Ingmar Bergman, filmový, divadelní a televizní režisér

Ingmar Bergman se narodil 14.  července 1918 v Uppsala a zemřel 30. července 2007 na ostrově Fårö. Byl filmový a divadelní režisér, spisovatel a dramatik a jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století. Bergmanovy filmy se často zabývají existenciálními otázkami (smysl života), smrtí, osaměním, pravdou a vírou v Boha.

Matka Karin, rozená Åkerblomová, byla zdravotní sestrou a pocházela z vážené rodiny. Otec Erik Bergman byl pastorem státní luteránské církve. Ve 30. letech 20. století se otec stal farářem farnosti Hedviky Eleonory v Östermalmu ve Stockholmu. Ingmar Bergman zde vyrůstal v přísném religiózním prostředí, což se později promítlo i do jeho tvorby.

Studoval na vysoké škole divadelní vědu a vedl divadelní kroužek vysokoškoláků. 1940-42 získal angažmá jako režijní asistent u Královské opery ve Stockholmu. Divadelní režii se pak s přestávkami věnoval i v pozdějších letech, kdy se postupně začal jeho hlavní zájem soustřeďovat na film. V letech 1940-44 měl možnost se blíže seznámit s problémy filmové tvorby jako hlavní dramaturg společnosti Svensk Filmindustri, pro kterou pak natočil většinu svých filmů. V roce 1944 napsal námět a scénář pro film režiséra Sjoberga „Štvanice“. Do r. 1946 byl pak hlavním režisérem na provinční činoherní scéně v Halsingborgsu. 1945 natočil svůj první film Kris (Krize) podle divadelní hry dánského autora Lecka Fischera „Matka-zvíře“.

V letech 1946-49 byl hlavním režisérem na Činoherní scéně v Göteborgu. 1946 vytvořil podle hry norského autora Oscara Braathena „Hodní lidé“ sociálni pohádku o nezaměstnaném chlapci z města a venkovském děvčeti Prší nám na lásku (Det regnar pa var kárlek), 1947 napsal scénář pro Molanderův film „Žena bez tváře“ a sám natočil dva filmy Skepp till India land (Loď do Indie) podle stejnojmenné divadelní hry Martina Soderhjelma a Hudba v temnotách (Musik i mörker) podle románu Dagmar Edqvistové s Mai Zetterlingovou. 1948 vytvořil svůj poslední film podle cizího námětu Hamnstad (Přístavní město), příběh nezaměstnaného námořníka a životem poznamenaného děvčete, a napsal scénář pro další Molanderův film „Eva“. Pak natáčel filmy již jen podle vlastních námětů a scénářů: 1949 drama životních ztroskotanců Fängelse (Vězení), melancholií obestřený příběh manželů připomínajících si příčiny krize svého manželství Törst (Žízeň) a tematicky příbuzné drama manželství hudebníka Till glädje (Za štěstím), s použitím hudebních skladeb Mendelssohna, Mozarta, Beethovena a Smetany.

V roce 1950 napsal námět k filmu Lars-Erica Kjellgrena „Když město dřímá“ a sám natočil film o činnosti cizích agentů ve Švédském hlavním městě Sånt händer inte här (U nás se to stát nemůže), o němž sám říká, že to byl omyl, 1951 tematicky mu blízký Letní sen (Sommarlek), román tanečnice a studenta, jehož tragická smrt visí jako stín nad jejím životem, s Maj-Britt Nilsson, 1952 Kvinnors vantan (Čekající ženy), volně na sebe navazující příběhy z manželského života, vyprávěné ženami tří bratrů, s Anitou Bjork, Evou Dahlbeck a Nilsson, a navíc napsal námět a scénář k dalšímu Molanderovu filmu „Rozvod“. 1953 volně zpracovaný román Per-Anderse Fogelstroma Léto s Monikou (Sommaren med Monika) s mistrovskou kresbou citových a lidských vztahů důvěřivého hocha k lehkomyslnému děvčeti, s Harrietou Anderssonovou, a Večer kejklírů (Gycklarnas afton), filozofické zamyšlení nad smyslem lidské existence, promítnuté do příběhu skupiny kočovných artistů.

V roce 1954 znovu rozvinul své oblíbené téma krize vzájemných mileneckých a manželských dvojic, tentokráte komediální formou, v příběhu gynekologa En lektion i karlek (Lekce v lásce) s Gunnarem Bjornstrandem a Dahlbeck. V témže roce přijal na šest let angažmá jako režisér činoherní scény v Malmö, což mu však nebránilo pokračovat obvykle v prázdninových měsících ve filmařské činnosti. 1955, po vážněji zaměřeném příběhu lehkomyslného pohrávání si s mileneckými vztahy Kvinnodrom (Sny žen) s Dahlbeck, Harrietou Andersson a Bjornstrandem vytvořil vynikající komedii o problémech mileneckých vztahú Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende), situovanou na venkovské sídlo, se souborem svých nejoblíbenějších a v předchozích filmech již vyzkoušených herců. 1956 napsal námět a scénář k Sjobergovu filmu „Poslední pár z kola ven“, 1957 natočil mystikou obestřené drama z dob křižáckých rytířských výprav Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet), které celým svým založením otevíralo novou vývojovou etapu tohoto tvůrce; herecký soubor tu byl poprvé obohacen o Maxe von Sydowa, a také Bibi Andersson tu vytvořila svou první velkou roli. V témže roce natočil další významné dílo Lesní jahody (Smultronstallet), dramatické zamyšleni starého lékaře nad minulostí, prolínající se do současnosti, kterou prožívá ve společnosti mladých lidí; v hereckém souboru se tu poprvé objevila Ingrid Thulinová a hlavní roli sehrál, jako poslední, krátce před smrtí, průkopník severské filmové školy režisér Victor Sjostrom.

V roce 1958 realizoval film vybočující tématem i stylem z kontextu jeho tvorby Než se rozední (Nara livet), v němž podobně jako v „Čekajících ženách“ zachytil v paralelních dějových akcích vyprávění tří rodiček v nemocničním pokoji, s Thulin, Dahlbeck a Bibi Andersson, a v témže roce psychologické drama Tvář (Ansiktet), v němž kolem víceméně symbolické postavy hypnotizéra rozvinul v ději diskusi o hranicích reálného a ireálného světa, s Maxem von Sydowem. 1960 vytvořil dva tematicky protikladné fílmy: Pramen panny (Jungfrukallan), středověkou severskou baladu o přepadení, znásilnění a zavražděnÍ nevinné zemanské dcery, zpracovanou poeticky umocněným naturalismem, s Birgit Pettersson, a komedii na motiv starého irského úsloví, že „panna je ječným zrnem v oku ďábla“ Ďáblovo oko (Djävulens öga) s Jarlem Kullem a Bibi Andersson. V té době již přešel jako hlavní režisér a později ředitel na Královskou činoherní scénu do Stockholmu.

V roce 1961 vytvořil první část „komorní trilogie“ filozoficko-náboženského zaměření Sasom’i en spegel (Jako v zrcadle), drama úspěšného spisovatele, který trpí chorobou své dcery schizofreničky, s Bjornstrandem, von Sydowem a Harrietou Anderssonovou, 1963 připojil obě další části Nattvardsgastema (Hosté Večeře Páně), příběh venkovského pastora, který po smrti své ženy ztratil víru v Boha, opět s Bjornstrandem a Thulinovou v roli stárnoucí učitelky, a Mlčení (Tystnaden), v němž na osudech hlavních hrdinů oživuje svět, který bez víry v mravní hodnoty ponechává lidi bez vzájemných kontaktů. Hlubší smysl zejména této třetí části trilogie zůstal však u většiny diváků zastíněn určitou senzačností, vyvolanou několika Bergmanem vědomě vyhrocenými sexuálními excesy; hlavní role povahově rozdílných sester tu sehrály Thulin a Gunnel Lindblom.

V roce 1964 následovala satirická komedie For att inte tala om alla dessa kvinnor (A co všechny ty ženy), v níž si vyrovnal účty s kritiky a jejich často povrchním výkladem uměleckých záměrů. Byl to jeho první barevný film, který byl zároveň přehlídkou všech oblíbených představitelek jeho předchozích filmů. 1965 natočil po delší nedobrovolné přestávce, způsobené vážným onemocněním (které ho rovněž přimělo k tomu, aby se vzdal svého postavení šéfrežiséra na Královské činoherní scéně), epizodu „Daniel“ z povídkového filmu Stimulantia o vztahu otce k dítěti, 1966 dramatický obraz o dvou povahově rozdílných ženách, dočasně na sebe odkázaných Persona s Liv Ullmann v roli nervově rozrušené herečky a Bibi Anderssonovou jako její ošetrovatelkou, 1967 psychologické drama Hodina vlků (Vargtimen) o manželské dvojici, jejíž bezesné halucinativní noci přecházejí do představ převtělování do démonú, 1968 Hanba (Skammen) o manželské dvojici, která se usadila na odlehlém ostrově, aby se vyhnula nebezpečí, hrozícímu z nově vypuklé války, s Ullmannovou a von Sydowem, 1969 pro televizi s pozdějším určením pro kina alegorický příběh o trojici kočovných herců, vyslýchané na policii a předvádějící tam své silně eroticky zbarvené a osobními vztahy motivované jevištní výstupy Ritten (Obřady) s Thulin a Bjornstrandem, a film En Passion (Náruživost) s Bibi Andersson a von Sydowem. Dále celovečerní dokumentární snímek o baltickém ostrůvku Faaro Dokument (na němž natáčel většinu svých filmů z posledních let).

V roce 1970 v Londýně natočil v anglicky mluvené verzi film o silném citovém vztahu amerického archeologa a manželky jeho švédského přítele Beroringen, uváděný pod anglickým názvem The Touch (Dotek) s Elliottem Gouldem, Bibi Andersson a von Sydowem, 1972 psychologické drama sester, které se setkávají ve venkovském sídle u lože smrtelně nemocné Šepoty a vykřiky (Viskningar och rop) s Harrietou Andersson, Thulinovou a Ullmannovou. 1973/74 natočil 6 padesátiminutových televizních skečů o různých stadiích vztahů mezi mužem a ženou Scény z manželského života (Scener ur ett aktenskap) s Ullmann, Lindblom, Bibi Andersson a Erlandem Josephsonem, zkrácených pro distribuci v kinech na necelé tři hodiny. Navíc zfilmoval pro švédskou televizi Mozartovu „Kouzelnou flétnu“ Trollfljoten, 1975 další televizní seriál Ansikte mod ansikte (Tváří v tvář) s Ullmann a Josephsonem, zkrácený pro kina a uváděný v anglické verzi jako Face to Face. V témže roce natočil rež. Jorn Donner televizní interview „Tři scény s Ingmarem Bergmanem“ a hodinový střihový film „Svět Ingmara Bergmana“.

V roce 1976 opustil Švédsko a přestěhoval se „exilu“ v Mnichově kde natočil Das Schlangenei (Hadí vejce).

Z bohaté bergmanovské literatury uveďme z původních švédských publikací, přeložených i do jiných jazyků, kritickou studii Jórna Donnera „Ďáblova tvář“ (1962), záznam rozhovorů z doby natáčenÍ „Hostů Večeře Páně“ od Vilgota Sjomana „Deník s Bergmanem“ (1963), pak tři francouzské monografie od Jeana Bérangera (1959), Jacquese Sicliera (1961) a Francise D. Guyona (1964), dále v pařížském nakladatelství Seghers Bergmanovy stati, úvahy a interviewy „Bergman o sobě“ (1973), z českých prací studii Ljubomíra Olivy, doplněnou Bergmanovými texty (1966) a monografii Ivo Pondělíčka (1968).

I přes jeho odsudky vůči staré vlasti byla Švédským filmových institutem u příležitosti jeho 60. narozenin (1978) ustavena filmová cena The Ingmar Bergman Plaque („Plaketa I. B.“; roku 1992 přejmenovaná na The Ingmar Bergman Prize) pro vynikající herce a režiséry švédské i zahraniční. Zajímavostí bylo, že laureáty ceny vybíral a doporučoval sám Bergman.

Po roce 2003 už přestal točit filmy, nicméně ještě roku 2006 se stal patronem nové filmové ceny pro začínající režiséry, nazvané na jeho počest The Ingmar Bergman International Debut Award, udílené na MFF v Göteborgu. V témže roce se ovšem dostavily vážné zdravotní problémy a musel podstoupit operaci kyčle. V průběhu rekonvalescence už 89letý režisér zemřel během spánku ve svém domě na ostrově Fårö – zvláštní shodou náhod v ten samý den (30. července 2007) jako jiný velikán filmu, italský režisér Michelangelo Antonioni.

Ingmar Bergman byl pětkrát ženatý:

  • 1943–1945 s Else Fisher
  • 22. července 1945 – 1950 s Ellen Lundström
  • 1951–1959 s Gun Grut
  • 1959–1969 s Käbi Laretei
  • 11. listopadu 1971 – 20. května 1995 s Ingrid von Rosen

První čtyři manželství skončila rozvodem, páté trvalo do smrti jeho ženy, která zemřela na rakovinu žaludku.

Dcera Lena Bergman (*1943) je úspěšnou herečkou, další dcera Eva Bergman (*1945) je režisérkou stejně jako syn Daniel Bergman (*1962). Celkově má Bergman 9 (přiznaných) dětí, dále jsou známi: divadelní režisér Jan Bergman (1946–2000), herečka Anna Bergman (*1948), herec Mats Bergman (*1948), kapitán letadla Ingmar Bergman ml., spisovatelka Maria von Rosen (*1959) (otcovství přiznáno po 22 letech) z nemanželského vztahu s Ingrid von Rosen a spisovatelka a kulturní publicistka Linn Ullmann (*1966), kterou měl s Liv Ullmann.

V roce 1971 na slavnosti předávání Oscarů (Cen Akademie) obdržel Bergman Pamětní cenu Irvinga G. Thalberga. Tři z jeho filmů vyhrály Oscara za nejlepší zahraniční film: Pramen panny v roce 1961, Jako v zrcadle v roce 1962 a Fanny a Alexandr v roce 1984. Šest jeho dalších filmů bylo na tuto cenu nominováno:

  • Lesní jahody (1959)
  • Jako v zrcadle (1962)
  • Šepoty a výkřiky (1973)
  • Tváří v tvář (1976)
  • Podzimní sonáta (1978)
  • Fanny a Alexandr (1982)

Bergmanovo dílo je oceňováno i pro mimořádné výkony jeho stálých herců a kameramana Svena Nykvista.

Mnozí filmoví tvůrci po celém světě včetně Woodyho Allena, Roberta Altmana či Andreje Tarkovského uvádějí Bergmanova díla jako významný zdroj inspirací pro svou tvorbu.

Filmy

  • 1944 – Štvanice (Hets), scénář
  • 1946 – Krize (Kris)
  • 1946 – Prší nám na lásku (Det regnar på vår kärlek)
  • 1947 – Loď do Indie (Skepp till India land)
  • 1947 – Žena bez tváře (Kvinna utan ansikte), scénář
  • 1948 – Eva (scénář)
  • 1948 – Hudba v temnotách (Musik i mörker), režie
  • 1948 – Přístavní město (Hamnstad)
  • 1949 – Vězení (Fängelse), scénář, režie
  • 1949 – Žízeň (Törst)
  • 1950 – Za štěstím (Till glädje)
  • 1950 – U nás se to stát nemůže (Sånt händer inte här)
  • 1950 – Když město dřímá (Medan staden sover), scénář
  • 1951 – Letní sen (Sommarlek)
  • 1951 – Rozvedení (Frånskild)
  • 1952 – Čekající ženy (Kvinnors väntan)
  • 1953 – Léto s Monikou (Sommaren med Monika)
  • 1953 – Večer kejklířů (Gycklarnas afton)
  • 1954 – Lekce v lásce (En lektion i kärlek)
  • 1955 – Sny žen (Kvinnodröm)
  • 1955 – Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende)
  • 1956 – Poslední pár z kola ven (Sista paret ut)
  • 1957 – Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet)
  • 1957 – Lesní jahody (Smultronstället)
  • 1958 – Než se rozední (Nära livet)
  • 1958 – Tvář (Ansiktet)
  • 1960 – Pramen panny (Jungfrukällan)
  • 1960 – Ďáblovo oko (Djävulens öga)
  • 1961 – Jako v zrcadle (Såsom i en spegel)
  • 1961 – Zahrada rozkoší (Lustgården), scénář
  • 1963 – Hosté Večeře Páně (Nattvardsgästerna)
  • 1963 – Mlčení (Tystnaden)
  • 1964 – A co všechny ty ženy (För att inte tala om alla dessa kvinnor)
  • 1966 – Persona
  • 1968 – Hodina vlků (Vargtimmen)
  • 1968 – Hanba (Skammen)
  • 1969 – Náruživost (En passion)
  • 1971 – Dotek (Beröringen)
  • 1972 – Šepoty a výkřiky (Viskningar och rop)
  • 1975 – Kouzelná flétna (Trollflöjten)
  • 1976 – Tváří v tvář (Ansikte mot ansikte)
  • 1977 – Hadí vejce (Ormens ägg)
  • 1978 – Podzimní sonáta (Höstsonaten)
  • 1980 – Ze života loutek (Ur marionetternas liv)
  • 1982 – Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander)
  • 1986 – Karinina tvář (Karins ansikte), krátký film
  • 1992 – Nedělňátka (Söndagsbarn), scénář
  • 2000 – Nevěra (Trolösa), scénář

Filmy pro televizi

  • 1969 – Obřad (Riten)
  • 1973 – Scény z manželského života (Scener ur ett äktenskap)
  • 1984 – Po zkoušce (Efter repetitionen)
  • 1991 – Dobrá vůle (Den goda viljan), scénář
  • 1993 – Bakchus (Backanterna), režie, scénář
  • 1997 – Co chvilku křičí na jevišti světa, (Larmar och gör sig till)
  • 2003 – Saraband

Literatura

  • 1987 – Laterna Magica, autobiografie
  • 1990 – Obrazy (Bilder), filmografie

Zdroj

  • Wikipedia
  • Česko-Slovenská filmová databáze
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *