Rozhovor s Vladimírem Cettlem, fotografem automobilové historie

V září roku 2012 podnikl známý český fotograf Vladimír Cettl výpravu do Švédska, aby nafotil místa, kam si to k poslednímu odpočinku namířila spousta aut věhlasných značek. O Švédech je známé, že jejich láska k automobilizmu a historii vůbec je víc než velká. Z vlastních zkušeností vím, že v menších vesnicích bývá někde na dvorku, stodole či u kraje lesa schovaný nějaký automobilový poklad. Jsou ovšem místa, kde koncentrace takových krasavců je více než obrovská. Co všechno předcházelo cestě do Švédska a jak zpětně ji s odstupem Vladimír Cettl hodnotí, jsem se za Vás zeptal v pár otázkách.

Škoda 100 skutečně dorazila bez problémů až do Švédska. (foto Vladimír Cettl)
Škoda 100 skutečně dorazila bez problémů až do Švédska. (foto Vladimír Cettl)

 

Dobrý den, Vladimíre, dnes je to již pár měsíců od Vaší cesty do Švédska, a tak byste mohl s odstupem popsat, jak jste vlastně přišel na myšlenku vyrazit stařičkou Škodou 100 na tak dalekou cestu, jako jsou vrakoviště ve Švédsku?

To je hned několik otázek a taky součet různých vlivů. Jedna věc je, že o švédských veteránských vrakovištích jsem věděl už několik let. Dlouho jsme ten výlet s kamarádem plánovali. Plánovali jsme to, ale žel tak moc dlouho, že nakonec jsem na to zůstal sám. Hodně mě k realizaci toho přání posunulo náhodné osobní setkání s Její excelencí Annikou Jagander, velvyslankyní Švédska v ČR, která se velmi podivovala mému zájmu, proč chci navštívit její zemi. Pár dní po tomto setkání jsem pojal pocit zodpovědnosti za svá slova a začal jsem reálně připravovat vše nutné pro cestu – především vůz. To, že jsem nakonec vyrazil veteránem – 40 let starou Škodou 100, byla třešnička na dortu celého cestovního projektu, kterou jsem si prostě nenechal upřít. Ve chvíli, kdy jsem se pro cestu rozhodl, byla moje stovka holý nalakovaný skelet na nápravách. Celé auto bylo potřeba teprve sestavit. Trvalo nám to samozřejmě mnohem déle, než jsme si na začátku s kamarádem mechanikem stanovili, a tak jsem ještě cestou na sever zajížděl motor, který měl od zástavby najeto teprve 800km. Mohu říci, že auto jelo během cesty čím dál lépe a solidně jsem ho tam zajel.

Škoda 100 na výletě (foto Vladimír Cettl)
Škoda 100 na výletě (foto Vladimír Cettl)

 

A měl jste cestou s tak starým vozem nějakou technickou potíž?

Technické závady jsem se velmi bál a dvojnásob proto, že jsem jel sám a že co se týče nějakých oprav, jsem spíše nádeník než-li nějaký mechanik. Vezl jsem s sebou dílenské vybavení a mnoho dílů o váze nejméně 30 kilogramů. Hodně mi pomohl s výběrem potřebného kamarád Martin Šátka, který byl loni ještě o něco starším Fordem Cortina MK1 v Anglii. Nicméně jediná oprava, kterou jsem si odbyl už v první den jízdy na sever, byla dotažení stěračů, které se začaly povolovat v Dánsku. Nic jiného už se mi na cestě přes 3.600km nepřihodilo.

Věděl jste dopředu, jaké klenoty můžete v lesích objevit, a našel jste nakonec to, co jste čekal, že tam bude odpočívat?

Věděl jsem na jednu stranu, co mě tam zhruba čeká a taky jsem věděl, co hledám, což není úplně totéž, mojí ambicí totiž je především fotit auta naší české provenience. Proto jsem navštívil cestou několik veteranistů, kteří se věnují automobilovým veteránům z Československa Při vší kvantitě veteránského pohřebiště v Båstnäs, kde se stále nachází kolem tisícovky vraků z období 50. až 80. let minulého století, pro mne nakonec byla největším fotografickým úlovkem zrezlá Tatra 600 Tatraplan, odložená za dílnou veteránského sběratele Janerika Nilsona.

Autovrakoviště Båstnäs na norsko-švédských hranicích schovává nejeden automobilový klenot. (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs na norsko-švédských hranicích schovává nejeden automobilový klenot. (foto Vladimír Cettl)

 

Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Dovedl byste si představit takové vrakoviště v českých lesích a hájích?

U nás žijeme přeci jen v trochu skromnějších poměrech, takže když se někde sejde kolem deseti vraků autoveteránů, je to velmi výjimečné. Může se stát, že někdo nashromáždí i několik málo desítek, ale myslím, že civilních autoveteránů se nikde v Čechách neválejí stovky na jednom místě tak, jak je tomu v Båstnäs. Ale to není situace jen u nás. Obecný evropský trend je tato místa likvidovat, uklízet a zpeněžovat, i kdyby jen na suroviny. Na chátrající vrakoviště automobilů se všude pohlíží jako na ekologickou zátěž a nikdo už se neptá, jestli se tam doopravdy nějaké ekologické ohrožení odehrává. Takže nejen v Čechách, ale v celé Evropě tato místa rychle mizí. Vrakoviště ve Švédsku se tak stávají čím dál více raritními a vyhledávanými místy. Jak dlouho se tam můžou udržet, těžko odhadovat.

Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Autovrakoviště Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Švédsko je obrovské a na okolní přírodu neuvěřitelně pestré. Měl jste možnost vůbec toto vnímat a něco z toho nasát do sebe a případně dostat do svých fotografií?

Samozřejmě, že jsem to vnímal, ale jak dalece jsem si toho mohl užít, toť otázka. Coby vnitrozemec jsem si hodně užíval cestování kolem atlantického a cestou zpět kolem baltského pobřeží. Na druhou stranu jsem jel sám 40 let starým vozem, což obnášelo jednak jistou cestovní obezřetnost a bylo to už pak i v posledních dnech relativně psychicky náročné. Je fajn někam se dostat, něco vidět a zažít, ale dvojnásob fajn je mít to s kým sdílet. Tuhle možnost jsem měl omezenou. Tím chci naznačit, že nějaké toulky přírodou jsem moc nepodnikal a přemisťoval jsem se vcelku dost racionálně mezi svými motoristicko-fotografickými cíli.

Švédsko je protkané mnoha jezery. (foto Vladimír Cettl)
Švédsko je protkané mnoha jezery. (foto Vladimír Cettl)

 

Co byste poradil lidem, kteří by chtěli takové místo, jako jsou švédská vrakoviště, navštívit?

No, toť otázka. Myslím, že na slušné, pokorné a trpělivé cestovatele ve Švédsku nečekají v zásadě žádné nástrahy. Pro nás z malé české kotlinky je možná největším rozdílem rozlehlost a neosídlenost. Pamatuji si, jak jsem při prvním pohledu do mapy nabyl pocit, že mám asi nějakou špatnou nepodrobnou mapu, ve které asi chybí zakreslená malá města, než mi došlo, že mapa je v pořádku, leč žádná města tam prostě místy nejsou a že jsou místa, kde je pustý průsek lesem dlouhý kolem 100 km. Moje denní norma v přemisťování zde byla kolem 250 až 300 ujetých kilometrů, což se mi doma moc často nestane. Velkým překvapením pro mě byla absence hospod. U nás jsme zvyklí, že když pojedete venkovem, někde nejpozději ve třetí vesnici narazíte na nějakou restauraci. Ve švédském vnitrozemí projedete 5 vesnic na úseku 50 – 70km, kostely tam jsou, ale hospůdky ne a restaurace je až v nějakém „nejbližším“ městečku. Jinak ono samotné cestování po švédských silnicích je velmi rozdílné, než na co jsme v centrální Evropě zvyklí. Švédi jakoby ani neuměli vyrobit špatnou silnici, takže neustále se vozíte po krásných asfaltkách. Dálnice jsou samostatná kapitola. Pochopil jsem, že tak jako v jiných zemích, jsou mezi švédskými dálnicemi určité generační rozdíly. Na všech ale nenajdete vyšší rychlost, než 120km v hodině. K velkému překvapení touto rychlostí jedou všichni a nestane se vám, že by se za Vás někdo nalepil a naznačoval, že máte uhnout z pruhu. Výše na sever se dost často dálnice zužují na dvouproudé, ale uprostřed mezi pruhy zůstává svodidlo, tedy není tam možné ani předjíždět ani zastavovat, jinak by stáli všichni. V takovém úseku je nařízená rychlost max 100km a všichni tou rychlostí jedou. Věřte mi, že si na to rychle zvyknete a tam, kde se nikdo s nikým nehoní, nemáte ani sami tendenci závodit. Pak je dobré naučit se tankovat na samoobslužných automatických stojanech – jednak je to o dost levnější, druhak někde ani není na výběr a lidé tam prostě nejsou. Veliká zábava začíná, když rozehrajete hru na tankování se stojanem, který má jen švédské menu.

Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)
Úlovky z cesty k autovrakovišti Båstnäs (foto Vladimír Cettl)

 

Kde všude mohou vlastně lidé vidět Vaše fotografie?

Tak předně na internetu – nejvíce materiálu dávám na svůj facebook www.facebook.com/vladimir.cettl, snažím se přidávat občas i nějaký klípek na youtube. Dělám si už nějaký čas nový web na adrese www.vladimircettl.com , ale tomu ještě dlužím mnohé. Moje poslední výstava v bratislavském Muzeu dopravy už skončila. Teď chystám další v Hradci Králové, kde bude celé prázdniny. Každý rok vydávám kalendáře. Vyrábím jich vždy jen tolik, kolik se mi sejde objednávek, takže jsou spíše jakýmsi sběratelským počinem. Toho doposud nejúspěšnějšího se vydalo 70ks. Všechny jsou číslované a moc mě baví, do jakých koutů planety se dostávají, odkud až se o ně lidé ozývají. Doposud jsem posílal asi do 15 zemí včetně zámoří na západ i východ od nás. To mi samozřejmě dělá velkou radost a dodává smysl mé zdánlivě nesmyslné aktivitě – fotografování starých odložených zrezivělých automobilů.

Děkuji moc za rozhovor a přeji dobré světlo!
Pavel Stančo, www.osvedsku.cz

Další články, které o této cestě vyšly

Vladimír Cetll (foto Petr Berounský)
Vladimír Cetll (foto Petr Berounský)

 

Kdo je Vladimír Cettl

Vladimír Cettl (1973) se narodil na severu Čech v Ústí nad Labem. V mládí se na radu otce vyučil krejčovskému řemeslu, později vystudoval Oděvní průmyslovou školu v Praze. Jako krejčí scénických kostýmů pracoval v divadlech v Mostě, v Ústí a posléze i ve filmových studiích AB Barrandov. Svou oděvní tvorbu vždy spojoval s fotografiemi, jež vystavuje od roku 1997. Nejvýznamnější výstava proběhla v roce 1999 v rámci oficiálního programu Mezinárodního Filmového Festivalu v KarlovýchVarech. Byť ve 21. století stopa po jeho oděvní tvorbě pozvolna mizí, po roce 2004 o sobě dává vědět ve zcela jiném prostředí – motoristickém, nejprve jako úspěšný renovátor a tuner svého vozu Škoda 110R Coupé a zanedlouho opět s fotoaparátem v ruce. V roce 2006 podnikl první cestování po vlasti s názvem „Putování za vraky Š110R“, z čehož později vznikl i kalendář. Tehdy ještě coby hrdý erkař fotil jen rezivá legendární „kupátka“ Š110R. Později rozšířil svůj zájem o starší modely veteránů československé provenience ve stavu reznoucím a zvláštní pozornost věnuje osobním vozům značky Tatra. Fotografie z výprav za vraky roku 2010 poprvé prezentoval na putovní výstavě „Zpět aneb putování za vraky“, která byla vystavena v Technickém muzeu Tatra v Kopřivnici, ale část visí třeba i v Palma de Mallorca. Své dlouholeté výstavní zkušenosti teď realizuje ve svém zaměstnání v Muzeu města Ústí nad Labem.

[wpgmza id=“58″]

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *