Mårbacka – domov spisovatelky Selmy Lagerlöf

Když jsem před pár měsíci sáhla ve výprodeji svého oblíbeného antikvariátu po knížce Gösta Berling, netušila jsem, kolik radosti a zážitků se mi za těch deset korun dostane. Selma Lagerlöf (1858-1940) popsala svůj rodný kraj a místní lid s takovým kouzlem, láskou a moudrostí, že jsem si s každou další přečtenou stránkou víc a víc uvědomovala, že tohle je jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četla. A protože na léto jsme s mužem plánovali podívat se do Švédska, středozápadní kraj Värmlandu, o kterém se v knize píše, se přirozeně dostal na čestné místo mezi body našeho itineráře.

Mapa Švédska s vyznačením Värmlandu (zdroj Wikipedie, autor Lapplänning) a mapa Värmlandu (zdroj www.sverigeguiden.com)

 

Selma Lagerlöf svůj domovský kraj milovala a do severské krajiny lesů a jezer zasadila i mnoho svých románů. Ne náhodou je její nejslavnější knihou, která je dobře známá i u nás, Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem – kniha, která byla dlouhou dobu využívána jako učebnice zeměpisu pro švédské děti. V roce 1909 byla spisovatelce udělena jako první ženě Nobelova cena, a to „za ušlechtilý idealismus, bohatství fantazie, oduševnělost a krásu formy“. I díky finanční odměně za Nobelovu cenu byla Selma Lagerlöf schopná odkoupit zpět rodný statek Mårbacka, který byla rodina nucena po otcově bankrotu prodat.

Selma Lagerlöf na obraze Carla Larssona, 1908 (zdroj Wikipedie)

 

A jaký tedy je spisovatelčin rodný kraj? Dalo by se říct, že švédský v tom pravém slova smyslu, tedy takový, jak si většina lidí tamní krajinu představuje: hluboké nedotčené lesy plné vlků a medvědů a rozlehlá tichá jezera, dlouhé tuhé zimy a krátká jásavá jara… tak ji Selma Lagerlöf popsala a tak na mě působila i z naší krátké návštěvy. Jen tedy ty vlky a medvědy jsem naštěstí nepotkala.

Krajina středozápadního kraj Värmland.

 

Děj románu Gösta Berling je situován na levý i pravý břeh dlouhého jezera Löven, ve skutečnosti jezera Fryken, které vlastně tvoří tři spojená jezera: horní, střední a dolní Fryken. Z jihu se pak jezero vlévá do největšího švédského jezera Vänern. Jezero je dlouhé 80 km, ale na šířku má v nejširším bodě pouze 3 km, a proto bylo podle knihy v zimě snadné dostat se z jednoho břehu na druhý. Kolem střední části jezera najdeme místa spjatá s románem, ale i spisovatelčinu rodnou Mårbacku. Statek jejích rodičů pochází původně z konce 18. století a se Selmou Lagerlöf je spojen podobně jako u nás Staré bělidlo s Babičkou Boženy Němcové. Spisovatelka ho v letech 1921-1923 dala přestavět a bydlela zde až do své smrti v roce 1940. Podle závěti je tu dodnes muzeum památek na její rodinu i na ni samotnou.

Vstup do areálu muzea Selmy Lagerlöf.

 

A právě toto místo bylo jedním z cílů našeho cestování. Dlouhá silnice od jihu nejprve po západním a potom po východním břehu jezera nás přivedla údolím až k usedlosti Mårbacka umístěné v malebné krajině luk, polí a lesů. Okolí barvila záplava typických vlčích bobů.

Na přelomu jara a léta jsou vlčí boby jednou z nejtypičtějších květin v celém Švédsku.

 

Na začátku areálu nás ze švédštiny zkoušel automat na vstupné. No, u zkoušky jsme neuspěli, nicméně nás to neodradilo a směle jsme pokračovali dál. Mladý pán u okýnka jen mávl rukou a když jsem mu řekla, že bychom rádi na anglicky mluvenou prohlídku, prodal nám lístky na ni a vstupné do areálu neřešil. Času do prohlídky zbývalo habaděj, a tak jsme se vydali na obhlídku usedlosti. Kromě hlavní „honosné“ budovy totiž k Mårbace patří i další hospodářské budovy. V jedné z nich byla výstava ilustrací k již zmíněné knížce o Nilsi Holgerssonovi.

V jednom z mnoha stavení byla výstava ilustrací.

 

Nejvíce se nám líbily kouzelné ilustrace od známého nizozemského malíře Antona Piecka.

 

Hned vedle byla ukázka místního včelaření i s úly, do kterých bylo možné nahlédnout, informacemi o včelaření ve Švédsku a motivačním textem pro případné zájemce o tuto bohulibou činnost. Jak vidět, včelařů není nikde dost! Místní včelky ale rozhodně nestrádají, zahrada kolem Mårbacky je plná květin a ovocných stromů – a všechno, jak je ve Švédsku dobrým zvykem asi už od časů Carla Linného, označeno štítky s názvy.

Hlavní budova.

 

Ale to už byl čas vypravit se do hlavní budovy na prohlídku. Na mladou průvodkyni jsme tam byli jen sami dva, takže jsme si mohli všechno v klidu prohlédnout a pokládat zvídavé otázky. Uvnitř se bohužel nedalo fotit, ale k vidění toho opravdu nebylo málo. Vše přitom zůstalo zařízené tak, jako za spisovatelčina života. Za zmínku stojí přijímací salón s nádherným nábytkem a pracovna s knihovnou, kde můžeme najít její knihy přeložené do desítek světových jazyků, stejně jako bohatou mezinárodní korespondenci.

Hlavní budova z čela.

 

V areálu Mårbacky je také prodejna knih, suvenýrů a tradičních výrobků. Posedět můžete v kavárně. Rozhodně se z tohoto kouzelného místa nevyplatí spěchat!

Po cestě odtud se mi podařilo zachytit Tossebergskou skálu, v románu Gösta Berling nazvanou Gurlitská, na které sídlil nepřemožitelný medvěd.

Tossebergská skála

 

Další místo spojené s románem, které můžete v okolí navštívit, je panství Rottneros, v románu Ekeby, kde sídlil hlavní hrdina knihy spolu s ostatními postavami – kavalíry. Tady je k vidění rozsáhlý park se sochami významných švédských umělců. Před námi ale byly bezmála dvě stovky kilometrů do nejsevernějšího bodu našeho putování, města Mora, spjatého s další významnou osobností švédské kultury, malířem Andersem Zornem, a tak jsme se po přesvědčivých dojmech z návštěvy rodiště Selmy Lagerlöf již nezdržovali a zamířili do kraje Dalarna.

Na závěr bych si dovolila ocitovat pasáž z románu Gösta Berling, která na mě nejsilněji zapůsobila. Při našem putování Švédskem jsem si uvědomila, že moudrost a pokora, která z těch řádků čiší, má něco společného se švédskou náturou. A je to právě to, co mám na této zemi nejraději.

„Umějí-li mrtvé věci milovat, dovede-li země a voda rozlišovat přátele od nepřátel, pak bych měla ráda jejich lásku. Chtěla bych, aby zelená země nepociťovala mé kroky jako těžké břímě. Chtěla bych, aby mi ráda odpustila, že je kvůli mně zraňována pluhem a branami, a aby se ochotně otevřela mému mrtvému tělu. A chtěla bych, aby vlna, jejíž hladké zrcadlo je roztříštěno mými vesly, měla se mnou tutéž trpělivost, jako má matka se svým čiperným děckem, které jí šplhá na klín, aniž by dbalo hladkého hedvábí svátečních šatů. Ale i s čistým vzduchem, který se chvěje nad modrými horami, bych se chtěla spřátelit, a s oslnivým sluncem a krásnými hvězdami. Neboť se mi často zdá, že mrtvé věci umějí cítit a trpět s živými. A není mezi nimi a námi rozdíl tak velký, jak se lidé domnívají. Kterápak částečka pozemského prachu nebyla už někdy v koloběhu života? Nebyl rozvířený prach silnice už laskán co hebký vlas, či milován co dobrotivé ruce? Neproudila voda ve vyježděné koleji kdysi co krev bušícím srdcem?“

Selma Lagerlöf: Gösta Berling, v překladu Břetislava Mencáka, Mladá fronta 1954, s. 231

Autor článku a fotografií Andrea Hájková

[wpgmza id=“9″]

 

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *