Špicberky – z Longyearbyenu do Colesbukty a zase zpět

Na úplný závěr mého čtyřměsíčního ‚studijního‘ pobytu na Svalbardu za mnou přijelo pár kamarádu (a jejich kamarád a drahá polovička), že společně podnikneme nějaké treky po okolí. Původně jsme chtěli jít z Longyearbyenu do Barentsburgu a zpět, ale kvůli tomu, že jsme měli problém s půjčením zbraně od univerzity, tak jsme vyrazili jen na kratší verzi treku z Longyearbyenu do Colesbukty a zpět přes Colesdalen a ledovec Longyearbreen. Šlo nás nakonec šest – já, Tomáš a Martinka v jedné skupině, která se dělila o jídlo a stan a Šimon s Klárou a Lukášem ve skupině druhé. Z druhé skupiny jsem předem znala akorát Šimona. Brát s sebou na trochu drsný pochod arktickou tundrou lidi, které neznám a nevím, jaké jsou jejich zkušenosti se zvládáním zimy, vlhka a dlouhých pochodů se nečekaně ukázalo jako chyba. Na mou obranu – je mnohem jednodušší být na Špicberkách v šesti lidech než ve čtyřech, protože se můžete střídat na medvědích hlídkách a pořád se u toho i vcelku vyspat. Ve čtyřech by toto byl mnohem větší problém.

Středa

Ve středu chceme vyrazit, ale narážíme na problém s půjčením zbraně od UNISu. Přestože nám z rifle lottery přišel email, že si pušku můžeme přijít vyzdvihnout jako obvykle, na logistics nám ji ale nechtějí zapůjčit. Trvá mi docela dlouho je přesvědčit, protože prý chtějí zbraně inventarizovat, ale odpoledne nám ji konečně dají a my můžeme vyrazit na střelnici. Před terčema nám pobíhá polární liška, které se očividně zachtělo zemřít, podle toho, jak se tam promenáduje. Vyplaší ji až Šimonovy výstřely. Po zjištění, jak moc je zbraň těžká a jak kope ji nikdo nechce ani nést, natožpak použít. Máme super těžké batohy a tak nocujeme už při vstupu do údolí Bjørndalen a doufáme, že se nám po večeři a snídani odlehčí. Já mám první medvědí hlídku a Tom druhou, tak to celé prokecáme při pozorování sobů.

Čtvrtek

Co jídlo, to hádka v Šimonově skupině. Klára měla sbalit zásoby na cestu a hodně je poddimenzovala.  Jdeme po levé straně údolí (proběhla o tom celkem plamenná diskuze), což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože na druhém břehu jsou posléze strmé skály, které bychom neměli šanci obejít a stejně bychom se museli vracet na levou stranu řeky (tu blíže Longyearbyenu). Řeku stejně ale musíme přebrodit. Já mám tak mokré pohorky, že už je mi srdečně jedno, jestli to brodím v nich nebo ne, ale ostatní boty sundávají. Je začátek června a sníh už hodně taje. Zkracujeme si cestu přes suťové pole, kde já v půlce totálně zpanikařím a nechci ani nahoru, ani dolů. Nemůžu dýchat, chce se mi brečet a mám pocit, že ať se hnu kamkoliv, tak na sebe strhnu kamennou lavinu. Nakonec ke mně musí slézt Tomáš a v podstatě mě nahoru dovézt za ruku.

Naše mapa má bohužel moc velké měřítko, takže náš mocný plán, že vystoupáme co nejvíc výškových metrů a pak jen přeběhneme náhorní plošinu nevyšel kvůli údolím, která nebyla zakreslená v mapě. Do Grumantbyenu raději nechceme sestupovat, protože nevíme, zda se odtamtud dá k Ruslanově chatě dojít po pobřeží. A v případě, že ne, se nám nechce vracet. (Hypoteticky by to mělo být možné, protože se odtamtud kdysi dopravovalo po kolejích vytěžené uhlí do přístavu Colesbukta. Ale nebyla jsem si jistá jestli v cestě nejsou tunely, které by mohly být zavalené). Cesta je dlouhá a dost vyčerpávající. Místy se boříme po pás do sněhu, překonáváme sestupy do údolí plné nestabilní suti, abychom zjistili, že zase musíme vylézt zpět nahoru přes nafoukané závěje a lavinové svahy. K Rusanově chatě přicházíme totálně vyčerpaní asi v 10 hodin večer. Když zjistíme, že je opravdu otevřená, dostávám od Toma exkluzivní obejmutí. Až tak drsný trip to byl.

Pátek

Spíme dlouho. Ráno probíhá klasická hádka v Šimonově skupině o snídani a Lukášovu kaši. Samotnou mě zajímá, jak dlouho se vydržím k tomuhle nevyjádřit. Jdeme se projít po staré železniční trati, která vedla z Grumantbyenu do Colesbukty. Grumantbyen je bývalé ruské těžařské město, založené v roce 1912 a opuštěné o 53 let později. Klára nechce nikam jít, že prý má vlhké boty. Já jsem úplně durch, boty můžu s klidem ždímat. Marťa je na tom dost podobně, takže balíme nohy do igeliťáku a oblepujeme to stříbrnou izolepou. Mokré jsou za chvilku stejně, ale alespoň to trochu drží teplo. Do Grumantu to jsou skoro 3 hodiny chůze. V cestě je tunel, ale dá se nadejít přes kopec. Za špatného počasí bych to ale úplně nedoporučovala. Občas je to totiž docela sráz dolů k moři.

Klára a Šimon odmítají slézt kopec dolů do Grumantu a zůstávají klepat kosu v prvním stavení hned na kopci. My si to naopak se zbytkem vcelku prolézáme a užíváme. Vypadá to jako správné městečko duchů. Snad nikde za rohem nečíhá medvěd 🙂

Sobota

Vyrážíme až okolo dvanácté a zdržujeme se prozkoumáváním Colesbukty. Cesta přes Colesdalen se táhne, ale počasí je vcelku ok. Všude jsou spousty sobů. Cesta je ale náročná. Údolí je podmáčené a zabahněné, tak se držíme vrstevnice a jdeme suťovým polem. Lukáše bolí nárt, Tomáše koleno a moje před nedávnem přetrhané vazy v nártu nejsou z téhle cesty taky ani trochu nadšené. K našemu vytyčenému cíly přicházíme kolem 22:00. Jenže chata je na druhé straně řeky, přístup k ní je naprosto nemožný kvůli pětimetrovém břehům se sněhovými převisy a navíc pravděpodobnost, že nebude soukromá je minimální. Navíc se poslední dva kilometry doslova brodíme závějemi, jsme ve stínu a je nám zima. Všichni máme úplně promočené boty a jsme unavení. Rozhodujeme se tedy, že nejlepší bude se vzmužit a dojít to až do Longyearbyenu, což je pořád ještě pořádný kus cesty s notným převýšením přes ledovec. Klára tropí scénu, že nikam nepůjde.

Dáváme si tedy večeři, balíme nohy do sušších ponožek a čerstvých igeliťáků a vyrážíme.

Lukáš nerozezná sněhové pole od ledovcové morény. Hihi, geograf 😀 Nicméně brodit řeku, lézt na morénu, pak ji zase slézat dolů, protože se mi zdá nebezpečné pokračovat a nakonec lézt nahoru na Longyearbreen je pekelně vyčerpávající… Na druhou stranu, ten výhled na LongyearbyenHjortefjellet, který se nám naskyl potom, byl k nezaplacení. Sluníčko prosvítající mezi těžkými černými mraky dole nad fjordem v půl čtvrté ráno, co víc si přát. Posledni kilometr skrze morénu se plazíme už jen silou vůle a s vidinou spacáku a horizontální polohy. Nahoru do dolu, kde se provizorně ubytováváme přicházíme těsně před šestou ráno. Se svlíkáním se neobtěžuju, jen svlíkám boty a zahazuju zapařené igeliťáky co nejdál od sebe předtím než usnu. Po probuzení (asi tak ve čtyři odpoledne) zjišťuji, že mi boty zmrzly a nemůžu je obout. Ale což, máme to za sebou a zážitek prý nemusí být pozitivní, stačí když je intenzivní. A tenhle trek tedy rozhodně intenzivní byl.

Autor článku a fotografií Radka Staňková

Radka sice vyrostla v Českém ráji, ale už více než pět let žije v Norsku. Původní plán byl jen půlroční pobyt v rámci studijního programu na univerzitě v Trondheimu, který se nakonec ale pěkně protáhl. Ráda chodí po horách, pádluje a stopuje a Norsko už zná skoro jako svoje boty. Její srdeční záležitostí je Svalbard, kde čtyři měsíce žila a studovala. Je tak trochu závislá na cestování a moc neposedí – prostopovala Asii, Afriku, Patagonii a rodičům a známým vyrazila dech výletem do Iráku. V hlavě má neustále tunu nápadů a plánů, kam jet a co dělat. Aktuálními největšími sny jsou napsat turistické průvodce po Svalbardu a Norsku, přest avět si dodávku na obytný domek a vyrazit s nim na cesty po Americe.

Radka sice žije v Norsku, ale cestuje s chutí po celém Světě. Pokud vás zajímá, kde všude a jaké zážitky tam na ní čekaly, tak můžete navštívit její FB stránku @nestujapojd.

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *