RoadTrip Švédsko 2016 | Divočinou jménem Stekenjokk

Je pět hodin ráno. Ležím ve žlutém stanu, který vše okolo barví jak jinak než do žluta. Cítím, že venku je ještě tma. Cítím také docela kosu. Není divu, probudil jsem se na jednom z nejchladnějších míst Švédska a já spím v obyčejném spacáku, který jsem si pořídil ještě v Česku před mnoha lety, abych měl v čem spát, když jsme občas měli nějaké akce u kamarádů na chatách. Na zdejší počasí a divokou přírodu to prostě stačit nemůže. Se zapřením odepínám zip a vrhám se po batohu, který ukrývá další zbytky oblečení, které jsem ještě na sobě v tu chvíli neměl. Pár vteřin a je to vše na mě. Cítím tu slast, jak se teplo pomalu uvolněje a já si to opět začínám užívat.

V několika vrstvách oblečení již nacházím odvahu vystrčit alespoň na malou chvíli ze stanu nos a zjistit co si na nás počasí na dnešní den nachystalo. Snad alespoň jeden den vyjde. Rozepínám druhý zip a cítím tu svobodu, tu volnost, tu čerstvost… Venku je sice ještě tma, ale měsíc mi svítí přímo do obličeje a na nebi poletují hvězdy. Dokonce jedna doslova a tak si hned něco přeji. Asi tušíte co. Tak doufejme, že to byla hvězda a ne letadlo… Zapínám stan a následně i spacák. Zkusím ještě na chvíli zabrat, když už cítím tělo. Díky matraci od Jörgena (taková ta dvoucentimetrová, nafukovací) se mi leží jako na mechu. Krásně měkké, ale hezky se to přizpůsobuje tělu. Hlavně necítím absolutně žádný chlad od země. S blaženým pocitem opět na chvíli usínám…

[wpgmza id=“117″]

 

Je šest hodin ráno a já jsem opět vzhůru. Tentokrát ne zimou, ale nedočkavostí. Tušíte správně, počasí. Otevírám opět stan a zjišťuji, že nám někdo zatáhl asi roletu. Po měsíci a hvězdách ani stopy, jen mléčná kaše a tu jsem rozhodně neměl v úmyslu dneska snídat. My museli snad opravdu nějakého boha urazit, protože to je jako sen. Sedíme v autě a je modré nebe, jsme venku a zataženo a déšť. V tuto chvíli ještě neprší, tak budím Jörgena a vytahuji brazilskou kávu v pytlíku (stála 18:- korun) a ranní kaši a jednu energetickou tyčinku. Jörgen připravuje vařič a nalévá zbytky vody, které jsme si přivezli ještě z úpatí národního parku Sarek. Moc dobrá mimochodem.

Popíjím po vydatné snídani kafe a pozoruji přes blízkou říčku s peřejemi horu na švédsko-norských hranicích, kam jsme měli původně dneska jít. Bohužel je nám oběma v tu chvíli jasné, že v tom počasí by to postrádalo smysl. Zaprvé dle předpovědi má minimálně půl dne pršet a za druhé, v tom mračnu bychom ani stejně nic neviděli. Je nám to oběma líto, ale musíme s lítostí oznámit, že to prostě letos nevyšlo. Zradilo nás to nejdůležitější a tím bylo počasí a že jsme projeli sestsakramentsky hodně kilometrů za ty čtyři dny.

Balíme tedy stany, protože zůstávat tady natruc počasí opravdu nemá význam. Po krásté diskusi a procházení všech možných serverů s počasím, které jsou jak na švédské, tak norské straně dostupné, zjišťujeme, že nikde v okolí to nebude o moc lepší, a tak se jen přesuneme o doslova pár kilometrů zpět po Vildmarksvägen a půjdeme jen nalehko kolem jezer, které jsou na Stekenjokku, ovšem směr norské hranice a uvidíme co nám počasí dovolí. Mám na sobě opět moji nenehraditelnou bundu Abisko Eco Shell od Fjällrävenu, ale i tak si beru raději prši-pončo, které mi sahá skoro až na zem. Mám na sobě totiž poslední jakštaš suché kalhoty. V botech sice cítím vlhkost, ale opět v kombinaci s posledním suchým párem ponožek  to jde. Moje botky sice nic moc, ale opět pamatují pár let a pár výletu, ovšem převážně po českých a slovenských horách, které přeci jen nepřipomínají všude přítomné močály a vodou nasáklé plochy jako tady ve Skandinávii. Zažily tedy opravdu křest vodou. Jörgen proto vždy vyráží pár desítek metrů napřed, aby zjistil, zda já se svými středoevropskými botkami budu mít šanci jít alespoň chvíli v relativním suchu. On má pochopitelně boty se stoprocentní vodní ochranou a do půli lýtek. Také si jednou budu muset podobné pořídit do mé domácnosti.

Všude kolem nás je stále přítomná bílá kaše, která nevěstí nic moc dobrého, ale prozatím neprší. Když tedy pominu trvalé mrholení, které už ovšem nikdo z nás ani neregistruje. Jen já koukám abych měl objektiv na mém Nikonu pěkně suchý, protože to je dnes asi naposledy co budu fotit v tak nádherné přírodě v letošním roce. Uvidíme co přinese podzim.

Venku docela slušně fouká, už asi tuším proč rekord v rychlosti větru, naměřili právě na meteorologické stanici tady na Stekenjokku. Díky větru se hodně rychle a hlavně neustále mění světelné podmínky a krajina kolem nás dostává stále nové a nové rozměry. Na jednu stranu jsem jako nadšený fotograf rád, že je to tak bohaté, ale na druhou stranu mě nebaví foťák neustále vytahovat a zase schovávat před náhlými nárazy deště. Zatím je, ale i přes nepřízeň počasí náš cíl jasný a tím je norsko-švédská hranice a úpatí tamních vrcholků, které zdá se mi, zdobí náznak bílého sajrajtu. Všude kolem je, ale znát, že podzim je zde už skoro v plné síle a tak zem hraje všemi barvami. Dominuje hnědá, písková, odstíny zelené a červená. Vše doplňuje modrá hladina zdejších jezer.

Když se jedna z mnoha průtrží deště přežene, tak s radostí ze sebe strhávám pončo a opět vytahuji foťák. Je potřeba využít každé příležitosti. Bohužel jen oba stále smutně vzhlížíme k nebesům a ptáme se „proč?“

Jörgen ztrácí poslední naději směrem k našemu cíli. Musíme si opět přiznat další neúspěch a tím je dojít až na úpatí hor. Zem je čím dál tím více nasáklejší vodou a pravidelné sprchování tím pánem tam nahoře nám to docela znepříjemňuje. Já se tedy rozhoduji, že je na čase vyzkoušet jak ten můj Nikonek šikovnej fotí makro a začínám si hrát se zdejší flórou a deštěm zesílené barvy. Objevuji plno mě neznámých kytek a dalších rostlin, které budu muset nastudovat doma z atlasu rostlin, který jsem objevil v antikvariátu v Sundsvallu. Byť je starý pár desítek let, pochopitelně ve švédštině, tak mě hrozně těší v něm listovat, poznávat a užít si tu porci radosti, která se vždy dostaví, když objevím co jsem hledal. Tak nějak mě to těší víc než googlovat. Asi jsem nostalgik… No potěš pán Bůh.

Hodinu se točím v okruhu pár desítek metrů (obdivuji Jörgena, že mě tam nenechal úplně samotného a nezdrhnul pryč hned po pár vteřinách) a když jsem dostatečně zaplnil kartu ve foťáku, tak vyrážím směrem, kde před pěti minutami zmizel Jörgen se slovy, že jde hledat vodu. Já se totiž asi nezmínil, že sebou neustále každý den nosil rybářskou výbavu pro turisty a stále hledal místo, kde by alespoň na chvíli nahodil a užil si ten klid.

Chtě nechtě tedy necháváme za zády náš poslední nový cíl cesty. Já se snažím nasát tu krásu do posledních pórů kůže, co to jenom jde. Vím, příště až příští rok. Vím totiž na sto procent, že tady se vrátit musím a pár dní tady strávit. Ostatně to nemám ani extra daleko od domova, snad jen nějakých třista kilometrů a mohu být opět v ráji. Tohle pro mě ráj totiž opravdu je, ikdyž mi ukázal svou méně vlídnou tvář.

Paradoxem je, že čím blíže jsme autu, tím více se počasí umoudřuje a dokonce vylézá i slunce. Začínáme vážně přemýšlet o tom, že to někdo na nás narafičil. Protože tohle přeci není možné. Teď už jsme, ale tak daleko od našeho cíle, že nemá cenu se vracet. Vyšli jsme opravdu docela nalehko, a tak by to byl hazard. Jsme smířeni s osudem, ale i tak mé srdce a duše, dostalo neskutečné množství energie.

Konečně se dočkal i Jörgen. Když jsme procházeli kolem trošku většího jezera, než větší kaluž, tak Jörgen zaslech šplouchnutí. Pohyby se opakovaly a jeho zorničky se rozšířily. Nahodil nenápadný úsměv a k tomu přihodil i prut. Konečně.

Já pochopitelně opět s mým kamarádem Nikonem šmejdil po okolí a lovil co se hlo, ale i nehlo, ale jen krásně vypadalo. A že toho bylo. Skore po dvou hodinách bylo jednoznačně vítězství na mé straně. Jörgen (ryba) versus Pavel (fotka) 0:250. A to se vyplatí.

Pozdní odpoledne a před námi oněch třista kilometrů zpět domů, do Sundsvallu. Ještě jsme chvíli přemýšleli, že bychom náš RoadTrip Švédskem o pár dní protáhli, ale veškeré servery s předpovědí počasí říkaly velké NE. Počasí se naopak mělo ještě zhoršovat. Chlapsky tedy uznáváme porážku a se slzou v oku opouštíme tu neskutečnou, nekonečnou a nádhernou divočinu. „Já se vrátím!“

Nikona stále dřímám na kolenou a vyhlížím obzory, které by stály za to, abych přiměl Jörgena zastavit auto. Musím být opatrný, protože cestou sem jsme stáli snad co pět minut. Mohl by mě tam taky nechat, což by sice nebylo úplně od věci, ale zas na druhou stranu vyhlídka několika metrů sněhu, které tu za pár týdnů maximálně měsíců bude, nic moc.

Po cestě poslouchám jeho vyprávění o místech, která v okolí navštivil jak v létě, tak i v zimě, tentokrát na sněžném skútru a tiše závidím. Jedno vím jistě. Znáte to: „Kdo jednou zkusí, už nechce jinak.“ V mém případě to platí podobně. Kdo jednou viděl, musí zase. Takže se snažím si do hlavy vsoukat maximum informací, které mi dává a fotím vše co jde. Už teď se mi plnám pro začátek léta 2017 začíná líbit.

Stekenjokk je oblast spadající do regionu Vilhelmina, která je součástí kraje Västerbotten a leží jen několik kilometrů od norských hranic.

Slovo „jokk“ je v sámštině potok a je používáno i pro název vodní cesty. Stekenjokk je dostupný díky silnici Vildmarksvägen, která je jednou z nejvýše položených silnic Švédska. Nejvyšší bod silnice je 876 metrů nad mořem.

V létě je Stekenjokk součástí sámských pastvin, takže tady narazíte na jedince, ale i malá stáda sobů. Je to také místo, kde je šance, že byste si mohli zalyšovat i v létě. Sníh se tady drží opravdu velmi dloho.

SMHI má v této oblasti meteorologickou stanici a díky tomu si zdejší oblast drží pár rekordů nebo se drží alespoň na špici. V říjnu roku 2007 byla tato oblast vyhlášena jako průměrně nejchladnější místo ve Švédsku. Má také švédský rekord v nejvyšší průměrné rychlosti větru (47 m/s měřeno při bouři Hilda 16. listopadu 2013.) Ze stejného měsíce a roku také pochází rekord pro nejvyšší nárazovou rychlost větru, a to 56 m/s.

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *