Švédští Vikingové nebo-li Varjagové

Když někdo řekne Skandinávie, Švédsko nebo severní Evropa, tak se určitě najde spousta těch, kteří si v tu chvíli jako první vybaví slovíčko Viking. Takové severské synonymum pro obrovského chlapa ověšeného kožešinami, přilbou s rohy a velkým mečem nebo aspoň sekerou.

Kde je ovšem pravda? Opravdu to byli takoví obři s rohatou přilbou, kteří zabíjeli na počkání? Správnou odpověď určitě většina z vás ví, ale zkusme si vyplnit případné mezery pár řádky.

Označení viking pochází ze slova vik, které ve všech germánských jazycích Skandinávie znamená záliv či fjord. Vikingové tedy byli označování jako lidé z fjordů. Doba vikinská se datuje mezi 8. až 11. stoletím. Vikingové žili roztroušeně po celém severu Evropy.

Obyvatelé Skandinávie se živili převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (např. švédské Skåne a Gotland), tedy pochopitelně jižní polovinu dnešního Švédska. Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Samy se totiž musely o všechno postarat. V té době v Evropě věc nevídaná.

Švédští vikingové nebo-li Varjagové

Varjagové (švédsky Varjager) byli švédští Vikingové, kteří podnikali obchodně-kořistnické výpravy do východní Evropy, Černomoří a Kaspicka. Pocházeli zejména z oblasti Uppland, jezera Mälaren a Gotlandu. Jejich zdejší slovanské a řecké/byzantské označení mělo původ ve vlastním skandinávském pojmenování, jež označovalo člena družiny, vázaného přísahou věrnosti (vár) svému náčelníku. Varjagové ovšem nebyli výhradně švédského původu. Zejména od druhé poloviny 11. století bylo mezi nimi mnoho Anglosasů, ale také Slovanů či Ugrofinů. Pojem varjag neoznačoval etnickou příslušnost, ale sociální postavení. Varjagové byli elitní družiny ozbrojených kupců.

Varjagové nabízejí ke směně či prodeji hlavně kožešiny. Na druhou stranu prahnou po mincích, špercích, hedvábí a koření. Hlavním a nejvýnosnějším zdrojem příjmů se ale časem stává obchod s lidmi. S lidmi, které zajali cestou přes Rus.

První Varjagové se objevili v severovýchodní Evropě kolem roku 800. Přistáli na pobřeží Finského zálivu a poté začali pronikat do vnitrozemí. Hlavním cílem bylo hlavní město byzantské říše Konstantinopol (česky Cařihrad, pochopitelně dnes Istanbul). K tomu ale pochopitelně vedla ještě dlouhá cesta….

Sídla vikingů v dnešním Švédsku

Od 8. století se město Birka na ostrově Björkö, ležící na jezeře Mälaren, v oblasti Uppland stalo centrem baltského obchodu. Obchodníci z Birky díky lodnímu spojení přes řeku Dněpr udržovali kontakty nejen s Byzancí, s územím budoucí Kyjevské Rusi, oblastmi při Černém a Kaspickém moři a s četnými etniky, jež do sebe pojala říže Chazarů, ale také s franskou říši na západě.

Zprávy o obchodním centru Birka v kronikách náhle mizí roku 975. Předpokládá se, že bylo zničeno neznámými utočníky. Iniciativu poté převzalo nové středisko Sigtuna, ležící jižně od dnešního města Uppsaly, kam přišli mnozí obchodníci z Birky. Obdobně významné středisko baltského obchodu v rukách vikingů tvořil také ostrov Gotland.

Oblast výbojů Varjagů

Jejich první cesta vedla po Něvě, Ladožském jezeře a proti proudu řeky Volchov do Ilmeňského jezera. V této oblasti si Varjagové vybudovali první opevněné základny. Jedna z nejstarších a nepochybně nejvýznamnějších byla Aldeigjuborg (nyní Stará Ladoga), situovaná nedaleko ústí Volchova do Ladožského jezera. Odtud pronikli po vodních plochách a tocích dále na Volhu a po Kaspickém moři do vzdálených arabských zemí. Na této trase obchodovali s Volžskými Bulhary, Chazary a Araby. Kromě této „arabské“ obchodní cesty se později, v polovině 9. století, ustálila druhá, známější cesta vedoucí „od Varjagů k Řekům“, to znamená ze Švédska přes Baltské moře do Finského zálivu a dále proti proudu Něvy do Ladožského jezera, kde se u Aldeigjuborgu vplulo do Volchova, proti jeho proudu do jezera Ilmeň a dále na jih proti proudu Lovati na Dněpr a dále do Černého moře a přes něj do byzantské říše. Alternativní cesta vedla z Rižského zálivu proti proudu Západní Dviny (Daugavy) a opět na Dněpr.

Varjagové si budovali nejen své základny, ale využívali i již existující městské pevnosti. Později se v některých starých slovanských centrech (Novgorod, Bělozersk, Polock, Kyjev) zmocnili vlády a začali vybírat od místních obyvatel tribut v naturáliích, které byly následně využívány v dálkovém obchodu jako zboží. To bylo typické také pro první vládce Kyjevské Rusi.

Ve službách Byzance

Později se Varjagové proslavili jako bojovníci ve službách významných panovníků. Varjažskou gardu měli zejména byzantští císaři. Už k roku 911 se váže zpráva o obchodní dohodě mezi císařem Leonem VI. Moudrým a kyjevským knížetem Olegem, jejíž součástí byla i možnost najímat varjažské družiníky do služeb císaře. Skutečně masivní příliv Varjagů do Konstantinopole nastal o 70 let později, když veliký kníže kyjevský Vladimír I. poslal (asi r. 988) svému budoucímu švagrovi Basileiovi II. Bulharobijci na pomoc zhruba 6.000 bojovníků ze své družiny. Ti již zůstali v císařových službách a stali se osobní, průběžně doplňovanou, panovníkovou gardou.

Později tvořili základ elitního vojska, které bylo posíláno např. i do bojů ve Středomoří, kde se Byzanc snažila uchránit poslední zbytky držav – ještě za Basilea zasahovali v bojích proti Normanům (ti byli taktéž vikinského původu!) v jižní Itálii (Apulii); o 20 let později (1038) pomáhali pod vedením slavného generála Georgia Maniaka vyhnat Araby ze Sicílie. V poslední italské výspě Byzance, Bari, byli od r. 1041 stálou posádkou.

Ve stejný rok, kdy Normané definitivně dobyli Bari (1071), padla prakticky celá varjažská družina na bojišti u Mantzikertu. Po této katastrofě se začalo složení družiny měnit: přibývalo Anglosasů a Dánů (i v souvislosti s dobytím Anglie Normany r. 1066).

Kolonisté severozápadní Rusi

Od těchto elitních oddílů ozbrojených dálkových kupců je třeba odlišit severské obyvatelstvo, které přicházelo do východní Evropy s úmyslem kolonizovat zdejší nepříliš hustě osídlené kraje a jemuž zřejmě náleželo finské pojmenování Ruotsi (dnes má toto slovo význam Švédsko). Na rozdíl od Varjagů byli skandinávští obyvatelé, kteří se usadili jižně od Finského zálivu, brzy asimilováni slovanským a zčásti i finským etnikem. Etnonymum Rus“ se však zachovalo a později se stalo pojmenováním pro území, na kterém vládla dynastie varjažského původu (Rurikovci), i jeho slovanského obyvatelstva.

Jak se žilo v době vikingů můžete vidět třeba ve Fotevikens muzeu na jihovýchodě Švédska.

Zdroj

  • Wikipedie
  • Vzestup civilizace – Jak Vikingové změnili svět; Německý dokumentární seriál, 2014
  • ŠTĚPÁN, Jiří. Stručná historie států – Švédsko, první vydání, nakladatelství Libri, ISBN 978-80-7277-464-7
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *