Když obloha tancuje

Aurora Borealis, ten název zní tak krásně a majestátně a pokaždé když se roztancuje obloha, nedá mi to a musím se koukat. První letošní polární záři jsem viděl v dubnu, byl večer, ještě mrzlo, vylezl jsem ze sauny a trocha sněhu zakřupala po chodidly, tmu přerušovalo mihotání světel, kouřilo se ze mě a díval jsem se tak dlouho, dokud mi nebyla zima.

Pak se slunce dostalo nad naší polokouli a začal polární den, což je parádní část roku, kdy můžete klidně sedět ve dvě ráno s knížkou na balkonu a číst si, ale je tolik světla že neuvidíte ani hvězdičku.

Teď už polární den zase končí a momentálně je, mezi jedenáctou a půl pátou, úplná, pravá a nefalšovaná, černočerná tma, kdy na obloze září miliardy hvězdiček a vy pořád můžete sedět ve dvě ráno na balkonu, ale místo čtení spíš hledat souhvězdí.

Rád vzpomínám na loňskou zimu, bydlel jsem poblíž Sollefteå, byl prosinec, mrzlo a slunce zapadalo o druhé odpolední, jezdil jsem tenkrát z lesa rovnou do bazénu, kde nebývá moc lidí. Jednou jsem tam byl jen já a malá holčička s tatínkem. Nějak jsem ani nevnímal okolí a jen tak si plaval, v tom ke mě to dítko připlavalo, naléhavě ukazovalo ven z prosklených stěn a říkalo: „Podívej, obloha tancuje.“ Dlouho jsme se tam pak opírali všichni tři o kraj bazénu a dívali se ven na to divadlo.

Můj kamarád Waldemar viděl poprvé Auroru ve Švédsku až po pěti letech co tu žil, já jí za dva roky viděl zatím sedmkrát. Sice jsou stránky (které jsem dneska hledal) jako třeba www.gi.alaska.edu/AuroraForecast/Europe/20150827, kde můžete najít předpověď, ale ono úplně stačí, když je jasná a chladná noc a vy se jdete párkrát podívat ven.

Včera večer jsme se takhle podívali a byla tam, roztancovaná a veselá. Mezi námi, na fotkách to vypadá krásně modro-zeleno-fialově, ale ve skutečnosti v noci moc modré a fialové nevidíte a ty světla mají jen lehký zelený nádech, ale o to víc je krásné pozorovat jak skotačí, protože to foťák nedokáže pořádně zachytit.

Vyběhli jsme s kamarádkou ven před dům a s pomocí dvou foťáků a jednoho stativu jsme se snažili zvěčnit tuhle krásu.. Vždycky když se snažím fotit dlouhoexpoziční obrázky, tak proklínám moje punkový vybavení. Snad se k tomu jednou dokopu a pořídím si něco o trochu lepšího, co bude v noci aspoň ostřit, aby víc fotek stálo za to. Jestli chcete nějaké technické podrobnosti, tak fotím na Canon 1100D s Magic Lantern, ale mám teď jen jednu starou plně manuální 50mm 1.8 s redukcí ze závitu na EOS objektiv, je sice perfektní, ale trochu se pod ní práší, takže už mám na čipu pár zrn. A pak mám setový objektiv 18-55 3,5-5, se kterým se snažím něco tvořit, ale přece jen jsem tu plastovou čočku nikdy nezkrotil natolik, aby začala vykreslovat tak, jak chci.

Fotili jsme před baráčkem asi hodinu, ze stativu, z ruky, z kapoty auta, zkrátka jak se dalo a pak Míšu napadlo, že zajedeme na pláž a budeme fotit přes jezero. Je jen kousek a tak jsme naházeli věci do Peguota a vyrazili. Tohle auto má zajímavej příběh (ostatně jako všechny naše služebáky) a asi se rozhodlo, že ho chce trochu okořenit, nejdřív nechtělo odmlžit přední sklo a pak, když jsme přijeli k jezeru, tak si vyfouklo zadní kolo… Nedalo se nic dělat, cvakli jsme pár fotek a pak jsem se za rozmařilého svitu polární záře a telefonu, pustil do výměny.

Když jsme se vrátili kolem třetí ráno domů, z pokojů mých kolegů se ozývalo zařezávání. Nikdo jiný tuhle parádu neviděl.

A já mám další historku, kterou můžu bavit kamarády u piva, až je zase někdy potkám.

Pepa se narodil a vyrůstal v Praze, po 1. semestru skončil vysokou, pár let prodával v krámku a aby úplně nezcvoknul z města, tak si začal plnit svoje sny. Ke štěstí mu stačí málo, a tak je překvapivě často šťastnej. Skáče na kole a lyžích, leze po horách a skalách, chodí na slacklajně a kácí stromy. Jeho filosofie je prostá: Pokud máte kolem sebe dobrý lidi, zažíváte dobrý věci. Pokud máte kolem sebe špatný lidi, měli byste se poohlédnout po jinejch.