkyně (nejen vzhledem), která vykládala plynule ve třech jazycích – švédsky, anglicky a německy, takže jsme relativně rozuměli téměř všemu. Po této plavbě jsme se rozhodli pro návrat do kempu. Hned po příchodu sem jsme se seznámili se skupinkou Švédů z vedlejšího stanu. Bylo jim okolo pětadvaceti a hned nás pozvali na pivo, což jsme nemohli odmítnout. Potom jsme postavili náš stan, se kterým nám pomohly obě dvě holky (Anna a Lina). Holky uměly celkem slušně anglicky, tak jsme se pak dali do řeči. Potom za námi přišli i oba dva kluci z této skupinky, Henrik a Mathias. Pověděli nám, že jsou všichni z Katrineholmu (hodinka cesty ze Stockholmu) a do Göteborgu přijeli na koncert Robbieho Williamse. Bavili jsme se s nimi úplně o všem – o Švédsku, o místních lidech, o národních tradicích, o Česku, a tak podobně. Nakonec jsme o půl druhé v noci usoudili, že je čas jít spát, abychom zítra stihli ještě využít naši kartu.

Pondělí 3. 7. 2006

Ráno jsme se šli osprchovat a ocenili jsme vybavenost místních sprch a sociálního zařízení, kde bylo vše řešeno bezdotykově. Po sbalení stanu jsme se rozloučili s Annou, protože ostatní ještě spali, zanechali si věci na recepci kempu a vyrazili do města. Našim cílem bylo Námořní muzeum, které se skládalo z několika lodí, spojených můstky. Vstupné bylo 70 SEK, ale my jsme opět využili výhody naší karty a šli jsme zdarma. Nestihli jsme jej ovšem projít celé, protože jsme se museli vrátit do kempu pro věci dřív, než nám skončí platnost karty.

Námořní muzeum
Námořní muzeum

 

Cestou z muzea jsme narazili na český zájezd, tak jsme s nimi prohodili pár slov. Byli z nás trošku vykulení. Nestihli jsme ani navštívit původně plánovaná další muzea ani zábavní park Liseberg. Podle plánu jsme chtěli pokračovat v cestě do městečka Åmål. Při čekání na vlak jsme využili služeb internetové kavárny, která nabízela hodinu připojení na 19 SEK. Tyto kavárny se nacházejí na každém větším nádraží a kredit je mezi nimi přenosný, což je výhodné. Pak jsme nasedli do vlaku (InterCity – zde něco jako český klasický rychlík, akorát mnohem luxusnější) a odjeli do města, které jsme „znali“ z velmi známého švédského filmu „Fucking Åmål,“ který znal ve Švédsku skoro každý. Åmål je malé městečko na břehu největšího švédského jezera Vänern. Po příjezdu jsme hned vyrazili do předem vytipovaného kempu, který se nacházel právě hned u jezera. Tady jsme rozbili stan a vyrazili na prohlídku městečka, kde jsme si v místním obchodě koupili švédské pivo. Vrátili jsme se do kempu, kde jsme uvařili naše první konzervy a vydali se na obhlídku kempu, kde jsme narazili na tři mladé Švédky (Lina, Maria a Jessi) a navázali s nimi kontakt (ale ne tak těsný). Od nich jsme se dozvěděli, že náš oblíbený film se netočil zde, ale v nepříliš vzdáleném městě Trollhätan, což nás zklamalo o to víc, že jsme tímto městem dnes projížděli. Ale dozvěděli jsme se, že Åmål je známý svým každoročním pořádáním bluesového festivalu, největšího ve Skandinávii. Poté jsme se rozloučili a po náročném dni šli spát.

Pohled na největší švédské jezero Vänern
Pohled na největší švédské jezero Vänern

 

Úterý 4. 7. 2006

Ráno po snídani jsme opět vyrazili do města a do obchodu pro doplnění zásob a něco na zub. Vzhledem k tomu, že jsme se měli do 12 hodin vystěhovat, tak jsme si šli do kempu sbalit věci a stan. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat do 74 km vzdáleného většího města Karlstad. A abychom něco ušetřili, tak jsme chtěli jet stopem. Vyrazili jsme tedy pěšky na okraj Åmålu, na silnici, vedoucí do Karlstadu. Z kempu to bylo tak 5 km, takže jsme si s batohy na zádech trochu mákli. Stoupli jsme si na kraj silnice, na papír napsali „Karlstad“ a čekali. Rubi stopoval asi hodinu, ale nikdo nezastavil, jenom se občas lidé v kolemjedoucích autech divně dívali. Pak jsem to šel zkusit já a za 5 minut nám zastavilo postarší Audi 80 se švédským Turkem za volantem, který uměl pouze švédsky. Řekl nám, že nás sveze, ale jen asi do městečka 25 km od Karlstadu vzdáleného, protože tam končí jeho cesta. Souhlasili jsme a vyrazili. Při jízdě jsme se pokoušeli o vzájemnou komunikaci, která ale byla slabší, protože jsme téměř neuměli švédsky. Mně se ale podařilo pochytit pár slovíček, takže jsem aspoň částečně chápal jeho věty. Brzy jsme dorazili do cílového městečka Grums, kde nás vysadil na autobusové zastávce, proto jsme se rozhodli zbytek cesty absolvovat autobusem, který jel za 10 minut a přišel nás na 37 SEK, což bylo vzhledem k vzdálenosti víc, než jsme čekali. Po chvíli jsme dojeli do Karlstadu, kde jsme si zanechali batohy v úschovně a opět na chvíli zasedli do internetové kavárny na nádraží a využili kredit, který nám ještě zbýval z kavárny v Göteborgu, protože tyto kavárny na nádražích vlastní stejná společnost. Potom jsme se vydali na obchůzku města a vyzkoušeli jsme i místní zmrzlinu, kde nás 2 klasické kopečky vyšly na 16 SEK. Obsluhující slečna byla mile překvapena, když jsme ji švédsky poděkovali. Poté jsme si šli prohlédnout centrum a pak projít parky a najít nějaké vhodné místo pro náš stan. Prošli jsme celé město, abychom si jej pořádně prohlédli a zaujali nás místní obyvatelé (obyvatelky tedy především), kteří se chodí v hojných počtech opalovat k řece, která městem protéká, což je u nás jev poněkud neobvyklý. Po procházce jsme se vrátili zpět na nádraží, abychom si zde vyzvedli naše batohy a vyrazili jsme na předem vytipované místo ke stanování, které se nacházelo na ostrůvku v řece. Rozhodli jsme se uvařit večeři a to poprvé na našem plynovém vařiči. Vaření proběhlo rychle a bez problémů, s vařičem jsme byli maximálně spokojeni. Ještě pár pohledů na kolemjdoucí, jak hledí na náš stan (na který jsme, jako již tradičně, vyvěsili českou vlajku) a šli jsme spát, protože nás čekal náročný den.

Středa 5. 7. 2006

Ráno jsme vstávali o něco dřív, protože jsme chtěli jet autobusem do Örebro, který jel už v 8 hodin. Rychle jsme si tedy sbalili věci a vyrazili na autobusové nádraží na 130 km dlouhou jízdu. Cesta uběhla opět rychle a před desátou hodinou jsme byli na místě. Dali jsme si věci do úschovny a koupili si lísty na 14 hodin na autobus do Uppsaly, kam jsme plánovali naši další cestu.

Hlavní vchod do zámku v Örebro
Hlavní vchod do zámku v Örebro

 

Měli jsme tady zhruba 4 hodiny času na prohlídku města, což nám celkem stačilo. Prošli jsme si centrum, prohlédli si místní zámek a skanzen a jelikož jsme byli hladoví, chtěli jsme zajít někam na oběd.

Pohled do uliček skanzenu v Örebro
Pohled do uliček skanzenu v Örebro

 

V centru jsme objevili takovou restauraci, kde měli menu za 55 SEK, tak jsme vstoupili. Za tyto peníze jsme dostali pizzu a malý nápoj. Ještě nás místní obsluha upozornila, že si v rohu můžeme vzít libovolné množství salátů, zeleniny a pečiva, že je to v ceně. Tak jsme si naložili porci a než jsme ji stihli sníst, donesli nám pizzu, která byla celkem velká a měli jsme co dělat, abychom ji snědli. Trávit jsme zašli na nádraží s tím, že zde rovnou i počkáme na autobus. Po příjezdu autobusu jsme zabrali poměrně dobrá místa, což bylo celkem důležité, protože cesta trvala 3 hodiny a ujeli jsme okolo 200 km. Do Uppsaly jsme směřovali proto, že jsme chtěli poznat člověka, se kterým jsme si téměř rok mailovali a který toho tady ve Švédsku pro nás hodně udělal. Spěchali jsme proto, že Manfred odjížděl 8.7. na dovolenou, tak jsme doufali, že ho zastihneme doma. Z nádraží to k němu nebylo příliš daleko, tak jsme vyrazili pěšky a zanedlouho jsme už stáli před jeho domem. Zazvonili jsme na zvonek – a nic. Nikdo nebyl doma. Bylo to pro nás celkem zklamání a tak jsme šli sednout na blízké hřiště u místní školy a zkusit to za čas znova. Tak jsme i učinili, ale opět bohužel neúspěšně. Potkali jsme jeho souseda, který nám řekl, že zde je pouze na prázdniny, takže ho moc nezná, ale že jeho auto tady včera viděl. Dali jsme se s ním na chvíli do řeči, ale on pak musel odjet a popřál nám mnoho štěstí. Vzhledem k tomu, že Manfred nebyl doma, rozhodli jsme se utábořit na louce vedle výše zmíněného dětského hřiště a pravidelně jsme chodili kontrolovat (bylo to od nás vzdáleno tak 80 metrů), zda již nepřijel. Bohužel se tak nestalo a my šli stanovat. Z blízkého domu na nás houknul postarší muž a zeptal se, jestli nechceme vodu. Tu jsme potřebovali a tak nám napustil kanystr a řekl, ať mu ho ráno necháme přede dveřmi. Mezitím jsme si s ním ještě hezky popovídali. Pak ovšem musel odjet, tak jsme si vzali vodu a šli spát.

Čtvrtek 6. 7. 2006

Ráno jsme vstávali o něco později. To už kolem našeho stanu začaly pobíhat nějaké děti. Sbalili jsme stan a věci a rozhodli jsme se, že Manfredovi aspoň napíšeme dopis. Dopis jsme napsali a šli ho hodit do jeho schránky. Jaké bylo ale naše překvapení, když před domem stál nějaký muž. Přišli jsme blíž, zeptali jsme se – a byl to on! Měli jsme z toho velkou radost, že ho poznáváme a že se nám ho podařilo zastihnout doma. Hned nás pozval na snídani, která se skládala ze spousty druhů pečiva, pomazánek, a tak podobně. Během snídaně nám vysvětlil, že s manželkou včera byli někde u známých a vrátili se až později večer. Po snídani jsme si dali sprchu, kterou jsme už 3 dny neměli a pak jsme s Manfredem vyrazili na prohlídku města a on, jakožto učitel dějepisu, nám k tomu dělal odborný výklad (samozřejmě v angličtině) a my tomu kupodivu jakž takž rozuměli. Prošli jsme celé město, navštívili jsme vyhlídku na místním zámku, známou knihovnu, kde je uložena tzv. „Stříbrná bible“ a také samozřejmě dominantu Uppsaly, místní katedrálu, kde jsou uloženy ostatky švédských králů.

Známá uppsalská katedrála
Známá uppsalská katedrála

 

Pak už jsme zamířili zpět k jeho domu, kde nám mezitím jeho žena udělala takové typické švédské jídlo, což byly ryby se spoustou dalších omáček a s brambory. Byla to pro nás změna a musíme říct, že příjemná, jídlo bylo velmi dobré. K jídlu jsme měli na výběr mezi vodou a pivem a jako správní Češi jsme si samozřejmě dali pivo, které nebylo špatné. Po obědě byl ještě dezert v podobě zmrzliny, která byla také moc dobrá. Zanedlouho po obědě (to už bylo téměř 18 hodin) jsme s Manfredem a Margit vyrazili autem ke 20 kilometrů vzdálenému jezeru, kde jsme se mohli koupat. Jezero bylo spíš menší (aspoň v porovnání s tím, co jsme dosud viděli) a voda byla nečekaně příjemná. Po chvíli ve vodě jsme se sbalili a vyrazili na malý výlet do místního lesa směrem na místo s pěkným výhledem. Cestou jsme museli překonat asi pětimetrový průliv mezi jezery pomocí místní speciality – voru, na kterém je řetěz, kterým se člověk přitáhne na druhou stranu. Bylo to trochu nebezpečné, ale odměnou nám byl překrásný výhled na jezero a jeho okolí. Zpátky k autu jsme šli stejnou cestou a při cestě autem zpět jsme jeli po vedlejších cestách místní přírodou, kde jsme viděli typické švédské domky a spoustu dalších zajímavých věcí švédského venkova. Povečeřeli jsme opět pečivo s máslem, marmeládou a spoustou dalších věcí, které byly k dispozici. Po večeři jsme si až do půl dvanácté povídali s Manfredem a s Margit úplně o všem možném. Manfred hodně cestuje, tak mluvil o svých zážitcích a taky jsme zjistili, že se dorozumí aspoň 10 jazyky, což nás velmi udivilo. Pak jsme se začali cítit unaveně a proto jsme šli spát.

Autor článku Marek Fiala, autor fotografií Michal Roubal (Rubi), svedsko2006.wz.cz

pokračování…

Švédsko 2006 – Cesta tam a zase zpátky – díl druhý

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *