Dovolená v Norsku

Je čas dovolených a tak jsem tedy nahlédl do svého bankovního účtu, aby mi laskavě zdělil, co si letos mohu dovolit. I když to v poslední době dělám opravdu nerad, neboť na mě ihned vyskočí všelijaké platby a záporná čísla jako hladoví psi. I tak bych rád navštívil zajímavá místa a země, abych alespoň na pár dní zapomenul na ten neustálý kolotoč, kterému se říká pracovní docházka.

Nemám vůbec v úmyslu vás napínat a rovnou oznamuju, že to nedopadlo dobře. Banka není žádný filantrop, ale přísný autistický matematik. Tím se mé vyhlídky na dovolenou scvrkly na minimum, stejně jako zůstatek na mém účtu. V mžiku mě opustily představy o exotických krajích, řekl jsem good bye zaniklým civilizacím i jejich troskám (také mohli po sobě víc uklízet…) a můj zrak ulpěl na oschlé bramboře, která se od večeře válela na talíři.

Po kratší době mého zírání se brambora scvrkla ještě o něco více a to mě dopálilo. Vstal jsem od stolu, vyšel na balkón a mrštil bramborou do parku mezi stromy. Ať tam poslouží rackům a strakám…

Napadlo mě, že to vůbec není špatný výhled, když se pode mnou brambora rozplácla na trávníku. Myslím, že se raději budu radovat z toho co mám, nežli věčně smutnit po tom co nemám. Například mám super balkón, na kterém právě teď stojím. Takový malý betonový ostrůvek v pátém patře, vypovězený za obvodové zdi domu. Už vím, co se zde odehraje během mé dovolené!

Zelený, venkovní koberec připomíná trávu, zvláště padle-li na něj z rána rosa, výhled z pátého patra je jako pohled do hlubokého kaňonu a hlasití rackové navozují dojem blízkého pobřeží. V pravém balkónovém rohu mám proutěné křeslo a malý plechový stoleček. Z kumbálu přinesu umělohmotnou palmu, která tam zůstala po předchozích nájemnících a přivážu ji k zábradlí, kdyby mě zastihla tropická bouře. Pytel písku na slušnou pláž, přidám pár škeblí z potoka a do bazénku napustím vodu a přidám mořskou sůl. A ihned mám svůj vlastní tropický ostrov!

Stáčí pouze projít balkónovými dveřmi a ocitnu se v ráji. Jen doufám, že nafukovací bazének vydrží a mé (pod)sousedy nezaplaví vlna písku, slané vody a škeblí…

Spát budu pod širákem a živit se budu tím co si ulovím z balkónu pod sebou, kde sousedé věčně něco grilují. Lov masa na trojháček sice není můj styl a prozatím nemám ani prut, jenže život na ostrově není žádný med!

Jen aby mě během dovolené nevykradli, byla by to vážně smůla. Budu odpočívat ve stínu palmy, naslouchal šumění umělohmotných listů a marně čekat až dozraje plastový kokos, zatím co by mi vybílí obývák. Mohlo by se to klidně odehrát jako trestná výprava mých vikingských sousedů, za mé nesportovní rybaření u nich na balkóně.

Raději se občas vydám na lov do samoobsluhy, bude to bezpečnější. Pokud ovšem budou na platební kartě nějaké peníze…

A musím si také sem tam odskočit a trochu se upravit, nemohu přece celou dobu trčet na ostrově. Nechci na konci dovolené vypadat jako skutečný trosečník, který ovšem ztroskotal pouze na svém vlastním balkóně…

Mé divoké myšlenky rázně přerušil mobil, poskakujíc po kuchyňském stole jako nějaký vzteklý pidimužík.

Čau!“  Ozvalo se… O víkendu jedu do Norska. Na dva dny… Jedeš taky?“ Ptá se Tomáš, kamarád a kolega z práce.

O náklady se podělíme, půjde jen o benzín, spát budeme venku nebo v autě. Co ty na to? Byla by to taková mini dovolená přes víkend…“

Okamžitě jsem souhlasil, na balkón můžu vyrazit vždycky…

Tak znovu…

Prosím vás, takhle to vůbec nebylo! Musím to okamžitě zarazit. Na okamžik necháte fantazii bez dozoru a ihned si začne bláznivě vymýšlet. Je to vážně hrůza!

Ve skutečnosti jsme v pátek večer nasedli do Tomášova auta, docela unavení po týdenní práci, a vyrazili do Norska. Rozhodnutí vyrazit právě tam padlo po mém návratu z Hälsinglandu, kde jsem měsíc vypomáhal svému dřívějšímu kolegovi.

Bylo obyčejné ráno po letním slunovratu a nám během cesty do práce přišlo, že teď je ta nejlepší doba na výlety. Přímo se to nabízí tím jak vše kvete a voní. Příroda je mocný čaroděj, který zelení a květy zakryje kdejakou ošuntělost a nepořádek, jako zářivá paruka starou pleš…

Z počátku šlo jen o jakési přemýšlení nahlas, kam každý z nás vyrazí na výlet, až nám připadalo nejlepší vydat se společně někam dál a podělit se o náklady.

Tím bylo rozhodnuto a nemělo cenu otálet. Ze zkušenosti víme, že je-li to jen trochu možné, je potřeba to provést ihned. Jinak to dopadne jako s naší cestou do Lapplandu, kam jsme každoročně vyráželi ve svých představách, než na to po šesti letech konečně došlo.

Porada

Protože mi Tomáš celý předešlý měsíc zaléval kytky, zatím co já pracoval v Hälsinglandu, pozval jsem ho v Pålsbodě na jídlo. A právě tam, v jedné z mnoha pizzerií, jaké najdete podél švédských cest, proběhla naše porada. Závěrečná a definitivní porada o trase jižním Norskem, podle nejaktuálnější předpovědi počasí.

Nebylo vůbec snadné to naplánovat, neboť meteorologové z různých aplikací jako by se nedokázali dohodnout, bude-li na západním pobřeží hezky v sobotu nebo naopak v neděli. Shodli se pouze na tom, že jeden z těchto dnů to bude určitě a ten druhý pak bude pršet. Naše dilema spočívalo v tom, máme-li nejdříve vyrazit k západnímu pobřeží a poté na jih, abychom měli po celou dobu hezké počasí či naopak. Nejdříve to vzít k jižnímu pobřeží a až poté k západnímu. Kdyby na západě bylo lepší počasí až v neděli.

Nakonec bylo rozhodnuto intuitivně a nezbylo než doufat, že sobota bude lepší volbou pro západní pobřeží.

Přesný plán zněl takto: Vydáme se na západ do Norska, v místě zvaném Drøbak podjedeme pod Oslem a budeme pokračovat dál, až k městečku Haugesund.

Drøbak byl okamžitě počeštěn na Drobák, aby se to lépe pamatovalo. Zřejmě kdysi vypadl z Osla při nějakém zemětřesení. Norsko bývalo chudou zemí a není proto divu, že z otřásajícího se Osla vypadl pouze jeden jediný Drobák…

Z Haugesundu se vydáme na jih, trajektem do Stavanger a podél pobřeží do Kristiansandu. Podle předpovědi tam touhle dobou bude hezky. Poté nahoru na sever, proti proudu řeky Otry až do Valle, kde dáme řece i městečku vale a vydáme se do hor.

Za horami se opět napojíme na silnici z Drobáku do Haugesundu, abychom se po ní vydali domů.

Norsko

Co popřát těm, kteří cestují do Norska? Hlavně tedy dobré počasí a co nejméně tunelů. Norové jsou velice schopní tuneláři, nebo také krtci, kteří svou zem provrtali jako ementál a tak vás nemine mnoho kilometrů v útrobách skal i pod hladinou moře.

Není však tunel jako tunel. Některé z nich působí staře a stísněně, jako by je vykopali sami neandrtálci a jiné naopak překvapivě moderně, s křižovatkami a kruhovými objezdy. I tak nezbývá než doufat, že jich nebude přibývat. Cestování Norskem, které by se odehrálo pouze v podzemí, by už tak lákavé nebylo. 

Podél cest bývá poměrně hodně odpočívadel na kterých se dá přespat, stejně tak i parkovišť pro obytné vozy. Jinak platí pravidlo, že můžete stanovat ve volné přírodě (allemansrätt i Norge) , minimálně však sto padesát metrů od nejbližšího obydlí. To kvůli soukromí místních obyvatel.

Pouze pokud máte v úmyslu se na jednom místě zdržet více dní, měli byste se domluvit s majitelem pozemku. Jak ho však vypátráte je mi prozatím záhadou…

Pro ty kteří rádi fotí… Buďte připraveni na to, že mnohokrát zalitujete nad promarněnou příležitostí, kdy nestihnete na úzkých cestách zastavit, nebo k tomu nenajdete vhodné místo. Vyloženě atraktivní výhledy naštěstí mívají alespoň malá parkoviště.

Jižní Norsko je rozmanitá zem a tak si někdy můžete připadat jako na úpatí Alp, příště se ocitnete uprostřed skotského venkova a po nějaké chvíli byste přísahali, že vás tunel vyplivl kdesi v Kanadě. Výjimku samozřejmě tvoří domy, typicky norské stejně jako fjordy.

Noční jízda

Cestovat po Skandinávii v období letního slunovratu má svou velkou výhodu. Dlouho do večera si můžete prohlížet krajinu, zatím co ukrajujete jednu míli za druhou. I na jihu Norska vás slunce do jedenácté hodiny večerní neopustí a tak o nic nepřijdete ani při velmi pozdní jízdě. Jakási mírná tma nastane mezi půl jednou a třetí hodinou v noci.

I my toho využili a snažili se urazit co největší část naší cesty k západnímu pobřeží ještě týž den. Jakmile však tachometr ukázal pět set kilometrů na západ od Finspångu, bylo na čase si odpočinout před dalším dnem. Přestože v naší výbavě nechyběl stan, karimatky a spacák, ani mně ani Tomášovi se nechtělo tak pozdě v noci hledat vhodné místo. Raději si pár hodin zdřímnout v autě a pak pokračovat dál. Výlet do Norska přece snese všechno.

Oslo bylo již dávno za námi a tak jsme při první vhodné příležitosti zastavili na malém odpočívadle, kdesi uprostřed norských lesů nedaleko Steinbergu. Nebyli jsme jediní komu se tohle místo zalíbilo, neboť i jakási partička Norů tam právě pořádala noční party. Postávali kolem obytného vozu, zatím co se parkovištěm nesla hlasitá hudba a nezaměnitelné aroma marihuany.

Po krátké chvíli, kdy byli tak nemile vyrušeni příjezdem cizího auta, přesunuli se do útrob obytného vozu, kde jejich bujará zábava pozvolna utichla. Tu a tam někdo vyšel ven, opláchnout si obličej u venkovního kohoutku, aby poté opět zapadl dovnitř. Noční povyražení bylo definitivně u konce a parkoviště se ponořilo do ticha.

„Ráno nás probudí slunce a teplo…“ pronesl spokojeně Tomáš a jako obvykle (na podobných výpravách) okamžitě usnul.

Vzbudilo nás mrzuté, rozlámané ráno a zatažená obloha. Noční předpověď se nezdařila, neboť meteorologem nemůže být každý. Venku navíc poletovala mračna knottů, jako zrnko máku velkých mušek, které velice nepříjemně štípají. Za jejich přítomnost prý můžeme poděkovat vysoké vlhkosti vzduchu, jak už to u hmyzu bývá. No a proto tedy: „Děkujeme ti vzduchu za tvou dnešní vysokou vlhkost, tak jako i za miliony knottů, kterými si nás toto ráno obdařil!“

Jakmile proběhla naše na maximum zrychlená ranní hygiena, naskočili jsme opět do auta a upalovali pryč. To samé žel udělalo asi tisíc knottů, kteří zřejmě rádi cestují, neboť se ihned usadili okolo všech oken a dívali se s námi po krajině. Jedině prudkým větráním a neustálým šmátráním po všech koutech auta se nám je podařilo do večera vypudit. Knott je neuvěřitelně neodbytný spolucestující a nikomu nedoporučuju brát ho sebou na výlety.

Týž den nás ještě čekala jízda pohořím nedaleko národního parku Hardangervidda, plavba trajektem a jízda podél moře až do městečka Flekkefjord, kde přenocujeme.

Mezi horami u Hardangervidda na nás znovu dýchla pravá norská příroda, alespoň tak jak si ji pamatujeme z cesty severním Norskem.

Následující den pak bylo v plánu podívat se do přímořského města Kristiansand, na samém jihu Norska a poté se vydat na sever podél řeky Otry. Tam projet horami mezi městečky Dalen a Flateland, jak už bylo dohodnuto v první den naší cesty.

Fotky

Protože není příliš zajímavé popisovat cestování autem, zvláště neodehraje-li se nic neobvyklého, bude závěr článku obrázkový a doplněný komentářem.

Takový je ostatně můj dojem z Norska, které je především jedna velká podívaná.

Dřevěný podhorský kostel. Naše první zastávka od sychravého sobotního rána a vlastně i první v Norsku, nepočítám-li pouhé přenocování na parkovišti.

V okolí podobných staveb je cítit charakteristická vůně dehtu, používaného k impregnaci dřeva.

Zatím co mě i Tomáše donutila touha po fotografii vystoupit z auta a zajít blíže ke kostelu, naše hmyzí osádka zůstala uvnitř a věrně čekala na náš návrat. Knott rozhodně není z těch, kdo vás při první příležitosti opustí.

Jedno z mnoha údolí mezi Oslem a Haugesundem. Zde se nám celkem snadno podařilo zastavit a pořídit jeho digitální podobiznu.

Před každým výletem svádím jakýsi vnitřní boj, budu-li se tentokrát raději dívat a cestu si užívat, nebo opět zastavovat a fotit a fotit…

Malá technická poznámka: Dnešní digitální fotoaparáty jsou pro naprosté hlupáky, stačí pouze mačkat. Kdo tvrdí něco jiného, ten na tom bude pravděpodobně ještě hůř, neboť nezvládá už ani to.

U prvních digitálních průkopníků to však bylo jiné, neměli žádné automatické funkce a pomálu pixelů. Obarvené pixely si navíc musel každý fotograf doma sestavit sám, jako puzzle, aby vůbec dostal nějaký obraz. To byli ještě nějací fotografové!

Domy a letní chaty s travnatou střechou. Skoro by se zdálo, že Norové své domy záměrně maskují, aby je nikdo jiný kromě nich neobjevil. Dokonale zapadají do okolní krajiny.

Pohoří nedaleko národního parku Hardangervidda. Čas protáhnout si nohy a pobýt chvíli na horském vzduchu a slunci. Na takových místech nejste nikdy dlouho sami, neboť i ostatní cestující rádi využijí té samé příležitosti. 

Povinná cestovatelská fotka, jejíž tradice začala už v Abisku. Samospoušť na osm vteřin stačí právě tak akorát, aby Tomáš doběhl. Občas se fotka napoprvé nepovede, jenže kdo by se rád neproběhl ještě jednou, po tolika hodinách sezení v autě…

Vodopád Langfossen, který se před námi zjevil jako nějaké mistrovské dílo přírody. Co k tomu více dodat, však vidíte sami… Nádhera!

Jedna z lodí plujících tiše uvnitř fjordů, či kotvící v městských přístavech. Někdo dává přednost čtyřem kolům a jiný zase cestuje na vlnách.

Ropné plošiny. Majestátné i lehce strašidelné dílo lidských rukou.

Po cestě bylo takových plošin více, zřejmě kotví ve speciálních přístavech, kde čekají na opravu či pravidelnou údržbu. 

Haugesund

Počasí nakonec vyšlo nerozhodně, ani hezky ani vyloženě ošklivo. Meteorologové se zřejmě dohodli na kompromisu a my se dohodli na tom, že bude nejlepší pokračovat v cestě na jih.

Trajekt v Are a jeho brázda v moři.

Ostrov Rennesøya

Stačí doplout na pár kilometrů vzdálený ostrov Rennesøya a ihned máte jiný pocit z okolní přírody. Jako bychom se ocitli na skotském venkově. Obě fotky, ať už vypadají jakkoliv idylicky, dostaly pracovní název „smradlavé“ . Neboť i venkov má své stinné stránky. Nás tato stinná stránka v podobě hnoje zahnala na úprk už po několika málo minutách. Buďte rádi, že moderní fotografie nepřenáší vůně a pachy.

Hårr

Jihozápadní pobřeží, sobota pozdě večer. Tady už nebylo pro Tomáše snadné doběhnout včas a ještě se tvářit jako by nic. Stačilo špatně šlápnout na kluzkých kamenech a ocitnete se mezi chaluhami a šneky.

Moře působí na každého jinak, jeho sílu a moc však vnímá asi každý.

Domy opět sladěné se svým okolím, jen poněkud zvláštní místo k bydlení či stavbě letní chaty. Takových míst je v Norsku mnoho. Nám se může zdát podivné upíchnout se na takovém místě, Norové to zřejmě vnímají jinak. Nějakou krásu v tom asi našli.

Ranní Flekkefjord

Byla už půlnoc, když naše auto dorazilo do Flekkefjordu a my se rozhodli přespat na parkovišti u přístavu. Zkráceně: přespíme ve Flekkefjordu, na volném fleku vedle fjordu.

Asi po dvaceti minutách od našeho příjezdu nás zdejší mládež přijela oblažit svou cool hudbou. Linula se z mohutných reproduktorů, instalovaných ve stařičkém Volvu z devadesátých let. Jako by se předešlá noc opakovala, pouze decibely produkované zdejší aparaturou je potřeba znásobit deseti. Konkurovat mohla už jedině lodní siréna, nějakého zaoceánského plavidla. Postarší Volvo mělo co dělat, aby se pod vibrujícími reproduktory nerozsypalo jako domek z karet. Klepalo se jako špatně vyvážená pračka uprostřed ždímání. Švédská auta však něco vydrží a tak tenhle automobilový dědeček statečně odolával až do třetí hodiny ráno.

Poté partička mladíků a slečen usoudila, že nočnímu životu ve Flekkefjordu bylo učiněno za dost a rozhodli se odjet. Kopli do sebe pár posledních energy drinků, nasedli do auta a zavřeli dveře, čímž se poněkud snížila kvalita hudby, na což si ovšem nikdo nestěžoval. Nastartovali nešťastně vibrující Volvo a s tlumeným duněním odjeli pryč. Konečně ticho…, alespoň pro ty z nás, kterým po zbytek noci nezvonilo v uších. Tomáš samozřejmě dávno tvrdě spal…

Sklopená sedačka není kdovíjak pohodlná, to jistě potvrdí mnohý z vás. A proto, něž abych se marně pokoušel najít polohu, ve které se dá přenocovat, vzal jsem raději foťák a šel se projít. Flekkefjord konečně spal…

Tu a tam se někdo procházel prázdnými uličkami stejně jako já, osamělí rybáři vyráželi na moře a jakási úklidová služba sbírala odpadky.

Labutí rodinka se vydala na dětské hřiště a jako malá, živá slunce připlouvaly k molu medúzy. Dole pod nimi se téměř neznatelně pohybovaly mořské hvězdice.

Za nedlouho se přidal i Tomáš, aby si natočil medúzy a poseděl chvilku u přístavního mola. Pak už nás čekala jen snídaně na místní pumpě. Noc ve Flekkefjordu opravdu stála za to a ráno po ní ještě o trochu více.

Zase jedno takové údolí, jakých je v Norsku mnoho. Tohle se nachází nedaleko města Kristiansand. Fotografie asi nikdy nepředá ten pocit prostoru před vámi, když tam skutečně stojíte.

Kristiansand

I když to na výběru mých fotek z Kristiansandu není příliš znát, život v přímořských městech vypadá za hezkého letního počasí vždy stejně. Veškerý ruch se přesune z centra města k pobřeží, kde se malé děti brouzdají v kašnách s vodotryskem, cákají v mělké mořské vodě, lidé se procházejí podél nábřeží, krmí a fotí si labutě i jejich mláďata a posedávají na trávě či lavičkách. Kdo může vyráží s lodí na moře.

Když už někdo dovede procházet zdí aniž by ji porušil, neměl by po sobě nechávat takovéhle šlápoty…  Co myslíte? Kristiansand…

Řeka Otra

Zřejmě jakási severská příbuzná naší Odry, jen poněkud větší a dravější. Ostatně jako Norsko samo.

Bylo hodně zajímavých míst během naší cesty, kde jsme zastavili a trochu tam pobyli, tato řeka však patřila k tomu nejlepšímu. Voda je neuvěřitelně osvěžující živel a my zde strávili celé odpoledne. Trocha bouřlivého klidu uprostřed Norské přírody.

Podle této značky je však Otra velice náladová a může vás kdykoliv začít pronásledovat. Proto se doporučuje dobrá běžecká obuv a neustále nastartované auto s otevřenými dveřmi…

Údolí nedaleko městečka Valle, které nám v určitých místech připomínalo podhůří Alp. Ne vše se nám však dařilo zachytit fotoaparátem.

Pohoří mezi Dalen a Flateland

Tak jako se v Lapplandu volně pasou stáda sobů, na tomto pohoří se stejným způsobem pohybují ovce. Polehávají podél cest, nebo si nerušeně vykračují jejím středem. Auta se jim vyhýbají a trpělivě čekají, až jim stádo uvolní cestu.

Pokud jste někdy slyšeli, že v Norsku se jezdí pomalu a bezpečně, je to pravda jen z části. Třeba na téhle horské cestě, mimo oblast pasoucích se stád, to kde kdo švihal takovou rychlostí až nás zamrazilo.

Pohoří, které nám chvílemi připomínalo Kanadu, nebo alespoň naši představu o ní.

Závěrem

Na fotkách je to nejhezčí co se nám podařilo ve dvou dnech zachytit. I v Norsku najdete místa, která nejsou zrovna reprezentativní, je jich však málo. Celkově působí tato země krásně, i když občas trochu chladně a nepřístupně.

Jižní část je mírnější a přívětivější nežli sever, který je naproti tomu působivější svým drsně mrazivým způsobem.

Na norsko-švédskou hranici jsme dorazili kolem půlnoci a před pátou hodinou ranní pak do Finspångu. Byl to krátký a intenzivní výlet, kdy bylo mnoho kilometrů uraženo na úkor spánku.  Zanechal však svůj jedinečný dojem.

Autor článku Jakub Erben, autor fotografií Jakub Erben a Tomáš Fendrych

A jako třešnička na závěr dechberoucí video Ranní Flekkefjord, hudba a video Tomáš Fendrych

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *