Cesta do národního parku Sarek, 2007 – díl první

Pojďme se ve dvou dílech cestopisu od Dominika podívat jak probíhala taková jedna cesta v roce 2007 do národního parku Sarek a co vše na této cestě zažili. Určitě tam najdete spoustu rad a tipů, pokud by jste někdy o podobné cestě uvažovali. Takže vzhůru na sever!

Den první, 14. 7. 2007 – Odjezd z Čech

Naše cestovatelská trojka, tedy já, Váša a Tomáš, se zkompletovala v Holešovicích u metra. Já dorazil se svojí krosnou metrem, zatímco dva výše zmiňovaní výtečníci přijeli strojem, ve kterém jsme měli strávit značnou část našeho dalšího putování. Šlo o třídveřový, 1.25 litrový modrý zázrak – starší model Fordu Fiesta: jeden z nejhlasitějších výkřiků americké automobilové technologie (vyrobený v Německu).

Připraveni vyrazit...
Připraveni vyrazit…

 

Bylo mi demokraticky přiděleno sezení na zadní sedačce, kterou jsem sdílel už jen se svojí krosnou, bednou s jídlem, Vášovou krosnou a karimatkou a asi půlmetrákem dalších krámů, včetně plyšového polštáře ve tvaru hrocha a plyšového tasmánského ďábla, visícího na bočním okénku. Prostě prostoru jak v Cadillacu. Luxus! Moji spolujezdci na tom však nebyli o moc lépe. Pro objekty velikosti Tomovy Fiesty mají Francouzi výraz „minuscule“. Navíc jezdila, vzhledem k obludnému naložení, s blatníky proklatě nízko. Už se prostě nemůžu dočkat až budeme ve Švédsku a jezdit ve čtyřech.

Přejezd přes hranice proběhl bez větších problémů, až na jeden zábavný detail. Přes horu zavazadel na levé polovině zadního sedadla na mě totiž z okénka celnice nebylo vůbec vidět. Schován za bukem jsem tam pobaveně sledoval, jak německý celník zmateně pozoruje Tomáše a Vášu na předních sedadlech a přitom se přehrabuje třemi různými doklady. Když pak Tomovi s tázavým výrazem ukázal mou občanku, vyklonil jsem se z úkrytu zamával mu.

Plánem na dnešek bylo dojet k Berlínu a najít místo na spaní, abychom pak další den mohli zahájit prohlídkou německého capitalu. Sjeli jsme z dálnice do městečka Friedrichsheim a po troše hledání našli dlouhou dlážděnou silničku obklopenou z obou stran hustým zalesněním. Zastavili jsme u travnatého plácku hned vedle silnice. Místo vypadalo v pohodě. Nebylo! Lampy podél silnice svítily nonstop, neustále tím tankodromem někdo projížděl a byla tam spousta komárů. Navíc bylo většinu noci hrozný vedro, takže pokud se někdo pokusil komárům uniknout do spacáku, riskoval upečení zaživa. S mým novým spacákem s komfortem -6˚C to bylo obzvlášť pikantní. Neustále jsme se přikrývali a pak se zbroceni potem zase odkrývali. Mě se podařilo poprvé usnout až někdy kolem páté hodiny ranní. Možná nejhorší noc, co se kvality spánku týče, kterou jsem kdy na čundru zažil.

Den druhý, 15.7.2007 – Berlín a přejezd do Švédska

Ranní návštěva Berlína. Zaparkovali jsme těsně za Berliner Domem a prošli ulicí Unter den Linden kolem „muzejního ostrova“ až k Braniborské bráně. Tady jsme se pokusili lokalizovat nějaké zbytky berlínské zdi, nicméně ani mapa ani průvodce žádné nezmiňovaly.

Dál jsme pokračovali ke starému a novému Reichstagu a od nich k novému modernímu nádraží. Působivá budova. Vlaky jsou vedeny mosty až do nejhořejšího podlaží, které se svojí sklo-ocelovou střechou tvoří jakýsi průhledný tunel.

Hlavní vlakové nádraží v Berlíně.
Hlavní vlakové nádraží v Berlíně.

 

Z Berlína jsme odrazili na trajekt do Sassnitzu. Nakonec jsme to stihli dokonce tak rychle, že jsme jeli o jeden trajekt dříve, než bylo v plánu (17:45 místo 21:15). Do švédského Trelleborgu jsme tak dorazili v luxusním čase. Natankovali jsme plnou, na silničním odpočívadle povečeřeli a pak našli další menší odpočívadélko u jedné vedlejší silničky, kde jsme se rozhodli přespat. Přestože v dáli vytrvale hřmělo, všude bzučeli komáři a vyprávěli jsme si strašidelné historky o útočících pižmoních (= švédský druh chlupatého buvola, který běhá až 60 km/h, je velmi agresivní a 2 Švédy jednou přinutil strávit jeden a půl dne na stromě) jsme se rozhodli (pro změnu) spát pod širákem.

Den třetí , 16.7.2007 – Exkurse po Skåne – Malmö & Lund

Tak nakonec nepršelo, jen komáři byli tradičně dost nesnesitelní. Naše cestování po Švédsku začalo v jihozápadním cípu a postupovalo podél západního pobřeží. První zastávkou bylo Malmö, významný švédský přístav, který ještě před dvěma týdny měly sužovat rozsáhlé potopy. Na městě to však vůbec nebylo poznat. Bohužel ale ve městě nebyly žádné dech beroucí památky, jejichž destrukci by mohl svět oplakávat. Malmö disponuje jedním kostelem, radnicí a nejspíše nejošklivější pevností ve Švédsku. Jde o čtvercovou, vodním příkopem obehnanou záležitost, která zevnitř nejvíce připomíná nevzhledný office park nějaké středně velké firmy.

Z Malmö jsme se přesunuli do nedalekého města Lund, které bylo o dost zajímavější. Zaparkovali jsme v podzemní garáži kousek od historického centra. Ve Švédsku totiž prakticky neexistuje bezplatný parkovací prostor. I u školních kampusů nebo obytných domů se nedá parkovat zadarmo. A ceny nebývají zrovna lidové.

Přišli jsme na centrální náměstí starého města, kde jsme jednu českou slečnu navedli na knihovnu (!). Na tomto náměstí je situována hlavní historická devíza Lundu – impozantní černo-bílá katedrála. Zvenčí měla podle průvodce disponovat působivými kamennými chrliči.

Hledali jsme je několik minut a nakonec se z nich vyklubaly jen trapné skoro 2D kamenné obličeje přilepené ke zdi… zlatý Sv. Vít. Zevnitř katedrála disponuje pohyblivým orlojem a oltářem s velmi originálním křížem. Ježíš na něm to totiž zabalil, z kříže zdrhnul a zbyly z něj na kříži jen zbytky jeho roucha.

Váša už začínal kňourat, že půjdeme na kafíčko, ale přesvědčili jsme ho ještě na botanickou zahradu. Tam jsme ochutnali plody moruše (vypadají a chutnají jako ostružiny), obdivovali slunící se Švédky a marně hledali tulipánový strom.

Na odpoledne a zbytek dne jsme naplánovali návštěvu pláží u města Halmstad. Počasí nám přálo a navíc průvodce sliboval, že jsou místní pláže plné bronzových těl. A byla tam!

Den čtvrtý, 17.7.2007 – Göteborg a cesta do Linköpingu

Ráno (vlastně spíš kolem poledne) jsme navštívili místní pevnost a vyjeli směrem druhé největší město Švédska – Göteborg.

Zaparkovali jsme pod místním nákupním centrem Nordstan kousek od historického středu města… nebylo to vůbec levné. Navíc se trochu kazilo počasí a žádná z Göteborgských památek nebyla nijak obzvláště pamětihodná. Nejzajímavějším se nakonec ukázalo být místní Volvo muzeum. Zvlášť působivý byl sporťák asi z šedesátých let. Volvo 1800… Nádhera!

Den pátý, 18.7.2007 – Seznámení s Janou

První polovinu dne jsme strávili nakupováním, popojížděním po městě a okukováním lihových vařičů Trangia. Jde o zajímavý švédský setík kombinující dva kotlíky, pokličku, držák na vařič s protivětrnnou zástěnou a samotný lihový vařič. Váša si ho nakonec koupil, tak uvidíme, jak se osvědčí.

Po večeři jsme se poprvé setkali s posledním členem, který nás bude doprovázet při našem putování za polárním kruhem. Jana, kterou jsem s Tomášem viděl jen jedenkráte na fotce (kde ji Tomáš ohodnotil slovy: „Jó, to pude.“), dorazila aby jsme dořešili poslední drobnosti před odjezdem na sever. Z Jany se vyklubal zkušený horal se zkušenostmi například z Himalájí a Kavkazu.

Horší bylo, že nám Jana s Vášou coby trekovou destinaci vybrali národní park Sarek, záležitost bez značených tras a bez jakéhokoliv organizovaného obydlení (žádné horské chaty, dokonce ani žádné útulny). Průvodce označoval Sarek jako „extrémně nehostinný“ a počasí v něm jako „rotten“ (shnilý – pozn. ed.). Jedna z nejobtížnějších trekových destinací v Evropě.

Fotografie z národního parku Sarek.
Fotografie z národního parku Sarek.

 

Den šestý, 19.7.2007 – Stockholm

První zastávkou bylo proslulé Vasamuseet – stavba postavená kolem potopené a po 333 letech znovu vylovené rádoby vlajkové lodi slavného švédského krále Vasy. Jde o 63 metrů dlouhou a asi 10-ti plachtovou bohatě zdobenou loď, kterou Vasa postavil na počest úspěchů a prosperity své říše. Jeho loď však byla tak bohatě zdobená a tak špatně zkonstruovaná (o přesných důvodech jsou jen dohady), že se potopila těsně za místem svého vyplutí. Muzeum ale bylo perfektní. V centru byla samotná loď,

ze všech stran těsně obestavěná pozorovacími rampami. V ostatních částech budovy se promítaly filmy, vystavovaly vylovené předměty nebo si člověk u počítače mohl Vasu vylovit a zase potopit. Nejpůsobivější (aspoň pro mě) ale byl postup vylovení lodě. Nejdřív skupina potápěčů prokopala pod kýlem lodě 6 tunelů, kudy se protáhla asi 10 cm silná ocelová lana. Tato lana se zavěsila na plovoucí pontony, jejichž naplňováním a následným vypouštěním se celá loď vyzvedla ze dna a přemístila. Po Vasamuseet jsme se vydali se do historického centra Stockholmu – Gamla Stanu – starého města situovaného na třech sousedních ostrovech uprostřed švédského hlavního města. Celý Stockholm je totiž asi z poloviny své rozlohy tvořen vodní plochou. Ostatně podobně jako celé Švédsko. Na Gamla Stanu je k vidění královský palác, sídlo parlamentu a šlechty a pár kostelů.

Den sedmý, 19.7.2007 – Odjezd na sever

Na dnešek večer byl v plánu odjezd směr polární kruh a národní park Sarek. První polovinu dne jsme strávili nákupy, balením a dalšími přípravami. Asi v půl desáté večer dorazila Jana, tak jsme naložili věrnou Fiestu a vyrazili na 1.450 km dlouhou cestu k Sareku.

Tentokrát bylo v autě ještě méně místa než cestou do Linköpingu. Vzadu jsem byl pro změnu já a vedle mě, oddělená Tomovou krosnou, Jana. Místa bylo skutečně málo a můj zadek chvílemi zažíval dost středověk. Naštěstí se mi ale podařilo většinu času prospat.

Takový obrázek pirátů švédských silnic je naprosto běžný. Pozor, nepomáhá ani troubení, prostě jsou neuvěřitelně paličatí.
Takový obrázek pirátů švédských silnic je naprosto běžný. Pozor, nepomáhá ani troubení, prostě jsou neuvěřitelně paličatí.

 

Den osmý, 21.7.2007 – Stále cesta na sever

Stále na cestě. Už jsme málem srazili lišku, minuli jelena a dvakrát také sobí matku s potomkem. Sobi se vůbec nebáli. Vykráčeli na silni

ce a nenechali se vyrušit ani autem, která zastavilo hned vele nich a z něhož pilně cvakaly fotoaparáty. Nejdůležitější událostí, měřitelnou svým významem snad jen s překročením polárního kruhu, bylo zakoupení sedmého dílu Harryho Pottera. Náhodou jsme totiž projížděli severním Švédskem zrovna v den jeho celosvětové premiéry. U místních knihkupectví se tedy na desátou (otevírací) hodinu stály solidní fronty.

Polární kruh jsme překročili u městečka Jokkmokk. Místo sestávalo z dřevěné info-nástěnky, odpočívadla a prodejny suvenýrů. Celkem zklamání. Na razítko do pasu jsme zapomněli. Musíme na něj myslet cestou zpět.

Naše automobilová kalvárie skončila v městečku/vesnici (8-10 obyvatel, koloniál a kostelík) Kvikkjokk. To už leželo v předhůří Sareku a všechny silnice tu jednoduše končily.

Laponština/severní švédština jsou vůbec dost osobité jazyky, viz. například názvy měst jako Jokkmokk a Kvikkjokk. Souhlas se prý dokonce vyjádří srkavým natažením vzduchu (ve skutečnosti to dělají vlastně i jižani – pozn. ed.). Chtěl bych někdy slyšet rozmlouvat dva Laponce. To by asi byl úplný koncert.

V Kvikkjokku jsme se rozhodli přečkat zbytek dne a noc a vyrazit až druhý den ráno. Za polárního dne, kdy jsou však pojmy ráno a večer tak trochu zbytečné (tma je v létě tak 1,5 hodiny denně), jsme se však nemohli divit, když nás v 10 hodin večer minul švédský párek a suverénně zamířil do hor.

Den devátý, 22.7.2007 – Kupředu jen kupředu…

Vzbudili jsme se, nasnídali, sbalili a v 11 hodin se nám konečně podařilo vykopat se na samotný trek.

První zdolávání vodních překážek.
První zdolávání vodních překážek.

 

Na začátku jsme šli asi 6 km po slavné Kungsleden – 400 km dlouhé švédské trekovací „Královské cestě“. Protože nám počasí přálo a bylo dost teplo, vyrazili jsme s Tomem v kraťasech. Od podobných nápadů mě však komáři hodně rychle vyléčili. V Sareku (jako ostatně ve většině Švédska) je jich skutečně hodně a člověk se jich nezbaví ani v 1300 m.n.m.. Když nešťastný čundrák zastaví někde níže, nedejbože u jednoho z častých mokřadů, je ve chvilce těmito okřídlenými bastardy doslova obalen. Lezou do očí, uší, nosu a jídla a české repelenty proti nim zabírají jen částečně. Prostě horror!

Po hezky vyšlapané (ikdyž samozřejmě barevně neznačené) Kungsleden jsme brzy sešli na stezičku vedoucí k laponské osadě Parek, který měla být naším dnešním cílem. Parek měl být vzdálen pohodlných 17 km. Škodolibí Švédové však kilometráž vůbec nechápou tak, jako jinde po světě. Když například v Koreji narazíte na značku tvrdící, že jste 10 km od cíle, tak víte, že tam po 10 km chůze dojdete. A když vás slovenská značka přesvědčuje, že vám zbývá hodina cesty, jste tam zpravidla rychleji. Ne tak ve Švédsku. Našich 17 km totiž bylo míněno vzdušnou čarou a 17 mil by představovalo dokonce 170 km (Švédská metrická míle je rovna 10 km a údajně představuje vhodnou vzdálenost, kterou by měl člověk ujít mezi jednotlivými přestávkami).

Ubytování v přírodě. Vše kolem nás je jenom naše. Klid, prostor, nádhera...
Ubytování v přírodě. Vše kolem nás je jenom naše. Klid, prostor, nádhera…

 

Cestou jsme dohnali švédský pár ze včerejška, který strávil noc v lese pod stanem. Plánovali 14ti idenní túru a byli také adekvátně k tomu naložení – prý 30 kg. Samozřejmě téměř žádné vody, jen na krosně navěšené naběračky. V Sareku je totiž voda téměř na každém kroku. Chlapík se dokonce narodil a do sedmi let žil v Jokkmokku.

Na odpoledne vyšlo první brození řeky. Přestože jsem ho bez sundávání bot a přebrození natvrdo (tátova navigace za 20k v mé krosně řvala při skocích z kamene na kámen hrůzou) dal nakonec jen já, proti dalším brodům to mělo být jen dětskou hrou.

K večeru jsme už dost vyčerpáni dorazili na planinu, na níž se měla nacházet laponská osada. Buďto však byla jen nomádská a fungovala, tvořená snad stany, jen v některých částech roku, nebo byla tak dovedně skrytá, že jsme z ní nezahlédli ani růžek.

Ukázalo se, že Tomášovi zbrusu nové nevyšlapané trekovky moc nesedly a hned první den se mu prsty obalily puchýři. Nicméně se zabejčil a statečně s námi celý čundr odšlapal.

Národní park Sarek, Švédsko
Národní park Sarek, Švédsko

 

Autor Dominik

Díl druhý – Cesta do národního parku Sarek, 2007

Pozn. redakce: Cestopis byl původně obsáhlejší, ale po dohodě byl redakčně upraven hlavně na národní park Sarek v severním Švédsku. Fotografie tedy větsinou nejsou v chronologickém sledu, a to i vzhledem k datu vzniku cestopisu.

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *