Švédské Laponsko – Evropská Aljaška

Myšlenka vyrazit daleko za polární kruh mezi námi doutnala nějakých deset let. Dodnes mám před očima Mikinův email se záhlavím „už je to vymyšlený“, s náčrtem dopravy a plánem celé akce. V roce 2005 jsem byl v Norsku a na sever jsem se toužil vrátit – čím výš, tím lépe. Navštívit jsme tehdy chtěli švédský národní park Sarek. Pro nedostatek zkušeností jsme ale expedici odložili.

první týden září 2018 – Mikin (alias náčelník), Dan, Jirka

Touha poznat panenskou švédskou přírodu v nás však nadále žhnula. V posledních letech jsem toho docela dost nachodil, vyřešil si problémy s bolavými zády i koleny, takže když poslal náčelník zkraje roku možnosti letošní společné akce (byl tam Zermatt, jako obvykle Julské Alpy plus asi 2-3 další věci), sebrali jsme s Danem odvahu a rozhodli se do toho jít. Z naší čtyřčlenné „horské“ party, všichni se známe od gymplu, tím bohužel vypadl Tomáš, který si nemohl tak dlouhou akci z rodinných důvodů dovolit. S Mikinem a Danem jsme zvolili oblast mezi Abiskem a Nikkaluoktou s tím, že ji nepůjdeme odshora dolů, jak asi bývá obvyklejší, ale odzdola nahoru.

Bral jsem to vážně, příprava začala od jara. Dan i já jsme nezávisle na sobě zkusili spát v březnu venku pod stanem v teplotě kolem nuly. Chodil jsem víc než obvykle, často s báglem zatíženým na 25 kilo, aby vše zhruba odpovídalo tomu, co poneseme. Cpal jsem do něj knížky, lahve plné vody apod. V minulosti jsme už pochopitelně absolvovali výpravy „na těžko“ (Tatry, Alpy), ale žádnou v takovém rozsahu; takže trénink to chtělo.

Načetli jsme blogy v češtině i v angličtině. Nakoukali videa. Mikin ví o téhle oblasti nejvíc, o Laponsko se zajímá spoustu let. Shodli jsme se na termínu na první týden v září, kdy je zde podle statistik dlouhodobě méně srážek než v létě a hrozilo i méně otravných komárů. Za cca 6000 Kč na jednoho jsme objednali zpáteční letenky a začali doplňovat výbavu. Drobnou komplikaci vnesly do našich plánů v létě skandinávské aerolinky SAS, když nám poslaly email se stručným vzkazem: „Něco se změnilo, kontaktuje nás telefonicky.“

Dan nejdřív doufal, že je to jen spam, když jsem ale ověřil připojené odkazy, byly v pořádku. Úvodní automat v telefonu se nevzdal angličtiny, ani když jsem o ni mačkáním příslušného tlačítka usilovně žádal; naštěstí, ať jsem z následné nabídky ve švédštině nazdařbůh vybral cokoli, vzal to vždycky někdo schopný se mnou věc řešit. Kvalitní angličtina je u seveřanů samozřejmostí.

První člověk mi suše sdělil, že „nejde o nic vážného, jen jsme vám zrušili zpáteční ranní let“. „Z Kiruny s námi můžete letět večer, ale to asi nestihnete přestup v poledne ve Stockholmu na Prahu.“ „What the fuck!“ Dá rozum, že nestihneme, když náhradní první let startuje pět hodin po tom druhém… O den dřív nic neměli, o dva dny dřív jen business class s velkým doplatkem. Nakonec jsme museli návrat protáhnout a rozložit do dvou dnů na neděli a pondělí. Byly to telefonní orgie, drobné komplikace s dovolenou v práci, ale vzdát jsem to nechtěl ani na chvilku.

Pátek 31. srpna

přílet do Kiruny, přejezd do Nikkaluokty, první výstup do hor

Cesta proběhla hladce. Náčelník sice fakt, že v pilotní kabině sedí vedle dvou mužů překvapivě také žena, doprovodil slovy „tak to jsem neměl vidět!“, nicméně problémy nenastaly. Obavy, neskrývané po telefonu ani pracovníkem SAS, zda stihnou ve Stockholmu za 75 minut přeložit bágly („Hmmm, it’s sounds little bit short…“ „Zní to jako trochu málo…“) se nakonec ukázaly nepodložené. Z Prahy jsme odlétali v 8.45, ve zhruba tři tisíce km vzdálené Kiruně jsme dosedli ve 13.20. Vyzvedávání báglů nemohlo být snazší. Miniaturní letiště mělo jediný posuvný pás.

S necelými 17 tisíc obyvateli je Kiruna největším švédským městem za polárním kruhem. Je to městečko s dlouhou hornickou tradicí, těží se tu železná ruda. A to tak intenzivně, že se podkopané město začíná propadat. Probíhá proto stěhování. Název pochází ze sámského (Sámové jsou původní obyvatelé Laponska) slova Giron, což je místní bělokur. Viděli jsme ho v horách několikrát. O stejném ptákovi píše ve svých knihách cestovatel Leoš Šimánek. V Kanadě prý nezažil hloupější zvíře. Jeho nedospělý synek po něm i pětkrát vystřelil těsně vedle. Pták seděl ve větvích, ani se nehnul a trpělivě čekal na přesnou kulku. Je to takové větší kuře, maso prý má výborné.

Z Kiruny jsme jeli autobusem do Nikkaluokty. Kvůli případným zájemcům o návštěvu popisované oblasti budu nadále ve všech údajích maximálně konkrétní. Dalo nám práci leccos zjistit, třeba budou nabídnuté podrobnosti někomu k užitku. Jízdenky na autobus i na vlak lze objednat a zaplatit na stránce www.sj.se Lístek na tenhle 110 km přejezd vyšel na 150 SEK (zhruba 375 Kč) na osobu. Autobus byl ale poloprázdný (v sezóně to asi bývá jinak), vešli bychom se, i kdybychom platili na místě neobjednaní. Samozřejmostí byl i v autobuse terminál na platební karty.

Zřejmě nikdo není v oblasti bezhotovostního styku tak daleko. V zápalu horlivého „boje proti daňovým únikům“ se Švédsko, která už tak bere svým občanům 60-80% jejich příjmů, chystá na úplné zrušení hotovosti. Obsese svěřit veškeré úspory někomu cizímu, v tomto případě bankéřům, kteří za ně pak nakupují řecké a italské (nejlépe úročené) dluhopisy, ve Švédsku dočista ztratila hranice. Nějakou hotovost jsme si pro jistotu vezli, ale realita je taková, že spíš narazíte na „cash-free“ obchody nebo restaurace, kde vám už hotovost nevezmou vůbec, než že byste narazili na obchodníka bez platebního terminálu. Dokonce i v  kostelích můžete pár drobných „hodit“ místní církvi platební kartou. Totéž platí pro jakýkoli olejem páchnoucí stánek s kebabem nebo burgry.

V Nikkaluoktě (osada o pár domech) jsme nakoupili plynové kartuše, které se nesmí brát do letadla. Pro jistotu jsem měl s sebou i lihový vařič a tuhý líh, ale použít jsme ho nemuseli. Plyn je efektivnější. Koupili jsme vlastně jen jednu kartuš, asi tři další jsme vzali z nabídky po lidech, co treky končili. Je to běžná praxe. Na konci v Abisku jsme svojí poslední poloplnou nechali ležet před letištěm na stole.

Náčelník prahnul po tom, abychom se ještě večer „vydrápli nahoru“, čemuž nic nebránilo. Z přeletu jsme byli trochu ztuhlí, nicméně chuť aspoň u mě byla. Počasí slunečné. Kolem 16.30 jsme už pádili směrem do hor. První věc, která nás zaujala, byly obrovské houby. Gigantické křemenáče s půlmetrovými hlavami všude kolem. Asi v sedm hodin jsme rozložili stany. Podle Petrova odhadu byl ráno skutečně dole nad údolím mlhový opar, měli jsme ho pod sebou jako na dlani. Za 2,5 hodiny jsme překonali prvních 380 výškových metrů, ušli cca 8 km. Spát jsme šli ve 21.00.

Sobota 1. září

severozápadní směr, hřeben pod Čievrračohkkou (1340m), druhá část pod Dartálčohkkou (1904m) kamenná, kolem Vardu (1316m), spaní nad údolím Gaskkasvággi

Noc byla studená, jedna z nejstudenějších co jsme zažili, což zpětně potvrzují teploty z oblasti, které jsem si po návratu dohledal na internetu. Dole v Nikkaluoktě byly 2 C° pod nulou. Náčelník, který z nás je jednoznačně nejzkušenější, absolvoval i alpské zimní akce s teplotami minus dvacet, pojal výbavu mazácky. Místa, jež kvůli velkému mokru prochází někteří lidé v holinách, odchodil v nízkých horských botách, průměrný spacák ho zrovna moc nehřál. Ale na nic si nestěžoval.

Já měl středně vysoké goretexové boty, dvoje kalhoty – softshell a goretex, nepromokavou bundu, teplou mikinu, nějaké to termo prádlo. Dobře polovinu akce jsem pak odchodil v kraťasech, počasí k nám nemohlo být velkorysejší. Goretexové gatě z army-shopu jsem degradoval na pyžamo – krom toho, že jsem v nich spal, jsem je nevyužil. Boty měly měkčí podrážku, takže na kamenné suti doprovázející tak třetinu naší cesty jsem trochu trpěl, ale dalo se to.

Záměrem náčelníka bylo držet se doporučení z jednoho švédského blogu, kde autor na konci vzkázal: „Mohl bych vám dát tisíce rad, ale dám jen jednu – nedržte se zavedených cest, vyplatí se to.“ Mikin, disponující solidními znalostmi o celé oblasti, naplánoval cestu po svém, po značených trasách jsme šli tak možná třetinu z celkových asi 130 km v terénu. Mapu pro oblast cca 150×150 km stáhnul z internetu, vytisknul ji na dvě A3 a vystačil s ní. Jeho schopnost orientace je ojedinělá.

V sobotu jsme vstali do sluncem zalitého rána, udělali pár fotek, najedli se a pokračovali dál do hor severozápadně od Nikkaluokty. Během dopoledne ztrácíme mobilní signál, který nám následující týden nijak zvlášť nechybí. Stejně tak mi nechyběly pracovní stresy, telefony s agresivními zákazníky, všeobecná lidská přetvářka a faleš. Mikin před odjezdem říkal, že si tam „jedeme uvědomit pohodlí našich nepohodlných životů“, nicméně myslím, že jsem objevil spíš opak. Stále silněji si uvědomuju „nepohodlí našich zdánlivě pohodlných životů“. Oceán severského klidu, duševní rovnováhy a mentálního odpočinku ten pocit jen posílil.

Zbývalo vyšlápnout něco převýšení, až jsme se dostali do sevření okolních kopců a pokračovali pochodem mezi nimi. Kolem nás se rozprostírala holá, nezalesněná tundra. S postupujícím dopoledne sílí slunce, jdu jen v kraťasech. Je nádherně, od rána se cítím naprosto bezvadně. V potoku nabírám vodu. Pokud v ní zrovna neleží nějaká zdechlina, je tady jakákoli voda pitná. Preferovali jsme tekoucí, ale i jezera byla v pohodě. Často se mi vybavila Trautenberkova slova: „Jako malvas. Za to by lidi platili!“ Vodní dezinfekci Sanosil, pro jistotu přibalenou do batohu, jsem vůbec nepoužil.

Za celý den jsme potkali jen asi dva páry lidí. O kus dál u jezera narážíme po nějaké té hodince na chlapíka, co spal v noci pár desítek metrů nad námi. Kouří elektronickou cigaretu. Je to štíhlý, postavou vyšší Němec věkem kolem padesátky, mluví slušně anglicky. Chce jít podobnou trasu. Termín zvolil úplně stejný, z SAS mu taky přišel email se zrušeným letem. Jelikož tu není poprvé, dává nám pár rad ohledně cesty.

Výstup je náročný, ale ani po něm se nám nedaří jít rychleji než nějaké 3 km v hodině. Překonáváme další hřbet, další nekonečné hromady kamení. Doma jsem i s těžkým báglem běžně chodil 4,5 km za hodinu, tady to terén nedovoluje. Dan si dělá legraci, že abychom navýšili průměr, budeme muset konec doběhnout. Mikinův plán urazit 20 km v tomhle nejde splnit. Nedaleko lovecké chaty, na kterou míří Němec, stavíme stany. Divím se, že nás vůbec nežerou komáři.

Za 7 hodin jsme první kompletní den ušli 17 km, převýšení podle Danova Runtastiku 400 metrů. Náročný kamenitý terén mě trochu vystrašil. Po 5-6 hodinách chůze jsem se přistihoval, že polevuju v koncentraci a k průšvihu schází fakt jen pověstný „krůček“. Jednou se mi hnul kámen pod nohou a co bych normálně ustál, skončilo pádem a odřeným kolenem, neboť mě bágl spolehlivě stáhnul na stranu. Dan sebou praštil dvakrát.

Mikin plánoval na druhý den pokračovat k sedlu s vysokým převýšením, po jehož překonání nás měl čekat sestup sněhovým platem. Po mém vrčení navrhuje ústup druhou stranou do údolí. Jak ukáže čas, nakonec nelitujeme. Jakmile se schová slunce, prudce se ochladí. Kolem 20.00 jdeme spát.

Neděle 2. září

severovýchodní směr k Njunni, údolí Visstasvagge, chata Vistasstugan

V 7.00 nás budí déšť. Dan chce chvatně balit, aby stan moc nepromoknul. Říkám mu, že se balení mokrých stanů stejně nevyhneme (můj pesimismus nakonec nebyl vůbec na místě). Místo pokračování západním směrem k sedlu volíme druhou stranu. Slézáme asi 500 výškových metrů do údolí, následuje další výstup nahoru. Cestou za mostem potkáváme dva mladé Dány, co spali někde vedle malé lovecké chaty. Chvilku se bavíme.

Mikin je zklamaný, že jsme nešli dál do hor. Jak klesáme, okolí se začíná zalesňovat. Náš náčelník glosuje situaci slovy Němce, co bral u Daniely Kolářové ve Vratných lahvích lekce vlastního jazyka: „Teď už to bude jen ‚břřřízka se k břřřřízce naklání‘“. Jenomže ještě předtím nahoře, nad údolím Vistasvagge, nás čeká výhled, nad kterým strneme v němém úžasu. Chvíle, kvůli které jsme sem jeli. Okamžik, který si chci pamatovat do konce života.

„Ty vole, to je Yukon! Proč dávat 60 tisíc za Kanadu, když tady to máš za desítku,“ kroutí hlavou náčelník. Vidíme strašně daleko. Odhad vzdáleností byla první věc, která u nás v těchto dnech prošla zásadní korekcí. Tušili jsme, kde je chata, ke které jsme mířili. Člověk si říká – seběhneme to dolů a jsme tam. Viděli jsme i kamenné kvádry daleko za ní. Jenomže jsme k nim pak šli skoro dva dny! Výhled byl minimálně 20-30 km, a jak už jsem říkal, i pro tenhle terén platilo 2-3 km za hodinu. Víc ne.

Dole je vlhko. Léto bylo tenhle rok v celé Evropě extrémně suché a horké, severskou oblast švédského Laponska nevyjímaje, i tak tu ale pořád zbyla mokrá místa. Skáčeme v nich jako kamzíci, přemýšlíme kudy, kličkujeme, abychom se co nejméně namočili. Po překonání mostu zahneme vlevo, avšak volíme tak zablácenou cestu, že už to fakt dál nešlo. Dan tahá poprvé z kapsy mobil a zjišťuje, že nějaká pěšina by „měla vést někde vedle nás“. Vracíme se. Mikin klidně pokračuje dál podle sebe.

Suchou cestu jsme našli, stačilo zahnout hned těsně za mostem, jenomže nemáme náčelníka. Ječíme, pískáme, voláme, nic. Vracíme se pro něj, je fuč. Mapu jsem si před cestou vytisknul, v barvě, komplet oblast na jednu A3. Jít bych podle ní nechtěl. Rozhodli jsme se pokračovat s tím, že těch 5 km k chatě už musíme dojít a nejspíš se tam sejdeme. Asi po hodině narážíme na Mikina, který se nějak dostal na naší cestu. V klidu si tam odpočíval. Prý taky pískal, nechával nám na cestě značky a nějaké nápisy z klacků; nic jsme neviděli. Trochu mě vylekalo, jak snadné je se rozdělit.

I když měl být zvolený směr jakousi úlevou a méně náročnou alternativou k pokračování v horách, byl to i v neděli pořádnej nářez. Po 7 hodinách přicházíme k chatě Vistasstugan. Vítá nás moc milá starší paní, ukazuje svůj mini-shop, což je skříňka s hrstkou potravin, pár plechovkami piva a coly; nabídku na noc v chatě však odmítáme. Stany si můžeme postavit kus od ní. V nohách máme 15 km, 668 sklesaných výškových metrů, 332 nastoupaných. Nejvýš jsme byli 1102 metrů nad mořem.

Pondělí 3. září

Vistasvagge, přesun k Alesjaure stugorna

Večer jsme usnuli už kolem 20.45, vstávám jako první v 6.30. Dobře si to ráno tady pamatuju. Slunce svítilo, cítil jsem se jako v sedmém nebi. Dal jsem si chvilku jógy. Náčelníkův plán je opět smělý. Měli bychom ujít 19 km až k větší chatě Alesjaure. Druhou noc po sobě bylo poměrně velké teplo (8-9 C), spal jsem v rozepnutém spacáku. Jako každé ráno si zalévám svůj mix ovesných vloček, semen, drcených mandlí, skořice (skvělý zdroj železa) a máku (výborný zdroj vápníku a bílkovin). Kluci jedli ráno většinou kupované ovesné směsi, večer různé instantní pokrmy. U mě byl základ tenhle mix.

Trochu jednotvárné, ale doma to snídám každý den, proč bych to tady nemohl i večeřet. Nutričně bohaté. Vezl jsem k tomu nějaké polévky v pytlíku; přestože se jinak vyhýbám pšenici, měl jsem i kuskus, který stačí přelít horkou vodou a dá se hned jíst. Zahušťoval jsem jím polévky. K tomu máslo jako zdroj kalorií a mast na případné opruzeniny v jednom. Lehký pohankový chleba. 400 gramů tvrdého sýra. Proteinové tyčinky, čokolády, nějaké další rychlé cukry na cestu. V jedné menší piksle asi 200 gramů proteinového prášku, ve druhé MSM s mým oblíbeným ženšenem, hořčíkem a vitamínem C. Stačilo pár lžiček ráno a přes den do petky s vodou – a když to přeženu, přešel bych Sibiř. Neexistuje lepší regenerace pro unavené tělo.

Náčelník je opět fascinován řadou maličkostí. „Tahle přeslička se objevit u nás, tak to okamžitě zavřou a budou tam smět jen ochránci a papaláši,“ konstatuje nadšeně. Pokračujeme nádherným údolím Vistasvagge. Protékající řeka se klikatí jako had. Jako autodrom pro nějaké motokáry. Bohužel začíná foukat a pršet. Po oblačné neděli první pořádný déšť. Tahám pláštěnku, za nějakou dobu se přidává Dan. Náčelník na nás hledí s mírným despektem, celý propršený den vydrží v lehké větrovce.

Na zdolání 19 kilometrů potřebujeme opět 7 hodin. Náročnější je jen výstup na konci údolí, asi 250 výškových metrů. Šlapeme jako diví, ale průměr přes 3 km/h je i tady nemožné překonat. Na chatě Alesjaure si říkám, že přijmu možnost přenocovat v suchu. Stojí 600 SEK, tj. asi 1500 Kč. I tady je samozřejmostí možnost platit kartou. Je tu taky satelitní telefon. Kdyby se v terénu někomu něco vážného přihodilo, je to jediná možnost záchrany. Zdravý by musel dojít na nejbližší chatu, které jsou tu zhruba ve 20-40 km rozestupech, a přivolat zraněnému vrtulník. Dal se pořídit tuším do 10 tisíc Kč.

V kuchyni na chatě si dělám gulášovou polévku s kuskusem. Jako druhý chod hrachovou polévku s kuskusem. K tomu ukusuju ementál. Hlad mám jako herec. Kluci zůstávají ve stanu, Mikin si jen ke mně na pokoj dává sušit boty. Měli jsme ještě lehké pantofle, kdybychom museli brodit nějakou tu řeku. Jsou tu kamna, ale topit jsem nechtěl, těch asi 14-15 C, co tam mohlo být, mi přišlo po nocích ve stanu dost. Po jídle si dávám pivo, co bylo v mini-shopu za 50 SEK.

Využívám nabízenou saunu, která je v ceně přenocování. Musím jít asi 300 metrů z kopce. Kamna jedou na plné pecky, horko, jak se na saunu sluší a patří. Někteří nadšenci z ní vybíhají asi sto metrů k jezeru a nazí do něj skáčou. Chatař mi opakoval, že vedle sauny „můžu dát vanu“ (bath). Na místě to bylo tak, že ve vedlejší místnosti stála hromada plechových kbelíků se studenou vodou, kotel s teplou. Člověk si to smíchal v  lavoru a další plechovou nádobou lil na hlavu. Uprostřed místnosti byl odtok, kam voda mizela. Legrační podmínky, ale vyhřál jsem se a umyl, což bylo hlavní.

Mezi chatkami jsou suché záchody a nádrž s pitnou vodou. Vede k ní hadice z jezera, kde bylo čerpadlo. Jednouché, funkční. Za zmínku ještě stojí původní sámská vesnice, která stála nedaleko chaty a po těch několika dnech v totální pustině nám způsobila menší šok. Byla liduprázdná. Pokud to není vyloženě skanzen, pak těch několik domků využívají nejspíš hlavně v zimě lovci. Tak se aspoň vyjádřil Švéd, kterého jsem se na tenhle zážitek o pár dnů později přeptal.

Úterý 4. září

severozápadní směr k chatě Unnaallakass stugorna, platem Čoalmevággi, brod přes Bajip Snarapjávri, pláně Snárapláhku

Spát jsem šel ve 21.30, vstal jsem v 6.30. U snídaně pozoruju v kuchyni krásnou dlouhovlasou blonďatou Švédku s takovou tou pro ně typicky ostře řezanou pusou a mírně protaženýma očima. Je tu taky nějaký Švéd, vysoký, štíhlý, dlouhé blond vlasy, jako Patrik Sjöberg v dobách největší slávy. Chlapík ze žurnálu. Jeho světlomodré oči na mě svítí přes celou místnost. Kladu si otázku, jak dlouho tohle nádherné švédské etnikum přežije, než definitivně spáchá harakiri?

Švédové jsou mimořádně slušní a důvěřiví lidé. Třeba na téhle chatě bylo na vstupu v hale kafe, nějaké koláče, tatranky, čaj. Nad tím ceník a vedle kasička. Obsluž se, sám zaplať a jdi. Na konci týdne jsem si v Abisku v jiné chatě opakovaně zkracoval cestu přes jídelnu i v době, kdy bylo po obědě a evidentně jsem tam neměl co dělat. Několik lidí ze servisu chystalo stoly, dívali se po mně, ale nikdo neřekl ani slovo. Chovej se jako beránek a vlci tě sežerou. Míra švédské odevzdanosti je zarážející.

Kluci měli stan asi 300-400 metrů pod Alesjaure, kousek za řekou. Sraz před chatou byl ráno v 9.00. Ani jeden z mých spolucestujících ovšem neměl hodinky, a jelikož Dan o den dřív v dešti nedobil svoje solární články, umřel mu i mobil. Takže jsem asi hodinu čekal. Nevadilo mi to. Bylo nádherně a od tohoto dne už nebylo jinak! Po ránu pořád celkem chladno, nicméně slunce rychle nabývalo na síle. Mikinovy boty na pokoji moc nevyschly, což mě trochu trápilo. Když přišel, spokojeně zahlásil: „Noooo, vložky jsou suchý a boty mi doschnou na nohou“ a klidně do nich vklouznul.

Strašně se mi chce ven, úplně fyzicky cítím potřebu chodit. Myslím na Tomáše, jakou prošvihnul akci. Čeká nás nádherný den. Stoupáme kolem jezer nahoru, míříme k chatě Unnaallakass. Jednu chvíli jsme 1300 metrů nad mořem, což je nejvíc za dosavadní týden. Přestože jsme ještě asi 4 km od plánovaného cíle, Dan navrhne cestu předčasně ukončit a přespat nahoře v kopcích. Souhlasíme. V nohách máme asi 12 km, v úterý jsme šli jen 5 hodin.

Jestli se mi jednou všechny vzpomínky na Laponsko vytrousí z hlavy, tahle nikdy nevybledne. Absolutní samota, poměrně vysoko nad mořem, stany v dolíku mezi menšími vršky. Tenhle den jsme myslím poprvé užívali luxusu značené trasy (používají se tu červené kříže). Do té doby jsme šli jen podle mapy nebo kamenných mužíků. Přestože cesta vedla kolem našich stanů, do večera po ní nikdo nepřešel. Tady jsem asi nejvíc souzněl s myšlenkou Švédů z již citovaného blogu, která mi ani po návratu nepřestává rezonovat hlavou: „That sense of freedom can’t be described by the words.“ Ten pocit svobody nejde popsat slovy.

Svoboda nikdy není zadarmo, což platí i pro Laponsko, kde je vykoupena nepohodlím. Dan má strach, že budeme v noci mrznout. „Ještě, že tu nemáme teploměr,“ uklidňuje se. Cestou k řece pro vodu nasbíráme pár klacků a s pomocí tuhého lihu rozděláváme na skále ohýnek. V 18.30 jsme po jídle. Padá otázka, jaký je další plán? „V 1.00 sraz tamhle na tom kopci na polární záři,“ culí se náčelník.

Dan dělá před spaním teplý mátový čaj. Kolem 19.30 lezeme do spacáku, kam si Dan vkládá termosku s teplou vodou. Viděli jsme to před odjezdem na jednom videu. Mikinovi se podařilo na kopci získat dílek signálu. Pochopitelně my s Danem se svými „chytrými“ moderními telefony jsme bez šance, náčelník s 10-12 let starým modelem signál zachytil. Večer si šel zavolat domů. Když se vrátil, slyšíme přes celtu stanu report: „Teda rozuměl jsem každý třetí slovo, ale větu PŘÍSTĚ NIKAM NEJEDEŠ, jsem chytil celou. Doma je to masakr, kluci zlobí.“

Oblékáme se na noc. Dan vytahuje z lékárničky izolační třpytivou fólii a rozkládá ji pod karimatku. Já sázím na osvědčenou kombinaci dvou párů ponožek, termo spodky, přes ně goretex kalhoty, nahoře nátělník, dvě slabé mikiny, jedná silná. Tady jsem myslím poprvé a naposledy přidal ještě neprofukovanou lehkou bundu. S Danem jsme sdíleli jeden trochu větší stan se dvěma předsíňkami, Mikin byl ve svém sám. Slyšíme ho, jak volá: „Mám na sobě úplně všechno, krom batohu. Ten si šetřím na 3.00 ráno, až se do mě dá zima.“

Jeho slabší spacák nám nakonec zajistí příjemný zážitek. Nikoli ve tři, už v jednu byla náčelníkovi taková kosa, že vyskočil ze stanu, aby se trochu rozhýbal. Jasná obloha mu poskytla nevšední pohled na očekávanou polární záři. Volá na nás, jenomže já mám v uších pěnové špunty, abych utlumil Danovo občasné chrápání. Zaregistroval jsem jen, jak se vedle mě vrtí a svítí si čelovkou.

Jelikož mě probudil, říkám si, že si aspoň odskočím, mátový čaj mi tlačil močák. Fakt jsem netušil, že je s Mikinem venku! Ještě jsem si dělal výčitky, že ho rozepínáním stanu určitě otravuju. Když jsem vylezl a zahlédl na obzoru dvě temné siluety lidských postav, krve by se ve mně nedořezal. Hlavou mi běželo: Krucinál, dyk tu celý večer nikdo nešel, co by tady kdo dělal uprostřed noci? Ve zlomku vteřiny nakonec vítězí rácio – to přece musí být kluci! Vyndávám si špunty a už je slyším: „No kde jsi, dívej na to!“ Měsíc, hvězdy a do toho všeho jako by někdo reflektorem maloval na nebe silné pruhy světla. Zírali jsme na to s otevřenou pusou.

Středa 5. září

sestup k Unna Allagas, jen cca 1 km od norské hranice – výhledy na jezero Čunojávri, zubaté štíty Storsteinsfjellet nad obřím ledovcem, dolů údolím podél řeky Kamajákka, tábořiště u Boazojohky

S Danem vstáváme až v 8.45. Mikin už je dávno venku, vyběhnul si vedlejší kopec až bůhvíkam. Seshora nám mává, sotva ho rozeznáme. Zbytek mátového čaje, který jsem nechal před stanem venku, je úplně zmrzlý. Podle záznamů na internetu bylo v Abisku -2 C°, s ohledem na výšku, kde jsme spali, mohlo být u nás 3-5 C° (?) pod nulou. Ostré slunce dává tušit, že za chvíli bude líp.

Liposukce tělního tuku pokračuje, spodní opasek batohu utahuju čím dál víc. Dost mi mrznou prsty, při obvyklé ranní rozcvičce zad se tentokrát víc než kdy jindy bojím, abych se v tom chladu nezablokoval, ale stejně jsou to nejkrásnější rána v mém životě. Nemám rád patos, ale fakt si nic srovnatelného nevybavuju. Hřejeme si vodu na čaj a snídani. Na pochod vyrážíme až kolem 11.30.

Sestupujeme dolů do údolí. Cestou potkáváme starší paní a mladší dívku. Ptají se nás, kam míříme. Dorážíme na chatu, která je prázdná, všude jen vzkazy „udělejte si pohodlí, jsem někde venku“. Tipujeme, že jsme cestou potkali chatařky, které šly užívat sluníčka. Jsme nedaleko hranic, díváme se na zasněžené horské vrcholy, které už patří do Norska. Dumáme, jestli tady den nezůstat. Moc mě láká obejít si ta jezera, jejichž okolí je impozantní. Nakonec pokračujeme. K chatě Abiskojaure je to 21 km, chceme dojít co nejblíž.

Procházíme další překrásnou oblastí. Shodujeme se, že terén je každý den jiný. Vážně to zatím není stereotyp, charakter krajiny se neustále mění. Cestou si někde sedáme, svačíme a já si říkám, že přesně takhle jsem si to představoval. Takhle nějak jsem to měl v hlavě, než jsme vyjeli. Jak si tam sedím uprostřed panenské přírody, široko daleko nikdo, baštím a užívám severské slunce.

Potkáváme několik sobů. Hned první den v pátek večer jsme narazili na celé stádo. Tentokrát je to spíš taková rodinka. Jsou statní, proti naší vysoké očividně svalnatí a naprosto klidní. Netrpí žádnou zvláštní plachostí. Točíme si je na video, fotíme. Jeden s námi jde dobře půl minutky asi 20-30 metrů po mé pravé ruce, občas po nás hodí okem.

V oblasti by se podle dostupných informací měli nacházet i losi, ale žádného jsme neviděli. Němec, se kterým se ještě setkáme, tam jezdí deset let a losa prý potkal jednou. Jsou nevyzpytatelní, není radno si s nimi zahrávat. Vybavuju si slova našeho ultrabikera Jana Kopky z Šípovy Všechnopárty, který prý při přejezdu Aljašky zpovídal místní a vyzvídal rady, jak se při setkání s losem chovat. Po delším přemýšlení se mu dostalo odpovědi: „Noooo, nesmíš ho potkat!“

Wikipedie sice v národním parku Abisko připouští i „sporadický“ výskyt medvědů, ale v Tatrách jich zřejmě pobíhá daleko víc. Krom lumíků, bělokura, sobů a pár dravých ptáků jsme ze strany fauny nezaznamenali nic, co bychom neznali z domova.

Ani ve středu terén nedovoloval žádnou zvláštní rychlost, 2-3 km za hodinu jsou maximum. Cílem je přejít první most a dojít k druhému. Pořád trochu zápasíme s odhadem vzdáleností. Dan po delší době tahá z kapsy mobila a kontroluje cestu. V rozpětí zhruba hodiny ho slyším asi třikrát říkat: „No ještě tady kousek a pak asi dva kiláky…“ I terén kolem řeky je dost náročný, samý šutr, nerovná cesta. Tentokrát je to na krev, poprvé se cítím opravdu unavený.

Po 7 hodinách a 18 kilometrech nacházíme plac pod řekou, kde stavíme stany. Plán splněn, ale bylo to o chlup. Krmím se báječnýma brusinkama a jako obvykle si večer píšu tyhle poznámky. Taky borůvek jsou všude plantáže. Mikin si obvykle každé ráno odskakoval, aby si přinesl hrnek brusinek do ovesné kaše. Krajina kolem už se dost podobá tomu, co známe od nás.

V řece si myju nohy. Je to drsná kryoterapie! Jak člověk vyleze ven, nohy se extrémně prokrví, aby kompenzovaly zimu, do které jste je nakrátko uvrhli. V ten moment to opravdu příjemně hřeje, člověk ale musí rychle do ponožek, aby nenastydl. Ve stanu slyším Petra, jak přichází od řeky a hlásí: „Studený jak sviňa, ale klíčový místa jsem si umyl.“

K večeři si pro změnu místo vloček dělám brokolicovou polévku s pohankovou drtí, ve kterou se změnil můj pohankový chléb. Nasypu ho do polévky. Spát jdeme až ve 21.30. S Danem pobaveně konstatujeme, že dneska fakt „ponocujeme“.

Čtvrtek 6. září

Abiskojaure, kousek severovýchodně po Kungsleden, odbočka k tábořišti Tältlägret

Vstávám v 8.30, Dan vylezl před chvílí, Mikin už zase někde pobíhá. Spalo se mi dobře. Občas jsem se probudil, ale vždycky znovu usnul. Řeka vedle nás hlasitě hučí. V noci byla zima, ovšem ne jako předešlý den. Pár stupňů nad nulou bylo. Ráno je polojasno, nějaký ten mrak; slunce si mezi nimi hledá prostor, jak nás zahřát. V nohách už máme skoro 90 kilometrů.

Pokračujeme směrem k Abiskojaure stugorna (stugorna je švédsky chata). Konečně normální cesta, po které se dá jít i 4 km v hodině. Na místě se ptám chlapíka, který vypadá jako chatař, jaké bude počasí. Uklidňuje mě, že má být nadále hezky. Ptá se, kam míříme. Mikin chce přejít ještě jeden horský hřeben. Švéd s námi usedá nad mapou a doporučuje pokračovat normálně a uhnout až o kus dál z cesty doprava nahoru k tábořišti. Jsme už v národním parku Abisko, kde se nesmí stanovat volně. Prý je to tam hezké. Náčelník ho vyslyší a změní v tomto smyslu plány. Jelikož zamýšlené převýšení mělo mít asi 700 metrů a tohle má jen 250, kvitujeme to jako dobrou volbu. Přestože jsme odjedli už dost zásob, batohy mají s vodou určitě pořád přes 20 kilo.

Po asi osmi klidných kilometrech odbočujeme a stoupáme nahoru do výšky 680 metrů nad mořem. Za 5 hodin jsme ve čtvrtek ušli 15-16 km. Podzim je tu krátký. Stromy nám žloutnou před očima. S Mikinem se shodujeme, že když jsme přijeli, byly rozhodně zelenější. I na kopci, pouhých 10 km od Abiska, jsem stále bez signálu. Tentokrát už jediný. Můj Iphone prohrává souboj i s Danovým Samsungem. Půjčuju si ho a poprvé po šesti dnech volám domů Janě.

Ještě před odbočkou nahoru potkáváme štíhlou, šlachovitou dámu kolem padesátky, která nás zastaví otázkou, zda jsme viděli nějaké „red deers“ (soby). Rozvíjí se hovor, zaujme mě perfektní angličtinou. Na otázku, odkud je, klidně odvětí: „Seattle.“ „Spojené státy?“ „Ano.“ Ptám se, proč si neužívá raději Aljašku nebo Kanadu, do které to má, co by kamenem dohodila. „Myslíte, že stojím o to prát se někde s medvědy? Jsem ‚single woman‘ (sama ženská), tady uvidím to samé a je to tu bezpečné.“ Na sever Švédska jezdí pravidelně. Tvrdila, že tu chce strávit čtrnáct dnů.

Zažíváme asi nejteplejší odpoledne v týdnu. Stany stavíme svlečení do půl těla. Opět se myjeme v nedaleké řece. Večeříme, bavíme se, nálada je výborná. Do Abiska je to kousek, náčelník vymýšlí, jak naložit s následujícími dvěma dny. Navrhuje vylézt na nedaleký Kieron. Tady už je asi hloupé říkat kopec, je to 1551 metrů vysoká kamenitá hora. Bágly bychom nechali ve stanech a šli nalehko. Danovi se moc nechce; já předběžně slíbil, že něco takového dám, takže souhlasím.

Užíváme si fantastický západ slunce. Znovu si uvědomuju, že vůbec nevíme o komárech. Před odjezdem jsem v nejednom blogu četl úplné horory, leccos jsem slyšel vyprávět i od kamaráda, co jel před lety Lofoty a Abisko. My máme klid. Těch pár stovek za moskytiéru a repelent z výbavy US Army byly vyhozené peníze. Mikin si místo s pěkným výhledem pochvaluje a znamená si, že po návratu musíme poslat na Abiskojaure mail s poděkováním za tip. Moc krásný večer, ale který tady nebyl?

Pátek 7. září

jednodenní výstup na Kieron (Giron)

O den dřív jsme šli spát rekordně brzo, už ve 20.30, vstali jsme v 7.30. Jestli existuje nějaký bůh, za počasí v tomhle týdnu se k němu pomodlím. Jen mi někdo musí dát přesnou „adresu“, nějak se v té multikulturní Evropě přestávám nábožensky orientovat. S malým batohem, ve kterém jsem měl svačinu a doklady do letadla, vyrážím na plánovaný výstup. Jdeme asi kilometr hustým trním, pak v klidu kolem řeky. Míjíme moc pěkný vodopád a docela dlouho hledáme místo, kde přeskákat po kamenech řeku. Kluci jsou opatrní, moje delší nohy jsou v těchto případech výhodou.

Sranda končí, když dojdeme ke kamenné suti, ve které strávíme další asi dvě hodiny výstupu. Když mám v jednu chvíli krizi, zkouším si představit, jak by se mi šlo s velkým batohem. Najednou začnu cítit, jak se mi nohy odlehčují. Situace se opravdu zlepší. Jak to říká Jágr, Kopka a další – polovina výkonu je v hlavě! Odměnou za tu dřinu je nám strhující výhled. Jsme 1551 metrů vysoko, jen cca o 500 metrů níž, než kolik má nejvyšší hora Švédska Kebnekaise, již jsme nedaleko Nikkaluokty míjeli po příjezdu. Zatímco tam míří proudy lidí, tady jsme úplně sami.

„Takový ticho jsem ještě neslyšel,“ utrousí náčelník. Rozhlížíme se a Mikin mě znovu fascinuje svou orientací. „Tamhle jsme spali včera, vidíš ten výstupek u té řeky? Tam předtím.“ Vidíme možná 50-60 kilometrů daleko, takže pohodlně zrekapitulujeme asi polovinu absolvované cesty.

Sestup je tradičně náročný na kolena, ale nohy mi drží jako nikdy. Zpátky v tábořišti jsme po 6,5 hodinách, Dan má znovu dost sluneční energie, tak z Runtastiku potvrzuje, že jsme ušli 14 km a zdolali převýšení 1235 metrů (nahoře po hřebeni to bylo nahoru, dolů). Dole si dávám na karimatce před stanem asi dvacet minut jógy a protahuju všechny ztuhlé svaly v těle.

Už cestou při sestupu zahlédlo mé oko, že druhou noc nebudeme v tábořišti sami. Přibyly tu dva stany. Když docvičím, dívám se a nemůžu si pomoct – to je ten Švéd, co nám včera radil na Abiskojaure! Jdu za ním a podáváme si ruce. „Jo, já jsem vám to tady včera doporučil,“ směje se. Chatař to tedy asi nebyl. Brzo si jde s námi znovu popovídat. Nahlas litujeme, že jsme nekoupili na poslední chatě pivko, to už bychom unesli. Po říční hygieně odhalujeme i druhého souseda – je to Němec, kterého jsme potkali na začátku cesty! Vypadá to, že se tady na tisíci kilometrech čtverečních pohybuje skutečně jen hrstka lidiček.

Mikin za ním jde na kus řeči. Mám rád lidi, co se nebojí mluvit. Jak říká můj známý kantor jazykář: „Lepší mluvit s chybama než mlčet.“ Mikin, jehož angličtina obsahuje výhradně přítomný čas, toho na svoje možnosti okecal hodně. Přichází s hromadou informací. Němec na začátku pokračoval směrem, ze kterého jsme uhnuli. Při sestupu na sněhu mu ale ujely nohy a rychle se vzdal myšlenky riskovat. Musel se vrátit a jít jinudy. Dan pobaveně konstatuje, že nás od stejného martyria uchránily „moje instinkty“. Taky Mikin je nakonec rád, že jsme tudy nešli.

Z dalšího bylo zajímavé slyšet, že asi před deseti lety byl Němec, z něhož jsem později vytáhnul, že je z Hannoveru, s kamarády v Kanadě, kde objížděli národní parky. Vadilo mu striktní vymezení cest, omezená svoboda pohybu. O rok později letěli sem, v přírodních krásách nenašli rozdíl, přitom mimo Abisko lze tábořit kdekoli. Od té doby je tu pravidelným hostem. Ob rok chodí s manželkou od chaty k chatě, roky mezitím sám se stanem. „Evropská Aljaška,“ mávl rukou kolem sebe. Celý večer jsem sledoval, jak si tam sedí na kameni a bafá elektronickou cigaretu. Vypadal naprosto spokojený.

Na večer s klukama bilancujeme celou výpravu. Vymýšlíme nablblé fórky, bavíme se. Před odjezdem jsem si vzal s sebou na ukrácení dlouhé chvíle mp3 přehrávač, který vydrží hrát asi 7-8 hodin. Měl jsem strach, že to bude málo. V pátek si ho teprve podruhé za celý týden dávám na půl hodinky do uší. Ve 20.30 se klepeme zimou a mizíme do spacáků. Přehrávač brzo vypnu a usínám.

Sobota 8. září

sestup zpátky na Kungsleden, kaňon a hučící Abiskojakka, Abisko Fjällstation, jezero Torneträsk

Vstáváme v 7.10. Noc mi přišla nezvykle chladná, druhou půlku mi byla zima a moc jsem nespal. Podle záznamů byly +2 C°, asi jsem podcenil oblečení. Chudáčka Iphonka jsem si vzal s sebou jako obvykle do spacáku, aby se nenastydl. V zimě ztrácí baterku po desítkách procent. Člověk někdy se 30 procenty jen zapne foťák a je po něm. Znovu je slunečno. Od úterního rána máme každý den jasno nebo polojasno. Ani milimetr srážek. Na stanech je rosa, sundáváme vršek, aby všechno vyschlo, než je sbalíme. Na závěr už bychom měli spát v civilizaci.

Švéd ve středních letech si znovu přichází popovídat a dává nám další užitečné rady. Pokud stihneme centrum v Abisku do 14.00, kdy tam končí obědy, můžeme se výborně najíst za rozumné peníze. Švédské stoly ve Švédsku jsou lákavou výzvou. Vzpomíná, že v devadesátých letech byl v Československu a projížděl se u nás na kole. Do tábořiště přichází pohublý, nezdravě vyhlížející studentík a ptá se nás na autobusové spojení z Abiska do Stockholmu. Je to mladý Američan z Texasu, přešel sem z Norska. Radíme mu co a jak.

Cesta do Abiska už je snadná, konečně krájíme cestu zhruba jako doma, když se courám venku o víkendech. Zbylých cca 10 km urazíme rychle. Lidí na cestě přibývá, což nese hlavně náčelník trochu nelibě. Kousek před Abiskem přicházíme k nádhernému říčnímu kaňonu, děláme si tu poslední fotky. V turistickém centru jsme včas. Za 125 SEK (asi 325 Kč) si dáváme oběd. Po týdnu ovesných vloček a instantní stravy chutná všechno jako od Pohlreicha. Výborná krémová polévka, nějaké masové ragú, bramborová kaše a zeleninové karbanátky s lusky. K tomu hromada zeleninového salátu.

Přichází starý známý Švéd a zve nás na pivo. „Chtěli jste ho, ne?“ Staví před nás tři lahve. Společně si ťukáme. Ptá se mě, jestlipak víme, co jíme. „No zrovna jsem si kladl otázku, co je to za maso?“ Byl to sob. Po jídle si dávám kafe. Cestou jsem pil výhradně čaj z reishi, takže je to první kafe po mnoha dnech. Řešíme, jestli tady zůstat přes noc nebo přejet už v sobotu rovnou do Kiruny. Dan našel na bookingu v Kiruně docela levný hotel; nechtěli jsme ho platit dopředu, tak jsem tam zavolal a aspoň ověřil dostupnost. Dušovali se, že místa mají.

Z Abiska je vedle autobusu možnost jet také vlakem, je tu zastávka, asi něco jako u nás ve Skalné. Pro představu, Abisko mělo podle wikipedie před pár lety 84 stálých obyvatel. Zeměpisně, co se severní šířky týká, je tato oblast vysoko nad úrovní Islandu a na úrovni nejsevernější části Aljašky. Ptám se na recepci, zda si lze koupit jízdenku ve vlaku, protože na zástavce obsluhu nečekám (taky tam nebyla). Recepční mě varuje: „Nedělejte to, ve vlaku to bude mnohem dražší. Zaplaťte si všechno elektronicky, půjčíme vám notebooka.“

Byl to trošku boj (navýšit si limit pro platby internetem, vypsat všechna jména, kontakty, zaplatit, nafotit si booking number, protože SMS mi bůhvíproč nepřišla; na radu recepčního zjistit, že si to ještě musím nechat poslat emailem, změnit klávesnici, abych z ní vytloukl zavináč, na závěr se prosit o vytisknutí pdf jízdenek), ale nakonec se i se švédskými Windowsy dílo podařilo. Vlak byl levnější. Využil jsem opět stránky sj.se, za všechny tři jsem platil 195 SEK, tj. 160 Kč na jednoho. Když jsem skončil, volal mi Petr od jezera, jestli je vše vyřízeno . Měl na to nárok, svoje si odpracoval v terénu.

V 16.39 jsme vyrazili vstříc Kiruně. Hned na další zastávce Abisko Ö (švédština je někdy legračně stručná, myslím, že Ö je zkratka pro öst – východ) se ale vlak nerozjel. Oznámili nám, že mění lokomotivu. Tvrdli jsme tam dvě hodiny. Ve vlaku v řadě vedle nás seděl známý Američan. Na nádraží mi vyprávěl, že je v Evropě přes dva měsíce, byl i v Praze. „Pěkný holky, dobrý pivo,“ shrnul naše přednosti. Pak se vydal cestovat Skandinávií. Při nudném čekání a courání nástupištěm nás Mikin zpravil, že obrovské skalnaté účko, které vidíme vedle nádraží, je Laponská brána, známá z turistických fotografií. V minulosti sloužila Sámům jako důležitý orientační bod.

Dojeli jsme se zpožděním, ale co už – raději dnes než zítra před odletem. Hotel / hostel Spis byl perfektní a tak levný, že jsme vzali nesdílený troják s vlastní sprchou. 1290 SEK za všechny tři, včetně snídaně, tj. 1080 Kč na jednoho. Přestože to normálně nejím, udělal jsem výjimku a zašel s klukama na obří hamburger do místního bistra. Byla v tom i omáčka a vrstva bramborová kaše.

Večer jsme dotáhli v  baru. Točené pivo drahé – cena od 70-80 SEK (180 Kč) za jedno. Za to výběr, měli tu snad deset značek, včetně staropramenu. Mobily nám ožily, takže jsme psali domů, rozeslali první fotky známým. Sdílet na facebooku jsem zatím nic nechtěl. Fotky potřebují probrat.

Neděle, pondělí 9. – 10. září

návrat domů, Kiruna – Stockholm – Praha

Za to, že se návrat nevešel do jednoho dne, vděčíme aerolinkám SAS, i tak to ale bylo rychlejší než cestovat po zemi. Dva až tři dny na jednu cestu by byly nutností, totéž zpátky. Na letiště jsme šli podle našich zvyklostí pěšky. Času bylo dost. Většina cesty po cyklostezce vedle silnice, až závěrečná půlhodinka trochu opruz. Ve Švédsku zrovna jely volby, s Danem jsme se na to téma bavili.

Pokud dobře počítám, ušli jsme i s tímhle přesunem kompletně 140 km. V Kiruně dvě hodiny před odletem nikde ani noha personálu, boarding cards jsem tisknul z automatu na self-checkinu. Pro bágly si pak přeci jen dvě dámy přišly a přebraly je. Létají sem jen SAS a Norwegian Airlines.

Na otázku, zda dostaneme batohy ve Stockholmu na noc, nebo si je někde nechají a přeloží na pondělní linku do Prahy sami, odpověděla pokaždé jinak. „Co jsem vám říkala prve? Sama už si nepamatuju, co jsem říkala.“ Tuze zábavné… Kamarád se nedávno vrátil z USA a dodnes nemá ani kufr ani slíbenou kompenzaci. Nakonec jsem si vynutil, aby nám batohy na přestupu raději dali.

V Arlandě, což je letiště asi 50 km od Stockholmu, našel Dan další nocleh přes booking.com. Hotel Crew pár kilometrů od letiště, v ceně měl být odvoz. Volal jsem tam, přijela pro nás dodávka. Borec měl na předním skle asi tři čtvrtě metrovou hlubokou prasklinu, v jednu chvíli klidně projel stopku a celých patnáct minut se s telefonem na uchu bavil s někým arabsky. Hotel vynikající, snídaně skvělá, cena neuvěřitelná – 790 SEK za všechny, tj. 750 Kč na jednoho. Za to bychom v Praze pořídili možná taxíka. Raději jsem si na ty místní ještě na letišti uložil do telefonu dvě čísla. Co kdyby…

Obavy, zda všechno klapne s ranním odvozem zpátky, rozptýlil další imigrant, který nás přesně podle domluvy v pondělí v 9.00 čekal před hotelem s toutéž dodávkou. Dokonce si chtěl povídat. „Jste z České republiky? Jednou jsem ji projížděl! Hezký holky, špatný kořeny!“ Boha jeho, roots? Co to mele? Teprve když na můj nechápavý pohled pokynul rukou před auto, pochopil jsem, že myslel roads (silnice). Angličtina s arabským přízvukem je roztomilá. Věhlas českého Ředitelství silnic a dálnic každopádně přesahuje hranice. Kvalita jejich práce je k smíchu i přistěhovalcům ve Švédsku.

Let domů nám náčelník, jemuž prý se dělalo špatně i na kolotočích, zpestřoval hláškami typu „příště vlakem“, „ty vado, má to ještě pod kontrolou?“, „pánové, na ten Island se mnou nepočítejte“ apod. Dorazili jsme v pořádku, hned po přistání jsme s Danem chytili na Ruzyni Studenta domů. Dan do Varů, já až do Chebu. Mikin mířil na Zličín a odtud do Plzně.

Co dodat na závěr? Snad tolik, že nejsem snob. Nepotřebuji nosit značkový hadry, měnit každý druhý rok auto, dělat na své okolí dojem materiálními statky. Priority mám jinde, vedle rodiny patří cestování a příroda mezi ty nejsilnější. Vzpomínky, které jsme první zářijový týden léta páně 2018 na severu Švédska udělali, budou patřit mezi největší bohatství, kterého jsem v životě dosáhl.

Autor článku a fotografií Jiří LacinaMikiDan

Pozn.: Veškeré fotografie jsou umístěny ilustračně

Related Post

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *