Severské putování – část 2

Mlha se zvedla nad okolní vrcholky a náš cirkus se řítí dál. Naším cílem na Lofotách je vesnička s exkluzivním jménem Å. Úzkou klikatící cestou se ženeme směr východ a potkáváme turisty putující sem i tam.

Občas se zastavíme na prozkoumání krajiny nebo ochutnáme místní speciality, jako je třeba rybí burger. Ryby jsou zde pojmem a jsou všudypřítomné. V mém odhodlání jsem však došla nejdále k ochutnání originálního rybího oleje ve zmíněné vesničce Å a svým pohledem tak znechutila pár francouzských turistů. Zde naše cesta došla svého pomyslného konce, jelikož zde cesty zde opravdu končí, otočili jsme se jako ostatní poutníci směrem zpět. Naše vozidlo z toho všeho nadšení spustilo kontrolku o nutnosti pravidelné výměny oleje, která nás rozčilovala až do konce naší cesty.

Naší první pořádnou zastávkou bylo městečko Narvik. Zde jsme se rozhodli navštívit muzeum války a já si opětovně doplnila některé mezery v mých historických znalostech a musím uznat, že jsem jich o norské roli v průběhu druhé světové války měla poměrně dost. Po doplnění znalostí se cesty naší posádky rozešly a každý se svou cestou šel kochat městem, do doby než jsme se opětovně sešli v našem vozem na oběd. Fazole z konzervy se neukázaly jako dobrá volba hned v několika ohledech. Hlavním z nich byl fakt, že vzhledem jejich „dlouhé“ přípravě, jsme po odjezdu ihned na druhé křižovatce od parkoviště, které bylo naším azylem, nás zastavil policista a náš plán dojezdu prodloužil o 4 hodiny. Samozřejmě jsme byli ve městě asi jediní, kteří se zcela nevědomky dostali do města v ten samý den, kdy účastníci Artic Race of Norway.

Chvíle klidu, proložená nákupy a my míříme opět směr Švédsko. Zpět v Kiruně navštěvujeme s Vikingem vytoužené doly a já v prvních pár momentech zjišťuji, že opravdu trpím strachem z hloubek. Nicméně jsme si tento nevšední zážitek velmi užili a na bližší povídání o tomto místě se můžete těšit v dalším příspěvku.

Míříme zpět na jih. Kousek pod Kirunou rozkládáme kemp a řešíme, zda si udělat krátkou návštěvu ve Finsku. Při sledování mapy však zjišťujeme, že v našem okolí, tedy v okolí městečka Överkalix, se nachází losí farma. O programu je rozhodnuto. Druhý den se tak seznamujeme s Olafem a Oskarem. Oskar je los, Olaf je upovídaný pán plný energie, žvýkající tabák a majitel Oskara. Čiperný stařík nám představuje skupinku svých losů, od stařičké losí slečny, po výrostky a nejnovější mládě. Nejvíce se však o nás zajímá Oskar. Největší los z celého stáda, který má značnou obsesi na banány a vesele se s kdekým pusinkuje. Olaf si očividně užívá svůj malý park a pár hodin nás zpovídá ohledně česko-slovenských zvyků a historie. Náš rozhovor během „fiky“ (švédský výraz pro pauzu s kávou a sušenkami) zakončuje vyznáním, že kdyby měl krávy, tak za ním nikdo určitě nepřijede, ale že díky návštěvníkům své losí farmy vlastně cestuje po celém světě. A já nemohu jinak než se nad touto jeho životní cestou pousmát a potichu mu závidět. Pokud tedy pojedete kolem, zastavte se, rozhodně to stojí za to a hlavně nezapomeňte Oskarovi přivést banány.

Viděli jsme vše. Viděli jsme soby, hladili jsme losa, je čas vracet se pomalu do civilizace. Do krásného univerzitního městečka Sundsvall bohužel přijíždíme v neděli kolem třetí hodiny odpoledne, a tak se dočkáváme hlavně zamčených dveří i na místním kostele. Pokračujeme k Uppsalle. Naší pravidelné zastávce. Tedy té staré, „novou“ Uppsalu navštěvuji poprvé a musím si přiznat, že už jsme opravdu na jihu. Uppsala je univerzitní město, a tak je samozřejmé, že oplývá množstvím různých národností, ale i tak největší rozruch budí můj Viking, procházející se městem v kiltu. Ten si však užil následující den, když jsme ho vypustili na několik hodin do muzea Arsenale, tedy jednoho z největších muzeí tanků.

Před námi už byl pouze obligátní nákup suvenýrů, tedy nakládaných rybiček, džemů, masových kuliček a samozřejmě koprových čipsů a další ráno, sbohem Švédsko. Zpět do země, kde všichni spěchají a do nejbližšího lesa musíte jet alespoň hodinu. Budeš mi chybět severe, tak zase za rok 😉

Kristýna bydlí na půl cestZrzkay mezi Plzní a Prahou. Žije na samotě u lesa s přítelem Vikingem, kočkou, štěnětem československého vlčáka a užovkou červenou. Považuje se za renesanční ženu, čte, píše, fotí a i kolo vymění. Procestovala většinu Evropy, ale největším zážitkem byla cesta do Afghánistánu. Ve Švédsku byla již sedmkrát a rozhodně ne naposledy. Velkým snem je napsat a vydat knihu o severských mýtech.

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *