Česko versus Švédsko: Na univerzitě

Varování: Tento vstup se týká vysokoškolského oboru Španělština. Možná máte jinou zkušenost z univerzitních studií, jak ve Švédsku nebo České republice. Je to dost možné, dokonce nevyhnutelné a já o vašem oboru nevím vůbec nic, přiznávám se. Je proto možné, že neshledáte podobnost s mým osobním zážitkem. Toto je zamyšlení nad zkušenostmi z oboru Španělština, nikoliv všeobecný pohled na české a švédské vzdělání.

Studium je samozřejmě náročné i ve Švédsku
Studium je samozřejmě náročné i ve Švédsku

 

Tak se stalo, že se mi znovu otevřely brány vzdělání. Tentokrát toho švédského. Nebylo to snadné. Ale povedlo se. A já tedy stojím na půdě univerzity a studuju to, co jsem studovala před léty v Brně. V České Republice. A stojím s pusou otevřenou, očima vykuleným a zírám. Zírám, protože to všechno jde udělat úplně jinak. A já to nevěděla.

Švédské univerzitní vzdělání není lepší. Míra informací není větší a kvalitnější. Přednášející a vyučující nejsou nutně vzdělanější.

Švédská univerzita má ale řadu vcelku klíčových rysů, které celé švédské vzdělání posouvají o několik set stupňů nad to české.

Závratnou rychlostí mizí v předstihu před Masarykovou univerzitou v Brně, vzdaluje se od Filozofické fakulty, prchá a mizí z dosahu Ústavu románských jazyků, Španělský jazyka a literatura na něj už nedosahuje, je docela pryč.

Rys číslo 1: Složitější neznamená lepší

  • Povinná literatura: Ferdinand De Saussure – Kurz obecné lingvistiky
    Švédský přístup: „Saussurem si nelamte hlavu, málokdo ho pochopí.“
  • Povinná literatura: Umberto Eco – Jak napsat diplomovou práci
    Švédský přístup: „Umberto Eco napsal knihu o tom, jak napsat diplomovou práci, avšak pro naše účely nám postačí výtah z jeho knihy.“

Povinná literatura je vcelku zásadní. Pokud ji tvoří díla, která jsou nečitelná, složitá a fundovaná, vypadá to sice dobře na papíře, ale v praxi je to spíše ke škodě než k užitku.

Kupodivu nikdo z nás není chytřejší, jen jsme toho míň pochopili a na magistra jdeme radši do Ostravy.

Kupodivu necitujeme Saussura v originále, ale pamatujeme si, že to byl ten pán, který se nedal číst a kterého nikdo nechápal.

Kupodivu jsme nepochopili langue a parole, ale víme, že existuje.

Jsme na vysoké škole, musíme přece číst vysokoškolské texty, nebo ne? Kvalita textu se posuzuje podle jeho složitosti, nesrozumitelnosti a podle autora, který musí být muž, nositel Nobelovy ceny nebo nejlépe sto let po smrti.

Pokud text vyučující pochopil po deseti letech svého soustavného studia a napsal na něj svou dizertační práci, je text nejlepším kandidátem na to stát se součástí povinné literatury prvního ročníku bakalářského oboru.

Osobně to shledávám smutným.

Rys číslo 2: Pointou není zkoušku neudělat, ale udělat

Až ve Švédsku se dozvídám, že je to možné. Aby vyučující chtěl, aby student zkoušku udělal. Nesnaží se tudíž vymyslet tu nejzáludnější otázku, ale otázku, která je k danému předmětu relevantní.

Ze zkušenosti si při čtení studijních materiálů vypisuju poznámky pod čarou, všechny ty nejméně podstatné informace, které se vyznačují tím, že nemají vůbec žádný smysl a potom se divím, když je po mně na zkoušce nikdo nechce. Divím se, když se po mně chce něco, co jsme skutečně probírali, co jsme slyšeli z úst přednášejícího, co se píše v textech velkým písmenem a je podtrženo tučně.

Ještě víc se divím, když se nám snaží vyučující pomáhat, nikoliv nás potopit. Nikoliv vymyslet to nejtěžší, ale vymyslet něco, co je praktické a zároveň naučitelné. Informace, které jsou dostupné. Divím se, když po nás nikdo nechce něco, co sám neřekl na přednášce.

„To jste měli vědět,“ jedna z nejčastějších vět českého školství. Pomozte si sami. Nežádám, aby mě někdo vodil za ruku, žádám, aby mi někdo nepodkopával nohy, i když se snažím.

Divím se, když na dílčí zkoušku máme čas 4 hodiny. Jsem hotová po 30 minutách, po zvyku českého školství hlasitě oddechuju, v ruce mám křeč a potom si vzpomenu, že mám ještě přes tři hodiny čas. Pointa není stresovat se časovým limitem, ale napsat vše, co vím. Udělat zkoušku. Ne soutěžit v tom, kdo rychleji píše. Mám spoustu času, tak uvažuju, proč jsme měli na závěrečnou zkoušku, která obsahovala 4 části, čas 4 hodiny. Vybavuju si, jak jsme běželi ke katedře pro další část zkoušky, jak jsme si netroufli jít na záchod, ani jsme nedýchali, jen abychom zkoušku stihli. Soustředit se na správnost odpovědi jsme prostě nestihli. Nebyl čas myslet, opravovat, kontrolovat.

Rozsahem se jednalo o 4 samostatné švédské zkoušky, my je museli napsat za časový limit jedné. Protože pointou nebylo zkoušku udělat, ale neudělat. Předmět byl kvalitní podle počtu lidí, kteří ho neudělali.

Vychází snad z našich vysokých škol kvalitnější lidé? Jsme snad vzdělanější, úspěšnější, bohatší a šťastnější díky našemu školství než Švédi? To si nemyslím.

Není tedy něco špatně? Není na čase něco změnit? Zaměřit se na úspěch místo neúspěchu? Zaměřit se na kvalitu místo kvantity?

Co myslíte vy?

Jojo studium...
Jojo studium…

 

Rys číslo 3: Být lidský není slabost

S láskou vzpomínám na poznámky napsané tužkou na okraj mé diplomové práce. Napsala mi je moje vedoucí. Zkouším si představit, jak by asi zareagoval průměrný Švéd, ať už student nebo vyučující, kdyby je viděl. Jestli by věřil vlastním očím. Jestli by věřil, že mi je napsal dospělý člověk, můj vyučující na univerzitní půdě.

S láskou vzpomínám na ty uklidňující kolečka, která jsem musela vychodit před návštěvou vedoucí mé diplomové práce. Zhluboka dýchat, přece o nic nejde. Bylo to jako lézt do jeskyně k sedmihlavému drakovi.

S láskou na to všechno vzpomínám a uvažuju, proč chovat se slušně je bráno jako slabost.

...zmůže každého.
…zmůže každého.

 

Rys číslo 4: Nestojíme proti sobě, ale jsme v tom všem spolu

Kupodivu se nejedná o text písně Johna Lennona. Jedná se o vypozorovaný jev. Ve Švédsku se snaží ti, co učí, poslouchat ty, co se učí. Ti, co mají určitou moc, ti, co vyučují, se snaží něco naučit od svých studentů. Nemyslí si, že jsou bezchybní, nejsou v defenzívě. Nesnaží se jen dál a dál, pořád dokola šířit svoje pravdy. Snaží se šířit vzdělání. A vzdělání se mění. Jako celé lidstvo. To, co bylo aktuální před dvaceti lety, nemusí být nutně aktuální dnes.

Švédští magistři, doktoři, doktorandi a všichni ostatní se ptají. Ptají se studentů, co si myslí. A pokud si většina studentů myslí, že něco je špatně, jsou oni ochotni připustit, že na tom možná něco bude.

Tak se mi vybavuje ta milá epizoda s docentem H., který každoročně vyučoval (a stále ještě vyučuje) jeden předmět na mém oboru. Vzpomínám na stížnost, kterou na něj napsali jeho studenti. Bylo to čtení nevhodné pro nezletilé. Nevím o nikom, kdo prošel předmětem s docentem H., který by tehdy petici nepodepsal. To, co jsme žádali, bylo přivést pana docenta H. k rozumu. Nic víc. Ukončit jeho řádění na naší škole.

Nikdy se nic nestalo. Petice stovek studentů nezajímala nikoho.

Stejně jako tolikrát ve školní instituci jsem si odnesla pocit marnosti. Pocit, že být zticha je nakonec lepší.

Není to špatně?

PS: Chcete studovat ve Švédsku? Na internetové stránce antagning.se najdete všechny užitečné informace ve švédštině, na universityadmissions.se v angličtině!

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělské filologie v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

banner-vyuka-svedstiny-skype

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *