Expedice NORthWAY 2014

Už někdy v zimě jsem si říkal, kam vyrazit v létě na další výlet na mém stroji Jawa 05. Hodně lidí se mě ptalo a chtěli vědět kam budou směřovat další cesty těchto skvělých strojů. Minulý rok jsem podnikl expedici Croatia s mým kamarádem na jih a tentokrát jsem se chtěl vydat na sever. Tato krajina mě dlouho lákala.

Nikdy jsem nenavštívil severské země, které mají rozhodně co nabídnout. Začal jsem tedy tím, že jsem si v supermarketu koupil mapu Švédska. Rozložil jsem ji a chtěl jsem naplánovat nějakou okružní jízdu, tak abych nejel zpět stejnou cestou. První myšlenka byla přejet Öresundský most mezi Švédskem a Dánskem. Po zjištění, že tento most je dálnice, jsem zjistil, že nás tam nikdo nepustí a projet se tedy na pionýru nedá. Další myšlenka byla tedy jasná – musí se to projet po pevnině a tedy kolem západního pobřeží až nahoru, tedy do Norska.

Objednal jsem 5 lodních lístku na trajekt z polského města Swinoujscie pro 5 pasažérů a 5 strojů. Pak už to bylo dost závazné, protože nikdo nechtěl nechat propadnout peníze za loď. Odjezd byl stanoven s dostatečným předstihem 3 dny před trajektem, kde byl závazný termín odjezdu. Den D tedy byl 8. 8. 2014.

1. den

Ráno kolem 8 hodiny jsme dotankovali stroje na plnou nádrž, což je 5 litrů a sbalili si každý asi 20 kilo věcí, které jsme pečlivě připravili a propočítali již o několik dní dříve. Naložení a nabalení jsme vyrazili směr „práce“. V práci jsme vzbudili celkem pozdvižení a byli jsme středem pozornosti. Dost lidí se myslím divilo kam a na čem chceme jet.

 

Za troubení našich klaksooonů jsme vyrazili kolem 9 hodiny na místo srazu ke Stříbrnému jezeru v Opavě. Tam jsme čekali na další 3 účastníky naší expedice. Po 10 hodině jsme po nutném vyfotografování a rozloučení se se svými rodinnými příslušníky a přátely odjeli směr Krnov a státní hranice s Polskem Bartultovice. V Krnově jsem se stavili ještě pro olej do našich strojů za panem Finstrlem, který se na nás taky přišel podívat. Státní hranice jsme projeli bez problémů a pokračovali jsme až do Wroclawi, kde si Roman vyzkoušel jak se dělá defekt na zadním kole. Místní se okamžitě účastnili a doporučovali opravnu pneumatik. My jsme, ale byli připraveni a vše bylo během půl hodiny opraveno a my mohli vyrazit neohroženě opět dál směr sever. Zaparkovali jsme po 276ti kilometrech za městem Leszno. Stany jsme postavili na odlehlém parkovišti za valem oddělujícím nás od nějaké přehrady. Kolem byla spousta cyklostezek a různých vyhlídek.

 

 

 

2. den

Tento den byl ve znamení horka a tepla, stejně jako ten první. V Polsku je tak kvalitní asfalt, že se rozpouští před očima. Stojan od motorky se zabořil do cesty asi 5 centimetrů. Jelo se v expedičním tričku, což se o dalším týdnu říct rozhodně nedalo. Kilometry ubíhaly celkem rychle. Při objíždění dálnice jsme jeli zkratkou podle navigace. Zavedla nás do lesa a rozbahněnou cestou až ke sjezdu z dálnice. Odhodlání bylo ale veliké. Překonali jsme hrany příkopu a projeli. Cíl tohoto dne byl jasný – dojet k moři a počkat na neděli večer, kdy nám jede trajekt.

 

 

Dost nebezpečné bylo tankování asi 20 kilometrů před cílem, kde jsme přijeli na benzínovou pumpu. Při příjezdu se u nás začalo sbíhat docela hodně lidí, což nebylo tak neobyčejné kdyby se nejednalo o fotbalové fanoušky, kteří měli všichni vyholené hlavy a k tomu byli v dost podroušeném stavu. Spolu s nimi bylo na pumpě asi 50 vyzbrojených policistů se štíty a nákladními policejními auty se zadrátovanými skly. Všichni až na Pavla, který opravdu potřeboval natankovat jsme se schovali mezi policajty a akorát chudák Pavel byl nucen se prodrat k pokladně a myslím, že si odnesl docela fajn zážitek, jak jsem ho tak z povzdálí pozoroval s ostatními.

Dojezd k moři se nám opravdu podařil v nočních hodinách, kde jsme vyčerpaní a hladoví dojeli na pláž, kterou jsme celkem dost dlouho hledali. Stále jsme jeli lesní cestou lemující pobřeží. Nemohli jsme, ale najít žádný sjezd na pláž. Pak nám naštěstí pomohla Tomášova skvělá telefonní navigace. Dovedla nás až na písečnou pláž, kde jsme rozdělali stany a zabořili motorky až po řetěz do písku. Ujeto 379 km.

3. den

Tento den jsme ráno vstali a koukali ze stanu na krásné moře plné vln a dlouhou pláž, kterou jsme si opravdu užili. Posbírali jsme si mušličky, nafotili fotky a chtěli jsme si vyzkoušet jízdu po pláži s našimi stroji. Nakonec jsme protlačili hlubokým pískem náš nejlehčí stroj pařez 1958 a Pavel se projel jako pobřežní hlídka.

 

 

Pak se kolem 9 hodiny začali trousit domorodci a přišli se koupat. Během dopoledne se jich tam sešlo opravdu hodně včetně nějakých skupinek dětí a důchodců, kteří si pak sedli na naše místa po našich stanech. Vytáhli jsme stroje z písku a jeli se do přístavu „zkulturnit“. Na pumpě jsme natankovali nádrže, kanystry a očistili řetězy a namazali je olejem. Dali jsme si poslední teplé jídlo před Skandinávií a nakoupili zásoby. Kolem 18. hodiny jsme přijeli do přístavu, kde jsme hledali kde se nahlásit a kde se najíždí na loď. Vše bylo okej, jen jsme museli čekat do večerní 22. hodiny na nalodění na trajekt. Loď přijela kolem 19. hodin a byla opravdu obrovská (165 m dlouhá, 28 m široká a měla 9 pater). Najeli jsme mezi nákladními auty do třetího patra lodě, vzali jsme si nejpotřebnější věci a hurá výtahem do nejvyššího patra lodi. Z 9. patra jsme sledovali, jak najíždí do lodi další náklaďáky a další lidé přicházejí tunelem. Ve 22:30 loď zavřela zadní dveře (což bylo dobře) a odjela směr Ystad. Na lodi jsme našli bary, freeshopy, kino, diskotéku, ale byli jsme dost unaveni a usnuli jsme stejně už kolem půlnoci. Ujeto tento den pouze a jen 9 kilometru.

4. den

Ráno v 6:15 připlula loď do přístavu ve švédské Ystadu. Bylo těsně po dešti, což jsme kvitovali. Déšť není to po čem toužíme. Vyrazili jsme směr Malmö. Tam bylo v plánu prozkoumat Öresundský most, který jsem chtěl původně projet, ale protože to nešlo, tak jsem jej chtěli aspoň vidět. Most je druhým největším pevným mostem na světě. Celý přejezd měří 16 km a tvoří ho (z dánské strany) 430 m dlouhý uměle vytvořený poloostrov, tunel 10 metrů po dnem moře a měří přes 3,5 km, 4 km dlouhý umělý ostrov a 7845 m dlouhý most zavěšený na dvou 204 m vysokých pylonech. Vlastní most je dvoupatrový. Horní patro slouží autům, ve spodním patře jezdí vlaky rychlostí až 130 km/hod.

 

Udělali jsme pár fotek a pokračovali přes Malmö směr sever. Za městem Helsingborg jsme si při naši ukrutné rychlosti 40 km/h všimli po levé straně staré benzínové pumpy BP (British Petrol). Měl ji někdo jednoduše na zahradě. Jak jsme přijeli tak si nás samozřejmě všiml její majitel a dal se s námi do řeči. Byl to sběratel starých věcí a provedl nás svou stodolou plnou starých věcí. Měl to tam jako v muzeu. Bylo tam snad všechno na co si jen stačí vzpomenout.

 

 

 

Od hracího automatu, přes několik motocyklů, traktorů, autíček, plechovek olejů až po staré plechové cedule, bicykly atd. Důkladně jsme si to tam prohlédli a pokračovali dál. Utábořili jsme se na konci vesnice (ani nevím její název) na konci slepé ulice. V noci na nás ustaraní obyvatelé zavolali policii, aby nás snad něco nepřejelo. Vše jsme si v klidu s policajtem ve dvě hodiny ráno vysvětlili a druhý stan se o tom dozvěděl až ráno. Ujeto 238 km.

 

5. den

Ráno nám začaly deštivé dny, které nás provázely opravdu pro nás dlouho dobou mokra. V 9:30 jsme dorazili do městečka Ugglarp do muzea Svedinos. Otvírací doba byla od 10 hodin, tak jsme za deště čekali pod nedalekým stromem, kterým už dávno voda protékala jako by byl bez listí. Někteří si v tom dešti vybalili snídani jako by ani nekáplo. Po desáté jsme ještě čekali pod přístřeškem u pokladny a snad poprvé jsme se sušili po našem prvním zmoknutí.

Muzeum Svedinos bylo založeno v roce 1961 a je tam přibližně 130 vozidel a 40 letadel. Zajímavé je uložení těchto exponátu. Stylem, když se to tam nevejde, tak uděláme okno a do něj strčíme křídlo letadla, nebo necháme polovinu stíhačky venku a druhou půlku uvnitř. Je to tam opravdu naskládáno natěsno. Mezi některé exponáty bych ani prst nestrčil. Tak jsme si to prohlídli, dali si kafe a jsme jeli dále na sever k městečku Sollebrunn. Nocleh jsme našli na louce za lesíkem u cesty, aby byl od policajtů v noci klid. Ujeto 210 km.

 

 

 

 

 

6. den

Po opětovně deštivé noci jsme sbalili mokrý stan a jeli do městečka Sollebrunn, kde jsme měli vyhlédnutou starou benzínovou stanici Shell, která byla jen tak u cesty a nikdo ji nehlídal. Funkční sice už nebyla, ale své kouzlo neztratila ani po letech. Po chvíli k této pumpě přijel asi tak 75ti letý děda ve starém naleštěném BMW. Tento stroj byl tak naleštěný, že by byl vidět i otisk prstu. Opravdu krásný „exponát“.

 

 

Dále jsme jeli směr Trollhattan, kde je přehrada, ze které se denně odpouští voda. Slyšel jsem o těchto vodopádech mnoho chvály tak to musím vidět. Ve městě Trollhattan teče řeka z největšího švédského jezera Vänern (třetí největší jezero v Evropě) a každý den v 15 hodin je vypuštěno 300.000 kubíku vody přes stavidla do prázdného koryta řeky. Na vypuštění celé denní dávky jim stačí pět minut. Je to celkem krásný zážitek. Stáli jsme na mostě spolu s asi 200 lidmi a koukali pod sebe, jak se voda valí korytem.

 

 

Následně jsme se vrátili na benzinku, a Jirka si vyměnil další duši. Večer jsme přespali u krásného neznámého jezera. Dojeli jsme po západu slunce zmrzlí, i když už v suchu. Teplota klesla na 12 stupňů. Před spaním začalo zase pršet. Ujeto 242 km.

7. den

Chvíli po výjezdu začalo opět pro změnu pršet. Nejdříve se snažíme schovávat, ale později už rezignujeme a pokud neprší opravdu moc, tak jedeme.

 

Při cestě na sever byla naše další zastávka v malé vesničce Båstnäs. Vesnice je u hranic Švédska s Norskem. Při našem příjezdu do této vesničky celkem dost pršelo. Museli jsme občas zastavit u nějakého přístřešku, protože to byly opravdu provazy vody, které mi tekly po obličeji a kapaly do jezírka, které se každému udělá na pláštěnce v dešti, když si sedne na pincka. U vesnice je v lese vyhlášené autovrakoviště.

 

Myslím, že by se tam dalo napočítat přes 1.000 starých vraků aut, které jsou jen tak v přírodě naskládány vedle sebe nebo i mnohdy na sobě. V některých autech je motor, v motorech olej, akumulátor. Někde je prostě jen volant, který obepíná krásná bříza, která svírá auto ve svých větvích.

 

 

 

 

Při střídavém dešti jsme procházeli les a nejvíc se to asi líbilo Romanovi, který se s Pavlovým fotoaparátem ztratil na více než hodinu a fotil, co se dá. Byl ve svém živlu. Já jsem rozdělal oheň a my co jsme nefotili, tak jsme sušili nebo spíš opékali mokré ponožky na ohni. Když přestalo na chvíli pršet, tak jsme vyrazili směr Norsko – švédská hranice.

 

Nevěděli jsme, co nás na hranicích čeká, protože jsme slyšeli dost věci o norských kontrolách, kde hledají alkohol a cigarety, které jsou v Norsku velice drahé. Průjezd hranice byl standardně velice deštivý, avšak velice jednoduchý. Nikdo tam na lesní cestě nebyl. Jenom deštivá a štěrková cesta místy dost kopcovitá, kde jsem se musel odrážet nohama i na nejnižší převodový stupeň v mém stroji Jawa 50-05.

 

V těchto částech jsme cestu solidně zaplnili modrým kouřem. V Norsku jsme našli krásné ubytování u řeky ve městě Fetsund. Postavili jsme stany přímo u vchodu do nějakého muzea. Hned za rohem bylo veřejné WC, čisté, vytopené i s teplou vodou pro nás tolik vzácnou. Ujeto 163 km.

8. den

Ráno trochu usušeni a krásně vyspaní na suchém podkladu nádvoří muzea jsme jeli směr cíl naši cesty, tedy hlavní město Norska Oslo.

 

Vyhýbajíc se dálnici a silnici pro motorová vozidla jsme dorazili do muzea Fram v Oslu. Muzeum se věnuje hlavně historii polárních expedic a představuje nejslavnějšího norského polárníka Roalda Amundsena. Hlavním exponátem tohoto muzea je loď, která je zde vystavena v původní podobě, nebyla nijak upravována. Můžete si ji projít celou, od kapitánského můstku až do podpalubí, kde je jídelna, kuchyň, strojovna, ošetřovna a další pokoje. V muzeu je také oblečení, osobní věci polárníků atd. Loď je si 40 m dlouhá a 11 m široká takže je opravdu co vidět.

 

 

 

 

Při odjezdu z muzea jsme zde byli obklopeni turisty z České republiky, kteří obdivovali naše stroje a ptali se, jak jsme je tam přivezli. Někteří nechtěli věřit, že jedeme po svých. Po odpovědích na obvyklé otázky jsme pokračovali do Larviku. Tento přístav se nám později stal našim nocovištěm. Poslední trajekt jsme nestihli zhruba o tři hodiny.

 

Další jede až ráno v osm. Postavili jsme proto stany hned u vchodu za lavičkami. Z dlouhého čekání nás přepadla špatná nálada. Celý den jsme se hnali a zbytečně. Naštěstí Tomáš veze lék v podobě slivovice. Ujeto 215km.

9. den

Hned ráno jsme byli první v budově společnosti Colorline. S hezkým úsměvem si nás prohlíželi zaměstnanci společnosti, co šli do práce. Koupili jsme lodní lístky a nalodili jsme se teď už směrem na jih do lodi SuperSpeed 2. Loď mela opravdu slušnou „speed“. Jela si tak 3x rychleji než polská mezi Polskem a Švédskem. Kolem 12. hodiny jsme dorazili do Dánska, do města Hirtshals.

Tam jsme pokračovali do města Grenen, které je nejsevernější místo pevninského Dánska. Na tento výběžek, který je posledních 500 metru tvořen opravdu jen pískem jsme došli po předchozích zkušenostech pešky. Bylo tam celkem dost lidí, kteří si fotili hlavně vlny, které do sebe naráží ze dvou moří Severního a Baltského. Je to zajímavý úkaz, který jsem ještě nikde neviděl.

 

 

 

Po nafocení pláže, vln a vojenských bunkrů jsme jeli podél východního pobřeží Dánska směr jih. Bojovali jsme se silným protivětrem a i přesto, že jsme nebyli mokří, tak jsme byli značně promrzlí. Zaplatili jsme si převoz přes řeku, ke které jsme dojeli a našli jsme uzavřené parkoviště u cesty. Od cesty jej dělily jen keře. Tráva byla posekaná a našly se tam i lavičky se stolem. Ideální místo na nocleh. Rozdělali jsme oheň a uvařili si přírodní čaj. Nálada se zlepšila. Před zalehnutím do stanu začalo jak jinak, opět kapat. Ujeto 209 km.

10. den

Tento den byl pro nás opravdu náročný, ani nevím jak bych jej popsal. Celý den pršelo a pršelo. Byli jsme skrz na skrz promočeni i přes nepromokavé oblečení. Roman si na mokré věci oblékl kombinézu, kterou Tomáš nechtěl. Pavel už volal po teplé posteli a teplé sprše. Vyslyšeli jsme jej jenon na půl a naše večerní ubytování bylo v kempu hned za dánsko-německou hranicí u města Flensburg. Dali jsme si ve zdejším rychlém občerstvení první teplé jídlo po dlouho době, za krásných 8 eur. V kempu jsme se dali do pořádku, částečně usušili věci a užili si koupelnu. Stále pršelo a před spaním začalo ještě víc. Ujeto 270 km.

11. den

S odjezdem jsme čekali, až bude po dešti. Blázni. V 10 hodin nás to přestalo bavit a za deště jsme sbalili stany a vyrazili. Pavel ještě nakoupil v místním obchodě plastové pytle na odpadky (nejvíc se mu líbily 240ti litrové). Oblékli jsme sebe a motorky do oněh igelitových pytlů, obuli si stále mokré boty a vyrazili dál. Pláštěnky tam prostě neměli, tak jsme si poradili jinak. Zase se celý den střídal déšť s jen zataženou oblohou. Večer jsme se byli nuceni pracovními povinnostmi rozdělit a tak jsem s Tomášem ještě večer pokračovali směr Berlín. Pavel, Roman a Ondra tolik nespěchali, a tak si opět „zajawili“ (takto se nazývají naše malé opravy motocyklů, nejlepší světové značky Jawa). Ondrovi totiž praskly čtyři špice. Nikdo netušil, jestli to je jen začátek nebo jich už víc nepraskne. Tento den jsme to táhli s Tomášem do noci nebo spíš rána a najeli jsme 509 kilometrů. Včetně mého 3. defektu zadního kola v Berlíně ve 2 hodiny ráno.

12. den

Ráno jsme se probudili za Berlínem hned vedle fotbalového hřiště za účasti policistů měřících rychlost v obci. Než se stačili vzpamatovat, co to kolem nich projelo, tak byli zanecháni v modrém dýmu našich dvoutaktů. Odpoledne jsme dorazili ke hraničnímu přechodu v Zittau, kde se nachází hraniční Trojzemí mezi Polskem, Německem a Českou republikou. Nalepili jsme zde nálepku. Udělali pár fotek. Zodpověděli obvyklé dotazy lidí, kteří se divili, že jsme dojeli tak daleko z Opavy. Bylo dost zábavné sledovat jejich reakce, když jsme jim řekli: „My ale jedeme z Norska“. To by jste měli vidět.

 

Naše další cesta směrovala do civilizace, do nějaké fajn hospody, kde se normálně najíme. V Jablonci nad Nisou jsme na první pumpě ohromili dva taxikáře svým příběhem natolik, že nám doporučili hospodu „U Draka“. Po poněkud zvláštním průjezdu města, který řídila naše navigace jsme to opravdu našli. Kuchař byl sice již na odchodu, ale přesto nám ještě uvařil ochotně skvělé jídlo a obsluha doporučila blízkou louku u „sídláku“, kde jsme rozložili náš mokrý stan. Ujeto 290 km.

13. den

Odjezd z louky byl kolem půl desáté ráno. Cesta ubíhala celkem v pohodě až na můj 4. defekt zadního kola. Vyměnili jsme poslední duši a koupili v nedalekém pneuservisu raději další novou, co kdyby náhodou… Poté jsme neohrožené jeli dál přes Vamberk, Žamberk, Červenou vodu, Rýmařov a Bruntál až do rodné Opavy. Uvítání bylo velkolepé. Mé děti nakreslily na dvůr vlajky Norska a padly mi kolem krku. Teď si užívám obyčejných věcí jako je teplá voda, suché oblečení, nedeště, obyčejného rohlíku a českého chleba. Ujeto 309 km.

 

Abych to tedy celé zhodnotil. Jsem rád, že jsme všichni v pořádku dojeli, všechny stroje a všichni účastníci expedice. Děkuji všem za podporu a také těm co ukazovali palce nahoru z jedoucích aut a motorek.

• ujeto celkem 3.251 km
• do 2 strojů nakoupeno asi 4,5 litru oleje a spotřebováno přes 193 litrů benzínu za přibližně 9.000 Kč

Na stránkách jirizimola.rajce.net najdete asi dalších 730 fotek z této expedice.

Autor článku Jiří Zimola a fotografií Tomáš Vícha

Pokud vás zajímají další příběhy, které Jirka podnikl na své Jawě, tak mrkněte na jeho stránky Fichtl mánie.