Cesta do národního parku Sarek, 2007 – díl druhý

Pokračování prvního dílu cestopisu Cesta do národního parku Sarek, 2007.

Den desátý, 23. 7. 2007 – Stále cesta na sever

Rozžehnali jsme se se švédským párem (stanovali kousek od nás) a zamířili na rozdíl od nich podél hor vlevo. Stále ještě jsme se drželi mapou avizované pěšinky. Ta byla však už dost nezřetelná a mezi kamením a mechem se pravidelně ztrácela. Daleko užitečnější byly podél ní občas roztroušení trolíci – menhirky. I z této cestičky jsme však brzy sešli a začala pravá expediční orientace stylem mapa – kompas – okolní štíty, hory, řeky.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Největším problémem se ukázalo být právě překonávání ledovcových horských říček. Jedna taková nás čekala nedlouho po sejití z cestičky. Vodopádem padala z horského štítu, pod nímž postupem času vyřízla do svahu pěkně strmou rokli. Neocenitelnými se ukázaly být Janiny trekové hůlky. Člověk si sundal pohorky, vykasal kalhoty, s pomocí hůlek překonal dravý proud a pak hůlky přehodil na druhou stranu dalšímu čekateli. Pro mě naprostá novinka, možná trochu drsná, nicméně velmi pamětihodná a osvěžující (ten den bylo teplo).

Po usušení nohou a obutí nás navíc čekal téměř kolmý výstup z rokle. Taky dobrý!

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Zdolání rokle následoval úsek kamenným polem, což je v Sareku vůbec dost obvyklý terén, hezky po vrstevnici, kde byl nad námi horský štít a pod námi (po levé ruce ve směru pochodu) roklina. Vesele jsme rázovali (já osobně se po přebrození říčky cítil až neuvěřitelně plný sil) dokud svah před námi nepřeťala další, ultra strmá a hluboko zaříznutá rokle. Při tom pohledu veškeré moje síly vzaly roha a srdce mi spadlo do kalhot. Rokle se sice nakonec naštěstí dala obejít shora, nicméně jsme se před ní již rozhodli zastavit a zakempovat. Místo bylo použitelné a navíc byly protější svahy a samotná rokle ohromně fotogenické. Do takové pastvy pro oči se ze stanu vylézá jedna radost. Večer po nás navíc ze svahu nad námi zvědavě pokukovalo pár sobů. Během vaření jsme dali do sněhového jazyka chladit becherovku, po jídle ji vyžahli a šli na kutě.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Den jedenáctý, 24. 7. 2007 – V horách bez komárů!

Naše pouť po Sareku se inspirovala deníkem jakýchsi švédských cestovatelů, kteří jí někdy v 80.-tých letech prošli. Dneska jsme oproti nim nahnali dokonce trochu náskok. Oni totiž ráno začínali výstupem (který my jsme vyšlápli bokem po našem bosém brození) a to se nám opravdu nechtělo. Jelikož jsme měli tak krásně nastoupáno, vesele jsme se drželi vrstevnice a klesat se nám nijak nechtělo. A najednou koukáme, že se prochází me po úzké římse ve strmém svahu, kde se i sobi bojí. A my potřebovali přebrodit říčku, která se zrcadlila hluboko v roklině pod námi. Nakonec jsme se vrátili asi o 100 m zpět,. Kde vypadal sešup trochu přívětivěji a precizní cik-cak metodou sestoupili až k říčce Bálgatjåhkå.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Ta se však ukázala být ještě tvrdším oříškem. Váša sice už před sestupem, o 150 metrů výš, viděl „několik míst, kde se to v pohodě přeskáče“. Zblízka už ale byla skutečnost zcela jiná. Sledovali jsme říčku pár set metrů až k vodopádku do vyššího patra, ale nikde nic. Už jsme se připravovali sundávat boty, když Váša začal vydupávat krpál podél vodopádu, že to jako obhlédne nahoře. Vzhledem k tomu, že se rozhodl kopec vystoupat s krosnou na zádech, nám bylo jasné, že ať už nahoře uvidí cokoliv, požene nás za sebou. A nemýlili jsme se. Nahoře byla samozřejmě situace obdobná. Nakonec jsme podél říčky šlapali asi půl kilometru a pak se ji v zoufalství pokusili přemostit naházenými kameny. Marně. Situaci jsme nakonec vyřešili od lesa. Před říčkou jsme kapitulovali a raději ji obešli.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

 

Pak už se před námi rozprostírala náhorní plošina Luohttoláhko. Velká, až na pár kopečků úplně rovná, osetá myriádou jezírek, sněhových polí a ledovcových říček. Jde vlastně o jedno obrovské kamenné pole, občas proložené ploškami mechu. Hned na jeho začátku nás uvítalo stádečko asi deseti sobů, kteří si od nás sice udržovali stabilní odstup asi dvaceti metrů, ale nechali se od nás pár set metrů hnát. Právě na plošině jsme začali intenzivně nacházet sobí ostatky. Za chvíli jsme byli všichni ověšeni odhozeným parožím a já po tom narazil i najeden sobí obratel a čelist. Obratel okamžitě sbalil Tomáš. K čelisti se už nikdo tolik neměl. Nakonec jsem to vyřešil možná trochu drastičtějším dentistickým zákrokem. Z čelisti jsem postupně vyviklal všechny (čtyři) zuby a ty jsme si rozdělili. Z nějakého důvodu však Tomáš nakonec sbalil i nyní poněkud schudlou sobí čelist.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

 

Z plošiny jsme vycházeli roklinou říčky Noajdejågåsi, jak je naším dobrým zvykem samozřejmě vysoko ve svahu nad říčkou. Po hodině chůze kamenným polem jsme narazili na travnatou pastvinku vedle ledovcového potůčku. Zatímco jsme se dohadovali, jestli už rozbijeme tábor, začalo krápat. Déšť vyřešil naše dilema za nás. Jakmile jsme dostavěli stany, už jsme se potřebovali dost nutně schovat. Déšť nás uvěznil asi na 2 hodiny, během kterých se Jana s Vaškem ve svém stanu rozhodli hanebně a nekolegiálně vypást. Hanba jim! My s Tomem to pak doháněli až při večeři.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Den dvanáctý, 25. 7. 2007 – Splazy, ledovec a další jobovky…

Vypadá to, že jsem si v Sareku vypěstoval polární vyměšovací rozvrh. Močím jednou až dvakrát denně a vysypat jsem se byl včera večer poprvé od Linköpingu. Ostatní jsou na tom dost podobně. Celkem kuriózní.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Tomáš (a trochu i já s Vášou) dneska ráno a včera večer obcházel tábor a hledal sobí ostatky. Což o to, sobů tu bylo kolem dost. V údolí pod sebou jsme viděli dokonce jedno tak 40-ihlavé stádo. Tímto svým, změkčilým sběratelským pátráním jsme však asi popudili sobí bohy a ti, přestože na nás byli předtím během namáhavých pochodů štědří, nám dnes za trest nedopřáli ani ostateček.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Rozhodli jsme se zkrátit si cestu kolem vrcholku nad námi. Nakonec jsme se dokonce vyhecovali a vystoupali na samou špičku vrcholku. Měřil sice jen něco málo přes 1500 m.n.m., ale byl to jediný štít, který jsme v Sareku pokořili. Váša dokonce využil Tomášovy chvilkové nepozornosti, opřel se do pedálů a dosáhl vrcholku na fantastickém druhém místě. Bohužel jsme se však vynořili na trochu jiné pozici, než jsme plánovali, a byli jsme nuceni nabyté metry opět sklesat kratším sedlem ústícím do našeho kýženého údolí. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme došli na hranu sedla a zjistili, že jeho ústí se nachází na vrcholu tak 150 metrů vysoké stěny tyčící se nad samotným údolím. Celý sráz byl pokrytý obrovským sněhovým jazykem, z něhož tu a tam vykukovaly ostrůvky kamení. Nezbývalo než pokusit se sněhem ztraverzovat dolů. Celá situace vypadala dost hrozivě až do chvíle, kdy Váša objevil, že se sněhem dá jednoduše sklouznout po zadku a ve vhodnou chvíli skluz bez problémů ubrzdit. Po jeho asi 100-metrovém příkladu jsem se také sklouznul a za chvilku jsme byli dole.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

 

Šlapali jsme údolím a vzhledem k tomu, že nás teď vlastně až k autu čekal jen pozvolný sestup z hor, se nám šlo pěkně zvesela. Dokonce jsme si řekli, že se zkusíme hecnout a zbylou trasu, plánovanou původně na dva a půl dne, už projdeme přes noc v kuse. Všechno šlo dobře, dokud naše putování nepřehradila řeka vytékající z obřího ledovce Bårddejiegna. Čert aby tu říčku vzal! Nebyla sice nijak extrémně široká, zato ale byl její zpěněný bílý proud zatraceně rychlý a asi byla i celkem hluboká. Brodit by se dalo možná naboso a s hůlkami, ale byl by to asi dost husarský kousek Každopádně si na to nakonec nikdo netroufl a já dokonce při jednom pokusu přeskákat jedno z ramen říčky dupnul na viklavý kámen a samozřejmě se při tom zřítil do vody. Naštěstí už to bylo v mělčí vodě u břehu a podařilo se mi udržet krosnu na zádech nad vodou. Cenou za to bylo jen nabodnutí se hrudní kostí na jeden z vyčnívajících šutrů. Nic vážného. Boty jsem měl mokré už předtím, tilak kalhoty rychle uschly, jen triko jsem musel převléknout.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

 

Nakonec jsme se haldami kamenů a sutě podél říčky prodrápali až kjejímu zdroji – obrovskému, minimálně 2km dlouhému ledovci, do jehož přední stěny řeka vyhlodala rozměrný tunel. Přechod ledovce bylo skutečné psycho. Vyšlapali jsme sice dost vysoko, abychom měli jistotu, že se nepřiblížíme k převisu nad ústím řeky. I tak však všude pod sněhem křupajícím pod našima nohama tekla voda napájející říčku. Na některých místech byla hladina tekoucí vody tak mělce pod povrchem, že se člověk krokem propadl 30 cm přímo do spodní vody. Trochu nervy drásající!

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Přechod na druhou stranu ledovce (a tedy i té proklaté řeky) jsme oslavili Smirnoffkou a trochu tak uklidnili naše pocuchané nervy. Pak jsme přešli pár set metrů k prvnímu vhodnému místu ke stanování, povečeřeli a stihli se schovat do stanů akorát při začátku solidního lijavce.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Den třináctý, 26. 7. 2007 – Zpátky z hor

Po ranním vykouknutí ze stanu nás uvítala úplně zatažená obloha. Asi 100m nad námi visela hustá vrstva mračen a halila horní polovinu okolních štítů. Sotva jsme stihli udělat porridge k snídani, už nás stihnul kratší lijavec zahnat zpátky do stanů. Když však po půl hodině skončil a zdálo se, že nebude pokračovat, nazuli jsme se do našich vlhkých bot a vyrazili.

Cesta to však nebyla vůbec jednoduchá. Mokré kamení, které se místy vůbec nedalo obcházet, ukrutně klouzalo, a to především slovutným vibramovým podrážkám. Navíc se téměř okamžitě dalo do deště, který v měnící se intenzitě trval po 4 hodiny našeho pochodu. Aby toho však nebylo málo, neustále se kolem nás rojila hejna všemožných létajících bastardů. Jak se mohli v tom slejváku udržet vletu a ještě měli chuť otravovat, to opravdu nepochopím. Já jsem proto svůj pochod prokládal šťavnatými nadávkami na adresu komárů a počasí. Opravdu ošklivé.

K dovršení vší smůly se nám podařilo trochu nepřesně zorientovat a kýžený orientační bod – vysokou strmou stěnu – jsme přešli (byla schovaná za horizontem). Sice jsme si tak trochu zašli, ale aspoň nám mezitím přestalo pršet.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

 

Další úsek cesty byl za odměnu příjemný. Zvolna jsme klesali volnou přehlednou travnatou tundrou směrem k osadě Parek s úmyslem napojit se na cestu známou z našeho prvního dne v horách. V tu chvíli už jsme byli rozhodnutí se hecnout a dotrmácet se dneska večer nebo v horším případě v noci až k autu. Na cestě tundrou jsme se rozvinuli do rojnice a našli spoustu pěkného sobího paroží. V tu chvíli jsme byli optimističtí a plní sil. Po chvilce jsme však sklesali na úroveň vyššího porostu. Tady se karta obrátila. Byli jsme nuceni prodírat se mnoha sty metry hustého klečovitého porostu, který byl úplně mokrý, místy vysoký až po prsa a zhusta podmáčený mokřady nebo rovnou prudkou tekoucí vodou. Po pár vteřinách jsme byli všichni od stehen dolů úplně promáčení. Stav našich bot byl takový, že jednou nepřeskákatelnou říčkou jsme prostě proběhli – hezky v botech. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme pak za porostem na druhém břehu říčky objevili osadu Parek – laponskou vesničku, kterou sice mapa avizovala, ale ze které jsme při cestě do hor prvního dne neviděli ani růžek (ač jsme měli procházet přímo skrz ni). Osada sestávala z několika jednoduchých dřevěných budek, dovedně skrytých v březovém háji. Vzhledem k obrovskému množství komárů nebylo s podivem, že v celém Pareku nebyla kromě nás ani noha. Krátce jsme nahlédli do jednoho zdomečků. Vevnitř byla kamna, stůl s židlemi, malá skříňka a obrovský sprej s nápisem „Anti-Insect“.

Po překonání říčky jsme se všichni museli zout a vyždímat boty a ponožky. Z mých se dala voda dokonce doslova vylévat. Od této chvíle začal Vášovi opakovaně docházet jeho speciální repelent. Když se ho někdo ptal, byl repelent prázdný. Zázračně se však naplnil na každé zastávce, kde se Váša úspěšně přestříkal. Po chvilce se ale nad námi slitoval a všichni pak požívali jeho ochrany.

Zbylých, a nám už dobře známých, 23 km z Pareku do Kvikkjokku jsme rozdělili na čtyři úseky, které projdeme v kuse. Všechno samozřejmě v mokrých botách. Naše nožky zbělaly a zvarhánkovatěly jako po koupeli ve vaně a dostávaly čím dál větší záhul. Na třetím úseku nás navíc čekal poslední brod. Vzhledem ke značně zvýšené hladině vody se však už v žádném případě nedal přeskákat suchou nohou, jak se mi povedlo cestou do hor. My s Tomem jsme i přesto prošli v botech. Tomáš se trochu ještě pokoušel hlubší vodě vyhýbat a byl za to odměněn uklouznutím, které se štěstím ustál jen pádem na koleno.

Na druhé straně jsme se střetli se dvěma proti-jdoucími Švédy, kteří nevěřícně sledovali náš průchod řekou v botech. Zazubil jsem se na ně a okomentoval brod slovy: „It’s easy.“ Jana s Vášou se mezitím zuli a brodili se bosky. I přesto však Váša v jednom místě (už jen kousek od břehu) podklouzl a udržel rovnováhu jen za cenu odhození svých Scarpa trekovek do vln. Švédi se mezitím navlékli do gumových rybářských návleků a přebrodili se suchou nohou. Na treky typu Sarek jsme očividně pořád trochu nedostatečně vybaveni (ať žijí moskytiéry!).

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Daleko nejstrašnějším se však nakonec ukázal být závěrečný 4. úsek. Všichni jsme si ho pamatovali jako krátký a pohodlný. Zdál se však být úplně nekonečným. Po určité době už člověk za každou zatáčkou očekával vytouženou odbočku k parkovišti. Každá zatáčka se však ukázala být jen dalším strašlivým zklamáním. Ke konci už se každý jednotlivý krok ohlásil nepříjemnou bolestí v chodidlech. Čiré utrpení. Když jsme konečně dosáhli parkoviště, zažili jsme pocity srovnatelné snad jen s pravou buddhistickou nirvánou. Boty šly okamžitě dolů a následovalo zevrubné ohledání škod, které naštěstí dopadlo u všech celkem příznivě, včetně Tomíka, který závěr našeho trmácení doslova odkulhal.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Náš dnešní výkon se však vzhledem k podmínkám dal právem označit za obdivuhodný. Ušli jsme dohromady odhadem tak 35 km (vyráželi jsme v 11:00 a končili ve 22:30) a posledních 23 km po cestě z Pareku do Kvikkjokku jsme zvládli (souhrnem) za 5 hodin chůze a asi 45 minut odpočinku.

Národní park Sarek
Národní park Sarek

 

Takhle s odstupem se musím omluvit Vášovi a Janě za své pochybnosti ohledně jejich výběru naší trekové destinace. Sarek překonal všechna očekávání. Až na poslední den, kdy nám hory ukázaly svou odvrácenou tvář (přesněji řečeno nám dost nakopaly zadek), nám počasí přálo a odnesli jsme si spoustu nezapomenutelných zážitků (nemluvě o pár metrácích sobího paroží). Bylo to sice místy trochu drsnější, ale kdyby nebylo, ani zdaleka by tenhle náš čundr nebyl tak intenzívní. Jednoduše řečeno: Ať žije Sarek!!

Expedice Národní park Sarek 2007
Expedice Národní park Sarek 2007

 

Den čtrnáctý, 27. 7. 2007 – Balíme to

Ráno jsme se najedli, sbalili a vyrazili na další 1.400 km dlouhou štreku směr Linköping. Cestou jsme se stavili na polárním kruhu a nechali si dát razítko do pasu. Na odpočívadle tam stál hnědo-zelený autobus plný českých výletníků – přirovnání k „Zelené příšeře“ se úplně nabízelo.

Cestou se jinak nic moc nestalo. Opět téměř všechno odřídil Tomáš a já tentokrát spaní nahradil čtením Pottera. Stihl jsem (později dokonce při světle baterky) něco přes 300 stran. Za zmínku stojí snad jen naše celkem objemná sbírka parohů, kterou jsme nasypali mezi přední sedadla a která nám s Janou vzadu dost stěžovala život. Dorazili jsme na kolej asi v půl sedmé druhý den ráno.

Autor Dominik

První díl – Cesta do národního parku Sarek, 2007

Pozn. redakce: Cestopis byl původně obsáhlejší, ale po dohodě byl redakčně upraven hlavně na národní park Sarek v severním Švédsku. Fotografie tedy větsinou nejsou v chronologickém sledu, a to i vzhledem k datu vzniku cestopisu.

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *