Začátky

Vstanu z postele a odpotácím se do koupelny. Dám si sprchu, protože to mě vždycky probere. Je sobota ráno.

Do mého obýváku v šestém patře, který je zároveň i mou ložnicí, pracovnou a jídelnou, svítí slunce. Je polovina švédského léta, a to téměř nezapadá. Bílé noci mají své kouzlo… Těžko se to popisuje, člověk to asi musí zažít.

Jednou jsem se na tohle téma pokusil složit báseň, ale narazil jsem na tuhý odpor. Práce se slovem je stejná dřina jako dolovat železnou rudu.

Otevřu balkónové dveře, za kterými samozřejmě žádný balkón není, je totiž francouzský. Jen malé zábradlí mezi obývákem a volným pádem. Tím pádem se o něj moc neopírám. Nemám vůbec v úmyslu okusit prostor za zábradlím, spíš prostě jen vyvětrat.

Naproti tomu můj svazek klíčů se občas rád francouzským balkónem proletí, aby ušetřil svému majiteli cestu k domovním dveřím.

Svůj byt jsem si pracně vyzdobil vším, co jsem našel v práci. Proto se mi doma začaly hromadit všelijaké klacky, odřezky stromů, puklé kameny, sušená tráva, paroží a dokonce i železná ruda – tentokrát ovšem nebyla z Ostravy.

Začátky nebývají snadné…

Dole pode mnou se soused právě rozkašlává do nového dne, zní to, asi jako když startujete starou studenou dodávku. Na chodbě jsou slyšet kroky, dětské hlasy a průvan, jak přibouchl něčí dveře. Začíná to tu žít!

Rozhodl jsem se, že si dnes udělám výlet. Jenže nemám auto, kolo ani žádný dobrý nápad. Tak vyrážím do sámošky. Pěšky. Výlet do sámošky je sice naprosto nedobrodružný, pokud vám třeba cestou neukradnou peněženku (tím se to obvykle dost mění), zato ho nemusíte dlouho plánovat.

V tom je jeho výhoda. Navíc stezka bývá dobře značená, sem tam lavička a potkáte i další výletníky a jiné víkendové dobrodruhy. To se v hluboké divočině někdy nemusí vůbec stát.

Cestou přes most u městského parku mě často napadá otázka: „A co to tu vlastně máte?“ Mnozí z vás už asi tuší, že: „kachny!“ Finspång má v parku kachny a děla. Děla z třicetileté války a kachny z dvacátého prvního století. Takže naprosto moderní.

Jsem už v centru a jdu rovnou dovnitř. Mezi regály je příjemný chládek. Jako ve skalách… I tady se dá objevit všelijaká fauna a flora. Navíc je dobře popsaná, abyste věděli o jaký druh se jedná. Sámoška je prostě populární výletní místo, skoro vždycky tam někoho potkáte. Můžete si i koupit pár suvenýrů a diskrétně zafotit. Nějaké dlouhé video či snad časosběrný dokument, bych ale nedoporučoval, zaměstnanci to nemají rádi.

Jen milovníky polární záře musím zklamat, jediné, co vám tam zazáří nad hlavou, budou polární zářivky.

Vybírám si ovoce a trochu váhám nad melounem. Mám to totiž domů přes kilometr. Meloun se sice dá kutálet, jako dělová koule, ale stejně… Mohl by my cestou spadnout z mostu, třeba rovnou mezi kachny.

Právě se chystám projít úzkou soutěskou, mezi dalšími regály směrem k východu, ale musím počkat na procházejícího staříka, který je tu taky na výletě. S pojízdnou čtyřnohou stoličkou, o kterou se opírá. Je menší, jak už staří lidé bývají, hubený a jde opravdu hodně hodně pomalu. Je to až legrační, protože se na mě celou tu dobu významě dívá a usmívá. Je to jako detailní záběr zpomaleného filmu. Z letmého pohledu člověka, který vás právě minul, vznikne něco mnohem působivějšího, se všemi těmi drobnými výrazy, myšlenkami a emocemi, které mu čtete v očích a ve tváři.

Dal jsem do košíku poslední věc a jdu k pokladně. Vidím, že stařík stojí přede mnou. Fronta není zrovna nejkratší a plastové držadlo košíku se pod vahou melounu natahuje jako kšandy. Po pár marných pokusech, držet ho pohodlně, ho pokládám na zem a nohou přisunuju ke kase.

Konečně se uvolnilo místo, vyndavám nákup na pás a stařík přede mnou platí. Vlastně měl by, pokouší se o to, ale nejde mu to. Nechci se tam moc dívat, když platí kartou, aby si nemyslel, že se snad dívám na PIN. To je vůbec taková ošemetná situace, nikdy nevím, jak moc se mám nedívat, abych zachoval soukromí a přitom vědět, kdy na mě přijde řada. A tak stojím a dívám i nedívám se zároveň. Možná, kdyby celá fronta před kasou, na nějaké smluvené znamení, udělala na tu chviku čelem vzad, že by to byla i zábava. Třeba malým dětem by se to líbit mohlo.

Po dvou marných pokusech, vyndavá starý pán opatrně druhou kartu a zkouší to znovu. Docela to trvá, nejde mu to a obě karty má těsně před zablokováním. Však to znáte. Asi to zapomněl nebo popletl. Fronta zatím narostla do obřích rozměrů, prodavačka lehce znervózněla, stejně jako všichni co chtějí platit, aby mohli pokračovatplánech na sobotu. Stařík osaměl se svým problémem, vnitřně se od něj všichni odtáhli, dokonce i zpočátku nápomocná prodavačka.

Nakonec to stařík vzdal a poprosil , ať to všechno stornuje. Bylo to vlastně docela smutné, jak tak odcházel bez nákupu. Technický pokrok je ale neúprosný.

Napadlo mě, že mu to zaplatím, ty noviny a mizerná rajčata. A tak váhám, váhám a nakonec nic, zaplatímnandavám nákup. Když ho znovu dohoním (daleko nedošel), nedá mi to a otáčím se zpátky ke kase. S omluvou předběhnu paní, která je právě na řadě a jak nejlépe dovedu, říkám, že to za toho pána zaplatím. Prodavačka ještě řeší nějakou právě v košíku nalezenou peněženku. Podle fotky je evidentně člověka, který stál ve frontě za mnou. To jsou ale věci…

Ale to už klušu před sámoškuvidím, že staříka nikde nevidím. Dokonce ani za rohem u banky. Někam prostě zmizel. Nakonec mi ten nákup zůstane, rajský a noviny, které si nepřečtu.

Pak jsem ho zahlédl v Systému (obchod s alkoholem). Sedí na lavičce, kam si lidé odkládají nákupyodpočívá. Je tu chládek. Mnohem příjemnější nežli předtím, když jsem ho poprvé viděl ve skalách.

Je trochu překvapený, když mu ukazuji jeho noviny a rajské v igelitce. Věším mu to na rukojeť vozíku. Rozpačitě se usmějepoděkuje. No, a je to, vyrážím pozdravit kachny a pak domů.

Za pár dní jsem staříka potkal znovu, seděl poklidně na zídce u banky a vyhříval se na odpoledním slunci. Trochu váhavě mi zamával na pozdrav. Okolo něho sedělo pár místních nemajitelů jakéhokoliv bytu.

Nějakou chvíli jsem pak ještě přemýšlel, jak to vlastně bylo s těmi kartami, od kterých neznal PIN, ale to už se nedozvím…

Finspång

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

4 komentáře: „Začátky

  • 2017-04-29 (21:01)
    Permalink

    Moc hezký, zabavný, vtipný, plno zajímavých postřehů ☺

     
    Reagovat
  • Lucka
    2017-04-29 (17:57)
    Permalink

    Úžasně krásně a čtivě napsáno. Nikdy bych nevěřila, že se dá cesta do sámošky takhle prožít a popsat. Skvělé!

     
    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *