Palčivé otázky dnešní doby

Už když začínám psát tyhle řádky, tak jsem si jistý, že se v něm řada mých kamarádů a známých pozná, zdržím se zbytečností jako jsou jména a na oplátku vás prosím, berte to s dostatečným nadhledem.

Pozn. autora: V tomto článku se vyskytuje sprosté slovo, pokud se nad to nedokážete povznést, tak ho nečtěte, to slovo…

Nikdy jsem nebyl na nějaké velké plánování, ale poměrně záhy jsem zjistil, že mě daleko víc baví žít s dobrou náladou, než abych se utápěl ve splínech. Vono, když se totiž ráno vzbudíte s myšlenkou, že všechno stojí za hovno, tak, světe div se, ono to za to hovno stát bude.

Včera večer jsem sestříhal video ze zbytků, módně se tomu teď říká raw footage, měl jsem pár dní kameru u sebe a bez nějaké vážnější umělecké hodnoty jsem jen tak točil, co se zrovna dělo kolem. Když se video rendrovalo, začala tancovat obloha, a to je vždycky náramná paráda a taky mi přišly dva dotazy.

Jeden patří mezi mé nejmilejší: „Ty jsi takhle mladej jo?“

A ten druhý mezi ty nejčastější: „Co se tam u vás vlastně dá dělat?“

Na ten první odpovídám rád, protože jsem takhle mladej a mám v plánu v tom pokračovat a popravdě řečeno mě teď napadl skvělej epitaf: Zemřel mlád, ve věku nedožitých 102 let.

Nad odpovědí k druhému dotazu jsem si už párkrát lámal hlavu. Občas jsem se snažil (nepříliš úspěšně) vymyslet vtipnou odpověď, jindy jsem čišel sarkasmem, nebo jsem odevzdaně prohlásil něco jako: Přijeď se raději podívat…

Na to navazuje další skvělá otázka: „Ty jo, to tam k vám vážně letí ani ne dvě hodiny?“

Ano, v dnešní zázračné době se nasnídáte, pak usednete do křesla a než si vůbec stačíte uvědomit to kouzlo, kdy se spousta kovu spolu s vámi vznese do oblak, tak vystupujete v úplně jiné zemi a těšíte se třeba na to, že po chvilce ve vlaku vás přivítám na nádraží, sedneme do auta a odjedeme tam, kde je v noci slyšet vytí vlků.

A cože se tu teda dá dělat? No vlastně to samé co kdekoli jinde.

Úplně cokoli, co si zamanete.

Teda až na chození do hospody, páč ta tady žádná není…

Pepa se narodil a vyrůstal v Praze, po 1. semestru skončil vysokou, pár let prodával v krámku a aby úplně nezcvoknul z města, tak si začal plnit svoje sny. Ke štěstí mu stačí málo, a tak je překvapivě často šťastnej. Skáče na kole a lyžích, leze po horách a skalách, chodí na slacklajně a kácí stromy. Jeho filosofie je prostá: Pokud máte kolem sebe dobrý lidi, zažíváte dobrý věci. Pokud máte kolem sebe špatný lidi, měli byste se poohlédnout po jinejch.