Ve frontě

Jedna z prvních návštěv Stockholmu. Čekám na autobus, a když přijede, instinktivně spěchám co nejblíž tam, kde očekávám vstupní dveře. Do autobusu vstupuju jako první, nikdo nic neříká, nikdo nekomentuje, co se právě stalo, a přesto cítím, že je něco špatně, protože vcházím jako první i přesto, že jsem přišla jako jedna z posledních. Zatímco se tetelím na svém pečlivě vybraném místečku u okna s výhledem, podívám se ven a vidím frontu. Velice dlouhou a velice disciplinovanou frontu vedle autobusu. Bylo by možné, aby…? Chvíli nad tím uvažuju, a potom celou situaci vypouštím z hlavy.

blogeri-vicky-ze-stockholmu-fronta-01

Ale stane se to znovu. Tentokrát to není autobus, kde se s frontou setkávám podruhé, ale hudební klub. Tahle fronta měří alespoň dva kilometry. Sobota večer a já jsem na návštěvě Stockholmu na víkend a chci vidět tu hudební skupinu z Islandu, Of Monsters and Men. Mohla jsem si koupit lístek předem, ale potom jsem si řekla, že koncert je v tom malinkém klubu pod mostem, kde není nikdy plno, a rozhodnu se zariskovat. Půl hodiny před koncertem se pomalu blížím ke klubu. Nejdřív suverénně nakráčím až ke dveřím, než si pomalu uvědomím, že procházím kolem hodně velkého množství lidí stojících v řadě. Podívám se okolo. Vidím frontu, která se točí jako Mississippi skrz Slussen v úhledných křivkách, jako opravdu dlouhý had. Proto se otočím a vzorně se jdu postavit na její konec. Převážně ze zvědavosti. Několik dalších lidí se okamžitě postaví za mě a had se stává delším a delším a já netuším, proč tady všichni stojíme, protože ten hudební klub je opravdu malý, koncert začíná za několik minut (chvíli trvalo dojít na konec fronty), a proto neexistuje možnost, že by se kdokoliv z fronty dostal dovnitř v blízké budoucnosti. Jako třešnička na dortu prší a je docela zima, ale oni stejně dál vytrvale stojí v té frontě, v malých skupinkách, smějí se a nezdají se být unavení nebo naštvaní nebo dokonce otrávení touhle dlouhou frontou, to vůbec ne. Dokážu tam stát pět minut. Potom odcházím. A když se otočím, vidím toho dlouhého hada, který možná brzy dosáhne bodu, ve kterém se bude kousat do ocasu.

Tak se stalo, že jsem poznala fronty.

Musí to být nějaký gen, který jsem zdědila, přirozený odpor k frontám. Možná proto, že u nás lidé kdysi čekali ve frontách poměrně hodně. Osobně si to sice nepamatuju, ale zřejmě si to nesu v krvi. Celý život jsem nenáviděla fronty. Jakéhokoliv druhu. Nenáviděla jsem poslušné stání na místě, čekání. Pohrdala jsem čekáním. Už jen proto, jak je to pasivní. Nudné.

Nevydržela jsem na místě.

Vzpomínám na ty časy v Česku, kdy se do tramvaje nebo autobusu nasedalo bojem. Ne příliš násilným, ale jistá nevraživost a lokty byly vždy přítomné. My nečekáme na pivo. Prostě si ho vezmeme. Nějak. Silou. Prodíráním se skrz lidi, kteří čekají. V obchodě, na ulici, při nastupování do dopravního prostředku. Ano, to byly časy. Tramvaj přijede, dveře se otevřou a dav se nahrne dovnitř, aniž by čekal na ty, kteří vysedají. To byly ty časy v Česku…

Švédi milují stát ve frontě. (A jestli tvrdí že ne, lžou.) Proto mají fronty i na pronájem bytů. Proto si člověk musí vzít pořadové číslo, když si chce něco koupit v obchodě nebo kavárně nebo ve specifických případech i v Systému. To i přesto, že je obchod, kavárna nebo Systém docela prázdný. Zdá se, že si čekání užívají. Klidní, trpělivý, tiší. Ve frontě, samozřejmě. Jsou dobře organizovaní. Chaos nepovolen. Ale kde je vášeň?

Systém čekání v řadě v každodenním životě dokáže být tak otravný, že skoro uvažuju, jestli mají frontu i na odchod z tohoto světa, eventuálně pro vstup do nebe.

Po pár letech se ale už nedokážu bránit. Fronty mě dostaly. Už jsem se poučila. Už na Slussenu při nastupování do autobusu nepředbíhám. Už se vzorně stavím do řady na záchod. Beru si číslo, když vstupuju do pekárny, i když přede mnou očividně nikdo není. Někdy se stavím do fronty, aniž bych uvažovala proč, a tak často stojím bezdůvodně za člověkem na ulici, který si jen zapaluje cigaretu. Můj mozek se poslušně postavil do fronty. Bojím se, že bych starý život přirozené průbojnosti třeba v takovém Brně už nezvládla. České davy a jejich vášnivá neorganizovanost mě děsí. Je to jako nábytek z IKEA. Všechno do sebe zapadá, všechno má své místo, a když dlouho poslušně čekáš, jednou na tebe dojde.

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělskou filologii v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

Swedish flag

Related Post

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *