Gotland, severský ostrov pokladů

Letošní léto jako by se rozhodlo nevzdat a bojovat o svou vládu až do konce. Z měsíce srpna zbývá pouhých pár dní a já se právě teď vyhřívám na starém dřevěném molu v zálivu Bråviken. Byla by škoda nevyužít tak nezvykle teplého počasí a nezaplavat si ještě párkrát v moři. A tak se tedy sluním, snažím se zahřát a hlavně uschnout, protože za chvíli končí polední pauza.

Pracujeme v oblasti zvané Vikbolandet v zemědělském kraji na východ od Norrköpingu. Je to přívětivý kraj, který jako by všem kynul na pozdrav a my si ho pro tuhle jeho náladu oblíbili.

Časně z rána už vídáme první podzimní mlhy, jsou však plné slunce a halí krajinu do zlatavého závoje.

V jedné části zálivu se podél břehu táhne pastvina, kterou se snažíme zbavit divoce rostoucích olší. Je to nikdy nekončící boj, úsilí uchránit ji před drobným podrostem, který ji jinak nemilosrdně pohltí. Roste tu plno šípkových i trnkových keřů, divokých jabloní i třešní a my ty nejhezčí z nich necháváme růst kvůli pestrosti. Příroda je přeci pestrost sama, pokud jí v tom člověk nebrání.

A tak řežeme a kácíme hlavně olše a malé břízy, zatím co se nám nad hlavami klenou mohutné, prastaré duby. Jsou tak staré, až to vzbuzuje údiv. Myslím že více jak sedm set let. Z jejich sudovitých kmenů vyrůstají větve natolik silné, že by klidně mohly být samostatným stromem.

Jaké by asi bylo postavit se před některý z nich a spatřit všechna ta jeho léta, jak běží pozpátku, jako nějaký barevný film. Vidět okolní krajinu, zvolna se měnící, zatím co stařičký dub mládne. Přibývalo i ubývalo by okolních lesů, polí, měnili by se lidé, jejich zvyky i domy. Vše by se zastavilo až u malého klíčku, který si teprve razí cestu ke slunci. Byla by to cesta pamětí jednoho prastarého stromu. Čeho všeho už musel být svědkem…

Myslím, že žádný z nich není tak starý, aby se mohl ohlédnout po časech Vikingů, ale určitě pamatují jejich ne příliš vzdálené potomky, skandinávské mořeplavce, obchodníky a řemeslníky. A já sním o tom, že bych jednou mohl letmo nahlédnout do oněch dob.

Jenže místo toho jen ležím na molu, osvěžen poloslanou vodou zálivu, zředěnou vlévajícím se jezerem Glan a přemítám o všem možném. Nedaleko duní motory trajektu, nepřetržitě převážejícího auta na druhý břeh a mě se zmáhá lehká nervozita, že každou chvíli skončí polední pauza.

Čas od času propluje zálivem zaoceánská loď, vedle které se domy na pobřeží jeví jako směšné dětské modýlky. Tomáš sedí na břehu, obklopen hromadou pracovního vybavení a dívá se střídavě na moře a do mobilu. Pro něj je voda moc studená…

„A ty bys někam nevyrazil? Ještě jednou na výlet?“ Promluvím směrem k němu, jako by to bylo právě aktuální téma, jako bychom se o tom celou dobu bavili. Trochu ho to překvapilo, jenže i na něj zapůsobilo to bojovně naladěné léto, které svou silou vrátilo čas o celé týdny nazpět. Jako by teprve začínalo období dovolených, čas sbalit saky paky a vyrazit na cesty.

Nejdříve nás napadlo vydat se znovu do norských hor a nechat se obklopit jejich majestátným klidem. Už si nevzpomínám, z jakého popudu pojednou padl Gotland, jako jeden z možných cílů, naprosto plochý a bez jakéhokoliv pohoří. Snad v tom hrálo roli počasí, už opravdu nevím, jisté však je, že na závěr všeho to zpečetila tahle slova: „A proč vlastně ne? Je to přece ostrov! Bylo by to zase něco úplně jiného…“

Plnou parou na Gotland!

V pátek večer nasedáme do pracovního auta, náležitě vypulírovaného a vyrážíme ke Stockholmu, do přístavu jménem Nynäshamn.

Na Gotland se podle všeho dostaneme velmi pozdě, až někdy okolo půlnoci. To nám však vyhovuje, nic neubude z následujícího dne, který chceme strávit ve Visby. 

Do přístavu pod Stockholmem dorazíme jako jedni z prvních a zařadíme se do přiděleného pruhu. „To nevadí,“ pronáší smířlivě Tomáš, „alespoň budeme na trajektu taky první…“ Dodává, aby tak zmírnil fakt, že tu budeme trčet více jak hodinu. Poslušně čekat na nalodění, zatím co si není kam odskočit.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele nevyšlo a my se nalodili jako úplně poslední. Bývá už jakýmsi pravidlem, že Tomášovy prognózy (hlavně ty optimistické) se míjí účinkem.

Mezi tím však bylo spousta času na okounění po přístavišti a sledování dalších přijíždějících aut. Která rozhodně nectila oněch šedesát minut před vyplutím, jak požadovala plavební společnost. Inu zkušení cestovatelé vědí, co si mohou dovolit.

Přístavní parkoviště však začalo zaplňovat i nezvykle velké množství domácích mazlíčků, konkrétně se jednalo o psy. Jejich počet se téměř vyrovnal dvounohým pasažérům, neboť jich v některých autech cestovalo až pět. Když už to bylo opravdu nápadné, jak se tak houfně venčili po celém přístavišti, došlo nám, že Gotland nebude největším švédským psím ostrovem, ale že se tam pořádá jejich výstava.

Pojednou se rozezněly hluboké tóny lodní sirény připlouvajícího trajektu a při vstupu na horní palubu vítal pasažéry příjemný ženský hlas: „Dámy a pánové i všechny děti, vítejte na palubě!“ To bylo opravdu milé, hlavně ono uvítání dětí, na které se nezapomnělo. Trochu dotčená se mohla cítit jedině čtyřnohá část pasažérů, navíc vykázaná do zvláštních prostor pro cestující se zvířaty. Zato však nedaleko otevřené paluby, ideálního místa na večerní procházku.

Zbytek tříhodinové plavby proběhl v duchu odpočinku a listování v prospektech o Gotlandu.

Ranní Visby

Na mořských vlnách se pohupovaly spící labutě a vzduchem tiše létali jindy hluční racci. Ti všudypřítomní křiklouni všech přímořských měst.

Ranní hygiena proběhla v příjemném a čistém domku vedle parkoviště, který nám bylo souzeno sdílet s několika čtyřnohými přáteli, ladící zde svou vizuální formu do maximálně možného lesku. Nedaleko nás se rozkládal stanový tábor, zbudovaný pro účastníky klání v psí kráse. Tábor vypadal jako sjezd moderních Komančů, kteří vyměnili přírodní materiály za moderní vybavení z outdoorového katalogu.

Po sedmé hodině, kdy byla za námi i snídaně, byl čas vyrazit do ranního Visby. Zprvu společně a poté každý sám, jako nezávislí lovci snímků.

Městečko se teprve probouzelo a v ulicích panoval víkendový klid. Jen tu a tam si to někdo šinul ulicemi v županu a trepkách k moři, dát si ranní koupel. A to s naprostou samozřejmostí, jako se ráno vydáváme z ložnice do koupelny, vědomi si naprostého soukromí…

Visby je jakási kulturně historická pokladnice Gotlandu. A nejen Gotlandu, je to jedno z nejzachovalejších středověkých měst ve Skandinávii. Je to město s mnoha památkami, které jako v hrsti svírají mohutné městské hradby. Domky v historickém centru jsou natolik rozmanité barvami, velikostí i slohem, až to dělá dojem, jako by ho postavila nějaká hravá dětská ruka.

Město přitom zažilo opravdu divoké časy…  Roku 1361 bylo dobyté dánským králem Valdemarem IV, později vydrancováno vitaliány, piráty Baltského moře, obsazené Řádem německých rytířů, kteří piráty na čas vyhnali, aby začátkem patnáctého století opět padlo do jejich rukou, a dokonce se po určitou dobu stalo jejich baštou. V roce 1525 vedlo Visby obchodní spor s německým městem Lübeck, během kterého byly vypáleny všechny městské kostely, až na hlavní katedrálu. Trosky těchto kostelů stojí ve Visby do dnes.

Po tři sta let trvající nadvládě Dánů dobylo Gotland Švédsko. Dánský vliv je však na ostrově znát dodnes, především odlišnou architekturou.

Trochu se projít dějinami města i ostrova je možné v místním muzeu.

Podél západního pobřeží Gotlandu

Narazíte tu na mnoho písčitých a oblázkových pláží, většinou obklopených křivolakými stromy. My byli na ostrově v době, kdy už opadlo období dovolených, a tak i přes krásné letní počasí byly pláže téměř prázdné. Pokud nepočítám statisíce nežahavých medúz a jednu svatbu pod rozeklanou borovicí. 

Rozdílné dojmy

Stojím v jednom obchůdku a z otáčivého stojanu vybírám ten nejhezčí pohled. Posílám je své už dospělé dceři, která je od dětských let sbírá. Navíc má ráda severské země.

Měla je ráda už v době, kdy se má představa o Skandinávii neslučovala s ničím, po čem by mohl dnešní člověk toužit. V mých představách byla jen jedno velké nehostinné místo, kam se jezdí za trest nebo poustevničit.

Asi si dokážete představit můj údiv, když mi jednoho dne dcera oznámila, že si velice oblíbila Skandinávii a hodlá se tam odstěhovat. Bylo jí však necelých dvanáct, a tak jsem to nepovažoval za akutní hrozbu.

Ať tak či onak, jakousi ironií osudu jsem nakonec ve Skandinávii skončil pouze já…

Opravdu si nevybavuju, za jakých okolností vznikla má podivná představa o severské krajině, zdejší přírodě… Snad jsem kdysi viděl nějaký skandinávský horor z příhodně temného prostředí, nevím… Nebo snad dokument? Pokud ano, tak jedině z doby, kdy se pevninským ledovcem ohlodaný poloostrov teprve vzpamatovával k životu. Jinak si to nedovedu vysvětlit…

Dojem z Visby a gotlandského pobřeží jsme měli v podstatě stejný, naprosto příjemný, krásný a působivý. U gotlandského vnitrozemí se však naše pocity rozcházely. Tomášovi, který právě zažívá jakési indiánské období a v každé pokroucené borovici vidí mystické místo, se vnitrozemí líbilo. Viděl v něm drsnou krásu podobnou té v Lapplandu.

Na mě vnitrozemí zapůsobilo zcela jinak. Jako skalnatá a nehostinná krajina, s depresivně skomírající přírodou. Zřejmě dozvuky mých dřívějších představ o Skandinávii.

Přesto se po cestě našlo nejedno krásné místo, staré stavení či větrný mlýn, na které bylo radost pohledět, jako na nějaký pohádkový výjev, kde bylo fajn se zastavit.

K večeru nás trajekt dopravil na ostrov Fårö.

Fårö, ostrov ovcí

Od rána fouká silný vítr. Je nezvykle teplý, jako by vanul přímo z tropů. Snažím se opláchnout mořskou vodou nabranou do dlaní, která mi na tváři okamžitě usychá. Hřeben ve větru vydává roztodivně hvízdavé zvuky, což jen podtrhuje marnou snahu se učesat. Naštěstí se vítr během dne utiší a obloha se opět stane slunečnou.

Ostrov Fårö, který v překladu znamená ostrov ovcí (přesněji ovčí ostrov) , má dlouhou tradici v chovu těchto zvířat, stejně jako v rybářství a kamenictví.

Je také místem, kde si postavil svůj vysněný dům Ingmar Bergman, který zde natočil i některé ze svých filmů. Například Personu.

Na ostrově je i jeho malé museum, do kterého se podíváme později. Ještě za ranního slunce vyrážíme fotit Raukar, několik set miliónů let staré korálové útesy. Jsou to svědci dávných dob, kdy byla tato země součástí tropických moří.

Muzeum ve Fårö

I Fårö má své muzeum, malé jako ostrov sám. Není větší než obývák, ve kterém si můžete prohlédnout staré fotografie a jednotlivá období ostrova až do doby, kdy byl pouhými šéry. Tedy skupinkou ostrůvků, mezi kterými ještě nebyla spojující pevnina.

Stále stoupající Fårö i Gotland se zřejmě také časem propojí a nebude už potřeba přívoz. To však pár set let potrvá, a tak raději počítejte s tím, že vy ještě budete muset po vodě.

V muzeu je vše rozděleno do různých epoch a jedno z nich je (jak jinak) období Vikingů. Je tu ukázka oděvů, nalezených předmětů a také arabské mince. Opět… Stejně jako se nalezly třeba v Alftě (jak jsem o tom psal už v článku Ovanåker) a jistě i v jiných částech Skandinávie.

Vikingové evidentně měli k Blízkému východu blízký vztah. K Dálnému východu naopak vzdálenější, už kvůli té vzdálenosti…

V každém případě byl Blízký východ výborná obchodní příležitost a jednou z ceněných komodit byla i damascenská ocel, jejíž původní výroba upadla v zapomnění.

Ingmar Bergman

Muzeum Ingmara Bergmana není v jeho původním domě, který není veřejně přístupný, ale hned vedle muzea ostrovního. Je zde mnoho dobových fotek, rekvizity z natáčení, úryvky z filmů a další informace pro ty, kteří umí švédsky nebo anglicky. Paní ve Fårö (ostrovním) muzeu mluvila i plynule německy. A nakonec se tu dá i příjemně posedět v kavárně…

Protože je ostrov Fårö opravdu malý a netrvá dlouho projet nejzajímavější místa, vydáváme se brzy odpoledne ještě jednou k moři. Zpět na západní pobřeží Gotlandu. Pár hodin ukradených z našeho cestování hodláme prolenošit u vody a já doufám, že nám to nikdo nebude mít za zlé. 

Ostrov Fårö

V malém domku u přívozu prodává své zboží místní domorodec. Kdo čeká tradiční suroviny, bude jisto jistě zklamán. Na místo tuleního tuku, skopových kýt a sušených sleďů, je k dostání pouze zmrzlina, žvýkací tabák a pohlednice. Časy se zkrátka mění, tuleňům však ku prospěchu!

A kdo chce, může si třeba pronajmout kolo, stejně daleko neujede…

Závěrem

Procházíme se ještě jednou, tentokrát večerním městem Visby. Je vidět, že je to turistické místo, lidé vysedávají v zahradních restauracích, hraje hudba, všude je nezvykle živo. 

Asi po dvou hodinách se rozsvítí potemnělá obloha a zahřmí první hrom. Pak se spustí prudký liják a my se přidáváme ke všem těm, kteří se s mikinou či taškou nad hlavou snaží prokličkovat městem ke svému autu, hotelu, bytu… Naštěstí je po cestě nejedno podloubí, kde se dají přečkat ty největší nápory deště, a tak se celkem suší dostáváme až za městské hrady. V poslední části však dostaneme svůj díl i my, pořádnou večerní sprchu….

Brzy ráno vyplouváme ke švédskému pobřeží. Tentokrát do přístavu ve Visby dorazíme téměř poslední, parkovací pruh volíme náhodně, neboť jsme si nezapamatovali zdělené instrukce a kupodivu na trajekt naloďujeme jako první. Je v tom jakási ironie…

Vyplouváme na mírně rozbouřené moře, které se však nedaleko (švédských) břehů Nyhamnu uklidní a cestou domů nás opět provází nádherné počasí. Svou náladou stále ještě blíže létu, přesto že je první týden v září…

Autor článku Jakub Erben, autor fotografií Jakub Erben a Tomáš Fendrych

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *