Jeřábi ve Švédsku 2009

V roce 2008 jsem chtěl využít nabídky Rosti Stacha, který pořádal výpravu za jeřáby do Švédska, ale z nedostatku účastníků se nakonec cesta nekonala. Čekal jsem proto další rok, než se na místo znovu vydám. Tentokrát jsem nespoléhal na druhé, ale plánování jsem se ujal sám. To, jak to nakonec proběhlo a co všechno se mi na krátké cestě přihodilo, bude popisovat následujících pár řádků. Teď, v teple domova, už jsem mnohem moudřejší.

Jeřábí námluvy v přírodní rezervaci Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)
Jeřábí námluvy v přírodní rezervaci Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)

 

Letenka – Úkryt – Auto

Čtyřdenní cestu jsem si naplánoval tak, že první den přiletím do Stockholmu, přejedu na jih do městečka Skara, přesunu se do úkrytu, strávím v něm dva dny, přes noc se dostanu do Stockholmu a vrátím se domů. V lednu jsem si zamluvil letenku do Stockholmu. Od jezera Hornborga (švédsky Hornborgasjön) je to celkem daleko – 4,5 hodiny jízdy. Poněkud blíže je Göteborg, tam jsem však nenašel levně letenky. Ve stejné době jsem si objednal i úkryt, který byl k dispozici jen na období „mimo sezónu“. Největší koncentrace jeřábů je na jezeře Hornborga prvních 14 dnů v dubnu. V této době se jich tu nachází až 15.000. Vybral jsem si termín 25. 3., který byl těmto dnům nejblíže. Z historických pozorování je to období, kdy se na lokalitě zdržuje 890 – 2.500 kusů. V porovnání se „špičkou“ je to počet zanedbatelný, na druhou stranu zde není hlava na hlavě a je možné fotit i osamělé jedince.

Úkrytů je zde 6, každý je označený číslem. První den jsem měl strávit v úkrytu 1, druhý v úkrytu 2. O jejich vybavení a možnostech se zmíním později. Poslední věc, kterou jsem si před odjezdem zajistil, bylo auto. Protože jsem byl sám, vybral jsem auto menších rozměrů – Ford Fiesta.

Počasí a stav jeřábů

Co se však objednat nedalo, bylo počasí a počet přítomných jeřábů. Tyto dvě veličiny jsou velmi nevyzpytatelné a zejména v období mé přítomnosti mohly velmi kolísat. Od dubna je počet opeřenců poměrně stabilní. Z dostupných zdrojů na internetu jsem vyčetl, že v noci mohou být mírné mrazíky kolem -1°C, jednou tam prý jeden fotograf zaznamenal -14°C. Sledování vývoje počasí a stavu příletů jeřábů se stalo v březnu mou denní rutinou. Vývoj počasí byl na rozdíl od počtu jeřábů velmi příznivý. Teploty přes den se pohybovaly kolem 5°C s nočním poklesem k 0°C. Sem tam byl i mrazík -1°C. Počty jeřábů byly však historicky nejnižší. S blížícím se termínem odletu se poměr začal obracet. 3 dny před mým odletem se počet jeřábů vyrovnal s minulými lety a v den odletu dokonce přilétlo historicky nejvíce jeřábů. Počasí však přestávalo být příznivé. Jako by to někdo tušil, právě na ty 3 dny mého pobytu ve Švédsku se měly teploty výrazně snížit. Předpověď ukazovala denní teploty -1°C a noční kolem -8°C. A tak se i stalo. Po mém návratu domů se teplota zase vrátila k „normálu“. Už si na podobné věci začínám zvykat.

Jízda po Švédsku

Let probíhal hladce, na letišti jsem nasedl do autobusu, který mě zavezl přímo před recepci půjčovny Hertz. Čekal jsem svou Fiestu, ale oficír mi sdělil, že pro mě mají „trochu větší“ auto, zda to nevadí. Ujistil jsem se, že se cena nezmění, a šel ke svému „trochu většímu“ vozu. Trochu mě překvapilo, že se jednalo o Volvo V70.

Startování na stisk tlačítka, spousta tlačítek, automatická světla, kožené sedačky. Přidělal jsem navigaci, jejíž kabel téměř nedosáhl k okýnku, a vyrazil na dlouhou, 4,5 hodinovou cestu na jih. Jízda by probíhala rychleji, kdyby se ve Švédsku  rychleji mohlo jezdit. Mimo dálnice je povolená rychlost 70 km/h, na dálnici 100-110 km/h.

Opravdoví frajeři, kteří mě občas předjeli, jí mastili 120 km/h! Inu, rebelové po Švédsku. Většina řidičů však jede velmi spořádaně a přesně dbá ukazatelů s aktuální rychlostí. S neslyšitelným motorem a dobrou náladou se člověk místy neovládne a přistihne se, jak jede třeba 115 km/h. Nemám přehled, kolik aktuálně stojí ve Švédsku pokuty, ale podle ceny jídla usuzuji, že si ji dovolit nemůžu. Využil jsem další velmi příjemné vybavení – tempomat. Nastavil jsem 90 a měl jsem chuť si lehnout na bok a cestu prospat.

Západ slunce nad přírodní rezervací Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)
Západ slunce nad přírodní rezervací Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)

 

Noční hledání -10

K jezeru Hornborga jsem přijel už za hluboké tmy kolem 11. večer. Do úkrytu je návštěvník povinen vstoupit před svítáním 4:30 a opustit ho až po západu slunce (a odletu jeřábů na nocoviště) v 21:00. Proto jsem se v hluboké noci vydal úkryt hledat. K dispozici jsem měl jen malou mapku bez měřítka, která ukazovala místo, kde by se měly úkryty nacházet. Vybalil jsem 20 kg batoh s oblečením a vybavením, batoh s fotoaparátem 12 kg, tašku se 4 litry vody a vyrazil nocí hledat úkryt. Byl ovšem takový mráz (-10°C), že se pára při výdechu potkávala se světlem z čelovky, takže jsem netušil, kam vlastně jdu. Světlo jsem raději vypnul a šel nocí směrem, kde jsem tušil úkryty. Nevede k nim žádná směrovka, nikdo ze strážců na místě také nebyl, takže jsem šel k siluetám stromů, které jsem znal z webové kamery. Tma byla opravdu poctivá, takže jsem několikrát zapadl do zamrzlé louže a díky neméně poctivému mrazu mi do půl lýtek zmrzly kalhoty. Když už to vypadalo nadějně, dorazil jsem k místu, kde se příčně linul asi 2 metrový vodní kanál, a byl jsem v koncích. Totálně promrzlý jsem se po hodině chození po pláni u jezera vrátil na výchozí bod, ke středisku Trandansen. Sedl jsem si k „mapě“ a zkoumal, jak to asi básník myslel. Nakonec mi došlo, že vstup ke krytům musí být ještě notný kus dále a autem popojel na parkoviště vzdálené asi půl kilometru. Tam jsem opravdu našel vrata, která vedla k 500 metrů vzdáleným úkrytům (kolem kanálu, který mi předtím přehradil cestu). Stát se tohle za dne nebo na místě, které znám, tak je to úplně o něčem jiném. Ale v noci, mrazu na místě, kde jsem poprvé a o němž ani nevím, jak vlastně vypadá, se orientuji špatně.

Úkryt a noc

Dorazil jsem k úkrytu se zmrzlými botami, kalhotami a obličejem. Úkryt byl menší, než jsem si dokázal představit. Jeho rozměry jsou 2×1 metr (tedy skoro jako jednolůžková postel) a v nejvyšším místě je vysoký 1,4 metru. Do tohoto prostoru se musí vejít kýbl se zrním, kýbl jako latrína, velký batoh s vybavením, druhý batoh s fototechnikou, rybářská stolička, stativ a já. Schválně si na postel zkuste tuhle výbavu naskládat. Jediná šance, jak si ustlat, byla prkenná zem. Po několika minutách smýkání, dýchání, nadávání, smíchu a přesouvání se mi nakonec podařilo na podlahu rozprostřít nafukovací karimatku, na ni položit deku, vyndat 2 spacáky, převléci si kalhoty a zmrzlé opřít do rohu. Zima byla ukrutná. Celou noc jsem se budil a snažil se zahřát o slabiny, které jsou dobře prokrvené. Už jsem však pochopil, co znamená rčení – krve by se v něm nedořezal. Naštěstí se kolem 4. hodiny začalo na horizontu objevovat světlo.

Můj příbytek na několik dní. Typická švédská dřevostavba... (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)
Můj příbytek na několik dní. Typická švédská dřevostavba… (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)

 

Svítání a čaj

Zanechal jsem marných pokusů usnout a jal jsem se vařit čaj. Lihový vařič začal kupodivu vodu rychle zahřívat. Vedlejším produktem však byl rychlý úbytek kyslíku a miniúkryt se začal plnit nepříjemnými zplodinami. Pro ropáky možná vítaná změna, ale pro zmrzlého fotografa další nepříjemná situace. Rychle jsem začal otvírat všech šest fotografických otvorů, skrz jeden našpulil pusu a lapal po dechu. Mezitím se voda začala vařit, a tak jsem to nakonec přežil.

Lidské potřeby

Tato pasáž bude pro někoho možná silná káva, tak to klidně přeskočte. K základním lidským potřebám patří spánek, jídlo, vyměšování a rozmnožování. Rozmnožování je záměrně až na konci, protože to bylo opravdu to poslední, co mě v krytu napadlo. Jako hermafrodita by mě to možná napadlo při vaření čaje, abych v případě udušení zachránil rod. Spánek jsem vám popsal výše a ještě se k němu jednou vrátím. Zbývalo zajistit jídlo horem dovnitř a dolem ven. Při vaření čaje mi došlo, že nebude možné proceduru přidušení znovu opakovat a čínské nudlové polévky mě tedy nezahřejí. Stravou mi tak byly škvarkové placky, které jsem díky tvaru upřednostnil před rohlíky, a několik sušenek Tribit. Spolu s čajem to tedy byla moje jediná potrava. Už jsem zmínil, že součástí vybavení byl i kýbl coby latrína. Chtěl jsem si tuto variantu nechat až na „tuhé časy“ a pro evidenci výdeje tekutin jsem zvolil pet lahev. Celá akce se musí odehrát vkleče, protože úkryt má limit 1,4 m, kde se prostě postavit nedá. Chce to chvíli míření, protože jsem se stále celý třásl zimou. Na druhou stranu je to jedna z mála chvil, kdy se vám zahřeje aspoň jedna ruka, držící pet lahev. Lidské potřeby tak byly zajištěny, mohl jsem fotit.

Večer

Světlo začalo být čím dál intenzivnější a jeřábi začali postupně přilétat. Teplota vystoupila v poledne někam k -1° C a už to bylo trochu snesitelnější. Trochu mi chyběly boty, které jsem si po příchodu do krytu zul. Byly pokryty ledovou krustou z několika navštívených louží. Celý den jsem měl tedy nohy zabalené do deky a umístěné ve spacáku. K nohám jsem také umístil náhradní baterie, které by se pobytem na mrazu vybily. Oproti nočním útrapám probíhal den velmi příznivě. Jeřábi se ke mně dopoledne moc nehrnuli a vzniklo jen pár fotek na horizontu. Postupem dne jejich počet houstnul a vznikly tak fotky, pro které jsem sem přijel. Trochu mi bylo líto kolegy v úkrytu č. 2. Jako zkušený obyvatel místních úkrytů přišel ráno z vyhřátého karavanu, kde strávil noc, popadl kýbl se zrním a ze všech stran obsypal svůj kryt. Jeřábi nakonec došli k mému krytu, pak se obloukem vyhnuli všem ostatním a v dosahu objektivů byli zase u krytu č. 6. Jak jsem už zmínil v úvodu, pobyt v krytu je opravdová loterie. Můžete být sebelépe připraveni, ale vše záleží na počasí a náladě jeřábů. Večer se mi povedlo nafotit snímky v zapadajícím slunci a přes průběžné mazání jsem si balil foťák s 20 GB fotek.

Plány na další den

S trochou odporu jsem se navlékl do bot, naházel do batohu všechny krámy (kromě latríny a zrní) a přenechal kryt dalšímu návštěvníku mého krytu. Podle plánů jsem měl strávit další noc a den v krytu č. 2. Když jsem však viděl, jak bezmocně čekal kolega na chvíli, až se k němu nějaký jeřáb přiblíží a fakt, že na oněch 20 GB bylo vše, co jsem si přál z Hornborgasjön přivézt, rozhodl jsem se pro změnu plánů. Šel jsem se vyspat do auta, druhý den počkám na přílet jeřábů, nafotím si jezero z jiné perspektivy a pojedu nocovat do Stockholmu. Časově to vycházelo tak, že bych měl do nějakého hotelu dorazit kolem třetí odpoledne. I takový plán má svá úskalí.

Pokud jste někdy spali v autě, pak další kapitolu klidně přeskočte.

Pár ptáčků v přírodní rezervaci Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)
Pár ptáčků v přírodní rezervaci Hornborgasjön ve Švédsku (foto Petr Bambousek, zdroj www.sulasula.com)

 

Spaní v autě

Promrzlý z celodenního sezení v úkrytu jsem si velmi intenzivně zatopil v autě a po čtvrt hodině jsem roztál. Dokonce jsem si sundal bundu. Volvo má velmi dobře řešené rozkládání zadních sedaček, protože jejich spuštěním se získá vodorovná plocha zvící dvojpostele. K jedněm zadním dveřím jsem dal své věci, k druhým roletu z kufru a uprostřed jsem se natáhnul. Zalezl jsem do auta kufrem, zabouchl víko a pohodlně se natáhnul.

Ta slast! Po chvíli mi ale začalo vadit, že stále nezhasíná vnitřní světlo. Zjistil jsem, že je málo zabouchnutý kufr. V tu chvíli jsem začal ochutnávat kouzlo bezpečnostního vybavení Volva. Chtěl jsem vyjít ven zadními dveřmi, ale ty se z bezpečnostních důvodů nedaly zevnitř otevřít. Kufr také ne, a tak jsem se jako housenka dostával píďalkovitými pohyby na sedačku řidiče. Když se to povedlo, uvědomil jsem si, že boty mám na druhé straně auta – u kufrových dveří. Ale co, povídám si, ten kousek to vydržím bez bot. Vyšel jsem ven, otevřel kufr, vlezl si dovnitř a buch! Světlo ale opět nezhaslo. Zase málo! Já se z toho..! Takže zase píďalka k řidičovi, otevřel jsem si boční dveře, zabouchl kufr, tentokrát v pořádku, nastoupil jsem bokem, lehl si a dlouze si oddechl, protože jsem si, chudák, myslel, že to mám za sebou. Auto zhaslo, ale venku stále něco svítilo. Volvo má totiž systém automatického osvětlení. Takže zase píďalka k řidičovi a po chvíli jsem přišel na to, jak automat vypnout.

Píďalka zpátky, už jen ležérně pod deku a jeden spacák. Zamknul jsem auto dálkovým ovladačem, převrátil na bok a chystal se usnout. PÍP! PÍP! PÍP! PÍP! PÍP! Celé auto se rozblikalo, protože mé přetočení na bok spustilo pohybové čidlo alarmu. Krucipísek, hýmlnámol, secmazeclívanec! Uklidnil jsem alarm odemknutím auta a noc jsem strávil v odemčeném půjčeném voze. Po dvou hodinách jsem se ještě tradičně probudil celý promrzlý a zase si asi půl hodiny topil. Nakonec jsem si vlezl do obou spacáků, ucpal všechny otvory a spal spokojeně až do 4 do rána, kdy mě zima opět probudila, ale to už se na obzoru zase ukazovalo světlo, příznak brzkého příchodu ranních paprsků.

Ráno na laguně

Znovu jsem si zatopil, a když jsem se přestal třást tak, že jsem udržel volant rovně, přesunul jsem se k návštěvnickému centru. Na lagunu už přilétali první jeřábi a to ráno patří k mým největším zážitkům na cestách za zvířaty. Bylo to neuvěřitelné divadlo, když se přes 8000 jeřábů slétalo na břeh jezera. Bylo zase kolem -10°C, ale už jsem to ani nevnímal. Nafotil jsem si pár ranních fotek a snažil se postihnout neuvěřitelné množství přítomného ptactva. Klinutím na obrázek níže si můžete tuhle atmosféru vychutnat i se zvukem!

Návrat do Stockholmu

Naplněný silnými zážitky jsem se vracel do Stockholmu. Při hledání hotelu jsem si užil 1x jízdu centrem, 2x jízdu v zácpě a ubytování jsem našel až pozdě večer v ceně 120 Euro/noc.

Závěr

Vím, že toho psaní bylo možná trochu moc. Jen jsem vám chtěl přiblížit, co stojí za vznikem některých fotek. Jak může probíhat taková cesta „na jistotu“ a čemu se můžete při svých výpravách vyvarovat. Příště už budu moudřejší a myslím, že „příště“ opravdu bude. Jen si teď musím odskočit, uvařit si čaj a přitopit. Myslím, že ještě chvíli budu tyhle věci provádět s obřadní úctou.

Autor Petr Bambousek

Pokud vás povídání nebo fotografie Petra Bambouska zaujaly, tak určitě navštivte jeho webové stránky www.sulasula.com a přečtěte si i jeho další cestopisy z celého světa a také třeba rady a tipy kolem fotografování. Určitě nebudete litovat.

Související články

Mapa s umístěním přírodní rezervace Hornborgasjön

[wpgmza id=“49″]

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *