Ovanåker

Před pár lety ukázal můj osud prstem k severu a řekl: „Vydáš se do Švédska, protože nemáš jiné volby chlapče!“ A tak jsem si poslušně sbalil věci a vydal se na cestu. V městečku Finspång mi přálo štěstí a já tam získal práci i bydlení. Za pouhé dva roky mě však čekala další cesta, ještě o něco dále na sever, do pro mě tehdy neznámého kraje Hälsingland.

Mělo jít o krátkou pracovní výpomoc, takové východisko z nouze, protože ve Finspångu nebylo v té době dost práce. Původně plánované dva měsíce se však protáhly na šest let. Poté se kruh uzavřel a já se opět vrátil do Finspångu.

To, co vám nyní popíšu, bude takové mé rozloučení s Ovanåker, místem v Hälsinglandském kraji, které bylo tak dlouho mým domovem.

Na jihu Hälsinglandu se spojily dvě obce: Alfta a Edsbyn a vytvořily společnou komunu: Ovanåker.

Uvítání

Když jsem poprvé dorazil do Runema, do malé vísky v Ovanåker, byla už tma. Čekala tam na mě roztomile křivá roubenka s krbem, masivním nábytkem a několik nezvaných hostů k tomu. Šlo o párek myší, které si činily nárok na vše uvnitř domu a jednoho datla, jemuž postačily rozpraskané trámy vnějších zdí.

Tihle hlodavčí spolubydlící šramotili v útrobách domu každou noc, čímž udržovali mou bdělost až do časného rána, kdy je s obvyklou pravidelností vystřídal datel. Ten se ohlásil způsobem sobě vlastním, ráznými údery do chátrajícího stavení. Byl to obdivuhodně dochvilný řemeslník, který v ranních hodinách doloval z roubenky škůdce a z postele jejího nevyspalého nájemníka, tedy mě.

Starý poklad a pár zajímavostí k tomu

Myslím, že mohu s klidným svědomím napsat, že pokud byste někdy projížděli obcemi Alfta a Edsbyn, neutkvěly by vám v paměti. Není na nich nic zvláštního a ničím nevybočují z běžného rázu švédské krajiny. A přitom taková Alfta má docela zajímavou historii!

Stala se kupříkladu prvním místem vyznačeným ve starých mapách Hälsinglandu. Byly zde nalezeny vikingské hroby, stará hutní pec na železo a ještě mnohem starší pozůstatky staveb z doby kamenné. Dokonce i jeden stříbrný poklad se dvěma sty arabskými mincemi ze sedmého století. Vikingové z Alfty by jistě měli co vyprávět, jenže mlčí jako hroby.

Své jméno dostala Alfta podle místního jezírka, kterému se kdysi dávno říkalo Alpti – Labutí jezero.

Až k Alftě sahal záliv Botnického moře, dnes vzdálený šedesát kilometrů směrem na východ. Tento ústup mořského pobřeží způsobuje neustálé zvedání skandinávského poloostrova.

V době ledové byl poloostrov stlačen nesmírnou vahou tři kilometry silného ledovce a po jeho ústupu se Skandinávie opět začala vracet do své původní výšky. Jako by se chtěla znovu nadechnout a vystavit svou tvář slunci.

Původně bylo v mém plánu dodat pár starých fotek coby důkaz, že Alftu skutečně omývalo moře, jenže v místním archivu mě odbyli výmluvou, že před sedmi tisíci roky ještě neexistovaly foťáky.

Řeka Voxnan, která propojuje Alftu a Edsbyn a jejímž důležitým přítokem v horní části toku je Medvědí říčka (Björnån) , má jedny z nejdivočejších peřejí jižního Norrlandu: Hylströmmen.

Hylströmmen, splavování dřeva

Dříve byl Hälsingland velmi bohatým krajem na lososy a to díky dvěma velkým řekám: Voxnan a Ljusnan. To však skončilo v době, kdy se lososům do cesty postavily hráze vodních elektráren.

Název řeky Voxnan znamená – ten co se rozlévá se do kraje, přerůstá své břehy.

Na břehu řeky Voxnan

O obci Edsbyn, spojenci Alfty, toho mnoho nevím. Snad jen to, že jde o dřevařskou oblast, jako celý Hälsingland a že na přilehlém jezírku Sässman každoročně odpočívají labutě, aby se pak vydaly dál na sever. Labutě k Ovanåker patří a proto je labuť se zlatou korunkou i ve zdejším znaku.

Jezero Sässman. V létě a jaksi bez labutí…

Nedaleko Edsbyn se narodil naivní švédský malíř: Lim-Johan (1865 – 1944) .

Narodit se coby malíř do tak hrubě dřevařského prostředí bylo opravdu naivní… Nelze se tedy divit, že se za života neproslavil.

Za dobu strávenou v Ovanåker se ke mně opakovaně dostala zvláštní informace, že Edsbyn je prý místem patriotů. Přiznám se, že vůbec netuším, co si pod tím představit. Lidé to však pronášeli s despektem, nebo v lepším případě se shovívavým úsměvem a z toho mi jasně vyšlo, že nemají příliš v lásce Mela Gibsona.

To je vše, co bych chtěl říci o téhle malé obci jménem Edsbyn.

Runemo

Má roubenka stála trochu stranou starého statku s hospodářskými budovami, k němuž patřila. Zato byla blízko lesa a já si užíval soukromí, včetně zahrady s voňavou trávou a stínem ovocných stromů. Nejvíce však řeky Voxnan, tekoucí hned za domem. Byla chladivá po horkém pracovním dni a příjemně vlahá uprostřed noci. Na začátku léta je severská noc pouhé šero a teprve od srpna lze nad hlavou znovu spatřit hvězdy. Proto není nic neobvyklého jít si zaplavat i uprostřed noci.

Asi po roce bydlení v roubence se mi naskytla příležitost přestěhovat se do protějšího domu, klasicky červenobílého, do horního ze dvou bytů. Ne že by pro mě nebyla roubenka dost dobrá, byla.., jenže v zimě se muselo brodit okolo domku vysokým sněhem do sprchového koutu společného s kotelnou, kde se vždy nečekaně zjevoval kotelník, aby bez varovaní provedl údržbu na kotli. Navíc neměla roubenka pračku a já chodil s prádlem právě do onoho domu, ve kterém se uvolnil horní byt. Bylo zkrátka výhodnější se přestěhovat.

Paní domácí právě vyklízela jeden ze svých domů, aby se tam mohla s rodinou nastěhovat a darovala mi celkem hezký nábytek. Vybaven do nového bytu jsem tedy byl opravdu rychle, horší však bylo dopravit nábytek do horního patra, po úzkých točitých schodech s nízkým stropem. Připomínalo to snahu protáhnout šatní skříň králičí norou. Stěhování pomocí kladky a oken nepřipadalo v úvahu, cokoli většího než příruční kufřík by nemělo šanci na průchod.

Asi po roce se do bytu pode mnou nastěhovala mladá rodina s malou dcerkou, mile švitořící dětskou podobou švédštiny. Na dva roky to rozveselilo celý dům. Když se později odstěhovali do vlastního domu, zelo spodní patro až do konce mých dní v Runemu prázdnotou.

Runemo protíná stará železniční trať Bollnäs – Orsa. Už dávno po ní nic nejezdí, zarůstá trávou a břízami. Pouze lesní zvěř po ní chodí za potravou a pár místních lidí ji tu a tam využije jako pěší zkratku k sousedovi. Svědčí o tom vyšlapaná pěšina, do daleka se vinoucí mezi zrezivělými kolejnicemi.

Co ta značka asi znamená?

Občas se od trati ozvalo hlasité zahoukání, jako by tudy znovu projížděl vlak. Snad vypravený k nějaké zvláštní příležitosti. Jenže koleje dál nerušeně zarůstaly trávou a břízami a tak mi nějakou dobu trvalo zjistit, odkud to houkání vlastně přichází.

Až po čase mi došlo, že původcem je nedaleká spediční firma, do níž ve dne v noci proudí nákladní auta. Nějaký vtipálek s klaksonem jako houkání od lokomotivy pravidelně popoháněl ranní směnu, aby začala s vykládkou. Jestli to měl být budíček, pak fungoval opravdu výborně a to pro všechny domy v okolí.

O kom se určitě musím zmínit, kdo patřil k našemu statku stejně jako koně paní domácí, je černý, asi tři roky starý kocour Frasse. Má bílou náprsenku a je tak chlupatý, že jakmile mu v zimě doroste podsada, promění se v neproniknutelně huňatou, mňoukající kouli.

A tenhle kocour jménem Frasse rozhodně není žádný podřadný mourek z pouličního povyražení toulavých koček! Je to kocour roku. Konkrétně roku 2017!

V kraji Hälsingland totiž každoročně probíhá soutěž o nejhezčí kočku. Je to vždy v prosinci, když se blíží svátek Lucie. To se v celém Švédsku peče speciální šafránové pečivo zvané Lussekatter. A podobně se jmenuje i ona soutěž – Årets lussekatt (kočka roku).

A náš kocour ji vyhrál. Přede všemi těmi načančanými kočičkami s růžovými mašlemi kolem krku. Pěkně nadivoko ve stáji na balíku sena, kde loví myši.

A tady ho máte, vítězná fotka

Krok za krokem, rok za rokem…

Stěhování do Finspångu bylo ještě daleko a mým domovem byl stále Ovanåker – kopcovitá krajina plná jezer, lesů a řek, místo s tuhými zimami a chladivě čistým vzduchem. Je to kraj, kde se mi poprvé podařilo spatřit medvěda i jeho čerstvě vyhrabaný brloh, do kterého jsem z neopatrnosti málem spadl. Naštěstí se objev brlohu časově neshodoval s medvědím setkáním, to bych tento článek asi nepsal. Brloh byl prázdný a ono setkání s medvědem se odehrálo bezpečným způsobem. Vlastně šlo teprve o mládě.

Občas se mi poštěstilo narazit na stopy vlků, spatřit roztomilou liščí nebo jezevčí rodinku, orla mořského, losí matku s mládětem starým sotva dva dny a mnoho dalších zvířat. Zkrátka krásná a drsná příroda se vším všudy a dřevařská oblast s nevyčerpatelnými možnostmi práce. Které se mi také dostalo – zcela samostatné, zodpovědné a svobodné.

Pro mnohé z vás by to jistě byla terapie a já bych vám ji přál. Zvláště máte-li v práci otravného šéfa nebo kolegu a za okny kanceláří dotěrný smog. Jistě by vám to prospělo. I já si to užíval plnými doušky, dokud se do všeho nevloudila samota. Postupně pronikla vším, jako nejvýraznější tón.

Nepřišlo to hned, z počátku nebylo nic znát, vše bylo nové, dobrodružné a celkem akční. Jenže po dvou letech mé práce mi nemohlo uniknout, že celé týdny až měsíce nepotkám živou duši. Nepočítám-li pár aut po cestě do práce a domů.

Ne že bych si toho dříve nevšiml, pouze mi to nevadilo. I duše si dokáže uložit zásoby společenského života na horší časy, jako to dělá tělo s vitamíny a energií.

Navíc jsem měl své rádio, toho věrného společníka z éteru, který provází člověka až do těch nejodlehlejších končin severské přírody, kde ho informuje o situaci v zemi.

Kupříkladu o tom, že neúroda švédských brambor zkrátila letošní hranolky o tři centimetry.

To zamrzí…

Komunikace, základ společenského života

Nebylo by fér tvrdit, že při práci v lese není možnost si popovídat. Něco takového by byla lež. Jako každý dřevorubec jsem měl kolem sebe nespočet příležitostí si promluvit. Tak například s chorošem, který mi posloužil jako polička na svačinu, nebo s březovou větvičkou, která mě šťouchla do oka. Trochu jí vynadat občas pomůže. A mohl bych uvést i jiné příklady.

Jen to stále nebylo ono. Zřejmě proto, že choroš málokdy vymyslí zajímavé téma k hovoru a už vůbec nedokáže zastávat opačný názor, aby mohla vzniknout diskuze. Sem tam sice překvapí, když náhle upadne i se svačinou, ale to je asi tak všechno.

Proto bylo opravdovým štěstím narazit v lese na skutečného člověka z masa a kostí. V takovém případě je však důležité se ovládat, protože veškeré emoce a slova, nahromaděné ve vás dlouhodobým mlčením, by se mohly nekontrolovaně uvolnit a jako přívalová tsunami zahnat příchozího na útěk.

K mé smůle jsem potkával především lovce, z nichž většina hledala svého zatoulaného psa, jehož zřejmě sežral medvěd, nebo nějaký zbloudilý a vyhladovělý houbař. V takové situaci stejně není nikomu do řeči… Ale pořád lepší než šťouchnutí větví do oka!

Pracovní výhled, medvědí oblast…

Špatný sluha

Občas mi málo používané hlasivky vypovídaly službu. Možná tomu napomohla i námaha v prachu a pylu lesního prostředí. Zkrátka kdykoliv mě překvapil nějaký telefonát, nebo promluvil-li jsem bez přípravy v obchodě, zněl můj hlas, jako bych právě dorazil z pouště Gobi a okamžitě potřeboval sklenici vody.

Zvláštní paradox

Zajímavým paradoxem je, že v době, kdy jsem v Ovanåker nejvíce pociťoval svou samotu, kterou neutišila ani návštěva města, chtělo se mi od všeho utéct do ještě větší samoty. Někam na pustý ostrov, kde bych už nebyl pozorovatelem života druhých lidí a měl od všeho pokoj!

Malé upozornění pro milovníky absolutní samoty

I v těch nejodlehlejších končinách severských lesů, kde byste to nejméně čekali, můžete narazit na osmdesátiletou švédskou babičku, jak si to rázuje ve sportovním oblečení s nordic walking holemi, pozdraví zkoprnělého přihlížejícího (dřevorubce) a pokračuje svižně dál po lesní pěšině.

Kde jsou ty časy, kdy babičky nosily nůši, klestí na zátop a sbíraly bylinky…

Dobře míněná výstraha

Už jako klukovi mi učaroval život v divočině. Toužil jsem nadevše stát se lovcem v kanadském srubu, daleko od lidí a přírodě nepřátelské civilizace. Pro tento případ jsem si vyrobil luk z laminátové tyče, hanebně ukradené z elektrického ohradníku pro krávy, přidal pár rákosových šípů a svému otci zabavil starou socialistickou vzduchovku. A pak už jsem jen čekal…

Asi po pětadvaceti letech se mi tahle tužba splnila na severu Švédska, v Ovanåker. Jenže se to jako napotvoru odehrálo přesně v době, kdy byl mým cílem pravý opak – naplno se vrhnout do lidské společnosti!

Na unavenou křivou vzduchovku či laminátový luk s přischlým kravincem jsem si ani nevzpomněl…

Proto si dávejte pozor na své dřívější přání a tužby, jejich splnění by vás mohlo dostihnout ve chvíli, kdy o to už vůbec nestojíte.

Řídíte-li mezinárodní firmu, můžete jen doufat, že nebylo vaším přáním stát se popelářem…

Poslední kapka

Když už nepomáhalo rádio, hudba, rozhlasové hry, mluvení s neživými předměty, jakož i veškeré další fígle na přelstění samoty, zbývala mi ještě malá samoobsluha po cestě domů.

Jezdil jsem tam na nákupy tak malé, abych se v ní mohl zastavit téměř každý den. Byl to důmyslně vytvořený systém mininákupů.

To mi dávalo příležitost popovídat si s prodavačkou na jakékoliv téma a na závěr zdvořile odmítnout stvrzenku za nákup. Dokonce existovala i možnost oprášit svou školní ruštinu, pocházela totiž z Ukrajiny.

Protože však nebylo v mých silách navázat na svou úvodní větu „Я немного понимаю по русски…“ (Rozumím jen trochu) žádným dalším slovem, zvítězila švédština.

Asi rok to fungovalo skvěle, pak se prodavačka (asi pro jistotu) odstěhovala.

Čas zvednout kotvy

Moji přátelé z Finspångu mě od určité doby neustále nabádali, abych si pořídil psa. Čtyřnohého přítele, nebo nějaké jiné hobby. Něco, co by mě zabavilo ve chvílích volna.

Souhlasil jsem pouze s tím, že si najdu nějakého koníčka a to ještě pod podmínkou, že u toho nebudu doma sám – jako třeba při vyšívání nebo háčkování. Já přece musím mezi lidi!

I tak mi došlo, že těch pár hodin týdně s nějakým koníčkem nemůže vyvážit všechno to ostatní, po čem toužím. Rozhodně ne po šesti letech rozprav s houbou na kmeni stromu. Bylo nutné udělat daleko razantnější změnu. Zvednout kotvy jako loď za příznivého počasí a vyplout směrem na jih. Nepromarnit příležitost, která se mi na jihu vytvořila v podobě bydlení a práce. I když přiznávám, že to nebylo snadné rozhodnutí, po těch letech budování pracovního zázemí v Ovanåker. A zvláště ve chvíli, kdy všechno tak skvěle fungovalo a vynášelo.

Jenže cosi mi říkalo, že tohle mé období v Ovanåker je u konce. Že to opravdu už stačilo.

A prozatím se mi vždy vyplatilo na tenhle vnitřní hlas dát.

Ve Finspångu

A tak sedím a píšu ve svém novém bytě, který jsem si ihned oblíbil. Zbaven všech tlaků samoty, bydlím nedaleko přátel a pracuju s lidmi. Jako by ze mě naráz spadla tíha posledních let, prožitých tam na severu.

Přesto se budu rád do Ovanåker vracet, na několik týdnů v roce. Za lidmi, kteří mi pomohli v náročných začátcích a pro tu krásu a divokost tamější přírody.

Tolik má vzpomínka na Ovanåker…

Autor článku a fotografií Jakub Erben

Duha nad Alftou
Runemo, na zahradě před domem
Starý statek
Ranní Ovanåker
Pozdní léto

Několik tváří řeky Voxnan

Podzimní pastviny
I mokřady mají své kouzlo…
Jezero Galven
Jezero Galven

Zimní Ovanåker

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

1 komentář: „Ovanåker

  • Profilový obrázek
    2019-03-04 (21:04)
    Permalink

    Výborný článek a nádherné fotky. Díky.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *