Kouzla Ölandu

Druhý největší ostrov Švédska, Öland, leží jen šest kilometrů od pevniny, spojený s městem Kalmar majestátním mostem, který se v letních měsících plní auty turistů spěchajících za sluncem. Öland, kdysi královská lovecká obora, 136 kilometrů dlouhý s počtem obyvatel okolo 26 tisíc.

Je den před pátkem třináctého, nebe je průzračně modré, okolo 16 stupňů a já nasedám na žlutý autobus, který mě za dvě hodiny dostane až na severní cíp ostrova. Dobrodružství začíná.

svedsko-sverige-vicky-ze-stockholmu-az-na-samotnem-severu-ostrova
Až na samotném severu ostrova

Kalmar, hlavní město Kalmarské provincie a nejbližší pevninské město od Ölandu, je v květnu prázdný a trochu sklíčený. Vydávám se k zámku, kde svačím z nějakého důvodu jen kulaté věci (vajíčko a mozzarellu). Fouká a Öland je nadohled. Kalmarská pevnost, rozkládající se na samostatném ostrůvku kousek od hlavního nádraží, byla postavena v 12. století a jejím nejvýznamnějším momentem byl bezesporu vznik Kalmarské Unie (něco na způsob nadvlády Dánů nad celou Skandinávií, které učinil přítrž až Gustav Vasa). Kromě pevnosti není v Kalmaru co dělat a proto se rychle vydávám z civilizace pryč. Na ostrov.

Moře Ölandu
Moře Ölandu

Öland je tak trochu jižní Francie, kvůli borovicím a světlým, skoro průhledným lesům a modrému, blankytnému moři. A taky tak trochu divoké Švédsko, díky bílým plážím a samotě. A potom taky hodně Holandsko, to hlavně kvůli starým dřevěným mlýnům, kterých stojí na ostrově přes 400. Ale potom je taky hodně sám sebou, Ölandem. Tajuplným a strašidelným, to kvůli ranním mlhám, které ostrov zahalí, kvůli pohádkovým červeným domečkům zabaleným v bílé kvetoucí stromy.

svedsko-sverige-vicky-ze-stockholmu-k-majaku
K majáku

V hotelu Böda v květnu žádný jiný host není. Jen my. Pár minut na kole lesem plným borůvčí a projíždím prázdným kempem, který na sezonu ještě neotevřel. Jen duchové a zajíci (zvířátka s ušima nahoru) hopkající po cestě. Za kempem vykukuje moře. A bílá pláž, která nikde nekončí. Nikde nikdo. Představuju si, jak to tady vypadá v létě. Na té nejslavnější pláži severního Ölandu jménem Böda Sand. Teď jsem tady jenom já a rozbouřené vlny.

Moře u čarovného lesa
Moře u čarovného lesa
Opuštěný Öland
Opuštěný Öland

V pátek třináctého vyrážíme na kole „sedm kilometrů maximálně“ k majáku Långe Erik na nejsevernějším konci ostrova. Cestou se ale zastavíme i v Začarovaném lese. Ten je přírodní rezervací s dech beroucím Naturem alias informačním střediskem u samotného vstupu. Lesem vedou tři stezky a jedna je určena i pro kola. Zkroucené kmeny borovic a hlasy podivných ptáků (a ještě podivnějších skřítků) nás doprovází až k vraku škuneru Swix. Postavený v Lotyšsku, cestoval jednu zimu před 90 lety kolem Ölandu zmítaný sněžnou bouří. Ve snaze přistát v bezpečí, zarazil se na břehu Ölandu v Čarodějném lese. Jeho posádka asi desíti mužů se vydala po ostrově, až narazili na obydlený dům, kde jim bylo nabídnuto zůstat, ohřát se a dokonce oslavit Vánoce. Vrak lodi leží na stejném místě netknutý dodnes. Na bílé pláži z velkých kamenů vytváří nezapomenutelnou siluetu místa.

Vrak Swixu
Vrak Swixu
svedsko-sverige-vicky-ze-stockholmu-lange-erik
Maják Lång Erik

Po 28 kilometrech se konečně dostávám k majáku. Cíli své cesty, který jsem si už doma vyhlídla ve své Bibli Majáků. Långe Erik měří 27 metrů a stojí na ostrově od roku 1845. Maják vlastně stojí na malém ostrůvku, který byl roku 1965 spojen s Ölandem krátkým mostem. Několik let po jeho uvedení v provoz bylo zjištěno, že se maják při silném větru hýbe. Na samotné konstrukci ale není nic špatně. A maják se možná hýbe dosud.

Nohy mi už ale neslouží a skoro jako ve snách projíždím zpátky, kolem dalších a dalších bílých pláží a nekonečného moře, velkých kamenných útvarů tyčících se z vody a nikoho nepotkávám. Když se otočím, ještě vidím kousek svého majáku za sebou. Nefouká ale dost na to, abych viděla, jak mi mává.

Dobrodružství pokračuje i den po pátku třináctého a 50 kilometrech na starém kole půjčeném v hotelu. Přesouvám se do Borgholmu, hlavního města Ölandu. Ochutnávám Ölandskou specialitu. Kroppkakor, slané plněné knedlíky polité máslem, smetanou a brusinkami. Jsou stejně nepochopitelně výborné jako Öland. Ještě před nimi se šplhám na Borgholm, ruinu hradu, která se majestátně tyčí uprostřed luk, a do které je tak drahý vstup, že ji jen láskyplně obhlížím z okolí a nakonec se vydávám do letního sídla královské rodiny jménem Solliden. Tedy ne vyloženě dovnitř. Park kolem jejich „letní chaty“, jak palác nazývají, se otevírá až další den a tak si jenom užívám idylického údolíčka s kavárnou a rozkvetlými jabloněmi.

Kroppkakor z Ölandu
Kroppkakor z Ölandu
Ruina Borgholmského hradu
Ruina Borgholmského hradu

Öland v květnu kvete jako šílenec, voní a píská a přitom je úplně prázdný. Když na něj svítí slunce, je barevný a divoký a vůbec ne jako Švédsko. Spíš jako něco vášnivého a šíleného. Jako něco, co mě tak trochu začarovalo. A přímo na moje narozeniny.

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělské filologie v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

banner-vyuka-svedstiny-skype

Související články

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *