Podzimní průzkum národního parku Skuleskogen

Po několika týdnech deštivého a vážně nevlídného počasí, se opět na víkend udělalo pěkně. Přímo podzimně krásně. Což byl jasný signál k akci. Ta již byla dána několik měsíců dopředu. Návštěva národního parku Skuleskogen počátkem léta se mi natolik vryla pod nehty, že už tehdy jsem věděl, že se tam musím co nejdříve vrátit. Ideálně na podzim, kdy se příroda začne převlékat do barevnějšího kabátku.

Původní plán byl, že mi bude dělat společnost Vicky ze Stockholmu se svou kamarádkou Kačkou. Člověk míní, život mění. Holky přijet nemohly, a tak jsem šáhl po jasné náhradní volbě. Sice má starší synátor jen čtyři roky, ale je nejvyšší čas ho vytáhnout do lesa a začít jej učit vnímat tu nádheru, kterou zdejší krajina nabízí více než plnými doušky. Smířil jsem se s tím, že holt neabsolvuji celou vysněnou trasu, ale jen mini verzi, ale o to nejde. Prostě mě čekal nádherný den se synem.

Před námi byl asi 6ti kilometrový okruh, ale s docela náročným terénem, tedy hlavně pro tak krátké nožky jaké synátor má. Našla se totiž i místa, kde dospělák má problém a sjíždí skálu doslova po prd…. To byly přesně ty chvíle, kdy to moje asi 18ti kilové robátko sedělo na mých ramenou se svým batůžkem a v kombinaci s mým asi 10ti kilovým batohem, vytvořilo ideální tréningové podmínky pro mé nožky. Ještě teď cítím stehýnka… Vtipné je, že přesně v těch úsecích trasy, chtěl synátor zdolávat terén po svých.

Snažil jsem se zachytit co nejvíce krásy parku v podzimních barvách, ale byl jsem neustále pobízem „kom pappa“… a když už tedy synátor svolil ke zvolnění tempa, tak se postavil před objektiv. Tímto se tedy omlouvám, že ta malá modrá bytost se bude na fotkách objevovat častěji než samotný park…

Od severu na jih prochází parkem turistická trasa Högakustenleden, která je součastí Höga Kusten, tedy Vysokého pobřeží. Díky velmi členitému pobřeží, mnoha ostrůvkům, jezerům, zálivům a přírodě celkově, se dostalo Höga Kusten v roce 2000 na seznam UNESCO.

Borůvčí se již začalo barvit do červena a odhalovalo mnoho zapomenutých šťavnatých borůvek, na kterých jsme si v pravidelných intervalech dosytosti pochutnávali.

Vrcholek a jeho okolí nabízí neuvěřitelné výhledy, ať už na východě na moře, pobřeží a ostrůvky, kterých je zde nezpočet nebo na  západě na nekonečné lesy plné borovic a bříz. I ten můj rošťák se občas zastavil a nasával. On fakt bude asi po mě…

Vrcholek hory Slåttdalsberget je jeden velký kámen mnoha barev. Porostlý mechem, boruvčím, brusinkami, borovicemi a břízami. Najdete tady ovšem i několik jezírek mnoha rozměrů. Synátor se chtěl dokonce koupat. Ne a ne si nechat rozmluvit, že venku je 10 stupňů, fouká ledový vítr, který mu několikrát sundal čepici z hlavy. Nakonec pomohly argumenty, že doma dostane slatkost…

Výhledy z vrcholu se mi prostě a jednouše nikdy neokoukají. Rád bych to viděl v zimě, tak uvidíme.

Kdo zná švédskou pohádku Ronja, dcera loupežníka (v originále Ronja Rövardotter) od Astrid Lindgren a i viděl film, tak následující fotografie mu musí být povědomé…

Výlet do národního parku Skuleskogen rozhodně stojí za absolvování. Byť terén není extrémně náročný, tak hlavně díky velkého množství skal a všudy přítomných mokřat a vody, rozhodně doporučuji alespoň dobré boty. Sice si vystačíte i s teniskami, ale zvrtnutý kotníček nic moc…

Mě teď ještě čeká park navštívit v zimě a na jaře. Sbírka bude doufám, brzo kompletní.

Fotografie byly upraveny pomocí programu Zoner Photo Studio

zoner-photo-studio-banner-600-100

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *