O vodě, o sněhu a o našem dobytí NP Sarek

Existuje jistý druh lidí, kteří trpí chorobou, která je nutí vyrážet dál a dál od domova, vrhat se do větších a nebezpečnějších dobrodružství… Podobným postižením trpíme i my – Tchoříci. Parta, která se z dětských táborů, objevování Šumavy a dalších krajů dostala až za polární kruh.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Na palubě jednoho z trajektů směřujících do Švédska (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Vřela v nás touha podívat se někam dál za humna, a tak jsme už začátkem roku začali plánovat výpravu, výpravu větší, než jakou jsme kdy do té doby uskutečnili. Jako mladí, ne více než osmnáctiletí, jsme především potřebovali vybrat takovou zemi, do které by nás rodiče pustili. S obavami, ale přece. Aby nám nebezpečí hrozilo jen od přírody, ne od lidí.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Pohled na Göteborg z parku Slottskogen (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Skansen Kronan, opevnění z konce 17. století. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Volba nakonec padla na Švédsko a na národní park Sarek. Ten leží téměř dvě stě kilometrů za severním polárním kruhem, a přiznáme se, že jsme do té doby o něm ani neslyšeli.

Připravujeme se na cestu

Na cestu jsme se chystali téměř půl roku a čím více se blížilo datum odjezdu, tím byly přípravy horečnější a rodiče nervóznější. Největší komplikace přinášel výběr způsobu dopravy. Možnost cestovat autem jsme zavrhli z prostého důvodu: nikdo z nás ještě neřídil. A protože letenky do Kiruny nebyly nejlevnější, museli jsme zůstat u kombinace vlak a autobus.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Kvikkjokk, poslední civilizace před vstupem do Sareku. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Mimo sezónu, to znamená kromě července a srpna, jezdí do Švédska nejlevněji Student Agency. Musíte tedy koupit jízdenky v dostatečném předstihu třiceti dní, ale tam i zpátky Prahy do Göteborgu vás to vyjde na pouhých osmnáct stovek.

Pro dlouhé cestování ve Švédsku vyhovuje asi nejvíce vlak. Zde opět platí pravidlo, že čím dříve jízdenky objednáte, tím je máte levnější. Dále je možné využít různé slevy pro studenty a mládež – v průměru nás vlak a autobus z Göteborgu do Kvikkjokku a zpět stál málo pod 1.500 švédských korun, tedy okolo 4.500 Kč.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Most přes říčku Njahkájahka ležící na značené trase Kungsleden. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Překonávání mokřadů na cestě do Pareku. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Díky internetu a online jízdním řádům jsme tak měli naplánovanou cestu na minutu přesně ještě měsíce před samotným začátkem. Je pravda, že levnější způsob patrně neexistuje, věřte ale, že vám takové načasování přinese mnoho krušných chvil, pokud náhodou vše nejde podle plánu.

Samotné naplánování nebylo bůhvíjak obtížné – to pravé martyrium nastalo, když jsme se pokusili jízdenky objednat. Švédská společnost SJ.se umožňuje nakupovat jízdenky pomocí platby kartou. Výborně. Jediný zádrhel to má – ne těmi českými. Po nocích objednávání jsme zkoušeli všechno – bezúspěšně. Ať už měl člověk VISU, MasterCard nebo cokoli jiného.

A protože jsme objednávali na poslední chvíli, sledovali jsme, jak se nám cesta postupně prodražuje. Bezvýchodnou situaci vyřešili až příbuzní v Norsku, kteří měli tu správnou kartu a zaplatit se jim podařilo.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
První brodění bezejmenné řeky před Parekem. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Podle našeho pátrání po internetu se nejedná o problém pouze s českými kartami, s nákupem mají potíže i lidé z USA – bez problému, zdá se, fungují karty severských zemí.

Co ještě připravit před cestou? Drobným problémem bylo sehnat pojištění. Většina běžných pojišťoven nemá problém s tím vás pojistit, pokud jedete do Švédska na rozumně dlouhou dobu. Problém nastane až ve chvíli, kdy zjistí, že se vydáváte do opuštěné divočiny daleko na severu. Jako bezproblémové se ukázalo být pojištění v rámci průkazu ISIC a vůbec pojišťovna UNIQA celkově.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Stanování u chatek švédské akademie věd. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Den odjezdu se blížil a naše drahé matky byly stále vystrašenější a tak se naši otcové, aby své ženy trochu uklidnili, domluvili a zapůjčili nám SPOT Satellite Messenger – jednoduchý přístroj, který přes satelit odešle na danou mailovou adresu svou aktuální polohu.

Jedinou chybu to mělo – nenaučili jsme se s tímto přístrojem pracovat a tak z patnácti zpráv, které jsme odesílali, dorazily jenom čtyři. Nutno říci, že to byla chyba naše. Asi půl roku nato nám jeden čtenář časopisu ČD pro vás napsal dopis, kde mimo jiné píše, že: „satelitní přístroj poslouží jen na to, aby Vaši rodiče mohli sledovat v přímém přenosu, jak zmrznete“. Proč, to vysvětlil o něco dále: „…v srpnu přišla sněhová bouře, která trvala týden, napadl metr a půl sněhu, který zůstal už ležet do jara. Zmrzli všichni, kdo se nacházeli uvnitř pohoří.“

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Se zvyšující se nadmořskou výškou přibývalo i sněhu. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

2.000 km na sever!

My naštěstí na žádné umrzání ani nepomysleli a s křížkem od rodičů jsme se vydali přes dva tisíce kilometrů na sever. Co dodávat víc k cestě samotné než to, že je dlouhá a že jsme byli rádi, když jsme po téměř padesáti hodinách byli konečně před branami Sareku?

I přesto pro zájemce o detaily dodám pár podrobností. Jízdu autobusem do Göteborgu vám zpestří dvě přestoupení na trajekt. V noci nebývá na mořské hladině nic moc zajímavého, lepší podívaná je až při druhé plavbě – jen bývá na palubě dost chladno a pokud si necháte oblečení v autobusu, patrně se moc dlouho pohledem na vycházející slunce kochat nevydržíte.

Samotný Göteborg je poměrně pěkné přístavní město se spoustou kostelů, elektrokol, zeleně a škol. My si o něm předem nic moc nezjišťovali, a tak jsme jen bloudili ulicemi a dívali se, jak se na severu žije. Před nádražím jsme poslouchali místního umělce, se kterým jsme se na chvíli dali i do řeči.

„And where are you from?“ ptal se, když jsme mu pochválili jeho melodie s nádechem španělských rytmů.

„Czech Republic.“

„Oh yeah, you won last hockey match, you beat us. Do you play hockey?“

Naše zkušenost je vůbec taková, že si s vámi domorodci rádi popovídají. Ve Švédsku navíc umějí všichni anglicky, mladí, staří. Třeba cestou autobusem z Bodenu do Jokkmokku nám jedna starší paní vyprávěla o pravěkém osídlení zdejšího kraje i o místních zajímavostech.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Přechod zasněžené řeky Didnokjasgasj. Nezbývá než věřit, že nás sníh udrží. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Divočina

Když jsme autobusem dorazili do Kvikkjokku, bylo krásně. Slunce se odráželo od zasněžených hor a my neměli příliš tušení, co nás čeká. Většina turistů prochází okolo Sareku po značené trase Kungsleden, v samotném parku nic jako turistické stezky nehledejte. Alespoň trochu zkušený mapař ale nemá s orientací v oblasti žádné problémy. Jednak je mapa BD10 Sareks nationalpark bez chyby a pak je každé místo natolik specifické, že svou polohu určíte snadno. Mapa samotná je perfektní – vydrží mnohem více než české turistické mapy a nemusíte se bát, že vám po pár dnech mrholení zbudou v rukou je cáry papíru.

Když jsme si studovali různé deníky z přechodu pohoří, smáli jsme se, že někdo chodí celou trasu jenom v holínkách. Brzy jsme pochopili – Sarek je plný vody. Naimpregnované boty nám prosákly hned první den a za necelé dva týdny strávené uvnitř nám téměř neuschly. Když ve školách na přednáškách o parku líčíme pocity, které jsme cítili při nazouvání mokrých a studených bot, slabší jedinci skoro omdlévají. Nicméně faktem je, že přes všechny zkušenosti nám mokré boty nezpůsobily ani nastydnutí, ani puchýře a co víc, některé jedince zbavily i všech plísní na nohou.

Pokud vyrazíte na sever příliš brzo, tak jako se to povedlo nám, zjistíte, že v horách leží sněhu více než dost. V praxi to znamená to, že pokud máte smůlu, budete ve vyšších polohách zapadávat až po zadek. Jedinou výhodu to má, nebudou ještě vylíhlí komáři. Nám se to stalo těsně nad osadou Parek v sedle mezi Stuor Jierttá a Boarekjahkka. Necelé dva kilometry nám daly zabrat a my museli přehodnotit plány, ve kterých jsme počítali s tím, že se dostaneme ještě do větších výšek.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Na sestupu z horského sedla k řece Gadokjahka… (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Pokračovali jsme proto údolími plnými ledovcových potoků a řek. Jedinou věc, kterou potřebujete k přežití, je umět brodit. My se to učili až metodou pokus omyl. Později jsme narazili na článek o brodění řek na Islandu a musíme uznat, že je dobře napsaný.

Oproti článku byla naše zkušenost taková, že nemá cenu se přezouvat do sandálů. Měli jsme k tomu několik důvodů – boty už jsme měli stejně durch, voda byla tak studená, že v sandálech nohy umrzaly, a také jsme se v pohorkách cítili ve vodě jistější – noha v botě pevně držela a riziko zvrtnutí kotníku bylo nižší.

Z naší zkušenosti nemá cenu pokoušet se brodit řeky, ve kterých vám voda sahá nad kolena. Tím, jak vás začne nadnášet, je chůze obtížná a snadno se vykoupete.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
…řeka samotná… (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
…a most přes ni. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

A jaké byly výsledky našich prvních pokusů? Mokré spacáky, utopený foťák, nebezpečné chvilky, ale stále dobrá nálada. Sarek, pokud nebudete zdolávat přímo vrcholy, není kdovíjak fyzicky náročný. Nízké Tatry vám dají zabrat víc. Mnohem náročnější je ale na psychiku – neustálé mokro, zima, odkázanost na sebe.

Také to prověří vztahy ve skupině. My, díky tomu, že už jsme byli sehraní z dřívějška, jsme se snášeli navzájem celkem dobře. Nevrlí jsme na sebe byli snad jen u jídla – když máte hlad, tak vás kdekdo, kdo moc naklání hlavu nad kotlík, dokáže vytočit. My si to zhoršovali ještě tím, že jsme o jídle často mluvili. Nedělejte to.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Peřeje řeky Gadokjahka. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Stanování na planině pod horou Gadoktjahkka zhruba v 23:00. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

V horských údolích se občas prohání vítr dost rychle a vytrvale. Pokud tak nemáte vysoce kvalitní stany, připravte se na to, že občas budete spát se stanovou plachtou na obličeji, která se jen tu a tam vymaní z poryvů větru. Také není dobré příliš spoléhat na to, že váš stan udrží pouze přikolíkování. Jednou jsme ho na chvilku během skládání nechali stát prázdný a o chvíli později jsme ho honili po pláni.

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Pohled do údolí řeky Rapa a skalní masiv Namasi. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Pokud si naplánujete odjezd na minutu přesně, může se vám stát, že ho propásnete. V lepším případě, že budete muset dlouho čekat. Nám se naštěstí povedlo to druhé. Měli jsme tři dni do odjezdu našeho autobusu, a tak jsme se utábořili kus na Suorvou, naším cílem, a užívali si sluníčka. Měli jsme štěstí, taky mohlo pršet a my celé tři dny proležet ve stanech. I tak nás to ale rychle přestávalo bavit. Pro zkrácení dlouhé chvíle jsme dělali vše možné, od různých her, přes skupinové čtení časopisu „Bojová umění“, který jsme si vzali v autobusu, až po pozorování mraků. Dobré je se předem na takové chvíle připravit – vzít si křížovky, sudoku – cokoli, co vám zkrátí dlouhou chvíli.

Kdeže loňské sněhy jsou…

A jak to tak bývá, s časem se nepříjemné vzpomínky vytrácí a zůstává jen příběh, který se po večerech dobře vypráví. A jestli výpravu do Sareku doporučujeme? Jistě. S dávkou odvahy a zdravého rozumu se není potřeba bát o moc víc, než když přecházíte rušnou křižovatku. Člověk vidí kus světa, jiný kraj, jiný mrav, a to je dobře. Jinak by mohl začít ten náš český rybníček pomalu zahnívat…

Národní park Sarek, Švédsko 2012 (foto Juda Kaleta, Tchoříci)
Pohled na údolí řeky Rapa. (foto Juda Kaleta, Tchoříci)

 

Autor Tchoříci

Další příběhy Tchoříků z jiných částí světa si můžete přečíst na jejich webových stránkách www.tchorici.cz.

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *