Jak jsme skoro byli v národním parku Tyresta

Sedím doma ve své téměř chýši a zírám na Pavlův článek o národním parku Skuleskogen. Potom otevírám odkaz o všech dvaceti devíti národních parcích Švédska a příští tři hodiny o sobě nevím. Všechny ty magické názvy vylétají z obrazovky počítače a létají po mém miniaturním pokoji. Abisko, Sarek, Pieljekaise, Badjelánnda…

4. Pár kilometrů za Stockholmem se ocitnete v idylické krajině
Pár kilometrů za Stockholmem se ocitnete v idylické krajině

 

Všechny jsou tak krásné a tak strašně daleko a já si zrovna teď nemůžu dovolit jet vůbec nikam. Cestování po Google mapách praktikuju už několik let, ale tentokrát to prostě nestačí. Potřebuju les.

Naštěstí pro mě je Švédsko spjaté s přírodou do té míry, že i kolem hlavního města Stockholmu se vyskytují hned tři z oněch dvaceti devíti národních parků. A jelikož dva z nich jsou na ostrově, Ängsö a Gotska Sandön, a jelikož já zrovna teď potřebuju něco, kam se dostanu hromadnou dopravou, zbývá mi národní park Tyresta.

[wpgmza id=“112″]

 

Gotska Sandön a Ängsö musí počkat (ale ne dlouho, tomu věřím).

Za pár dní od mého sezení nad stránkou národních parků vyrážím po práci na odpolední výlet do národního parku Tyresta. Vyrážíme tři, já a Katka, moje spřízněná duše na všech dobrodružstvích, a náš kamarád Viktor.

V Naturum se můžete zabavit třeba tím, že budete hádat, který exkrement patří komu. Ve Švédsku je možné všechno.
V Naturum se můžete zabavit třeba tím, že budete hádat, který exkrement patří komu. Ve Švédsku je možné všechno.

 

Naturum nemůže chybět ani v Tyresta By
Naturum nemůže chybět ani v Tyresta By

 

Tyresta leží jen necelou hodinu od centra Stockholmu a od mého zahradního domku, ve kterém během léta bydlím, je to jen čtyřicet minut cesty dvěma vlaky a autobusem. Autobus nás zaveze přímo k bráně parku, na místo zvané Tyresta By.

Kdysi vikingská vesnička Tyresta By.
Kdysi vikingská vesnička Tyresta By.

 

By, ve švédštině vesnice, je opravdu malebná vesnička, která jako by vypadla z mého dětství, ze všech těch výletů do hor, které jsem jako malá podnikala a já se najednou ocitám v Jeseníkách na onom kouzelném Rejvíze. Louky plné kvetoucích květin, do dálky se táhnoucí lesy, vzduch, který voní jako letní den jednou o prázdninách a malé dřevěné domečky, jak jinak než natřené na červeno.

Tyresta By je vstupem do parku a jako taková má všechno, co výletník potřebuje. Toaletu, kavárnu, kde se můžete osvěžit dobrou kávou nebo se i najíst, malý obchůdek se suvenýry a samozřejmě Naturum. Naturum je informační centrum, ve kterém kromě všech možných map a brožur najdete i interaktivní výstavu o národních parcích Švédska, knihy o švédské přírodě k zakoupení nebo jen k přečtení na pohodlné pohovce a spoustu aktivit pro děti, pokud cestujete s nimi.

Poutavá výstava o národních parcích Švédska zaujme nejen děti.
Poutavá výstava o národních parcích Švédska zaujme nejen děti.

 

Naturum je prostě sen každého zvědavého výletníka, a proto v Tyrestě By trávíme skoro hodinu, já otevírám každé okýnko výstavy a čekám, co za zvířátko na mě vykoukne z obrázku, Katka na mě vrhá varovný pohled, když si z Naturum odnáším náruč letáků a brožurek a já se pokouším tvářit nevinně i když je to ona, kdo všechny ty papíry ponese v batohu (Správný výletník přece musí mít batoh a svačinu). No a protože jsme správní výletníci, kupujeme si před výletem nanuk a já si ještě pořád myslím, že nejsem uprostřed Stockholmu, ale na Rejvíze, v českých horách.

Nutné občerstvení před velkou túrou.
Nutné občerstvení před velkou túrou.

 

A v kavárně je samozřejmě výběr úplně všeho, přece jen nejste v divočině, ale kousek od Stockholmu.
A v kavárně je samozřejmě výběr úplně všeho, přece jen nejste v divočině, ale kousek od Stockholmu.

 

Sledujeme ostatní turisty, oblečené v luxusní sportovní oděvy a povětšinou boty značky Fjällräven, které rozhodně nepromokají a potom sleduju svoje něco jako tenisky, víceúčelové samozřejmě, někdy na běh, někdy do práce a někdy do národního parku a taky naše černé kožené bundy, ale zastrašit se nenecháváme, a proto se po obligátním nanuku vydáváme na stezku jménem Sörmlandsleden, a protože jsme si mapu nekoupili, jdeme, kam nás zřetelné a jasné červené značky vedou.

Je sobota a je po dešti, ale je krásně, slunce vykouklo, les je velký, nekonečný, vzduch je čistý a brzo neslyšíme žádné hlasy, žádná auta a co zbývá, je jen les a mokrý mech na zemi a opravdu hodně bahna. Na většině kritických míst je dřevěný kousek chodníčku, ten ale mizí a co následuje, je bahno a nic víc. Moje něco jako tenisky, víceúčelové a rozpadající se, se brzy plní nemalým množstvím bláta a Katčiny kožené boty z Baťi zařazené pod „vycházkovou obuv“ mění povážlivě barvu do tmavší hnědé.

Nicméně je krásně a nám je všechno celkem jedno, a když potkáme dvě švédské turistky, naopak nás jejich rada, že „zbytek cesty je hodně mokrý“ a jejich pohled na naše nohy, ještě více popudí k tomu dokázat sami sobě, že výlet je možný i s omezenou výbavou. Proto pokračujeme. Na brožurce z Naturum vypadá Sörmlandsleden trochu jako okruh a my usuzujeme, že bude „asi šest kilometrů dlouhý“, což považujeme za příjemnou sobotní vycházku. Obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že může začít pršet každou chvíli a kromě mě nikdo z naší výpravy nemá pláštěnku.

Borůvky a borůvky a tuny borůvek v modrajícím se lese.
Borůvky a borůvky a tuny borůvek v modrajícím se lese.

 

Scenerie zůstává povětšinou neměnná, jdeme hlubokým lesem, ale potom se ocitneme na pravěké louce a procházíme kolem bublajících potůčků a nebe je modré a my máme ještě pořád svačinu.

Na vrcholku malého kopce se zastavujeme a sbíráme borůvky, chvíli si myslíme, že slyšíme bručet medvěda, ale potom Viktor správně poznamená, že je to nejspíš motorka a tudíž se očividně blížíme k nějaké civilizaci.

Jdeme už téměř dvě hodiny a Viktor začíná být otrávený, protože vůbec nevíme, kde jsme a tak začne mrmlat, jak Katka správně poznamená, a když se ocitneme po kotníky v bahně na cestě temným lesem a přestaneme vidět značky, začnu i já trochu panikařit, signál na mobilu nějak nefunguje a já říkám, že nevíme, kam jdeme, ani kam ta cesta vede a že se jedná o okruh se mi přestává chtít věřit. Podle té pseudo mapy na brožuře parku bychom měli být někde u jakéhosi jezera, ale my jsme prostě jen v lese. Vracet se ale nemá smysl, a proto pokračujeme pořád dál, další lesní potok a les voní jako Beskydy, jako cesta na Lysou horu a mně je zase dobře a nevadí nám ani komáři ani ovád útočící vytrvale na moji hlavu.

A potom se to stane. Narazíme na ceduli, která nás vítá v národním parku, což je zvláštní, protože jsme přece v národním parku byli celou dobu a po pár metrech se vynořuje louka, vysoká tráva a vyšlapaný chodníček a když se z vysoké trávy vynoříme, vynoří se před námi parkoviště a domy a my, kteří právě prožíváme scénu ze ztracení v hlubokém a vzdáleném lese, pokryti bahnem a komářími štípanci, chvíli nechápeme, v jaké realitě jsme se právě ocitli.

To místo znám velice dobře, je to jedna ze zastávek autobusu a leží zcela mimo hranice národního parku a zcela na opačném konci od místa, kde jsme si mysleli, že jsme.

„Chcete říct, že jsme celou tu dobu nebyli v Národním parku?“ ptá se Katka poněkud zaraženě.

„Ale tohle je CELÉ národní park!“ snažím se já.

„Tohle je celé chráněná oblast, ale národní park začíná až za dva kilometry támhle tím směrem!“ pošlape moji snahu Viktor a my všichni víme, že nekoupit si tu mapu nebyl zas až tak dobrý nápad.

Poraženě a v tichosti se vracíme, po cestě, kterou jsme před několika hodinami přijeli autobusem, kráčíme zpátky do Národního parku Tyresta a při životě nás drží jen vědomí, že máme ještě pořád svačinu a že Tyresta je jen necelou hodinu od našeho domu a my se sem můžeme kdykoliv vrátit a taky že se vrátíme a ten národní park pokoříme, to si slibujeme, když dojdeme zpátky na rejvízskou louku a pustíme se do svačiny.

No jo, kdybychom se jen podívali na ty ukazatele trochu dřív. Sörmlandsleden přesně na opačnou stranu od národního parku.
No jo, kdybychom se jen podívali na ty ukazatele trochu dřív. Sörmlandsleden přesně na opačnou stranu od národního parku.

 

Následně posvátně jdeme opačným směrem, než jsme se vydali předtím a procházíme branou parku. „Mělo nás zarazit už to, že do parku se obvykle vchází branou a ta brána byla na opačné straně než naše stezka,“ poznamená Katka a my tiše souhlasíme, ale chvíle je to posvátná, konečně, po třech hodinách jsme skutečně v národním parku a co je zvláštní, je to, že ticho je pryč, na cestičce jsou odhozené plastové obaly a kelímek od kafe a potkáváme plno lidí, les je velký a voní, ale není tak prázdný a jen náš, jako ten les, který nikdy nebyl národním parkem, a my nakonec usuzujeme, že jsme to měli mnohem lepší, než kdybychom do toho národního parku tou branou opravdu vešli.

Národní park Tyresta vás vezme na snadno dostupné stezky člověkem netknutým starodávným lesem. („Jak by mohl být člověkem netknutý, když jím vede stezka?“ diví se Viktor.) Vezme vás na místo požáru. Národní park totiž hořel v roce 1999. Vezme vás taky na dřevěné chodníčky a ke krásným jezerům a to vše jen hodinu o Stockholmu.

Takže pokud toužíte po lese a klidu, jeďte do národního parku Tyresta. A pokud do něj skutečně chcete jít, projděte branou, uvidíte ji hned od parkoviště.

Nakonec nám nic nechybělo.
Nakonec nám nic nechybělo.

 

Pokud ale chcete zažít dobrodružství a možná i víc nedotčenou přírodu, dejte si nanuk v kavárně, a potom se vydejte přesně na opačnou stranou, než leží brána, a z parku vyjděte.

Borůvky a bláto zaručeno.

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělské filologie v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

Swedish flag

Odkazy

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *