Zapomenuté národní parky

Švédské národní parky lákají každoročně tisíce zvědavců. V létě. V zimě je totiž vzácná flora schovaná pod tlustou sněhovou přikrývkou, průzračná jezera zamrzlá a turistické stezky neupravené. Pro někoho výmluva, pro nás výzva.

Vysoké pobřeží (Höga kusten) a nejdelší zavěšený most ve Švédsku.
Vysoké pobřeží (Höga kusten) a nejdelší zavěšený most ve Švédsku.

 

Švédsko se se svojí rozlohou řadí na pomyslné třetí místo v rámci celé Evropy. Obyvatel tu ale žije méně než u nás. Tam kde chybí lidé, má prostor příroda. Stačí opustit relativně hustě osídlený jih a střed země a vydat se dál za Stockholm i Uppsalu. Přiznávám, je to mírný šok. S každým dalším ujetým kilometrem totiž ubývá civilizace, přibývá přírody a místo dálnic tu mají vzorně upravené okresky. Marně byste hledali i benzínky, jejich místo totiž v nepravidelných intervalech zaujímají zasněžená odpočívadla.

Do národního parku Skuleskogen přijíždíme pod rouškou pokročilého západu slunce. To, přeloženo do severské zimní terminologie, znamená zhruba kolem půl čtvrté odpoledne. Cesta na jediné přístupné parkoviště je prohrnutá jen tak, aby se neřeklo a nic nenasvědčuje tomu, že by měl někdo v posledních dnech stejně bláznivý nápad. Dva kilometry po pobřeží vypadají na mapě jako poměrně snadný úkol. Rychle nám ale dochází, že tomu tak nejspíš nebude. Po kolena ve sněhu, v absolutně neznámém prostředí, s umírající čelovkou na hlavě a orientačním plánkem oblasti v ruce. V takových chvílích je nejlepší věřit vlastnímu orientačnímu smyslu. Když po skoro dvouhodinovém bloudění vstupujeme do útulně zařízené noclehárny, pocity úlevy dosahují euforických výšin.

Zasněžená krajina národního parku Skuleskogen
Zasněžená krajina národního parku Skuleskogen

 

Místy zamrzlý Botnický záliv
Místy zamrzlý Botnický záliv

 

Nečekaný komfort

Národní park Skuleskogen se rozkládá na šestadvaceti kilometrech čtverečních a tvoří tak jen miniaturní zlomek z 1,5 % rozlohy celé země, připadající na chráněná území. Byl založen v roce 1984 jako v pořadí již devatenáctý ve Švédsku a díky bohaté fauně a floře byl zanedlouho zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stejně jako mnohé místní parky, i Skuleskogen nabízí pro neznalé Středoevropany něco netradičního. S různou četností se tu nacházejí dřevěné chaty či sruby. Jsou většinou opuštěné a zdarma volně přístupné. V některých si mohou zbloudilí cestovatelé odpočinout nad šálkem horkého čaje, v jiných lze přespat.

Večerní pohled na naše provizorní ubytování
Večerní pohled na naše provizorní ubytování

 

...a takhle jsme to cvakli ještě i ráno.
…a takhle jsme to cvakli ještě i ráno.

 

Výjimkou není ani Näskebodarna, jedna ze šesti takových chat ve zdejším parku. Rozrážíme mohutné vstupní dveře a očima přejíždíme skromně zařízený interiér. Dvě dvoupatrové postele, jídelní stůl, kamna a vzorově vyskládané komínky dřevěných špalíků. Namrzlý teploměr ukazuje mínus osm stupňů. Zatímco studujeme zápisky ve srubovém deníku, kamínka pracují na plný výkon a teplota pomalu šplhá až těsně pod dvacet stupňů. Posledním obyvatelem chaty byla Martina, která tu více jak týden před námi oslavila dvaatřicetileté narozeniny. Netrvá dlouho a chápeme proč.

Je sedm hodin ráno. Venkovní zmrzlá příroda se jen pomalu probouzí k životu. Všude je tma a nikde ani živáčka. Přes noc teplota uvnitř naší skromné chatrče klesla o úctyhodných dvanáct stupňů a nyní ukazuje sedm nad nulou. To je pořád o hodně víc, než je aktuálně venku. Stále přemýšlím, jestli moje noční koupel v mrazivých vodách Baltského moře byla dobrý nápad. Dan, který si ji nechal ujít, teď v nepravidelných intervalech hlasitě odkašlává a choulí se při tom do dvou dek a tenkého spacáku. Takže si asi nemůžu stěžovat.

Další z mála chat, které většinou slouží pro odpočinek či přespání
Další z mála chat, které většinou slouží pro odpočinek či přespání

 

Sněhová balada

Ranní pohled na přilehlé okolí naší noclehárny znamená po večerním bloudění velké překvapení. Zamrzlé zátoce dominuje souvislá vrstva silného ledu, jen v úzkém pruhu těsně u pobřeží rozlámaná na nepravidelně velké kusy, samovolně se pohupující v ledové vodě. Po turistických značkách jako by se slehla zem. Na plánovaný šestikilometrový výšlap proto vyrážíme neplánovaně rovnou za nosem. Já se stativem a foťákem, Dan s velkou krosnou. Podle četnosti stop, jejichž výskyt se blíží záporným hodnotám, usuzujeme, že zimní treking tu moc v módě asi není.

A šlapeme a šlapeme a šlapeme...
A šlapeme a šlapeme a šlapeme…

 

Na ukazatele se také nedá v tuhé zimě zrovna spolehnout.
Na ukazatele se také nedá v tuhé zimě zrovna spolehnout.

 

Velká část zdejšího lesního porostu byla během druhé poloviny devatenáctého století vykácena. To už dnes naštěstí není znát. Jinak bychom nejspíš měli s hledáním pod sněhem zapadlých turistických ukazatelů ještě větší problémy. Jen pro zajímavost – první dvě hodiny si razíme cestu úctyhodnou rychlostí jeden kilometr v hodině. Vrcholem dne má být zdolání dvě stě metrů hluboké rokle Slåtterdalskrevan. Ve zhruba čtyřmetrové skalní průrvě, kde po většinu roku vede úzká lesní stezka, se doslova plazíme po kamenech. K ideálním podmínkám máme daleko, za příznivé viditelnosti ale prý jde z vrcholu dohlédnout přes zamrzlý Botnický záliv i několik set kilometrů daleko.

200 metrů hluboká rokle Slåtterdalskrevan je jedním ze symbolů národního parku Skuleskogen s nimž se každý fotí.
200 metrů hluboká rokle Slåtterdalskrevan je jedním ze symbolů národního parku Skuleskogen s nimž se každý fotí.

 

V zimě je vše bílé a štěstí na dobrý výhled relativně minimální, ale v létě se to jenom zelená a Botnický záliv budete mít jako na dlani.
V zimě je vše bílé a štěstí na dobrý výhled relativně minimální, ale v létě se to jenom zelená a Botnický záliv budete mít jako na dlani.

 

Vzhůru za medvědy

“Jedete lyžovat? Můžu vám doporučit středisko asi deset kilometrů odsud,” vítá nás majitelka útulného hostelu nedaleko národního parku Sonfjället (někdy také nazýván Sånfjället), další zastávky naší cesty. “Děkujeme, ale chceme vyrazit na menší trek do nedalekého parku,” odpovídáme s úsměvem. “Cože? Proč byste to dělali? Máte aspoň sněžnice?”, pokračuje nechápavě v rozhovoru. Letmo skláníme zraky k Danově letní obuvi, improvizovaně předělané pro použití v hlubokých závějích. “Ne, takhle je to dobrodružnější,” odpovídáme po chvilce rozmýšlení.

Sníh a mráz umí krásně čarovat
Sníh a mráz umí krásně čarovat

 

Národní park Sonfjället byl založen roku 1909 jako jeden z prvních parků ve Švédsku vůbec. V té době zbývalo v celé zemi posledních několik málo medvědů. Dnes je zdejší přírodní rezervace místem s jejich nejvyšším výskytem. Prý ani není tak těžké je zde spatřit na vlastní oči. My, zaplať pánbůh, tolik štěstí neměli.

K šesti kilometrům ze Skuleskogenu tentokrát přidáváme dalších deset. Poprvé od příletu do Švédska v naší společnosti kromě dvaceti stupňového mrazu vítáme i slunce, jehož paprsky v nepravidelných intervalech pronikají mlžným oparem a zahřívají naše zkřehlé tváře. Ve chvíli, kdy míjíme pomyslnou hranici lesa, ve zdejších podmínkách položenou ve výšce zhruba 1.100 metrů, se ocitáme uprostřed širé pláně. V mlze a bičováni studeným větrem. Obrazně řečeno si v tu chvíli připadáme jako horolezci zdolávající himálajské osmitisícovky.

Úžasná zasněžená krajina
Úžasná zasněžená krajina

 

Člověk má chuť si i zaplavat...
Člověk má chuť si i zaplavat…

 

...o pár metrů dál si člověk připadá jako na jiné planetě.
…o pár metrů dál si člověk připadá jako na jiné planetě.

 

Turistické značky by ve zdejších podmínkách nejspíš zapadly, jejich roli proto přebírají velké červené kříže. Vypadají jako ty u tuzemských železniních přechodů, ve skutečnosti však jde o značení cest pro sněžné skútry. Po nich, stejně jako po lidských stopách, tu však není ani památky. To, že zimní turistika ve Švédsku vážně asi není moc v kurzu, demonstruje i poslední zápis v turistické knize v chatě uprostřed parku. Je starý více než tři měsíce. Jindy hojně navštěvovaná lokalita se tak mění v mrazivou oázu klidu.

Značky pro skútry, které jsou v zimních měsících využívány i náhodnými turisty.
Značky pro skútry, které jsou v zimních měsících využívány i náhodnými turisty.

 

Když to jde z tuha po nohách, tak je v zásobě ještě...
Když to jde z tuha po nohách, tak je v zásobě ještě…

 

Nedá se tou krásou nabažit. Stále je co fotit.
Nedá se tou krásou nabažit. Stále je co fotit.

 

A na závěr ukázka jak to vypadá ve Švédsku v zimě se sluncem. Vlevo nahoře se začíná sluníčko klubat (čas 9:37) a v pravo dole po skoro hodině (čas 10:24) se slunce na chvíli vyhoupne nad obzor.
A na závěr ukázka jak to vypadá ve Švédsku v zimě se sluncem. Vlevo nahoře se začíná sluníčko klubat (čas 9:37) a v pravo dole po skoro hodině (čas 10:24) se slunce na chvíli vyhoupne nad obzor.

 

Autor článku a fotografií Jakub Freiwald | Podrobný blog z celé cesty

Článek je publikován se svolením autora. Článek vyšel v lednovém čísle 2015 magazínu Koktejl

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

1 komentář: „Zapomenuté národní parky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *