Jak si (ne)užít Fjällräven Classic – den 3

Ráno třetího dne na Fjällräven Classic 2017 nepřineslo bohužel vytouženou změnu oproti noci. Tak jak bičovalo do stanu celou noc, tak bičovalo i ráno. Naštěstí jsem byl z předešlého dne tak vyšťavený, že jsem se v noci probudil snad jen dvakrát a tak jsem byl docela při síle a chuti, byť déšť a vítr bylo to poslední co jsem si přál.

Jedno vím ale jistě. Fakt mi byla v noci zima. Docela jsem přemýšlel, že bych si udělal teplou kaši, ale protože mi došla voda a venku to vypadalo jako bych se ocitl pod vodopádem a mi se pro vodu do říčky vzdálené byť jen pět metrů od stanu nechtělo, tak jsem tuto snídani zavrhl. Z batohu jsem vytáhl dvě energetické tyčinky a tím byla snídaně vyřešena. S nelibostí jsem na sebe natáhl ledové kalhoty. Ten pocit… Jen pro představu jak jsem se asi cítil. Vyzkoušejte namočit kalhoty do ledové vody, poté je přes noc uložte do ledničky a ráno rozespalí si je zkusit natáhnout na sebe. Hrozná představa, co? No nic, mrazíkovy kalhoty mám na sobě. Přihazuji navenek šusťákové, aby to nebylo ještě horší, tedy pokud to jde a jsem skoro připraven pokořit další den této výzvy. Příště bude ovšem potřeba pouvažovat o kvalitnějších kalhotech, které aspoň něco vydrží než budou totálně na ždímání.

Jednu věc ovšem udělat musím. Bohužel. Mého milovaného Nikona D7000 ukládám do samotného středu batohu. Je to smutné, ale je to tak. Mám dělat sám co se sebou a v tom dešti rozhodně nemíním těžkou zrcadlovku vytahovat. Třetí den se prostě bude dokumentovat jen pomocí iPhonu, který vždy jen na daný okamžik vytasím z kapsy.

Jsem oblečen, veškeré věci narvány v batohu a teď nezbývá jen nic menšího než v té vichřici s deštěm sbalit stan a doplnit ním zbytek místa v batohu, pardón, v tom hnusákovi… Lehce se to řekne, hůř provede. Stan jsem chytal a zároveň balil snad dvacet minut. Naštěstí jak bunda, tak kalhoty už nic víc nepropustily. Aleluja. Pozoruji jak kolem mě začínají procházet první odvážlivci. Zabalení ochrannými vrstvami proti dešti a větru od hlavy k patám. Batohy pochopitelně nevyjímaje.

Opouštím tedy mé noční stanoviště Sälka a stejně tak opustím dneska údolí Tjäktjävagge. Musím se dostat do sedla Tjäktjapasset, což je mimochodem se svými 1140 metry nad mořem nejvyšším místem na královské stezce Kungsleden a zároveň 600 metrů výš než můj konečný cíl Abisko. Po překonání sedla se dostanu do údolí Allesvagge. Jdeme na to.

Počasí se nijak celé dopoledne nemění a je trvale zataženo, prší a pořádně fučí. Popravdě řečeno nic příjemného a dnešní den si zrovna neužívám. V podstatě se jedná „o přežití“. Vidět není skoro nic, protože oblačnost je opravdu velmi nízká. Cesta je rozblácená a mě na poslední chvíli několikrát zachraňují hůlky před pádem do blátička a jednou málem i do řeky. To jsem měl pocit jakoby někdo dřevěná prkna přede mnou namazal olejíčkem. Minule jsem se zmínil jakou blbost jsem udělal předcházející večer v Sälka. Ano, pivo. Z radosti, že jsem přežil den a že se v Sälka nachází také miniaturní obchůdek, kde si můžete koupit pár základních potravin, zdravotnických potřeb a pivo… chápejte, pivo!!! Ano, já vůl si koupil dvě plechovky 0,5 litru. Jenže jak jsem byl z celého dne utahaný a mokrý a šťastný, že jsem konečně rozbil stan a vlezl dovnitř, tak jsem otevřel jedno a hned vypil. Potom si udělal teplé jídlo. Snědl. Usl… Dnešní den jsem si tedy přihodil do hnusáka půl kila v podobě plechovky piva. Tahám tedy sebou nějakých 23 kilo s jídlem a dnes i pivem a foťákem v batohu. Nejtěžší den, nejtěžší batoh a nejhnusnější počasí za celý týden. No řekněte, není to skvělá kombinace…?

Necelých osm kilometrů za mnou a pár posledních stovek údolí Tjäktjävagge přede mnou. V mlhavém oparu vidím zřetelněji a zřetelněji sedlo (pro mě vrchol) Tjäktjapasset. Představa jak se drápu nahoru s tím hnusákem na zádech je v tuto chvíli nepředstavitelná. Snad jen to, že přede mnou nikdo nikde a za mnou se také udělala slušná mezera. Thajwanská grupa pauzuje a já aspoň nebudu pro smích až se budu vydýchávat co pět metrů. Zabírám a říkám si, že těch pár desítek metrů do svahu, fakt slušného svahu zvládnu levou zadní a potom už jenom dolů…

Těsně pod vrcholkem si s odkašláním lehce zakřičím pro radost a v ten samý moment to utnu. Ejhle. Jak už to bývá, když si člověk myslí, že je dole, tak to jde vždy níž a tady to bylo obráceně, tedy když už jsem si myslel, že jsem nahoře, tak jsem zjistil, že další vrchol se skrývá pár stovek metrů dále a pochopitelně i výše. Kašlu na odpočinek, pauzu a rvu to s tím, že to už vážně musí být ono. Bylo to ono. Na vrcholku je malá mikrochata, kde sedí namačkáno pár lidí a jí. Šance se na chvíli schovat před deštěm a větrem je mizivá. Na toalety na vrcholku chuť nemám, když vidím tu frontu. Toalety. To je vlastně něco co jsem ještě nezmínil a ono je to přitom tak důležité. Dojdu k tomu ještě dnes. Neušetřím vás této veledůležité části cesty.

Za vrcholem se krajina z počátku výrazně mění. Údolí, které jsem opustil bylo zelené a plné vody. Údolí Allesvagge je z počátku naopak čistě kamenné, což v dešti a větru není zrovna nejpříjemnější. Do toho se místy stále nachází sněhové fleky, přes které se přechází. Už ovšem nejsou sněhově bílé, ale pěkně nahnědlé.

Po několika kilometrech kamenným polem se opět objevuje trocha zeleného, které se choulí v blátě. V dálce vidím chatu a mě do žil přitéká nová krev, teplá krev. Jaké to zklamání, když zjišťuji, že tohle nebude můj cíl dne. Tjäktjastuga (chata Tjäktja) je jen zastávkou, která ale není určená pro nás, účastníky Fjällräven Classic. Chata je mimo trasu. Na rozcestí jsme posíláni pár stovek metrů dále. Už vidím bleděmodré stany Fjällräven a tuším, že tam na nás něco čeká. A měl jsem pravdu. V jednom stanu je kontrolní stanoviště a tak tam dostávám razítko do svého „vandringpassu“. Ve druhé čeká ono zlato. Čeká na nás teplá káva či horká voda na čaj, dle chuti a čokoládová buchta. Taková ta klasická hutná, plná čokolády, klasicky švédská. Tohle přeci nemohu odmítnout a s díky přijímám, vrhám se na zem, bláto nebláto, mokro nemokro a užívám si ten okamžik. Kofein a čokoláda!

Využívám také vzácného okamžiku bez deště a studuji mapu. Přemýšlím zda dojdu až do Alesjaure nebo to zapíchnu dříve. Ne, dám to, byť mi je zima, záda ani nezmiňuji a hnusáka už nechci ani vidět. Nahazuji jej tedy na záda a vyrážím. Jedna pozitivní věc je, že v botech mám sucho a s nohami nemám ani po třech dnech v nových botech absolutně žádné problémy. Bunda od Fjällräven Abisko Eco-Shell mě stále nezklamala a mokro nepropustila a šusťákové kalhoty taky drží. Mokré kalhoty pod nimi, už ani nevnímám. Dokonce si začínám všímat i okolní fauny a flóry. Soby pozoruji na okolních kopcích, ale jsou v takové dálce, že působí jako mravenci. Jen když se dají do pohybu, tak je registrujete. S květy je to o něco lepší. Léto je zde v horách na severu extrémně krátké, pokud se tomu dá tak vůbec říkat, a tak to kvete všude kolem déšť nedéšť, bláto nebláto. Tím mě vzniká domácí úkol, protože chci vědět co tady na severu roste, abych mohl jednou učit moje děti až tudy budeme vandrovat.

V polovině odpoledne se začíná nebe místy protrhávat a představení ve formě duh nebere konce. Popravdě bych řekl, že to byly to odpoledne desítky duh na různých místech a různých velikostí a intenzit. Bohužel zrcadlovka je v batohu a tak musí vystačit mobil. Žádná sláva to tedy není, ale co. Pro mě byl a je nejdůležitější ten zážitek.

Čím více se blížím cíli dne, tím více se objevují trhliny na nebi a údolí občas zalije slunce. Jen lituji těch za mnou, protože v údolí, které jsem v poledne opustil zuří peklo. Tedy alespoň podle toho co vidím na nebi. Já využívám toho, že jsem se seznámil s Fredrikem z Eskilstuny a poslední dvě tři hodinky jsme prokecali o životě a nechávám se alespoň jednou zvěčnit na mobil. Uvědomuji si jak jsem černý. Celý černý, aniž bych to plánoval. Tragicky černý. Budu s tím muset něco udělat a něco pořídit v barvě jiné než černé.

Toaleta. Toaleta. Toaleta. Vím trošku osobní, ale kdo někdy byl v takových horách, tak asi ví o čem mluvím. Kdo ne, aspoň bude připraven. Možná. Nevím jak funguje vaše tělo, ale moje se nějak vnitřně blokne a nic, pár dní nic. Prostě nepotřebuji. Jenže já včera po třech dnech, když počítám celodenní cestu na sever, povečeřel chilli con carne a zapil to pivem. Ta chvíle, ta „ona“ chvíle se blížila. Svinskými kroky a byla blíže a blíže. Jak se roztrhalo počasí, tak zhoustl provoz na stezce, ale hlavně, stále nikde ani keříček a když už se v dálce nějaký ten kámen (rozuměj úkryt) objevil, tak jsem nebyl první s onou myšlenkou. Začínal jsem se obávat, abych nedopadl jako těch pár zoufalců, kteří prostě už nevydrželi a ten holý zadek vytáhli ven jen pár kroků od cesty protože to už nedali. Jo a o smradu v kadibudkách jsem se asi nezmínil. Buďte rádi. Snad cokoliv jiného než tohle… Když už jsem si říkal, že to hold nohavicí vysypu ven, tak se objevil. Asi dvě stě metrů od cesty, sám, opuštěný a tak akorát velký. Hnusák letí k zemi a já se odrážím ze startovních bloků, protože tam musím být první. Druhá šance už totiž nebude. Je to teď a nebo nikdy.

Vyhrál jsem. Doběhl jsem první. Zklamal asi dvě osoby, které se k jejich smůle vydali stejným směrem chůzí. No chůzí, jeden kulhal jako hrabě De Peyrac. Natřel jsem jim to! Máte si pořídit lepší boty srabíci. Snad nikdy mi nebylo příjemněji. Tohle prostě k životu patří a horám jako jsou tyto dvojnásob. Zjistíte jaky přepych v českých či slovenských hájích a lukách máte. Keřík sem, keřík tam…

Hnusáka nahazuji a o poznání lehčí vyrážím dál. Vím, že mě čekají asi poslední dva až tři kilometry a budu u chaty Alesjaure, kde to míním zalomit.

Jsem v cíli. Shazuji hnusáka na zem vedle dalších batohů, které se různě volně válejí všude kolem. Nikdo se nebojí, že by se cokoliv ztratilo, protože tady se to prostě neděje. Vstupuji do stanu Fjällräven a dostávám další razítko. Vedle si z pytlů beru suché jídlo na další dva dny a v tu chvíli objevuji zlatý grál. Jen pár metrů pode mnou griluje chlapík krásné, velké, tlusté a voňavé klobásy!!! Letím jako o život do chaty jednu zaplatit. Když už jsem v tom, tak přikupuji další pivo Norrlands Guld s tím, že večer to dám i s tím, co jsem táhl celý den v batohu. Kdybych jen tušil… komu není radno, tomu není pomoci…

…pokračování příště.

Rady a doporučení

Máte-li možnost jít na toaletu, chápej, vidíš velký kámen, kus skály a nikde nikdo, okamžitě toho využij. Nemusí se to opakovat a potom budeš ukazovat holý zadek celému okolí…

Vrchní oblečení je opravdu důležité. Vyplatí se investovat do kvalitních kalhot a bundy, protože pokud promoknete, tak v místech jako jsem byl já si věci prostě neusušíte. Nikde není ani keříček, natož nasekaná polena na oheň. Navíc když prší a je vlhko, tak budete mít pocit, že oblečení je snad ještě mokřejší než když jste jej ze sebe sundali. To samé platí pochopitelně o botech!!! Já mám kvalitní bundu právě od Fjällräven, a to Abisko Eco-Shell, kterou nikdy nemíním opustit a doufám, že ona neopustí nikdy mě 🙂

Související články

Fotografie byly pořízeny mobilním telefonem iPhone 5s a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *