Putování po Kungsleden, Švédsko – den první

Fakt byla horká noc. Už abychom byli v horách. Probudily nás kapky deště padající na stanové plátno. Ach jo, vypadá to, že budeme balit mokrý stan. Luboš se vydal vařit do kuchyňky. Miško vařil venku, nechápu, jak to v tom dešti zvládal.

Opět jsme měli na papu čínské nudle, do kterých jsme vmíchali paštiku. Takhle mně to přišlo chuťově přijatelnější. Jedli jsme v dešti, co nám taky zbývalo jiného. Pak jsme se umyli a já vlezla do stanu, abych začala balit věci do loďáků, které pak nastrkáme do baťohů a nějak sbalíme stan. Po chvíli přestalo pršet, čehož využil Miško, ručníkem utřel stan do sucha a sbalil ho poměrně suchý. Prostě to vyhmátl. My takové štěstí neměli a než jsme se rozhoupali, opět se rozpršelo a vypadalo to na déletrvající déšť. Takže jsme balili mokrý stan, a vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli pod stromy v lese, taky hodně špinavý. Nezbývalo nám než ho politovat a to bylo asi tak maximum, co jsme mohli udělat. A ještě doufat, že nám neobroste plísní. Jen co jsme stan sbalili, přestalo pršet. Jako naschvál. Ale už jsme byli nachystaní, tak jsme se vydali na Kungsleden. Po chvíli jsme přišli k bráně označující začátek treku a pofotili se.

Vstupní brána v Národním parku Abisko na turistickou stezku Kungsleden.
Vstupní brána v Národním parku Abisko na turistickou stezku Kungsleden.

 

Prošli jsme bránou a nacházeli jsme se v národním parku Abisko. Podle informací zde bylo zakázáno volné táboření, jen na vyhrazených místech. Ale národní park projdeme celý dnes, od zítřka se už budeme nacházet mimo park, tedy bude možno stanovat kdekoliv. Stejně jsme se ale domluvili na táboření u chat – vzhledem k různé předpokládané rychlosti postupu to byla nutnost. Bylo nám jasné, že Miško a Katka budou mnohem rychlejší než my, tak jsme si dohodli alespoň místa, kde se určitě večer potkáme.

Plně naložená mužská část výpravy
Plně naložená mužská část výpravy

 

A taky že ano, hned po pár minutách se nám ztráceli z dohledu. Zpočátku jsme šli lesem, přesněji řečeno severskou tundrou – stromy se lišily od našich stromů, byly menší a všelijak zkroucené. Taky se tu vůbec nevyskytovaly borovice. Bylo mi jasné proč – všude okolo se nacházel permafrost, neboli trvale zmrzlá půda, která byla tak půl metru pod bažinami, ty totiž vznikly právě kvůli přítomnosti permafrostu, který prostě zabraňuje vsakování vody, takže ta stojí na povrchu jako mokřady a bažiny. Proto zde nemohou růst borovice, které potřebují kořeny hluboko. Každopádně taková severská tundra vypadá úplně jinak než naše lesy, takže i když člověk nemá výhledy, přesto si to může užívat. Navíc jsme šli podél čarokrásného kaňonu. Řeka si ho vymodelovala někde v hloubce ve skalách, vytvářela nádherné peřeje a vodopády. Neodolali jsme a fotili o sto šest. Naštěstí zrovna nepršelo. Když jsme se nabažili, pohnuli jsme se o kousek dál. A po pár set metrech byly další peřeje a vodopády dokonce ještě pěknější než ty předešlé. S Miškem a Katkou jsme se zde prostřídali, přišli jsme ke skalám v okamžiku, kdy oni odcházeli.

Kaňon řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.
Kaňon řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.

 

Kaňon řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.
Kaňon řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.

 

Touto scenérií jsme byli naprosto uchváceni. Hluboko ve skalách kaňon, krásná čistá voda, prudce tekoucí a burácející řeka, nikde nikdo. Prostě paráda. Luboš mě chtěl vyfotit, tak jsem se šla postavit k okraji skály, jenže jak to bylo mokré, moc nechybělo a skončila bych dole ve vodě. Příště jsem raději přistupovala opatrně. Každopádně záběr by to byl určitě zajímavý.

Peřeje řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.
Peřeje řeky Abiskojakka v národním parku Abisko.

 

Kochali jsme se a i díky focení jsme postupovali pomalu. Vcelku na tom ale nezáleželo, věděli jsme, že slunce zde v tuto dobu nezapadá, takže čas jsme si nemuseli hlídat. Bylo tedy jedno, kdy dorazíme k chatě.

Všude okolo nás byly bažiny, ale trasa vedla po dřevěných prknech. Prostě se tu o turisty starají, na rozdíl od Islandu, tam by nechali turisty napospas, ať si to projdou natvrdo. Ale i když všude byla prkna, stejně jsme párkrát museli přímo přes mokřady, navíc Luboš díky své váze a váze batohů prkna zatížil natolik, že se ponořily minimálně o 20 cm. V ten moment jsme začali chápat, proč tolik lidí vidíme tuto trasu jít v gumákách.

Docela mě udivilo, kolik lidí potkáváme. Prakticky všichni měli jen malinkatý batůžek, z toho jsem odvodila, že asi nejdou celou Kungsleden, zřejmě jen po nejbližší chatu a zpátky. Aspoň jsem si nedovedla představit jak jinak by to udělali. Že jsem měla pravdu, se ukázalo po pár hodinách, kdy jsme je potkávali vracet se zpátky. Je ale fakt, že v dalších dnech už bylo liduprázdno, jen tento úsek byl přelidněný.

Meditační místo. Na celé trase Kungsleden jich je několik.
Meditační místo. Na celé trase Kungsleden jich je několik.

 

Šíleným způsobem nás otravovali komáři. Mazali jsme se střídavě českým a místním repelentem, jelikož jsme zjistili, že někdy zabírá český, někdy laponský (připomínal naftu a měli jsme strach se jím mazat). Závislost jsme ale do konce pobytu nevypozorovali – Luboš vytvořil teorii ohledně mladých a starých komárů a mochniček, že staří komáři reagují na český repelent, mladí a mochničky na laponský. Jenže i když už člověk vystihl typ repelentu, beztak účinnost byla maximálně hodinu a bylo nutné se natřít znovu. Jediná stoprocentí ochrana byla kombinace moskytiéra plus membránové oblečení. Člověk se sice pařil, ale furt lepší než nechutné štípance. Akorát byl problém s navlíkáním moskytiéry, populace komárů byla tak hustá, že vždy se jich pár dostalo pod moskytiéru a to pak bylo k zbláznění. Nebylo možné je vyhodit z moskytiéry, mezitím toho využili další a nalítali dovnitř, tak nám zbylo jenom se plácat přes moskytiéru a doufat, že je zabijeme.

6 kg vpředu, 29 kg vzadu...
6 kg vpředu, 29 kg vzadu…

 

Cesta nás vedla dále tundrou. Teoreticky jsme měli míjet Laponskou bránu, ale buďto jsme šli podél ní v úhlu, kdy se nejevila typicky, nebo nám pěkný rozhled kazilo zamračené počasí – prostě jsem nebyla schopna identifikovat, kde se brána nachází. Škoda, těšila jsem se na ni jako na dominantu kraje.

Minuli jsme tvz. Meditační místo – neboli Meditationsplats. Podobných Meditačních míst jsme navštívili v průběhu treku několik, vždy na nejpěknějším úseku denní etapy se nacházel kříž se znakem, dále kámen pro nás s neznámým nápisem. Dosud jsme nerozluštili, zda to má i nějaký jiný význam. Každopádně jsme to brali jako posvátné místo a podle toho se i chovali.

Pokračovali jsme dále a opět jsme přišli k nádherným peřejím. Zde na nás čekali Miško a Katka. Z toho dne to byly asi ty nejkrásnější peřeje, a že jsme jich už viděli hodně. Řvoucí voda, skály, modrá obloha, no prostě pastva pro oči. Mezitím co jsme se jako fotografové vyřádili, Miško a Katka nám opět utekli.

Foťáky všichni určitě sebou!
Foťáky všichni určitě sebou!

 

Došli jsme k prvnímu mostu přes řeku. Zde jsme si udělali sváču. Naštěstí nás tu čekali Miško s Katkou a mohli nám půjčit svůj nůž na slaninku. Jinak bychom ji sekali sekyrkou, stále jsem totiž netušila, kam jsem založila náš nůž. Jídlo jsme měli zpestřeno zajímavou kulturní vložkou. Všichni turisti s malými batůžky končili svoji cestu zde, u řeky. Jenom si ji neprošli po mostě, ale pod mostem přebrodili. Tím pro ně turistika končila a vraceli se zpátky, připadně někteří se ještě cvičně jednou vrátili přebrodit řeku. Docela jsme zůstali nevěřícně zírat. Luboše to navíc inspirovalo a vehementně se snažil prosadit brodění. Musela jsem se hodně snažit, abych ho odradila.

Dosvačili jsme a pohnuli se dál. Míjeli jsme kadibudku. Napřed jsem si myslela, že je na trase kvůli turistům, ale po pár metrech jsme přišli k tábořišti. Takže to bylo kvůli stanařům, aby lidi neznečištovali přírodu. Taky dobře, že to tak bylo zařízeno.

Postupně se vykrystalizoval okruh lidí, se kterými jsme se neustále předbíhali a kteří se nevraceli zpět, ale jevili tendenci dojít až na konec. Jako největší exot se nám jevila tak minimálně 60ti letá důchodkyně s velkým neforemným batohem (19 kg jak na sebe prozradila), která prý si tu trasu projde každý rok. A sama. Musela jsem před ní smeknout. Hned v závěsu za ní pochodovaly dvě holky oblečené ve svetrech.

Nízce položené mraky nad jezerem Abeskojávri.
Nízce položené mraky nad jezerem Abiskojávri.

 

Počasí se jevilo, že se umoudřilo, tak jsme shodili bundy a oblekli se jen do lehkých kalhot, Luboš šel v tričku, já v tenkém roláku. Jak bylo holkám ve svetrech, netuším. Navíc je to ani nemohlo uchránit před nálety komárů.

Jak jsme postupovali dále, ubývalo stromů a mohli jsme se kochat až kýčovitými scenériemi.

Bažiny a mokřady
Bažiny a mokřady

 

Lubošovi bránily ve vychutnávání scenérií batohy. Kolik vlastně nese, se ukázalo až další den, 29 kg ve velkém batohu na zádech, 7 kg v malém na břiše. Nechápu, co tam bylo tak těžké, měli jsme míň jídla i oblečení než Miško a Katka. Ale zase jsme měli o hodně více video/foto techniky, například zásoba baterií musela mít odhadem aspoň 5 kg. Je dále fakt, že všechny paštiky vážily hodně, pokud se pamatuju při součtu z domova, tak 3 kg, k tomu slaninka – no jediná možnost byla snažit se jíst co nejvíc, aby byly batohy co nejlehčí. Jenže Luboš se právě dostal na hranici, kdy už batoh nedržel na bederáku, ale na ramenou. A nést na ramenou skoro 40 kg není asi žádná slast. Jenže na obhajobu batohu zas musím říct, že trošku na vině byla jistá anatomická anomálie na straně Luboše (prostě pupík). Na klenbě pupíku holt bederák nedržel a sesmekával se. Já sice batoh nesla na bedrech, ale ultralehký taky nebyl. Navíc bych přísahala, že jeho váha rostla v závislosti na ujdené trase. Prostě čím víc jsem šlapala, tím batoh těžknul a těžknul. A to geometrickou řadou.

Plná polní...
Plná polní…

 

Že se nacházíme v oblasti nepříliš navštěvované turisty, se ukázalo záhy. Objevili jsme rodinku koroptví, kdy část mláďátek stihla přecapkat po prknech a jedno zůstalo zapomenuto vzadu. Vyděšeně se před námi krčilo v trávě a snažilo se tvářit neviditelně. Čím víc jsem se blížili, tím více se třáslo, chuďátko. Nakonec našlo odvahu a utíkalo za maminkou, která se rozhodovala, zda nás má napadnout nebo ne.

Jediní turisti v protisměru, které jsme potkali, byli Češi. A zdálky už na nás mávali. Prej o nás věděli od Miška, který jim o nás řekl, tak nás vyhlíželi. Zde Luboš udělal chybu a během cca půlhodiného rozhovoru s nimi si nesundal batoh. Teda on by si ho ani sám nesundal, vždy potřeboval moji asistenci – napřed shodit malý batoh zpředu, který držel na 4 karabinách a potom si už velký spustil sám. Každopádně dál na treku si to už ohlídal a vždy, když jsem se zastavila na čurpauzu, sedl si na kámen, aby odlehčil zádům, a i já jsem se naučila vyhledávat místa na moje čurání tak, aby tam byla skála, na kterou by si on složil náklad.

Samota a nekonečná krajina. Přesně to vás na Kungsleden čeká.
Samota a nekonečná krajina. Přesně to vás na Kungsleden čeká.

 

S partou Čechů jsme pokecali – oni se kupodivu nevydali na celou Kungleden jako my, prý z nedostatku času, ale jen na její část – 2 dny tam, a pak 2 dny po stejné trase zpátky. To mi už přišlo jako blbý nápad, nejhorší je vracet se po stejné trase. A beztak do nejkrásnějších úseků se vůbec nedostali. Doma jsem se pak dívala do mapy, a když už by nechtěli jít stejný trek jak my, mohli si udělat 5 denní okruh, což by jim zabralo pouze o den více než ta trasa, co šli oni. Další fakt byl ten, že my severní část Kungsleden zvládli za 6 dnů. Takže pohodově oni mohli též, nebyli tak naložení jako my. A přitom časovou rezervu měli dostatečnou, lístky na vlak měli koupené až na pátek a byla středa, takže stejně přemýšleli, kde v Abisku zbylý čas stráví. Vřele jsme jim doporučili výstup na Nuolju. Češi nám zase poskytli cenné rady ohledně dalšího dne – hodně komárů, nepřízeň počasí, a hlavně chata na závěr – prý leží tak nešťastně, že tam pořád prší. Že když uvidíme mrak, tak do 10ti minut začne pršet. A že si máme hlídat stavění a bourání stanu – pokud přestane pršet, tak se do toho okamžitě pustit bez ohledu na to, co zrovna děláme. Že ta chata nějak přitahuje oblačnost.

V tuto dobu zde slunce vůbec nezapadá.
V tuto dobu zde slunce vůbec nezapadá.

 

Došli jsme k většímu jezeru. Podařilo se nám opět předběhnout důchodkyni, která něco říkala Lubošovi švédsky. Ten před ní honem utíkal, jelikož měl dojem, že po něm chce, aby jí kousek cesty poponesl její batoh. Vzápětí ji dohnaly i ty dvě holky ve svetrech, tak jsme trojici nechali osudu. Já už jsem beztak počítala každý krok a když jsem se na chvíli zastavila, ztuhly mi nohy a špatně se mi rozcházelo. Důchodkyně mi ještě stihla anglicky říct, že chata je až na konci jezera a musíme přejít lávku a kousek se podél druhého břehu jezera vrátit. Mrkla jsem do mapy, ale tam byla chata nakreslena přímo na trase. Proto jsem důchodkyni nevěřila. Ale v mé tehdejší situaci je zase dobře, že jsem doopravdy netušila, jak daleko ještě chata je.

Samota...
Samota…

 

Jak jsme neustále šlapali po prknech, zkusila jsem holí změřit hloubku přilehlých bažin. Moc nechybělo a skoro jsem tam zahučela i já – holt jsem zapomněla, že díky batohu mám změněné těžiště, a hlavně netušila jsem, že to je tak strašně hluboké – hůl jsem tam zastrčila až po rukojeť, tedy odhadem na jeden metr, jenže já to nečekala a téměř mě batoh převážil. V ten moment jsme pochopili, proč tam ta prkna jsou. Ne kvůli takovému detailu, aby si turisté nezašpinili boty, tak jak jsem se domnívala zpočátku. Vše je kvůli tomu, aby vůbec turisté ty úseky přešli ve zdraví.

Ještě že aspoň výhledy stály za to. Slunce bylo nízko, tak jsme fotili v protislunku. Kupodivu nepršelo. To jsme ještě netušili, že deštové mraky si s námi hrají a čekají na to, až začneme stavět stan.

Při překonávání řek slouží na některých místech perfektní lávky.
Při překonávání řek slouží na některých místech perfektní lávky.

 

Pochod podél jezera se mi zdál nekonečný. Tak v ¾ délky jezera si Luboš všiml chaty na druhém břehu. Prosazoval myšlenku, že to je chata kam míříme. Můj pohled do mapy to vyvrátil. Akorát bylo divné, že chata měla vztyčenou vlajku, řekli jsme si ale, že to je soukromá chata a majitelé jsou holt patrioti.

Každopádně já už jsem se viděla na tábořišti. Kolem krásná příroda a já jsem už ani nefotila, ani si to neužívala. Totálně mě zmohla celková únava, vyčerpání a jistá, naštěstí přechodná zdravotní indispozice. Ale i přes určité nesnáze jsme zřejmě šli dost rychle, důchodkyně ani holky ve svetrech nás již nedohnaly.

Dorazili jsme ke konci jezera a chata nikde. Zato zde byl most, který vedl po druhém břehu zpátky a o kousek dál směrovník, že chata je jeden kilometr. Nic takového mapa neříkala, zato to odpovídalo přesně tomu, co povídala ta důchodkyně. Ne že by mi to až tak vadilo, ale zrovna dneska v mém momentálním stavu mi to přišlo jako podraz. Zašli jsme si navíc o 1,4 km (podle údajů GPS vs  fotky ukazatelů z trasy), a stejnou vzdálenost si ujdem navíc i zítra.

Jak jsme se blížili k chatě, bylo víc než jasné, že Luboš měl pravdu. Byla to opravdu ta chata, co viděl z druhého břehu. Dorazili jsme tam celí vyfluslí kolem 19:30. Miško už měl postavený stan, ale zatím ho ještě neměl ukotvený. Naštěstí, protože abychom se vešli i my, museli jsme jejich Jurka kousek pošoupnout. Asi tak dva metry. Miško nám taky v rychlosti ukázal, kde je kuchyňka, kde WC, z které části jezera se bere pitná voda a kde se umývá (logicky pod zdrojem pitné vody – ta je blíže prameni). Pak nás honem poslali do chaty, že se tam nachází obchůdek, který za půl hodiny zavírá, a že se tam i platí za stanování u chaty. Cena byla 60 SEK za osobu. Utíkala jsem a koupila Lubošovi pivo – 20 SEK za plechovku, obsah alkoholu byl 2,2 %. Já jsem si koupila v plechovce něco jako Sprite, a pak jsem si do toho kapla trošku našeho Bechera. Dostalo to úplně jinou chuť. Co mě překvapilo bylo to, že starší manželé, kteří chatu vedli, velmi špatně rozuměli anglicky. A to nemám na mysli, že by mluvili anglicky, oni ani nedokázali rozumět. Prostě mi odpovídali švédsky, pokud teda pochopili, co říkám. Každopádně v základních věcech jsme se nějak pochopili.

Luboš začal stavět stan a já se pustila do vaření. Nový vařič mi maximálně vyhovoval, jelikož jsem bez problémů zvládala jeho obsluhu. S Campingazem to tak jednoduché nebývalo. Jediný problém, který v průběhu vaření vyvstal, byl způsob, jak chytit horký hrnec. Po použití ručníku jako chňapky se tento připekl a vznikly v něm díry. Holt na tohle není určený. Luboš se mezitím pral se stanem, který byl komplet mokrý. To ještě z rána jak jsme ho v dešti balili. Po vzoru Miška jsme se ho pokusili ručníkem trošku vysušit, a to zvenku i zevnitř. Já jsem se snažila co nejrychleji uvařit, vypadalo to na déšť. Naštěstí čínské nudle stačí prakticky nechat projít varem a jsou připravené k jídlu. Prostě čirá esence glutamátu.

Samozřejmě že jsme stan utírali zbytečně. Začalo pršet. Přesunuli jsme se tedy všichni do kuchyňky, kde jsme se museli vyzout – což chápu, nechtěli dovolit, aby se jim zašpinila podlaha. Ačkoliv zatím to bylo jedno, po pár dnech bych řekla, že vyzutím jsme mohli způsobit ekologickou katastrofu a že pobyt v botách byl pro okolí méně nebezpečný než vyzutí se do ponožek. V kuchyňce byla i možnost vyhodit odpad, což mě potěšilo – na rozdíl od Islandu, kde jsme si svoje odpadky museli nosit celý přechod hor, na Kungsleden byla denně večer možnost si odpadky vyhodit. Dokonce zde odpad třídili, což Luboš vysvětloval tím, že jediná možnost, jak odpad odsud dostat, je vrtulníkem, a ten je drahý, tudíž všechno třídí, co lze spálit spálí a teprve zbytek nechají odvézt. Akorát že já netušila, do kterého koše ty naše jednotlivé odpadky patří, měli to tam rozděleno asi na 8 druhů, nakonec mi kdosi z přítomných musel poradit.

Jsme na místě.
Jsme na místě.

 

Pojedli jsme a přestalo pršet. Luboš šel k řece umýt hrnec a já šla kousek vedle provést očistu. Umyla jsem si zuby, a v rámci možností vzhledem k ledové vodě, opatrně i zbytek těla, vyprala si spodní prádlo a kalhoty a vydala se zpátky. Vyprané věci jsem pověsili na šňůry stanu.

Mezitím Luboš zatoužil po plavání v jezeře. Miško s Katkou nevěřili, že by do tak ledové vody vlezl. Holt málo ho znali a špatně odhadli. Zatímco oni měli bundy, čepice a třásli se zimou, Luboš si užíval plavání a čvachtání.

Při pobíhání po tábořišti jsem si všimla Švédky, která měla na batohu parohy. Ptala jsem se jí, kde je vzala, protože bych si taky ráda takový suvenýr dovezla. Dozvěděla jsem se, že v chatách Salka a Singi je mají volně k dispozici, stačí si říct. Zřejmě toho paroží tam museli mít hodně, celou dobu jsme pak potkávali v protisměru lidi se sobím parožím.

Asi hodinu po nás dorazila duchodkyně a posléze i holky ve svetrech. Důchodkyně měla dost. Každopádně ji za její počin obdivuji.

Stanování a stravování v přírodě. Znáte snad něco lepšího?
Stanování a stravování v přírodě. Znáte snad něco lepšího?

 

Domluvili jsme si konečně s našimi kamarády partičku karet. Sešli jsem se v kuchyňce a byly nám vysvětleny základy hry. Dali jsme si dvě série a postupně na nás padala únava. Zalezli jsme tedy do stanů a začali se připravovat ke spaní. Ukázalo se, že tady bude noc podstatně chladnější než v nížině, a taky Luboš to přepískl s tím koupáním v ledové vodě. Navlekl se do veškerého oblečení včetně bund a tak zalehl do spacáku. Není mi jasné, jak se tam vešel tak obalený tolika vrstvami. Opět nezbytný lok Bechera na zahřátí, tentokrát větší než obvykle, nastavila jsem mobil na 7:30 a usnuli jsme.

Celkem překonáno

Úsek AbiskoAbiskojaure, 15,4 km (v laponštině jaure znamená jezero)

Autoři textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz 🙂

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

2 komentáře: „Putování po Kungsleden, Švédsko – den první

  • Profilový obrázek
    2014-01-22 (10:36)
    Permalink

    zajimavy a detailni cestopis, ale nejak jsem nepostrehl datum kdy se cesta odehrala. Podstatny udaj pro ty kteri do oblasti treba chteli zamirit

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *