Švédsko 2007 – Cesta za polární kruh – díl druhý

Pokračování článku Švédsko 2007 – Cesta za polární kruh – díl první.

Čtvrtek 9. 8. 2007

Probrali jsme se až ráno v Bodenu. Odtud už jen pár hodin do Kiruny a pak už jsme se vezli po jednom (prý nejhezčím) úseku trati z Kiruny do Narviku. Musím uznat, že ta podívaná je opravdu nádherná.

Nádhera...
Nádhera…

 

Po půl druhé hodině odpolední jsme dorazili do Narviku. Předpověď počasí bohužel nelhala. Bylo zataženo, pršelo, trošku chladněji (ale pořád to bylo na kraťasy). Rozhodli jsme se na nádraží chvilku setrvat do doby, než se déšť trošku zklidní. Na nádraží jsme potkali dva Čechy, kteří měli namířeno směr Kiruna a čekali na vlak. Dali jsme se do řeči a po chvíli se k nám přidal další náš krajan, který nám navíc řekl, že venku v Transitu je jich ještě dalších sedm.

Pomalu se dostáváme do hor, všude je moc nádherná příroda.
Pomalu se dostáváme do hor, všude je moc nádherná příroda.

 

Na tomto nádraží na konci světa jsme tedy jako Češi byli v přesile, padaly i návrhy na zavedení „mezinárodní šikany,“ že bychom všem cizincům zabavovali svačinky. Mezitím skoro přestalo pršet, a tak jsme vyrazili do kempu, který byl od nádraží vzdálen něco přes kilometr chůze. Dorazili jsme do kempu, který na první pohled nevypadal nijak působivě, a taky nás překvapil malý počet ubytovaných. Na recepci jsme se dozvěděli, že sprchy se platí zvlášť a 5 minut stojí 10 NOK. Cena za stan byla pak 100 NOK, což bylo docela přijatelné. Na recepci pracoval takový mladý kluk, který byl hrozně ukecaný. Říkal, že tady včera bylo nádherně a padl teplotní rekord. No, tím nás teda moc nepotěšil. Potom nám vysvětlil, co a jak, a my jsme šli rozbít stany a ubytovat se. Hned potom jsme vyrazili na obhlídku Narviku. Po chvilce chůze u nás zastavil džíp a vystoupil z něj ten recepční z kempu, kam prý chceme svézt, že nás vezme. Tak nás vzal do města, a dokonce nás i po městě povozil a povykládal nám o něm, prostě paráda. Vysadil nás ve městě a my jsme šli na prohlídku. Narvik je docela malé město a až na známý nezamrzající přístav tady nic není. Prošli jsme aspoň nákupní centra a opájeli se vůněmi, linoucími se z různých občerstvení a těšili jsme se na naši tradiční večeři (Rychlá večeře, Dobrý hostinec a podobné instantní komedie). Po návratu do kempu jsme taky hned šli pojíst a následně se i umýt (na dlouhou dobu nejspíš naposled v teplé vodě), a pak jsme ještě poseděli v kuchyňce a hráli karty. Mezitím do kempu začali přijíždět další lidé, takže nakonec se kemp aspoň částečně zaplnil. Až nám nastala doba odchodu do hajan, tedy po pár partičkách známé karetní hry Srdce. I když venku bylo pořád světlo (jak taky jinak, za polárním kruhem).

Pátek 10. 8. 2007

Vstávali jsme chvilku po osmé, abychom se stihli v klidu najíst a zabalit před odjezdem do Abiska. Vlak nám jel v 10:50, tak jsme krátce po desáté vyrazili směr nádraží. Vlak už tady stál, a tak jsme šli na svá místa. V celém našem oddílu nebyla ani noha, tak jsme měli prostor pro manipulaci s batohy. Taky jsme si mohli otevřít okna a fotit krajinu, která byla naprosto úchvatná.

Všude bylo plno zálivů a kaňonů ...
Všude bylo plno zálivů a kaňonů …

 

Trošku nám to kazilo počasí, bylo zataženo a pršelo. Ale my jsme doufali, že se potvrdí naše původní předpoklady a v Abisku bude hezky. No, ještě v poslední stanici před Abiskem bylo zataženo, ale jakmile jsme dorazili do stanice Abisko Turiststation, přivítalo nás sluníčko a teplo.

Naše poslední zastávka v civilizaci.
Naše poslední zastávka v civilizaci.

 

Hned po výstupu z vlaku jsme zašli do turistické stanice omrknout mapy. Plánovali jsme i nějakou koupit, ale 105 SEK za mapu bylo nepřípustných. Proto jsme se rozhodli jít bez mapy a spoléhali na to, že stezka Kungsleden bude kvalitně značená. Po nákupu nějakých drobností (jídlo, čokoláda) jsme se vrátili na rozcestí a šli k bráně, která označovala začátek stezky Kungsleden. A tady začalo naše dlouhé putování, při kterém jsme netušili, co nás čeká.

Ještě plni elánu před 105 kilometrů dlouhou cestou na začátku Kungsleden.
Ještě plni elánu před 105 kilometrů dlouhou cestou na začátku Kungsleden.

 

Hned na začátku parku byla cedule, co se zde smí a nesmí. Bylo to přeloženo do mnoha jazyků, a světe, div se, i do češtiny. Zjistili jsme, že v parku se smí stanovat jenom u chat a na vyznačených místech. Vyznačené místo bylo vzdáleno 4 km, chata Abiskojaure 14 km. Rozhodli jsme se, že dojdeme tedy až na chatu. Vzájemně jsme si popřáli hodně štěstí a přesně ve 13 hodin jsme vyrazili.

Zhruba po takových cestičkách se na KUNGSLEDEN chodilo.
Zhruba po takových cestičkách se na KUNGSLEDEN chodilo.

 

Po několika stech metrech přišla první zastávka. Řeka Abiskojaure tady tekla mezi skalami dost divoce, byla to nádherná podívaná. Takových různých přírodních scenérií jsme za cestu k chatě viděli nespočet. Byl to opravdu silný zážitek, prostě paráda. Po cestě jsme zjistili, že dřívější brody (jak jsme vyčetli z jiných cestopisů), byly nahrazeny mosty, což bylo fajn.

První zastávka u nádherných vodopádů.
První zastávka u nádherných vodopádů.

 

Další divoké vodopády
Další divoké vodopády

 

Když vedla cesta bažinou nebo močálem, šli jsme po dřevěných chodníčcích nad nimi. Ve Švédsku se teda o turisty starají moc dobře. Po sedmé hodině večerní jsme vyčerpaní dorazili k chatě Abiskojaure, abychom zjistili, že za osobu ve stanu chtějí 60 SEK. To nás hodně překvapilo, protože jsme se to nikde nedočetli. Už jsme ale neměli sílu jít dál na místo, kde by se mohlo dát přespat (podle paní správcové asi 4 km daleko), rozhodli jsme se tedy i za cenu 240 SEK za všechny zůstat tady. Platili jsme to hned a čekalo nás překvapení, protože v této chatě v horách brali platební karty. Sice jenom embosované, ale nám to nevadilo. Byli jsme opravdu v šoku, protože co se týká energií, tak chata bere vodu z blízkého jezera, plyn tam je v bombách, které tam dopravuje vrtulník a elektřina tam není vůbec. Jen malý solární panel pro napájení nouzového satelitního telefonu. Takhle to bylo téměř v každé chatě, kterou jsme po cestě minuli. Jinak paní správcová na nás hleděla jak pumpa, když zjistila, že nemáme mapu. Asi jsme byli první v jejím životě (měla tak 60 let), kteří šli po Kungsleden bez mapy. No co už s ní.

Úplně vysílení jsme dnes kempovali na této chatě.
Úplně vysílení jsme dnes kempovali na této chatě.

 

U chaty byla k dispozici kuchyňka a suché WC, aspoň nějaké služby za ty hříšné peníze. Vodu jsme tedy ale brali z přilehlého jezera. Jak jsme zjistili, v Abisku a pak i po celé Kungsleden je voda v řekách a jezerech pitná skoro všude. Aspoň jsme nemuseli táhnout spoustu zbytečných lahví s vodou. Večer jsme si tedy uvařili, po večeři dali partičku karet, zapsali se do knihy návštěv (kde jsme mimochodem objevili pár českých zápisků) a pak šli unavení spát.

Dnes jsme ušli 14 km.

Sobota 11. 8. 2007

Ráno jsme si trochu přispali a než jsme se najedli a sbalili, bylo 11 hodin a to byl start naší další cesty. Měli jsme namířeno k další chatě, Alesjaure. Po pár kilometrech jsme došli k ceduli, ohraničující hrance Abiska, abychom kousek od ní našli louku, kterou nám paní správcová včera doporučila k přespání. Louka to byla hezká, ale nějaké místo pro stan žádné. Po louce jsme chvilku bloudili, ale pak jsme díky kvalitnímu značení našli cestu dál, a vyrazili po stezce vstříc dnešnímu největšímu stoupání.

Značení na cestě Kungsleden.
Značení na cestě Kungsleden.

 

Dalo nám trošku zabrat, ale žádná tragédie to nebyla. Za to jsme byli odměněni krásným výhledem na zasněžené vrcholky hor v dáli. Je zajímavé koukat na ten sníh pár kilometrů od nás a přitom jít ve vedru v kraťasech a tričku.

Na KUNGSLEDEN dlouhé kilometry neuvidíte nic jiného než toto...
Na KUNGSLEDEN dlouhé kilometry neuvidíte nic jiného než toto…

 

I za polárním kruhem je někdy hezky teplo. Akorát voda v jezerech měla asi 12 stupňů, takže na koupání to moc nebylo. S občasnými přestávkami jsme po trase pokračovali dál docela náročným terénem, všude byly samé kameny. Došli jsme až k přívozu, kde jezdil člun a vozil lidi až na chatu Alesjaure, která byla vzdálena asi 6 km. Chvilinku jsme o tom uvažovali, ale cena 150 SEK na osobu nám tyhle myšlenky vyhnala z hlav hodně rychle. Pokračovali jsme proto pěšky a po pár kilometrech jsme byli opět odměněni, a to pohledem na sobí rodinku, která se pásla jen pár desítek metrů od nás.

Cestou potkáte i pár sobů.
Cestou potkáte i pár sobů.

 

Absolutní svoboda!
Absolutní svoboda!

 

Po krátkém pozorování jsme opět vyrazili k chatě, která už byla na dohled, ale přesto vzdálena ještě 3 kilometry. A to opět nelehkým terénem – bahno, močály, řeky, písek, kameny… zkrátka tyto tři kilometry byly asi nejtěžší z celého dne. Došli jsme k chatě, kde jsme ale tentokrát stanovat nechtěli a našli jsme si místečko asi 500 metrů od ní. Na chatě byla k dispozici váha na batohy, tak jsme si je jen tak pro zajímavost zvážili. S 29 kilogramy jsem těsně vyhrál já, ale že by mě tohle prvenství nějak zvlášť těšilo, se říct nedá.

Asi takto jsme nějak kempovali.
Asi takto jsme nějak kempovali.

 

Z chaty jsme už šli na naše vytipované místo na spaní. Bylo tu trochu větrno, ale i tak jsme úspěšně rozbili stany a ubytovali se. Udělali jsme si večeři a šli jsme spát, abychom na další den byli ve formě. Říká se totiž, že třetí den bývá krizový. No, uvidíme…

Západ slunce na další chatě, kde jsme dnes dorazili.
Západ slunce na další chatě, kde jsme dnes dorazili.

 

Dnes jsme ušli 21 km.

Neděle 12. 8. 2007

Probudili jsme se do zamračeného dne, foukalo a byla zima. Takových 14 stupňů, řekl bych. Uvařili jsme, umyli se, sbalili věci a po jedenácté hodině jsme vyrazili. Na Kungsleden je zajímavé to, že se člověk na trase předbíhá se stále stejnými lidmi. Z Abiskojaure jsme se předbíhali se dvěma německými skauty (pracovně jsme si je nazvali Helmut a Helga), s dalšími dvěma Němkami a jedním Švédem se dvěma syny. Všichni tito jmenovaní ovšem spali na chatičkách, i když ve svých stanech. Helmut s Helgou z Alesjaure vyráželi v době, kdy jsme pomalu začínali balit stany. Na túře jsme je ale dohnali a předehnali docela brzo. Další část trasy jsme šli rozdělení, Rubi s Tomem šli vepředu a já s Marťou až za nimi. Naším dnešním cílem byla chata Tjäcktja a pak pár kilometrů za ní vytipované místo na spaní. Kluci na chatu dorazili před třetí hodinou (z Alesjaure to bylo 13 km), já s Marťou něco po čtvrté. Cesta nebyla úplně jednoduchá. Všude samé skály a kameny. Dvakrát jsme přeskakovali říčku, jednou úspěšně suchou nohou a jednou jsme se museli brodit. Voda sice byla studená, ale celkem snesitelná. Někteří turisté (ti v lepších botách) však i tuto říčku přešli suchou nohou. Po přebrodění nás očekával výstup k chatě. Nebylo to nejlehčí, ale čekal jsem to ještě horší. Nakonec jsme se úspěšně všichni shledali na chatě, kde jsme poseděli v teple a zahráli karty. Chata už byla docela vysoko, asi 1000 m. n. m. Když už jsme se asi po téměř dvou hodinách chystali k odchodu, dorazili Helmut s Helgou a po nich i naši další „známí.“ Na rozdíl od nás tady ale všichni tito zůstávali. Po východu z chaty nás venku čekal vítr a zima. My jsme ale i přesto vyrazili dál, vstříc poslednímu dnešnímu stoupání do výšky 1150 metrů, což je nejvyšší bod celé Kungsleden.

Dnešní den jsme stoupali do nejvyšší nadmořské výšky na stezce a bylo to všude kolem znát.
Dnešní den jsme stoupali do nejvyšší nadmořské výšky na stezce a bylo to všude kolem znát.

 

Výstup byl náročný, cesta se skládala už jenom z kamenů a na konci nás čekal prudký výšlap. I ten jsme ale zvládli a pokračovali dál. Skoro poslepu, protože kolem nás byly mraky a viditelnost byla docela nízká, prostě jako v mlze. Nakonec jsme ale dorazili na meditační místo (dnes už druhé). Meditační místa jsou body na Kungsleden, určené k odpočinku a většinou bývají na místech s pěkným výhledem. I tentokrát to byl nádherný pohled, a to do údolí, kde jsme chtěli rozbít stany.

Nakonec se nám naskytlo pěkné údolí, kde jsme i přenocovali.
Nakonec se nám naskytlo pěkné údolí, kde jsme i přenocovali.

 

To nás potěšilo a po krátkém odpočinku jsme se vydali na sestup do údolí, který byl docela prudký. Jít po Kungsleden naopak a šlapat do toho kopce, to by se mi opravdu nechtělo. Po chvilce hledání v údolí jsme našli místo u řeky, kde jsme se utábořili.

Brod, ve kterém nejednomu nezůstala noha suchá.
Brod, ve kterém nejednomu nezůstala noha suchá.

 

Dnes jsme ušli 18 km.

Pondělí 13. 8. 2007

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Umyli jsme se v řece, protože voda se nám nezdála už tolik studená a o půl dvanácté jsme vyrazili na cestu. Je zajímavé, že s přibývajícími dny vycházíme stále později. Náš první cíl byla chata Salka, která od nás mohla být nedaleko. Ve dvě hodiny jsme k ní také došli a dali si přestávečku.

Počasí bylo úplně nádherné.
Počasí bylo úplně nádherné….

 

Po oddechu jsme vyrazili dál do dnešního konečného bodu, kterým byla chata Singi, od Salky vzdálená 12 km. Cesta ale nebyla nejlehčí. Jako již tradičně, všude bylo plno kamení a skal. Také jsme se smířili s tím, že už nepotkáme naše známé tváře (například dvojici Helmut a Helga), protože ti nocovali po těch chatách, takže dnešním dnem na všechny tyto budeme mít náskok jednu chatu a tedy i jeden den.

...a hory také.
…a hory také.

 

Po dlouhé cestě plné kamenů jsme ale v sedm hodin (teda já s Marťou, kluci už tu byli asi hodinu) úspěšně dorazili na Singi, a šli se mrknout po nějakém místě pro stany v okolí chaty. Našli jsme jej akorát u cesty, která vedla směrem, kam jsme měli namířeno, tedy na další chatu Kebnekaise Fjallstation.

Pohled na další chatu na naší trase.
Pohled na další chatu na naší trase.

 

Mezitím se počasí zhoršilo, byla zima a foukal silný vítr, takže jsme měli menší problémy se stavbou stanů. Nakonec se to podařilo, stany neuletěly a my jsme se po večeři vydali spát.

Dnes jsme ušli 19 km.

Úterý 14. 8. 2007

Celou noc pršelo a foukal silný vítr. Ale ráno už na nás koukalo sluníčko, a tak jsme doufali, že se vypršelo přes noc a teď přes den bude hezky. Jako již tradičně po jedenácté hodině jsme se vydali na túru a domluvili se, že si dáme sraz až na Kebnekaise Fjallstation, která byla vzdálena 14 kilometrů. Rubi vyrazil o něco napřed, protože si chtěl poklábosit s jednou Američankou, kterou jsme potkali už na Alesjaure. Cesta byla sice náročná (opět kameny), ale bylo to o něco lepší, než v předchozích dnech. Nejhorší úsek ale přišel pár kilometrů před chatou (tady to je nějak často, že kousek před chatou je nejhorší terén). I ten jsme ale zdárně překonali a zhruba o půl páté jsme se sešli na chatě. Tahle chata (nebo spíš areál) byl největší, který jsme na cestě viděli. Byla tu dokonce i elektřina a signál mobilních operátorů, tak jsme o sobě dali vědět domů, že jsme v pořádku. Šli jsme si na chvilku sednout a odpočinout dovnitř. Chata byla opravdu hezká, ale ceny v bufetu v restauraci byly nejvyšší, které jsme viděli. Je libo lahváč za 64 SEK? Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál na cestu, protože jsme chtěli nocovat až někde za chatou. A taky proto, abychom si ukrojili kus ze zítřejší cesty do Nikkaluokty. Šlo se nám docela dobře a urazili jsme kus cesty. Na příhodném místě jsme zakempovali a po večeři šli spát. Kolem této hodiny (bylo po desáté) už bylo trošku větší šero. Asi to ale bylo tím, že bylo zataženo. Snad počasí ještě vydrží…

Zhruba po týdnu jsme se opět dostali do civilizace.
Zhruba po týdnu jsme se opět dostali do civilizace.

 

Dnes jsme ušli 21 km.

Středa 15. 8. 2007

Počasí moc nevydrželo. V noci lilo docela dost a já jsem měl obavy, zda to stan vydrží. Náš stan nakonec vydržel, ale kluci měli ve svém stanu trochu bazén. Ráno ale opět vysvitlo sluníčko a my jsme vyrazili na poslední etapu naší cesty, do Nikkaluokty. Kluci si zas vybudovali malinko náskok, ale já s Marťou jsme si poslední etapu užívali. Po několika kilometrech jsme narazili na pravé laponské občerstvení. Neodolali jsme a dali jsme si kus chleba (taková placka, nejspíš doma pečená) – jeden s lososem, druhý se sobí šunkou. Oboje bylo vynikající a ještě jsem to musel spláchnout pivem. Pravda, půllitrová plechovka za 25 SEK, ale po týdnu v divočině si člověk musí udělat trochu radost. Před odchodem jsme ještě chvilku pokecali s chlápkem, který toto občerstvení provozuje. Byl to naprosto typický Laponec, a když zjistil, že jsme Češi, tak se nám chlubil nějakou pomůckou do kuchyně, kterou si koupil v Praze. Pak jsme vyrazili k dalšímu pochodu, teď už ale k poslední etapě, až do Nikkaluokty. Tam jsme dorazili asi ve tři hodiny. Kluci už nás netrpělivě očekávali, ale my jsme své zdržení vysvětlili zastávkou v občerstvení. Zjistili jsme, že autobus do Kiruny jede až v pět, tak jsme využili čas k vysušení mokrých věcí a taky k občerstvení. V pět přijel autobus, a my se za 75 SEK vydali do Kiruny. Vystoupili jsme na nádraží, kde jsme si chtěli zjistit, jak nám další den pojedou vlaky a popřípadě už i koupit jízdenky. Jak jsme ale zjistili, v Kiruně to už Švédské dráhy (SJ) zabalily a jezdí sem jenom Veolia Transport, tedy společnost, která nás sem na sever dopravila. Nádraží bylo naprosto pusté (co se týká personálu), protože do těchto vlaků se prodávají jízdenky pouze přes internet, nebo na palubě vlaku. Zjistili jsme, že vlak do Gällivare jede za několik minut a další vlak pojede až zítra odpoledne. Rozhodli jsme se proto ještě dnes jet dál a jízdenky si koupit ve vlaku. Vlak byl docela plný, ale přesto se v něm místo našlo, navíc jsme jeli jenom jednu zastávku. Jízdenka do Gällivare nás přišla na 70 SEK na hlavu. Do Gällivare jsme dorazili před osmou hodinou večerní, takže informace už byly zavřené. Na nádraží jsme zjistili, že i tady to SJ zabalily. No, asi to tedy zabalily na celém severu, co už. Taky jsme si v místním stánku dali náš oblíbený párek (bröd med korv) a vyrazili do předem vytipovaného kempu. Kemp mile překvapil nejen cenou (130 SEK), ale i vybavením. V ceně za noc byla obsažena kuchyňka, sprcha, a dokonce i sauna. Po týdenním putování jsme všech těchto věcí využili beze zbytku. Šli jsme brzo spát, ráno nám totiž jel vlak už v sedm hodin.

Dnes jsme ušli 12 km.

Autor článku Marek Fiala, autoři fotografií ostatní členové výpravy, svedsko2007.wz.cz

Pokračování… Švédsko 2007 – Cesta za polární kruh – díl třetí

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *