Taková normální rodinka aneb výlet do Järvzoo

Celé léto jsme v podstatě strávili doma. Děti byly ve školce a v družině a já více méně on-line v práci. Před pár týdny jsme se tedy s ženou rozhodli, že na prodloužený víkend vyrazíme do zoologické zahrady Junsele Djurpark, která je od nás vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem na severo-západ. Zoo má sice otevřeno jenom v době letních prázdnin, ale na následující dva víkendy připravila speciální akci. Dva dospělí s třemi dětmi na tři dny s ubytováním v chatách, které jsou součástí parku. Cena do zoo je pochopitelně v ceně.

Už když jsem byl na horách minulý týden s Jörgenem a sledoval několikrát denně počasí, tak jsem koukal i na to, jak bude tento víkend v Junsele a předpověd byla den ode dne horší. Nakonec to zkončilo třemi dny deště. Tak z toho bychom tedy opravdu nic neměli. Bohužel. Sdělit dětem, že se nikam nejede bylo fakt těžké a tak při pohledu na první slzičky se rodil plán. Pochopitelně jsem v tom měl za předešlý týden dost zkušeností, a tak to nebylo složité. Prostě nepojedeme na sever, ale na jih. Další nejbližší zoopark je v městečku Järvsö, kde je takové hooodně přírodní zoo, které je zaměřené jen na zvířata, která můžete potkat volně ve Švédsku. Jmenuje se Järvzoo. Jen pro vysvětlení, järv je česky rosomák. Snad jen pro upřesnění. Park je také často nazýván jako Rovdjurscentret De 5 Stora, tedy jako Centrum dravců, 5 velkých, což je medvěd, vlk, rys, rosomák a člověk.

V pátek večer domlouváme s ženou strategii a plán sobotního dne. Předpověď je skvělá, tedy jasno, občas obláčky, jen trochu větrno, což nám ale rozhodně nevadí. Zoo je otevřeno od deseti do tří, to nám bude stačit. Plán je vyjet po osmé, abychom byli na místě co nejdříve a měli dostatek času tamní kolečko obejít. Známe své lidi. „Maminko, tatínku, bolí mě nožičky, nožičky nefungují…“ a já nevím jaké všechny možné výmluvy nás čekají.

Je sobota ráno, lehce před sedmou ranní. Já jsem byl násilně vzbuzen nejmladším, když na mě skočil, že chce můj mobil. Teď se pokouším vzbudit ženu. Je to jako bych dobýval bunkr. Drží se zuby nehty a ne a ne postel opustit. Čekal jsem to. No nic. Děti jsou vzhůru, a tak na ženu pouštím je. Já vyrážím ven se psem a hned po návratu dělám dětem snídani. Žena mezitím nějaký zázrakem vstala a nachystala pro děti oblečení a zmizela v koupelně. Je 8:30 hod. Děti najezené, oblečené. Já nasnídán, oblečen, batoh s věcmi a foťák nachystán. Je 9:00 hod. Žena je v koupelně. Děti začínají z nudy blbnout a já šílet. Je 9:15 hod. Žena je v koupelně. Děti a pes běhají po bytě. Já šílím. Je 9:30 hod. Žena je v koupelně. Je 9:45 a žena stojí se psem u dveří a ptá se: „…tak jde se nebo ne?“ Nakládáme děti do auta. Psa odvážíme k ženinému ex, který se nabídl, že nám naší slečnu pohlídá, protože do Järvzoo bohužel pejcci nesmějí.

Je 10:00 hod a my konečně opouštíme Sundsvall a míříme po dalníci E4 na jih. V Järvzoo právě otvírají. Venku řádí vychřice a tak to autem docela cloumá. Děti začínají v zadu na sedadlech hrát hru na Shreka. „Är vi framme nu?“, „Är vi framme nu?“, „Är vi framme nu?“, nevím zda to mám přeložit, ale asi kdo má  děti a zná oslíka ze Shreka pochopil…

Když jsem se díval doma do mapy, tak styčným bodem bylo město Hudiksvall, které leží asi hoďku jízdy na jih od Sundsvallu a kde jsme měli z dálnice odbočit na západ a tam sledovat, kdy se objeví ukazatele na městečko Järvsö nebo přímo na zoopark Järvzoo. Míjíme Hudiksvall a navigace na mobilu mě stále posílá na jih, okej budu tedy pokračovat, asi ví co dělá. Tou dobou myslím na mého otce a vzpomínám na mé dětství, kdy jsme seděli se sestrou na zadních sedadlech naší bleděmodré Škody 105L a nesměli ani ceknout, protože se okamžitě dostavila u otce migréna a bylo po srandě. On by tou dobou již na 100 procent vystoupil z auta i za jízdy. Statečně odolávám a akceptuji návrh mobilní navigace, abych ji poslouchal. Po půhodině jízdy stále na jih nás navigace konečně nechá odbočit na západ. Super. Je 11:30 hod a už tam za pár minut budem. Kocháme se nádhernou krajinou plnou polí a krásných a starých statků a stavení v klasické červené barvě. Kdybych sebou neměl ženu a děti, tak stoprocentně stojím co padesát metrů a fotím. Cíl je ovšem jiný a tak se hryžu do rtů a šlapu na plyn. Ovšem…

V dálce na kopci vidím jak se za jedním takovým stavením na mě směje hoooooooodně starý kostel a nádherná dřevěná zvonice. Typická švédská kombinace. To už vážně nedávám a oznamuji rodině, že bude pauza, protože tatínek si musí něco vyfotit. Odstavuji auto na louce pod kostelem, beru foťák a už to kropím. Po dvaceti minutách naprosté spokojenosti se vracím k autu. Děti mezitím nakrmeny, napojeny a připraveny pokračovat dále. Jejich „Är vi framme nu?“ již ignoruji. Ani ne po pěti minutách jízdy další kostel. Tentokrát na kopci stojící nádherný z cihel. Navrhuji, že si udělám jen jeden malilinkatý cvak a zbytek dodělám, až se budeme vracet. Kdybych tak věděl…

Zpět na silnici. Nevím kdy mi to začalo vrtat hlavou, ale cesta byla užší a užší, až se skoro proměnila v lesní cestu. Takhle to přeci na mapě nevypadalo? Koukám na mobilní aplikaci a otevírám ústa dokořán. Je 12:30 hod a my jsme asi hodinu a čtvrt jížně od Järvzoo někde v lesích. Navigace mě posílá na naprosto mě neznámé místo. Nechápu. Co dělat? Nastavuji znovu cíl cesty městečko Järvsö a tvrdohlavě poslouchám navigaci. Po další půlhodině na lesních a štěrkových cestách se ocitáme na začátku lesní pěšiny. Propukáme ve smích: tedy má žena. Naše děti si totiž tvrdošijně stojí za svým „Är vi framme nu?“ a já propadám depresi. Za dvě hodiny v zoo zavírají. To děti nepřežijou. Vypínám navigaci, otáčím auto a podle instinktu a slunce nabírám směr. Po pár minutách jsme na krásné, velké, široké, ale hlavně správné cestě k zoo.

Lehce po druhé odpoledne konečně přijíždíme na parkoviště. Jsou na něm sice auta, ale nikde nikdo. Opatrně vstupujeme do hlavní budovy a já rozpačitě vznáším dotaz na lístky. Uf. Žádný problém, platím, žena mezitím vytrhává dětem plyšová zvířátka z rukou, které jsou vystaveny na regálech vstupní haly a za slibů, že si „potom“ budou moci nějaké výbrat konečně vstupujeme na dřevěnou lávku, které nás provede po okruhu. Já mám jako cíl vytýčeno vidět naživo pižmoně (myskoxe) a rosomáka (järv), moje dcerka polární lišku (fjällrav).

Starší syn Lucas (5) po pár desítkách metrů oznamuje své klasické, že už nemůže a že mu nefungují kolínka… No jaké překvapení. Příslib medvědů a vlků do něj vlívá novou čerstvou krev. Příští štrajk je naštěstí pár metrů před občerstvovací stanicí, která je v horní polovině okruhu. Párek v rohlíku, pití a zapůjčený vozík od jiné rodinky dodávají nožičkám dětí novou energii. Tedy až na dcerku (8), ta nám oznamuje, že ji není nějak moc dobře. Super. Teď je totiž stejně daleko do konce jako zpět. Naštěstí mi přes ruku kouká na letáček zoo s nákresem cesty a zjišťuje, že medvědi a vlci jsou hned další na řadě.

Při pohledu na tři hrající se medvědí mláďata je vše zapomenuto a ona skřepčí jako rybička a fotí na mobil všechno co se jenom hne, aby to mohla ukázat kamarádkám ve škole. V kolonce splněno je odškrtnuto los, sob, medvěd, vlk. Mě se bohužel pižmoni neukázali. Se stejnou to je potom také s rosomákem a bohužel s polární liškou. Zdejší zoo totiž není takové to klasické, které známe, tedy s kleci a výběhy o pár metrech čtverečních, tak, že se ani ptáček neschová, ale naopak jsou výběhy velké, otevřené, ale hlavně přírodní. Viděti zvíře je tedy čistě na něm. Největší šance je lehce po poledni, kdy probíhá komentované krmení medvědů, vlků, rosomáků a polárních lišek. To my byli ovšem tou dobou někde v lese na polních cestách… Jak typické…

U expozice sovice sněžní (fjälluggla) žena zjišťuje, že se nejmladšímu členu rodiny (3) začíná měnit barva kalhot, vzadu… paráda. Zjišťujeme, že hromátka s extra oblečením pro naše pány zůstala doma na stole. Naštěstí má Mio trochu větší mikinu a tak nebude vidět, že si to tu vykračuje jenom v plence. Venku je kolem dvaceti stupňů a ikdyž procházíme dřevěnou stezku ve stromech, tak tu není zima. Navíc jsme tu snad úplně sami. Aby tomu ovšem nebyl konec, tak dcerka Uma oznamuje, že jí bolí břicho a že asi bude potřebovat na… Problém je v tom, že celý okruh je vážně veden po dřevěné lávce, místy i několik metrů nad zemí a tak si odskočit není kam, tedy pokud nejste zrovna na místě, kde toaleta je. K nejbližší to nebylo naštěstí tak daleko a i se zastávkami u několika voliér se sovami, které běžně můžete potkat ve švédských lesích, jsme to stihli. Uma si je totiž musela všechny vyfotit.

Hodinu a půl po zavírací době konečně přicházíme zpět k hlavní budově. Absolvujeme nutné kolečko kolem regálů našlapaných plyšovými zvířátky všech možných i nemožných velikostí a zakupujeme pidi varianty vybraných druhů. Domácí zoo rozšiřujeme o polární lišku, vlka a ježka. Po hodině a půl parkujeme před domem ve zdraví a s ženou se shodujeme, že to byl super den. Bláznivý, Šílený. Za mě si teď ovšem… teď dávám na pár dní, týdnů, měsíců s rodinnými výlety pauzu.

Ani mě, ani dcerce se náš cíl nezjevil. Nezbude tedy nic jiného než se za nimi vydat do zdejších hor, kde třeba bude větší šance příště. Järvzoo je jako jedno z mála zoo otevřeno celoročně a tak to zkusíme třeba v zimě nebo na jaře. Tak tedy aspoň toho plyšového Fjällrävna dverka dostala.

Když se ale zaměřím jen na samotný zoopark, tak pokud budete někdy směřovat tímto směrem a budete si chtít udělat dvě až tři hodinky pauzu, tak určitě neváhejte. Už jenom samotná procházka po dřevěné lávce mezi stromy je neuvěřitelný relax. Jen bacha na navigaci. Za mě rozhodně doporučuji!

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

zoner-photo-studio-banner-600-100

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *