Fjällräven Classic 2017 – den 4

Čtvrtý den. Ráno mám smíšené pocity a přemýšlím co mám vlastně dělat. Zda se radovat, že se blížím do cíle a zvládl jsem to a nebo smutnit, že je konec a já budu muset opustit ty nádherné hory a „nekonečná“ údolí, kterými jsem procházel. Pocity se mísí, ale čas tiká. Bude potřeba opustit stan a vydat se vstříc čtvrtému dni Fjällräven Classic.

Už včera, když jsem zalezl do spacáku a nastavoval si budík, tak jsem se rozhodl, že tentokrát vstanu opravdu brzo a že si ten den chci opravdu užít. Nejprve jsem nastavil budík na pět ráno, ale dost rychle jsem si zaťukal na čelo a hned to opravil na šestou hodinu. Děj se vůle boží.

Okej, budík zvoní a já vážně vstávám. Nakouknu ven ze stanu a kolem nikde nikdo. Všude ticho a klid. To by šlo. Začínám opět se složitou ranní procedurou, která obnáší nasoukání se do ledového a bohužel často mokrého oblečení, narvání většiny věcí do hnusáka s uspořádáním podle předpovědi počasí. Nezapomínám také na snídani, vydatnou, pro tentokrát to bude kaše s vločkami a hrstí hrozinek, které jsem objevil včera „zašité“ v kapse mikiny. Nesmím zapomenout na ranní kafíčko, které si dopřeji po čtyřech dnech. Dnes mohu, protože jsem si přivstal a tak to bude potřeba. Naštěstí vařič Primus, který jsem si pořídil den před cestou, mě celou dobu úplně fantasticky slouží a těch pár vteřin, který potřebuje na bod varu je super. Vody kolem dost, takže hurá na to.

V sedm ráno je kaše ve mně, kafíčko vypité a vše sbalené. Jsem připraven vyrazit vstříc dobrodružství. Dneska to bude naposled v divočině a večer už budu rozbíjet stan mezi břízami v národním parku Abisko. Tedy pokud tam dolezu. S hnusákem na zádech to je totiž čím dál tím horší a horší. Na cestě údolím… vidím další tři čtyři lidi, jinak sem tam roztroušené stany, ze kterých nic neozývá a nikdo nehýbe. Kilometry si začínají vybírat daň. Počasí mi dneska rozhodně nepřeje. Sice neprší, ale je pod mrakem a jen občas na pár vteřin vyleze slunce. Okolní vrcholky byly v noci bez milosti pokryty vrstvou sněhu. Pro focení opravdu nic vhodného. Navíc to nejatraktivnější výhledy, které bych tak rád fotil, jsou právě proti slunci. Musím konstatovat, že dneska z těch fotek nic nebude, a to jsem byl tak natěšen po včerejším dni pouze s mobilem.

Čekají mě asi 2 hodinky chůze, fakt se nemíním stresovat, nízkým porostem, který křižují desítky potůčků, potoků a malých říček. Musím říct, že někdy přejít na druhou stranu je docela o hubu. Díky vydatným dešťům v posledních dnech je všechno pořádně podmáčené, břehy kluzké a nestabilní a spousta prkenných můstků je buď zcela zničena nebo poškozena. Dvakrát mě zachraňují před pádem hůlky, na které jsem tak nadával. No fakt, díky za ně. Válet se v blátě a být mokrý od hlavy k patě je asi to poslední po čem bych právě teď a právě tady toužil. O to více jsem „zděšen“, když mě míjí občas pár lidiček, v hooooodně pokročilém věku či mladé páry s malými dětmi a oni si to kráčí v teniskách, které se snad dají použít jenom v tělocvičně. Tak buď jsem tak přecitlivělý nebo nevím. Někdy si říkám, že jsou ti lidi v horách blázni a neuvědomují si tu jejich sílu. O počasí snad ani mluvit nemusím.

Je lehce po půl desáté a já si říkám, že je čas na baštu. Našel jsem si fajn místo za obrovským kamenem s luxusním výhledem na „jezerní“ údolí. Shazuji hnusáka, vytahuji primus vařič a moje oblíbené chilli con carne. Za minutku už mám pytlík zalitý vroucí vodou a natěšeně čekám až jídlo nabude. Mezitím si užívám výhledu, který zase dlouho mít nebudu. Hlavně, za chvíli už budu mezi břízami, a to bude předzvěst, že národní park Abisko je tu. Po očku sleduji korejskou/thajwanskou nebo co jsou zač, skupinku tatíků a dvou synů (soudě podle věku), jak se mě drží. Když já spomalí, spomalí oni. Když já usednu, oni o pár desítek metrů dále. No nevím, nevypadám jako klasicky horal, který to má v levé zadní. Naopak. Hnusák na zádech dokonává své dílo. Ostatně. Než jsem zasedl k brzkému obědu, tak mě s lehkostí lesní víly, předběhla dívčina od Fjällräven, kterých tu s batohy pobíhalo několik a sloužily jako opora, rádci, zdravotníci všem, kteří to potřebovali. Na dotaz jak to jde, jsem si postěžoval na váhu zavazadla (moje blbost, už to dávno vím) a že mi dochází šťáva. Ona se usmála a nataženou rukou plnou bombónů mě povzbudila, že ona „jede“ na kafi a cukru v podobě oněh bonbónů. Celou hrst tedy strkám do kapsy a s díky mávám. Ona je už mezitím pár desítek metrů přede mnou. Hold budu muset více trénovat. No nic, zpět.

Hnusák je opět na zádech a já překonávám sobí farmu. Dobrá polovina je téměř čistá bažina, takže pár pořádných stovek metrů jdu po prknech nad vodou. Naštěstí tady jsou v docela slušném stavu.

Uvědomuji si, že jsem vlastně za celou dobu neviděl blízko žádné soby. Jen včera jedno stádo na kopci nad údolím, ale bylo to tak daleko, že šlo skoro stěží rozeznat soby od kamení. Jen když se dali do pohybu, tak nebylo pochyb. Kameny by se asi stěží valily do kopce… Rozhlížím se tedy kolem dokola a nic, fakt nic. Jen opět „kameny“ v dáli na snahu. Vypadá to, že štěstí mít nebudu. Ani zvířátko za celé čtyři dny. To je děs. Rezignuji a začínám pátrat po jiném cíli. Důležitějším a urgentnějším… ano je to tak. Už opět musím. Byť v kleči, ale podstatě na vodě, to nešlo. Celá sobí farma je bez kamení či zákoutí. Navíc se mě stále někdo držel. Ovšem. Ovšem teď jsem se dal do trháku. Vstupuji za hranici beze stromů a první břízy mě vítají. Je to, ale tak husté, že se nedá uhnout z cesty. Navíc nevidím před sebe a nerad bych vystrkoval dupu na lidi proti mně. Musím vydržet a věřit, že to přijde. Tedy, že přijde ta šance, to místo, ne to, čeho se chci a potřebuji zbavit… 🙂 Po pár desítkách metrů se břízový háj rozestupuje a přede mnou se otevírá výhled do údolí. Údolí, kde začíná národní park Abisko. Výhled bez stromů, ale s krásným převisem a zákoutím. Dál už to popisovat nemusím. Bože. Bože. Bože, ten blažený pocit, když … kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, ví přesně o čem mluvím. V horách s lidmi, ale bez stromů, keřů a dalších schovek to je fakt o gatě … Využívám příležitosti a jdu do toho naplno.

O dvě kila lehčí a s blaženým pocitem vyrážím vstříc zdolání posledních stovek metrů do registračního místa Fjällräven Classic dnešního dne. Moc lidí přede mnou není, takže jsem na tom nebyl zase tak špatně. Nechávám si dát razítko do mého Fjällräven Classic pasu a už pádím jako o život ke stanu naproti. Víte proč? Mají tam palačinky se šlehačkou!!! Dostávám pět kusů, malinovou polevu a pořádnou porci šlehačky. Ta blaženost, která se nese celým tělem. Usedám do mechu a chtěl jsem napsat kapradí, ale bylo to borůvčí s brusinkami. Užívám si každého sousta a říkám, že za to to stálo. Dopřávám si ještě kafíčka, jak jinak, bez něj by to přeci ve Švédsku nešlo a ordinuji si půl hodinovou pauzu bez ničeho. Prostě jenom tak sedět, koukat po okolí a užívat si volnosti, času bez řevu dětí … které jsem snad vyhrál v loterii a když zaječí, tak padá celý Sundsvall jako po zásahu atomovou bombou …

Časově jsem to zvládl perfektně, dokonce čas na odpočinek jsem si našel a tak jsem se rozhodl, že nezůstanu v blízkosti stanů Fjällräven, ale že se vydám až na hranice národního parku Abisko, kde si ustelu v kempu STF Abiskojaure Fjällstuga. Při odchodu jsem ještě svědkem zásobovacího procesu ve švédských horách.

Absolvuji poslední dva kilometry čtvrtého dne a užívám si pozdních paprsků, které prosvítají břízovým hájem, kterým procházím. Nádherně se také odrážení od říční hladiny. Zastavuji se na lanovém mostě a nasávám vůni čerstvé a ledové vody a okolní přírody. Národní park Abisko je můj dnešní cíl. Dneska budu spát v něm.

Vstupem do areálu kempu (chápej, nebavíme se o několika stovkách metrů čtverečních, ale snad pár desítkách a asi 6 malých domcích, které slouží různým účelům) si uvědomuji, že tuto noc si asi budu muset už zaplatit. Pravda, pravdoucí. Hned po pár krocích se mě ujímá zdejší personál a směřuje mě do recepce. Jsem členem Švédské turistické společnosti (Svenska Turistföreningen – STF), ale nepamatuji si zda už mi náhodou nepropadlo členství. Mohl bych totiž stovku ušetřit a nezaplatit nějakých 280 SEK. Kartičku jsem zapomněl doma, takže čtečkou nic neprojde, ale i tady se vše řeší přes osobní číslo (rodné číslo), takže by neměl být problém. Jen by museli zavolat do hlavní kanceláře a tam ověřit zda mám ještě aktivní členství nebo už ne. Nakonec dostávám nabídku. Chlapskou a férovou a tak typicky švédskou (moje zkušenost), kterou nemohu odmítnout. Naúčtuje mi cenu jako bych byl stále členem, ale vyberu si zboží, které bylo na pár regálech v recepci v ceně, která činila rozdíl mezi členem a nečlenem. No super! Takže pivo, pivo, ovocný koktejl a kuřecí polévky do hrníčku. Spokojenost na obou stranách. Ještě jednou díky personálu STF Abiskojaure Fjällstuga.

V areálu jsou k dispozici sprchy, sauna a písečná plážička u jezera, kde už se pár naháčů ze sauny právě vrhá do vody, zatímco já hledám, kde dnes rozbiji stan. Dneska naposled. Dostávám nostalgickou náladu a tak si raději otevírám pivo. Jo, zapomněl jsem se asi zmínit, že to pivo, které si tu na horách v plechu kupujete je to 3,5 procentní, které si koupíte běžně v obchodě, tedy nízko alkoholové. V tomto případě jde tedy jen o ten pocit blaženosti, když plechopka udělá „pšššššt“ při otevření a vám se do hrdla dostane první lok. Potom už to tak super není, ale při únavě z celého dne vám stačí i to málo. Tedy alespoň mě stačilo. Dokonce jsem už ani nenašel tu sílu vyrazit do sauny, která je pochopitelně v ceně. Alespoň jsem si družně sedl na prkenný chodník u sauny s ostatními osadníky a pozoroval jak se lidi šinou, belhají, plahočí ze sprch a nejsou schopni skoro chůze. Já nemám jediný puchýř či otlak. Moje nové boty od Meindl mě nezklamaly a byť byly zakoupeny necelé dva týdny před cestou, tak fungovaly celou cestu fantasticky. Až je mi některých líto. Jeden Anglán jde jen po venkovních hranách chodidel a ještě se u toho opírá o dřevěný klacek. Jeho parťáci asi nic vtipnějšího nikdy neviděli, soudě podle jejich reakce. Kamarádi… Jak ten zvládne těch posledních 12 nebo 15 kilometrů do cíle? To nechápu.

Za jednou z chat rozbaluji stan vedle dalších již stojících a ukládám se k spánku. Zítra mě čeká bohužel poslední den mého dobrodružství.

Rady a doporučení

Mimo národní parky můžete stanovat v podstatě kdekoliv podle švédského zákona Allemansrätten, ale nezapomeňte, že v národních parcích se už musíte řídit pravidly parku, které určují, kde je možno stanovat. Také v kempech, které v rámci parků jsou se již platí. Zde zvažte možnost být členem právě Švédké turistické společnosti – STF. Mají členství i pro žijící mimo Švédsko. Díky členství získáte výrazně lepší ceny za ubytování a služby, které STF nabízí. Drtivá většina turistických chat a zařízení je po celém Švédsku právě pod správou STF.

Když si stavíte stan, tak se nedívejte jen na aktuální podmínky (rozuměj krásný západ slunce a tak podobně…), ale hlavně kde bude slunce druhý den vycházet. Ono když je totiž v noci mínus a ty vstáváš v době, kdy slunce ještě ani omylem neoblizuje tvůj stan, tak je vše ledové, mokré a ty zmrzlý jako rampouch. Při balení stanu do hnusáku, tedy připočti 1 až 2 kila navíc, které tvoří led, voda a špína, která se na mokrý stan nalepí. Příště budu chytřejší… Doufám…

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *