Vladimir Oravsky, švédský spisovatel, dramatik, filmový a divadelní režisér

Vladimir Oravsky, že vám to jméno nezní zrovna švédsky? No, ani se nedivím, Vladimir Oravsky se totiž narodil v Československu v roce 1947 v Rožňavě. V roce 1968 se zařadil mezi lidi, kteří nesouhlasili s bratrskou výpomocí z východu, a emigroval do Švédska.

Vladimir Oravsky
Vladimir Oravsky

 

Pozn.: Vzhledem ke složitosti některých odpovědí, jsem byl nucen odpovědi Vladimira Oravskeho udělat jinou barvou písma, tedy šedou.

Přiznám se dobrovolně a bez mučení, že osobně jsem nikdy žádné československé emigranty neznal. Není se vlastně ani čemu divit, vždyť jsem husákovo dítě. Doma se o tom nemluvilo, a když jsem dospěl do věku, že už mě zajímalo dění kolem mě, tak přišla Sametová revoluce.

Vladimir Oravsky: Ne, ani já jsem se nesetkával s lidmi, kteří si říkali krajané. Měl jsem touhu se naučit švédsky tak rychle, jak jen to bylo možné, a byl jsem přesvětčen, že jen když se obklopím Švédy, tak se mi to podaří.

Mimo jiné, řeč to nejsou jenom slova, ale hlavně myšlenky a věty, které se pomocí těchto slov tvoří a skládají. Slova se mohu učit sám nebo mezi krajany, ale na to, abych žil jako Švéd, tak na to je potřeba žít mezi a se Švédy.

Proč jsem emigroval z Československa? Protože se mi tam nelíbilo. Já jsem toho názoru, že to nebyla vláda, co mi v první řadě nevyhovovala, ale občané, kteří tuto vládu zvolili a svými činy a nečiny a svou prací a na druhou stranu uléváním se z ní, drželi tímto tuto vládu na svých ramenou, tak jako Atlas, který nesl na zádech nebeskou klenbu. Že se tato vláda, tak jako každá jiná, dala svrhnout z jejich královských trůnů, by mělo být každému jasné.

Když jsem se já do Švédska přestěhoval, tak sice za člověkem, kterého jsem miloval (má současná žena, samozřejmě), ale „doma” jsem nechal rodinu, kamarády, známé. Navíc jsem bohužel dost tupý na jazyky a tak i přes x pokusů o angličtinu jsem nikdy nedošel dále než do lekce 5. No a na rovinu, kolik je mezi námi takových, kteří se švédštinu učí jenom tak ze záliby? Dnes vím, že celkem dost, ale to jen proto, že jsme se spojili díky blogu Sverige.cz (dříve O Švédsku.cz).

Městská knihovna v Praze nabízí zdarma ke stažení několik knih Vladimíra Oravského

  • Kdo mě okradl o mého bratra? – Obsáhlá kniha několika česko-slovensko-švédských autorů přináší řadu postřehů, příběhů, zážitků a úvah na téma emigrace, exilu, povahy a vztahů všech příslušných zemí a národností. Jazyk češtinaangličtina.
  • Fran Astrid till Lindgren – Román švédského autora slovenského původu zpracovává období z mládí slavné spisovatelky Astrid Lindgrenové, kdy měla v Kodani nemanželské dítě. Jazyk švédština.
  • Mona Lisas leende – Hříčka švédského spisovatele netradičním způsobem interpretuje tajemný úsměv Mony Lisy. Jazyk švédština.
  • Pa väg – Třetí kniha o Zlatě Ibrahimovičové přináší povídky, které Zlata během svého pobytu ve Švédsku sama napsala. Jazyk švédština.
  • Det rena landet – Kniha navazující na Zlata Ibrahimovics dagbok. Stejný příběh je tentokrát vyprávěn z pohledu Görana Perssona, postiženého chlapce, který si svou vyloučenost ze společnosti kompenzuje příklonem k neonacismu a agresivitou vůči hlavní hrdince. Jazyk švédština.
  • Dagmar Daggmask och andra välkända skrönor för vuxna och barn – Žížala Dagmar a několik dalších příběhů pro děti i dospělé od švédského spisovatele slovenského původu. Jazyk švédština.
  • Zlata Ibrahimovics dagbok – Příběh dívky z uprchlické rodiny, která se snaží integrovat do švédské společnosti. Jazyk švédština.
  • Den störda utflykten – Tatínek desetileté Azadeh se při nepovedeném rodinném výletě těžce zraní. Vztahy v celé rodině se tím hodně promění… Příběh pro starší děti od švédského autora slovenského původu. Jazyk švédština.
  • Bicycle driver – Absurdní drama jednoho herce na téma nedorozumění s cizincem, které se může dostat až do extrému. Dílo švédského autora slovenského původu. Jazyk angličtina.
  • Joel and the Santa Claus murder mystery – Zimní příběh o hadovi Joelovi od švédského autora slovenského původu. Autor ho sám zařazuje do žánru „Scandinavian Noir“. Jazyk angličtina.

Citace z knihy Vladimira Oravskeho Kdo mě okradl o mého bratra?

Rozhodl jsem se totiž naučit se nějaký cizí jazyk.

Bible je přeložena do 875 jazyků, a protože jsem pokřtěn a do jisté míry křesťan, rozhodl jsem se, že se musím naučit některý z těchto biblických jazyků. Zaujal mě jazyk worrora ze severozápadní Austrálie, protože nejsem žádný Jean-François Champollion a všiml jsem si, že tento jazyk potřebuje jen malé množství slov, tam kde jiné, například němčina, potřebují mnohem víc. Pro své zkoumání jsem použil tuto větu: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ V němčině zněla „Denn also hat Gott die Welt geliebt, dass er seinen eingeborenen Sohn gab, auf dass alle, die an ihn glauben, nicht verloren werden, sondern das ewige Leben haben.” 28 slov. V jazyku worrora to bylo podstatně kratší: „Gewunja aua ge God lai kauwonananga, aia nawomale, navomalinja, karanja.“ Výsledek němčina : worrora – 28:10.

Svůj plán naučit se tento v mých očích „rychlý“ jazyk jsem však nemohl realizovat, protože se velice rychle ukázalo, že v celé Bratislavě ba ani v předměstích se nenašel jediný učitel jazyka worrora. Byl jsem nucen začít z druhého konce, tedy podívat se, jací učitelé exotických jazyků byli na trhu k mání. Švédština zvítězila a první švédské slovo, které jsem se naučil, bylo „högertrafikkommissionen“ (komise pro převedení dopravy na pravostrannou). Mohl bych přísahat, že od té doby teprve nyní, ve chvíli, kdy tohle píšu, toto slovo poprvé používám.

Náhradou za mé švédské hodiny se Seved, tak se jmenoval můj učitel, učil ode mě slovensky, a já jsem přebil jeho „högertrafikkommissionen“ známou větou bez samohlásek: strč prst skrz krk. Nevím, kdo z nás měl z této kulturní výměny větší prospěch.

Já se stále snažím o přiblížení se mateřštině Strindberga, Lagerlöfové, Lagerkvista a Alfa Svenssona, kdybych však býval tušil, jak je švédština těžká, nejspíš bych si vybral nějaký jiný jazyk.

Per Holmer, překladatel a spisovatel, nechává jednoho z hrdinů svého románu Svindel/Podvod přemýšlet o tom, že třetinu lidského života zabírají studie jazyka. To činí osm hodin z každého dne vyměřeného času pomíjivosti. Startovní výstřel pro mé konkurující současníky narozené ve Švédsku byl vypálen o něco dřív, pročež je honím i v době jejich odpočinku. Pokud vynaložím o dvě hodiny víc denně na jazyková studia v době, kdy jiní spí nebo se zabývají nějakými ručními pracemi, dosáhnu, teoreticky vzato, stejně dobré švédštiny jako rozený Švéd, už na oslavu mých 90. narozenin. Hlemýždí rychlost je lepší než žádná.

(…)

Pití piva determinuje Čechy jakožto živočichy sociální, bytosti stejného ražení jako husy, ačkoli nástrojem ražby je tu pivo. Říká se, že lidi v Československu dokázali státní moci tolerovat skoro všecko, a že to, co dalo komunistickému režimu vypěnit a odtéct do odkapníku, byla reakce na prudce vzrostlé ceny piva.

Pravý piják piva je neskutečně upovídaný. Řekněte mi, kdo toho víc napovídá než Češi a Slováci. Není divu, že nejhorší na komunistickém režimu pro nás bylo, že jsme museli držet jazyk za zuby. A ještě dřív, v 15. a 16. století, v těchto krajích vyřezávali svým nepřátelům jazyk. Zmiňuji se o tom proto, že nás to, Slováky a Čechy, jazykově determinuje. Češi a Slováci se můžou usadit v jakékoli zemi a hned se snaží zvládnout novou řeč, aby ji mohli používat a hrát si s ní, skoro až za hranice pochopitelnosti pro nezasvěceného.

21. – 30. ledna 2011 byli Švédi a Slováci výstavní sousedé na Internationale Grüne Woche v Berlíně. Podle zprávy v jednom velmi populárním a možná i nejstarším celošvédském rozhlasovém programu, Meny, 27. ledna 2011, nacházeli se prý už půl hodiny před oficiální otevírací hodinou houfy pivních opilců na slovenské výstavní ploše a jejich primitivní hulákání a pazvuky, úplně sabotovalo švédskou exhibici, která měla v úmyslu přilákat návštěvníky vábivými a nevtíravými zvuky švédské přírody.

O jazykovém vyučování švédštiny, jemuž jsou vystaveny mé přistěhovalé sestry a mí přistěhovalí bratři, bych mohl napsat text o objemu kulturní přílohy Dagens Nyheter, i když s menším počtem věcných chyb. Krátce řečeno, není zrovna dobré. Na druhé straně, Kateřina Veliká psala ruské slovo „ješčë“ jako „isčo“, takže zvládla udělat čtyři chyby ve slově o třech písmenech. To snad ani náš milovaný král Carl XVI. Gustaf neudělá, řekl bych. [Eщё, čti iščo; исчо, čti iščo. 1. chyba: и místo е. 2. chyba: о místo ё. 3. chyba: сч místo щ. 4. chyba: с místo щ (pokud velká vládkyně chtěla použít dvě písmena místo jednoho, tedy místo щ.)] Kateřina II., Ruská byla dcerou Kristiana Augusta von Anhalt-Zerbst a Johanny Elisabethy von Holstein-Gottorp a dostala se do své nové země, když jí teprve bylo 15…

„Jsem římský král a stojím nad gramatikou,“ prý řekl císař Sigismund na koncilu Kostnickém, i když latinsky. Použil ve svém proslovu nesprávný rod a žádal, aby se podle toho změnila gramatika. Arcibiskup Placentinus však odpověděl, že „Caesar non supra grammaticos“, tedy že císař nevládně nad jazykovými pravidly a že císařské rozkazy nemůžou gramatická pravidla znásilňovat. To se psal rok 1414 a na tomtéž koncilu byl odsouzen dříve jmenovaný český reformátor Jan Hus k upálení zaživa jako kacíř. Jeho poslední slova byla „O, sancta simplicitas“, Ach, svatá prostoto.

My Švédové trápíme všechny Nešvédy „jazykovým testem“ „sjuttiosjutusensjuhundrasjuttiosju sjuksköterskor träffade sjutusen sjuhundrasjuttiosju sjömän“. Proti tomu my Slováci stavíme stejně ostroumný test „strč prst skrz krk“. A my Češi nechceme být horší. No, co povíš na toto šarmantní vyprávění o stárnoucích mužích? Po padesátce počínají pánové, podobní pohasínajícím plamenům, pociťovat první příznaky počínající pohromy. Především prudce poklesne pohlavní pud. Protože pánové přestanou postačovat perversním požadavkům poživačných paniček, počnou pokukovat po patnáctkách. Puberťačce postačí patřičné pohoštění, případně pán poplácá prevíta po prdýlce. Políbí-li pak přitažlivá panenka plešatce před přihlížejícími páprdy, polichocený prďola podstrčí poupěti pětistovku pro pořízení parády. Praktické pro patnáctku, postačující pro páprdu. Posléze pánové pozbývají peněz, prohlížejí pouze pornografické plátky pro připamatování podoby, případně polohy přirození protějšího pohlaví. Po pozbytí pohlavního pudu preferují pánové především pivo. Posedávají po putykách, pěstují pivní panděro, probírají politiku. Polehávají po pohovkách, pokuřují. Příbytkem proniká puch připomínající pálené paznehty. Pánové pořád pošilhávají po plotně. Permanentně předrážděné paničky připravují pamlsky pro přecpaná panděra povalečů. Pak padesátníci počínají pozorovat patologické proměny. Po přečtení příruček pátrají po příznacích pepky, případně přestávají pít. Podvečerem pupkáči pobíhají po parcích, podobní předpotopním příšerám. Poděšení představou prokouřených plic, přestávají pokuřovat. Příliš pozdě. Potíží postupně přibývá. Potíže působí pajšl, páteř, paradentosa, prostata. Pánové prostudují pravidla preventivní péče. Polykají prášky, panikaří. Při pověstech provázejících pohřby přátel postupně pitomí. Poslyš, příteli padesátníku! Proč pohekávat pod peřinou, proč plakat pro pubertální pošetilosti? Potlač přízračné představy, překonej pocity příkoří páchaného přírodou. Připij pivem, pokuř portoriko, pohlaď prdýlku, potom pozři pochutiny, poser postel, poblij pisoár… a žij dál!

Zkus vysypat takovou aliteraci ve švédštině! Že to jde, o tom ani vteřinu nepochybuju. Vynuceně vázaná literární tvorba nebo aspoň vynuceně vázané fabulování je ve Švédsku populární. Výborný a důstojný příklad je rozhlasový program Bibi Rödöös a Ingvara Storma På minuten s mistrovsky vynalézavým Hansem Rosenfeldtem. Román Ernesta Vincenta Wrighta Gadsby psaný anglicky je lipogram, který nepoužívá ani na jednom místě „e“. A to je třeba vědět, že „e“ je v angličtině samohláskou s největší frekvencí. Román má přes 260 stran. V roce 1969, tj. na den o 30 let později, vydal Georges Perec svůj román La disparition / Zmizení, v němž se vyskytuje písmeno „e“ pouze čtyřikrát, tj. ve jméně spisovatele. Perec si však všechna e nastřádal a použil je v románu Les Revenentes, kde je zas dovoleno použít jen vokál „e“. A nakonec dobrá zpráva pro nás skoroobčany s omezeným slovníkem o 50 slovech: nezoufejte. Theodor Seuss Geisel známý ponejvíce pod svým pseudonymem Dr Seuss napsal knihu pro děti Green Eggs and Ham, která právě pozůstává přesně z 50 slov, které se stále opakují. Kniha je přesto světově proslulá a přeložili ji do mnoha a mnoha jazyků, a navíc o něm napsala pěkná řádka jiných autorů spoustu studií a dizertací. Když se to vezme kolem a kolem, jsou jak Dr Seuss, tak i jeho řečená kniha výbornými příklady recyklace.

Ve filmu Donnie Brasco režiséra Mika Newella a na Oscara nominovaném scénáři Paula Attanasia napsaném na podkladě knihy Josepha D. Pistona a Richarda Woodleye Donnie Brasco: My Undercover Life in the Mafia zazní tento dialog:

Technik z FBI se ptá Donnie Brasca: „What’s forget about it?“

Donnie odpovídá: „Forget about it is like if you agree with someone, you know, like Raquel Welch is one great piece of ass, forget about it. But then, if you disagree, like A Lincoln is better than a Cadillac? Forget about it! you know? But then, it’s also like if something’s the greatest thing in the world, like mingia those peppers, forget about it. But it’s also like saying Go to hell! too. Like, you know, like Hey Paulie, you got a one inch pecker? and Paulie says Forget about it! Sometimes it just means forget about it.“

Jazyk a jeho užívání odhalují toho o národě a skupině jazyk používající docela dost. Zde nabízím dva pojmy, jeden slovenský a jeden švédský, přičemž vývod z této improvizované jazykové lekce můžeš učinit sám.

No, a já na tom byl tak, že ani angličtina, pochopitelně ani švédština nebyla v mém repertoáru a já byl rázem i bez možnosti komunikace s okolím. Prostě v kleci. Právě tehdy jsem si vzpomněl na lidi, kteří ať už dobrovolně nebo nedobrovolně opustili tehdejší Československo, a jak těžké to museli mít oni.

Jedním z emigrantů roku 1968 je právě Vladimir Oravsky, československý emigrant (autor Kennet Strannerklint)
Jedním z emigrantů roku 1968 je právě Vladimir Oravsky, československý emigrant (autor Kennet Strannerklint)

 

Dostalo se mi cti, a s panem Oravskym jsem měl tu možnost navázat kontakt, byť ne osobně, máme to k sobě sice asi jen 700 km, což na švédské poměry není zase tolik…, ale alespoň pomocí mailu a skypu. Tak jsem se mohl osobně zeptat na pár otázek, o které bych se chtěl s Vámi podělit.

Doba značně pokročila a o emigraci již bylo řečeno mnoho, a tak se nebudu ptát na věci, na které jste už musel určitě alespoň stokrát říkat, ale přeci jen jedna věc. Když jste se rozhodl pro odchod z Československa, dovedl jste si vůbec představit, co všechno budete opuštět a jaké to bude v nové zemi? Cesta zpět byla vlastně jenom do vězení…

Vladimir Oravsky: Odpovím Vám citací z mé knihy Kdo mě okradl o mého bratra?.

Když jsem vyrůstal, měl jsem spoustu plánů, co budu dělat a čeho všeho dosáhnu, až budu dospělý. Dost brzo jsem se dověděl, že se mi to splní jen v zemi s vysoce rozvinutou demokracií a s dlouhou tradicí lidskosti. Bohužel jí nemohlo být Československo, takže se jí stalo Švédsko. Byla to vědomá a promyšlená volba.

Byli to lidé, kteří zde žili a působili, kteří tím způsobili, že Švédsko pro mě před čtyřiceti šesti lety bylo tou nejpřitažlivější zemí. O tuhle přitažlivost se zasloužili rovným dílem švédští politici se svou vnitřní a zahraniční politikou, švédská města a jejich krása a bezpečí, švédská mnohorodá a lidsky angažovaná kultura i udržovaná a dostupná příroda. Příroda, kultura, politici, města a politici jsou dílem lidí. Tehdy i teď. Ale dnes je to vše velmi jiné, města, kultura, politici, životní prostředí i příroda.

Sociální jistotu, která Švédsko proslavila po celém světě, jsme si my Švédové snaživě odbourali. Totéž platí o mezinárodní prestiži, která v mnohém stavěla na činech a dílech Olofa Palmeho a Ingmara Bergmana i na pověstech o naší rovnoprávnosti a nepodplatitelnosti. Náš ekonomický náskok, díky kterému jsme se mohli snadno považovat za velkého a silného bratra pro řekněme Dánsko, Norsko, Island a Finsko, je také už dávno jen vybledlou vzpomínkou. Co zůstalo, je bezbřehá arogance šířící falešné učení o tom, že jsme stále ti nejlepší v podstatě ve všem, včetně rovnoprávnosti, životního prostředí, sociální jistoty, našich párečků prinskorv i s okurkou. Národní šovinismus je jak známo posledním útočištěm zničeného státu, mechanismem, jenž se v dynamice nazývá zákonem setrvačnosti. Síla se rovná hmotnosti násobené zrychlením, jak to vyjádřil Newton ve své slavné rovnici.

Lidi, po kterých dnes toužím a po kterých se mi stýská, je má švédská rodina a hrstka přátel. Ti jsou pro mě dnešním Švédskem. To ostatní se hodně podobá tomu, před čím jsem utekl. Proto je pro mě Švédsko posledních dvanácti let krajinou neznámou – bolestný paradox, bez něhož bych se rád obešel. Ve Švédsku nějak zřídly řady těch, mezi nimiž bych rád žil.

Utekl jsem ze své země a jejího režimu, protože jsem byl přesvědčen, že jsem dost silný na to, abych začal znovu, dost silný na to, abych započal nový život v kulturně a sociálně cizí zemi. Věděl jsem, že emigrace si vyžádá mobilizaci všech mých sil, a byl jsem připraven s ní zápasit, abych z boje vyšel silnější a jako vítěz.

Zdali bych se vystavil všemu tomu, co emigrace nabízela a co všechno za to vyžadovala zaplatit, kdybych býval tušil to, o čem se nikdo za železnou oponou ani neodvažoval snít: že diktatura mé rodné země, to vězení duše a těla, se zhroutí jako v infarktu?

Zdali bych se vystavil všemu tomu, co emigrace nabízela a co všechno za to vyžadovala zaplatit, kdybych býval tušil to, co se žádnému Švédovi ani v nejstrašnějších snech nesnilo: že Švédsko se v mnohém postupně začne podobat mé rodné zemi, které, můj ty smutku, nikdy nebylo dovoleno mít lidskou tvář?

Toť dvě z mnoha těžkých a stále naléhajících otázek, jejichž definitivní odpověď se skrývá za obzorem současnosti.

Jedinou konečnou odpověď na tyto provokující otázky, které mě pronásledují, není patrně možné nalézt, existuje však množina pravděpodobných odpovědí, z nichž všechny jsou zabarveny tím, kdy, kde a za jakých okolností byly vyžadovány. Byla-li odpověď odpovědi ryta do studeného písku v poušti Kalahari v temném osamění a po nehodě zkrvavenými nehty… Nebo byla-li diktována sekretářce ladných křivek u vyhřívaného bazénu v hotelu Majestic v Cannes…

Paměť není nesnadné zmanipulovat, stejně jako není nesnadné mást tendenčním výběrem a statistikou, když jsou k dispozici bohaté podklady. Doufám, že vidíš, jak málo krotím své myšlenky a že většina mé výpovědi vychází přímo z pramene, z duše, mimo špačkárnu rozumu. Jako zpověď, která je naprosto nesmyslná, není-li absolutně čestná.

(…)

Nikdy jsem si na svůj útěk z rodné země ani na zřejmé potíže, které to přineslo, nikomu nestěžoval. Ani se svou ženou jsem nikdy nemluvil o emigraci. Ani s dětmi nebo přáteli. Budím dojem, že myšlenky kolem těchto věcí mě příliš nezatěžují. Skutečnost však vypadá jinak.

Pokaždé když si sedám k počítači, abych psal pohádku pro děti nebo povídku pro starší, ukáže se, že jako natruc pojednává o mém útěku a následném boji o přežití. A pevným bodem v běhu času není pro mě narození Krista, ale srpen 1968, tedy okamžik, kdy jsem zdrhl ze své vlasti v reakci na její napadení uzurpátorskými jednotkami Varšavské smlouvy.

Má žena se tím pádem narodila roku 18 př. ú. (před útěkem) a moje nejmladší dítě roku 18 p. ú. (po útěku), i když používám v oficiálnějších souvislostech pro usnadnění systém nabízený Gregoriánským kalendářem.

Podle Paula Ricoeura a jeho přívrženců není život nic jiného než biologický fenomén, nebude-li nějak vykládán. Vůbec nejsem zastáncem této myšlenky, ale proč se vystavovat zbytečným rizikům? Takový jsem. Na jedné straně pesar, kondom, pilulky a pěna proti početí a coitus interruptus dohromady a najednou, na druhé straně gruppensex bez jakékoli ochrany s nudisty na Ostrově lásky, jak bývá nazýván hlavní ostrov Trobriandského souostroví Kiriwina ve státě Papua Nová Guinea zámožnějšími ekologickými turisty. You got the picture?

Jiným na první pohled rozporuplným činem bylo, že jsem vůbec opustil pohodlný socialismus. Západ pro mě samozřejmě, jako pro spoustu jiných mladíků snících o Coca-Cole a autech bez řadicí páky, znamenal ráj, ale na druhé straně mě otec vždy strašil tím, že „Na Západě člověk musí tvrdě pracovat, aby se něčím stal! Tam stranická legitimace moc nepomůže.“ Do budoucna táta neviděl a taky nebyl neomylný.

Že Coca-Cola zvítězila, to už víš, protože tohle, co čteš, není žádná fikce, ale the real thing.

Peter Öberg nachází ve své studii Život jako příběh: o životopisu a stárnutí šest různých druhů životního běhu: „život jako pracovní kariéra“, „tlumivý, obětavý život“, „osudný trpký život“, „osudný sladký život“, „život jako nástrahy“ a „život jako překážkový závod“. Je to opravdu tak, že každý život má svou dominující stránku, podle níž může být označkován? Ve Švédsku a dnes? Mně to připadá hrozivé. Pod jakým titulkem by se dal sumarizovat můj život?

„Život jako překážkový závod“ by bylo lákavé, kdybych byl Ludmilou Enquistovou, olympijskou a světovou šampiónkou v překážkovém běhu, ušetřenou rakoviny a zneužívání drog, ale za daných okolností se kochám nadějí, že můj život je jako chutný a výživný pokrm s přehršlí lákavých přísad.

Jak jste vlastně přišel k myšlence zvolit Švédsko? Plánoval jste to předem nebo jste měl původně namířeno jinam? Ptám se, protože jste studoval také v Dánsku.

Vladimir Oravsky: Nebylo mi ani 16 a ještě jsem bydlel v Bratislavě, když jsem si napsal seznam, co chci dělat a kým chci v životě být. Zajímavé je, že Švédsko se tam vyskytovalo na víc než jednom místě. Například jsem se chtěl oženit se Švédkou. (Co jsem o ní vlastně mohl vědět kromě toho, co na filmovém plátně zprostředkovávala Ulla Jacobsson v Tančila jedno léto Per Olofa Ekströma, Volodi Semičova, Olle Hellboma a Arne Mattsona a v Úsměvu letní noci Ingmara Bergmana? A jaká jiná švédská jména jsem znal? Byla to Annita Ekberg, která sice nikdy nehrála ve švédském filmu a byla především známa z Felliniho filmu La dolce vita, Sladký život, kde se brodí ve Fontana di Trevi, byl to Sven Tumba Johansson, virtuóz hokeje, fotbalu, a vodních lyží, Ingo Johansson, mistr světa v profesionálním boxu let 1959-60, generální tajemník Organizace spojených národů 1953-61 Dag Hammarskjöld, hudebníci z The Spotnicks a Jan Johansson, filmový režisér Ingmar Bergman, spisovatelé Selma Lagerlöf a August Strindberg.)

V čem jste tehdy viděl největší rozdíl v životě v Československu a ve Švédsku? Vynechejme pochopitelně otázku demokracie a svobody. Spíše by mě zajímal obyčejný život…

Vladimir Oravsky: To, co vy nazýváte „obyčejný život”, se nedá separovat od demokracie a svobody. Demokracie a svoboda definuje a řídí „obyčejný”, tedy každodenní život. Ta definuje jaký vzduch vy dýcháte, jaké jídlo servírujete vám a vašim dětem, jak strávíte volný čas a čas pracovní…

Ve Švédsku žijete bezmála 45 let. Jak moc se Švédsko za tu dobu změnilo? Bylo by i dnes Vaší cílovou destinací?

Vladimir Oravsky: Když jsem uprchl z Československa okupovaného vojáky Varšavské smlouvy, projel jsem Rakouskem, Západním Německem a Dánskem, v tomto pořadí. Ve všech těchto zemích mi nabízeli politický azyl, který jsem slušně avšak rozhodně odmítal. Protože myšlenky mě táhly k jiné zemi. „Warum ausgerechnet Schweden?“, ptali se dobrosrdeční Rakušané, Němci a Dánové.

Kapitola „Darum Schweden“ v knize Kdo mě okradl o mého bratra? je pokus o odpověď na tuto spletitou otázku. Kapitola „Darum Schweden“ potvrzuje to, co každý ví, že předpovídat něco, cokoliv, je těžké a že nejtěžší ze všech předpovědí je předpovídání budoucnosti. O tom nás přesvědčili i historicky známí věštci jako Nostradamus, Pythie, Kassandra, Debora, Kalchas, Sibyla, Proteus, slepý Teiresiáš nebo jeho dcera Mantó. Kromě toho je to tak, že celý svět a všechno okolo něj se soustavně mění, každou miliontinu vteřiny, někdy se to dá poznat okamžitě, někdy jsou zapotřebí miliony let, aby změna byla jasně rozeznatelná. Za mých čtyřicet šest let mimo Československo se Švédsko podstatně změnilo, Československo se „klonovalo“ na dva samostatné státy, já jsem svým způsobem byl též „klonován“ na své děti a vnoučata.

Vybral bych si tehdy, v roce 1968, když jsem uprchl z Československa okupovaného vojáky Varšavské smlouvy, Švédsko, i kdybych už tehdy věděl o Švédsku všechno to, co o něm vím dnes?

Moje odpověď je jednoznačná: Nepochybně ANO.

Je mi 67 let, a někteří mí přátelé mě svádějí, abych se přestěhoval do té či oné vytoužené země důchodců: „Našiel som výborný pozemok, mám ho pre teba rezervovať?“ píše mi jeden, a není jediný. Co jim odpovědět? Mně je tu pohodlně a dobře. A jelikož neumím věštit ze střev krkavce, výkalů sudokopytníků, tarokových karet, kávové usazeniny nebo z jiných ne vždy plně spolehlivých znaků a způsobů…

Jak se student strojního inženýrství vlastně dostane k psaní, režii, vlastně k umění jako takovému?

Vladimir Oravsky: Pro mě odpověď jasná: Analýzou. Jsou státy a země, které „odjakživa” vědí, na čem mají zakládat svůj blahobyt. Mají ropu, mají uran, mají diamanty… jiné jsou zase odkázané na něco, co sami vytvořili: mají bankovnictví, kde dříve uvedené státy vkládají svůj kapitál, mají přírodní krásy, které umí výhodně prodat, umí předpovědět, že mají „vsadit na budoucnost” přes vysoko pokročilý výzkum a tak dále, možností je nekonečně mnoho.

Já jsem rychle poznal, že to, co vím o strojařině, Švédsko už nechalo za sebou před deseti lety. Musel jsem si tedy vymyslet zaměstnání, kde jsem byl konkurenčně silný. Moje zážitky neměl žádný Švéd, to jediné, co jsem musel podniknout bylo přijít na to, jak je podat, aby Švéd a postupně Dán a Fin a Němec a Holanďan a Američan a Brazilec a Polák, a ne jenom jeden, ale mnoho, se s nimi chtělo seznámit.

Kromě toho to bylo tak, že mě v tehdejším Československu velmi chyběla možnost cestovat po světě. A já jsem chtěl cestovat. Všude, ne jenom do severozápadní Austrálie, naučit se jazyk worrora, ale I na Papuu Novou Guineu, do Grónska, na Madagaskar a do Brazílie. A být spisovatelem a režisérem a být v každé zemi, stačí, že člověk má kus papírku a tužku.

Vladimir Oravsky je opravdu muž mnoha tváří...
Vladimir Oravsky je opravdu muž mnoha tváří…

 

Na různých serverech jsem se dočetl, že patříte mezi nejvýznamnější švédské spisovatele a scénáristy. Jak moc bylo těžké se na tyto přední příčky dostat. Sice jste emigroval jako mladý, ale i tak jste byl douho cizincem a neznalost jazyka a prostředí Vás musely limitovat.

Vladimir Oravsky: Bylo mi 21 let, když jsem emigroval, a to je prý hodně, když se mluví o možnosti naučit se řeč z jiné jazykové skupiny, a nasát novou kulturu tak, aby se to „správně” odráželo ve vašich pracech.

Je sice pravda, že jsem se snažil, ale snaha bez velké porce štěstí a pro mě výhodných příznivých podmínek, by mi pravděpodobně moc nepomohla.

Co se týče té panegyriky (chvalozpěvu), neberte ji příliš vážně, ani já to nedělám. Množství spisovatelů, umělců, zpěváků, politiků a tak dále, kteří byli vyhlášeni za génie a velikány a nesmrtelníky, je velké, že převyšuje množství těch jiných, těch řadových, těch méně známých. A nejen to, ale skoro všichni tito géniové a nesmrtelníci, jsou většinou zapomenuti ještě během svého života.

Před pár týdny vyšla česká verze ve Švédsku úspěšné knihy Kdo mě okradl o mého bratra?, a to v elektronické podobě. Myslíte si, že jí dnešní mladá generace bude rozumnět, myslím tím, že ji pochopí? Když jsem si ji pročítal (přiznávám, že nejsem ještě ani zdaleka u konce), tak jsem musel často celé věty či odstavce číst opakovaně, abych je pochopil nebo se alespoň o to pokusil.

Vladimir Oravsky: Samozřejmě že doufám, že kniha Kdo mě okradl o mého bratra? bude pochopena. Ať už „správně” nebo „nesprávně”, tedy ne tak, jak jsem předpovídal nebo si přál.

Rád bych uměl psát tak, aby to, co napíši, bylo srozumitelné, i když možná ne pro každého, tak aspoň pro mnoho lidí. Bylo by ideální, aby právě tak, jako já se stále učím psát stále srozumitelněji a srozumitelněji, aby mí čtenáři se více učili číst náročné texty.

Mí vydavatelé vydávají moje manuskripty téměř automaticky. Pokud se ovšem ukáže, že některý z mých titulů by jim nepřinesl předem kalkulovaný zisk, tak by to byl pravděpodobně můj poslední manuskript, který by vydali. Píšete, že „nejsem ještě ani zdaleka u konce”, doufám, že zbytek se vám bude více líbit, protože by si sotva někdo koupil moji další knihu, když by ta předcházející byla pro něj nedostupná.

Nabízí se také srovnání švédské a česko-slovenské literatury? Vy osobně v nich vidíte rozdíl? Já sice nejsem žádný „knihomil” a bohužel hlavně po přestěhování do Švédska jsem neměl moc možností se ke knížce dostat, hlavně z důvodu jazykové bariéry, tedy mé hlouposti. Avšak švédská literatura mi přijde daleko drsnější, surovější, vulgárnější, otevřenější, ale vlastně i přirozenější. Konec konců to je vidět mj. na severských filmech. Jak byste Vy popsal severskou/švédskou literaturu?

Vladimir Oravsky: Na tuto otázku vám zůstanu dlužit odpověď. Nejsem totiž znalec česko-slovenské literatury a ani švédské. Když jsem doktoroval, tak Stridberg byl ten jediný švédský spisovatel, kterého jsem zařadil do svých studií. On sice stále ještě žije, i když zemřel před 102 roky, a mnozí ho už desetiletí chtějí na věky věků pochovat, ale vy se neptáte na Stridberga. Vím něco o Astrid Lindgren, protože jsem o ní napsal dobře prodávanou a mnohokrát přeloženou knihu a divadelní hru, ale i Astrid je pod zemí už aspoň 12 roků.

Když jsem si procházel seznam Vašich knih a Vašich dalších literárných počinů, tak jsem byl docela překvapen hloubkou, resp. šíří záběru. Narážím hlavně na dětské knihy. Pro jaké „publikum” se Vám píše lépe?

Vladimir Oravsky: Nikdy jsem nepřemýšlel o této otázce, zkrátka nebylo proč. Když se postavím k počítači s předsevzetím napsat novou knihu, tak už mám ideu úplně jasnou: to a to chci říct, případně naučit. Otázka, kterou si pokládám, je: Kdo by se v prvé řadě měl s touto ideou seznámit? Dospělí a nebo děti nebo mládež?

Nejtěžší je pro mě psát pro mládež, protože řeč se velmi rychle mění, podléhá módním trendům, je víc dynamická a tak dále. Mládež se nezajímá příliš o zastaralé, muzeální či archaické výrazy. Psát pro mládež je jako psát jiným jazykem.

Když píšu pro děti, tak píšu pro děti a dospělé zároveň, protože dospělí často čtou dětské knihy, aby věděli, čím jsou krmené jejich děti. To má také svůj šarm a svou přísnost.

Je složité psát knihy pro švédské děti? Ony, na rozdíl od těch česko-slovenských, neznají klasické pohádkové bytosti, jako jsou třeba vodníci, čerti či hloupý Honza, kde se fantazii meze nekladou.

Vladimir Oravsky: Pohádky a mýty jsou velmi důležitým faktorem, který řídí člověka od kolébky, a nejspíš jsou ukládány v kolektivním podvědomí, což tvrdil už Carl Gustav Jung.

Jako dítě jsem poslouchal a seznamoval se „stejnými“ importovanými „lidovými pohádkami“ jako každý či aspoň jako většina Švédů, tedy s Jeníčkem a Mařenkou, Červenou Karkulkou, Sněhurkou, Šípkovou Růženkou, Popelkou, Kráskou a netvorem, Zlatovláskou a tak dále. Učili jsme se v zásadě stejným řeckým a římským mýtům, všemu od Odyssea a Penelopy po Amora a Psýché. Později nastoupila anglosaská kultura se všemi svými legendami například o sociálních banditech a přesdržkových socialistech typu Robina Hooda, s hollywoodským dějepisectvím v technicoloru nebo bez něj.

Dlouho jsem přemýšlel nad popiskem pod tuto fotografii. Napadalo mě spousta blbostí, ale ne a ne najít ta správná slova. Snad jen, že člověk nemá zapomínat v žádném věku či společenském postavení, že je jenom člověk! Vladimir Oravsky jako Pippi od Ole Schwandera.
Dlouho jsem přemýšlel nad popiskem pod tuto fotografii. Napadalo mě spousta blbostí, ale ne a ne najít ta správná slova. Snad jen, že člověk nemá zapomínat v žádném věku či společenském postavení, že je jenom člověk! Vladimir Oravsky jako Pippi od Ole Schwandera.

 

Metafory a přirovnání utvářejí náš svět snad víc, než jsme si toho vědomi, a jsou v podstatě identické ve všech třech jazycích, slovenštině, češtině a švédštině.

Z tohoto hlediska jsou Češi a Slováci neméně Švédy než obyvatelé Skåne, Smålandu, Värmlandu, Norrlandu a ostatních švédských krajů.

A propos, výše jmenovaný Robin Hood: v tomto „bodě“ se Švédové liší nejen od Čechoslováků nýbrž od mnoha, velmi mnoha národů. Juro Jánošík byl slovenský Robin Hood a je na pováženou, jak až moc jsme na něj hrdí, my Slováci/„Čechoslováci“. Je naším vzorem, tím, kdo nám nepřetržitě šeptá do ucha: „Nenech se podrobit! Buď hrdý. Jsi člověk, stejně hodnotný jako jiní!“ Takhle spatra můžu přijít na řadu jiných rebelských hrdinů ušlápnutých národů: Corisco, Jesse James, Emiliano Zapata, Francisco ’Pancho’ Villa, Salvatore Giuliano, Nikola Šuhaj, Oleksa Dovbuš, Stěnka Razin, Sándor Rosza, András Juhász, Lampião, Diego Corrientes, Mandrin, Rob Roy… Ale na nějakého švédského Jánošíka nemůžu přijít. Nebo snad myslíš, že by se sem hodil proradný Gustav Vasa nebo zrazený Nilz Dacke? Nebo Pirate Bay – The world’s largest BitTorrent tracker? Sotva. Nikoli podle měřítek sociálních banditů.

Snad na závěr bych se rád zeptal, zda už máte v hlavě další téma pro následující knihu a pokud ano, prozradíte, na co se můžou čtenáři ve Švédsku těšit? 

Vladimir Oravsky: Pracuji na čtyřech knihách:

1. DEN GAMLA OCH EDENS LUSTGÅRD TILL MINNE AV EN INTE HELT OKÄND FÖRFATTARINNA VARJE EVENTUELL LIKHET MED VERKLIGA PERSONER, LEVANDE SOM DÖDA, ÄR LIKA OFÖRUTSEDD SOM OAVSIKTLIG. VAD BETRÄFFAR DE LEVANDE: FY SKÄMS!

Tato kniha je o jedné již mrtvé švédské spisovatelce, která má v nebi dlouhý rozhovor s andělem strážným. Manuskript bude hotový asi v květnu.

2. Moje hra AHHHR!!! se hraje v mnoha zemích, dokonce i na Slovensku, v Bratislavě. Jednou pod názvem NAOZAJ / O CHLAPCOVI, KTORÝ KRESLIL v Bratislavském babkovom divadle a jednou na Divadelní fakultě VŠMU v Divadle Lab, pod názvem VTÁKOVINY / PTÁKOVINY.  Hra sa přepracovává na knihu pro děti a počítá se, že ji vydá vydavatelství TRIO Publishing v roce 2014.

3. KNIHA O LASKE A ZRADE, se odehrává během 2. světové války ve Švédsku, Čechách, Německu a Francii. Chtěl bych s ní být hotový během dvou let.

Nejintenzivněji pracuji na knize číslo 4 s názvem KNIHA ,CO NENÍ O TOM, O ČEM JE.

Je to kniha o původu světa a lidí a různých ideologií, a kde následující písničky hrají důležitou roli:

  • All I Do Is Dream of You © Arthur Freed.
  • I Only Have Eyes for You © Harry Warren och Al Dubin.
  • Non, je ne regrette rien © Michel Vaucaire. (Musik: Charles Dumont.) Édith Piaf, som gjorde Non, je ne regrette rien känd, tillägnade den, eller möjligen sin interpretation av den, till Légion étrangère / Främlingslegionen. Sången är sedermera starkt förknippad med (den franska) främlingslegionen och framförs vid samtliga officiella uppvisningar.
  • Blinka lilla stjärna © Betty Ehrenborg-Posse.
  • Time after Time © Cyndi Lauper & Rob Hyman.
  • Moses © Betty Comden och Adolph Green.
  • The Rain in Spain och I Could Have Danced All Night © Alan Jay Lerner.
  • What Goes Up © The Alan Parsons Project.
  • What a Wonderful World © Bob Thiele, George David Weiss och George Douglas.
  • Everybody knows © Leonard Cohen.
  • We’ll Meet Again © Hughie Charles.
  • For All We Know (We May Never Meet Again) © Sam M. Lewis. (Musik: J. Fred Coots.)
  • Love Hurts © Felice och Boudleaux Bryant.
  • All You Need Is Love © Lennon/McCartney. All You Need Is Love är dock uteslutande John Lennons komposition, med undantag för de citaten från Claude Joseph Rouget de Lisles Marseljäsen, Lennon/McCartneys She Loves You och Wingy Manone, Joe Garland, Andy Razaf och Glenn Millers In the Mood som Lennon använder sig av för att förstärka sitt budskap. Världspremiären för All You Need Is Love inföll på den 25 June 1967 i världens första direktsända internationella satellitöverförda program, Our World. Det sändes i 31 länder och man uppskattar att det sågs mellan 400.000 – 700.000 åskådare. Jag var en av dem, då jag hade tur att få se det på Österrikisk tv, efter att Tjeckoslovakien hoppade av sändningsöverenskommelsen bara några dagar innan sändningen. Detta i protest mot det Israel som vann det Sexdagarskrig som Egypten Jordanien, Syrien, Irak, Saudiarabien, Kuwait och Algeriet startade. ”Early Bird”, Intelsat II och ATS-1 var de tre satelliter som förde ut evenemanget över världen.
  • How © John Lennon.
  • How Do You Sleep © John Lennon.
  • Give Me Some Truth © John Lennon.
  • God © John Lennon.
  • Mother © John Lennon.
  • Oh Yoko © John Lennon.
  • Crippled Inside © John Lennon.
  • Imagine © John Lennon.
  • The Long and Winding Road © Lennon/McCartney, skriven av Paul McCartney.
  • Across the Universe © Lennon/McCartney, skriven av John Lennon. The Beatles gjorde flera versioner av denna komposition och enligt Lennon, ingen av dem var slutgiltig… Across the Universe är också ett interstellärt radiomeddelande (IRM) som sändes den 4 februari 2008 kl 00:00 UTC (koordinerad universell tid) av NASA i riktning mot Polstjärnan. Meddelandet består av Lennons Across the Universe som strålades i en samordnad aktion av världens otaliga Beatles-fans. Begivenheten som sanktionerades av Apple Records, Yoko Ono och Paul McCartney, betraktas som den första när en sång medvetet slungades mot rymden.
  • Woman Is the Nigger Of the World © John Lennon och Yoko Ono.
  • Let it be © Lennon/McCartney.
  • The Times They Are a-Changin‘ © Bob Dylan, (född som Robert Allen Zimmerman).
  • The First Cut Is the Deepest © Cat Stevens, (förr Stephen Demetre Georgiou, nuförtiden Yusuf Islam).
  • Fly Me to the Moon / In Other Words © Bart Howard.
  • Freebird © Allen Collins & Ronnie Van Zant.
  • Under My Thumb © The Glimmer Twins: Mick Jagger & Keith Richards.
  • Another Day In America © Laurie Anderson.
  • Unforgettable © Irving Gordon.
  • San Quentin © Johnny Cash.
  • Pharoah Story från Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat © Tim Rice. (Musik: Andrew Lloyd Webber.)
  • Two of Us © Lennon–McCartney, skriven av Paul McCartney.
  • Wild Child © Doors Music Company ASCAP, skriven av Jim Morrison.
  • Heroin © Lou Reed.
  • Superman (For Jules Massenet) © Laurie Anderson. Laurie Andersons O Superman bygger på flera välkända verk och citat. Den inledande raden ”O Superman / O Judge / O Mom and Dad” har sin ursprung i Jules Massenets opera Le Cid. ”O Souverain, ô juge, ô père” / ”O Sovereign, O Judge, O Father”. Tanken ”So hold me, Mom, in your long arms”, fann sin inspiration i Massenets opera Le jongleur de Notre-Dame i vilken Jungfru Maria omfamnar den döende Rodrigo. ”Neither snow nor rain nor gloom of night shall stay these couriers from the swift completion of their appointed rounds” är ett lån från “historieskrivningens fader” Herodotos Histories apodeixis i vilken beskrivs akemenidernas, den persiska dynastins budbärare. Inskriptionen “Neither snow nor rain nor heat nor gloom of night stays these couriers from the swift completion of their appointed rounds”, kan läsas på The James A. Farley Post Office Building i New York. Reflektionen “Cause when love is gone, there’s always justice / And when justice is gone, there’s always force / And when force is gone, there’s always Mom” härrör från Daodejing / Tao Te Ching “Therefore when Tao is lost, there is goodness. When goodness is lost, there is kindness. When kindness is lost, there is justice. When justice is lost, there is ritual. Now ritual is the husk of faith and loyalty, the beginning of confusion.” O Superman är en del av Laurie Andersons debutalbum Big Science.
  • They Can’t Take That Away From Me by George Gershwin and Ira Gershwin.
  • Foxy Lady Jimi Hendrix.
  • Tears in heaven Eric Clapton and Will Jennings.
  • 2000 Light Years From Home Jagger / Richards.
  • Money (That’s What I Want) Berry Gordy och Janie Bradford.
  • Papa Was a Rolling Stone Norman J.Whitfield / Barrett Strong.
  • I Will Follow Him Franck Pourcel (under pseudonymet J.W. Stole) och Paul Mauriat (under pseudonymet Del Roma). Adaptation Arthur Altman. Till engelska av Norman Gimbel.
  • When You’re Smiling Larry Shay, Mark Fisher, and Joe Goodwin.
  • We Gotta Get Out of This Place av Cynthia Weil och Barry Mann.
  • (You’re the) Devil in Disguise (c) written by the songwriting team Harvey Zimmerman, känd under artistnamnet Bill Giant, Bernie Baum och Florence Kaye.
  • We Can Work It Out Lennon / McCartney.
  • Nobody Knows You When You’re Down and Out Jimmy Cox.
  • Jealous Guy (c) John Lennon.
  • Birds Neil Young.
  • Mother Roger Waters.
  • Over the Rainbow Harold Arlen & Yip Harburg.
  • Nothing Compares 2 U Prince Rogers Nelson.
  • I’m Gonna Sit Right Down and Write Myself a Letter Fred E. Ahlert & Joe Young (lyrik).
  • I still haven’t found what I’m looking for © Bono (Paul David Hewson).
  • Crazy Danger Mouse (Brian Joseph Burton) and Cee Lo Green (Thomas DeCarlo Callaway).
  • Diamonds and Rust Lyrics Joan Baez.
  • My God Ian Anderson.
  • Hymn 43 Ian Anderson.
  • In Dreams Roy Orbison.
  • Sailing Gavin Sutherland.
  • Purple haze Jimi Hendrix.
  • The Boxer Paul Simon.
  • Suzanne by Leonard Cohen.
  • Is That All There Is? Jerry Leiber and Mike Stoller.

Děkuji moc za rozhovor a snad mi bude někdy potěšením se s Vámi osobně potkat. Fotografové říkají dobré světlo. Co se říká spisovatelům, nevím, tak snad aby papír nedošel a pero nevyschlo…

Autor rozhovoru Pavel Stančo

Já děkuji, na slyšenou a na viděnou, Vladimir Oravsky

Jazyková korektura Ludmila Doudová

Související články

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *