Roadtrip po Švédsku

Zapomeňte na Svatební cestu do Jiljí. Pokud opravdu chcete otestovat svůj protějšek, sbalte si nejdůležitější věci a vyrazte bez pevného plánu autem na sever. A proč zrovna na sever? Protože pouze hejna severských komárů vám ukážou, zda jste ochotni ukňouraného pobodaného partnera namazat Fenistilem nebo ho spíše shodíte z útesu!

Pro naši cestu hrál v prospěch už fakt, že ačkoli doposud pravým severem nepolíben, nejenom, že je Viking seveřan (český), ale seveřanem je i duší jako já. (Do kostela ho dostanu, ale stále chce rabovat.) Když jsem se tedy po dvouletém soužití rozhodla vyzkoušet náš vztah cestou do Švédska, nebyl proti. (Já byla vyděšená až na půdu a předpovídala jsem jeho vyhoštění do divočiny už před Stockholmem). Viking v době plánování příhodně uklizen na lodi kdesi na Rýnu nechal přípravy v mé režii. Myslím, že to dosti naše neshody minimalizovalo. Pro roadtrip také mluvil fakt, že Švédsko není země, která by si zasloužila vaši pozornost pouze na jednom místě a cesta autobusem se skupinou lidí by spíše vyústila v naši předčasnou evakuaci do divočiny.

Pokud vyrážíte na roadtrip do severských zemí, musíte si položit čtyři základní otázky. Čím? Jak? Kudy? Na jak dlouho?

Čím a jak?

Možností je hned několik. My jsme se po prohlídce nabídek karavanů rozhodli, že celoroční plat investovat nehodláme a tedy nás poveze otcem zapůjčená Škoda Octavia. Naši volbu jet autem jsme obhajovali tím, že utratíme méně za benzín oproti pronájmu obytného vozu a hledání místa na přespání bude jednodušší. V otázce pohonných hmot jsme poměrně rychle zjistili, že ceny mohou být velmi rozdílné (a zřejmě kvůli své vzácnosti na severu o dost dražší). Vysledovali jsme však, že mezi nejlevnější benzínky patří Qstar. Navíc se zde nemusíte bát ani nedorozumění s obsluhou, protože zde žádnou nenajdete. Po příjezdu ke stojánce vložíte platební kartu do automatu, zadáte pin a tankujete. Pokud chcete účet, pouze vložíte znovu kartu do přístroje a je to. Plná nádrž do Octavie (cca 50 litrů) nás vyšla průměrně na 1.600 Kč.

Dostáváme se k otázce „jak?“. Jak chcete trávit čas noční? Hledání pronájmů, hotely nebo kempy? Zvolili jsme splynutí s přírodou (Viking zvolil nastudování způsobů jak nedopustit, aby vás v noci sežral medvěd) a pořídili jsme stan. Samozřejmě vteřinový, protože pokud dáte švédským „myggům“ času více, máte o zábavu postaráno. V plánu jsme měli stanovat na volno v lese, v případech nouze v kempech. Tuto variantu jsme nakonec nevyužili, jelikož jsem v rámci spánkové deprivace v deset večer s křikem před Stockholmem rozhodla, že nebudu platit skoro 500 SEK, abych spala ve stanu v přeplněném kempu s diskotékou. Ráno jsem si sice musela mít vlasy na záchodech u McDonalda, ale o poznání méně oškubaná. Tímto jsem dala vale inzerovaným kempům.

Ve Stockholmském muzeu Vasa jsem pustila do vyhledávání jiných možností. (Většina muzeí solidárně disponuje wifi zdarma!) Možností byla mobilní aplikace ACSI Great Little Campsites, která sdružuje provozovatele poskytující soukromé kempy. Za drobný poplatek 50 korun českých jsme byli vybaveni mapou, která nejen udávala směr, ale dopředu informovala i o vybavenosti tábořišť. Několik kilometrů od Stockholmu jsme se tak dostali neoznačenou cestou na palouček mezi lesy, kde dobrou noc nechodily dávat ani lišky, protože by se tam bály.

Zde jsme několik hodin marně čekali na živou duši, která by nám přeložila švédské pokyny přitlučené na dveří správce kempu. Mladá dívka opouštějící rybářskou výpravu se svým otcem mi sdělila, že jednoduše máme vložit požadovaných 100 SEK za stan do obálky a tu podstrčit pod dveřmi do kanceláře správce. (Dávala nám také možnost vybrat si vystavené klíče od dřevěných srubů a za 250 SEK zabrat ten.) Z mého nechápavého pohledu usoudila, že se nejedná o zvyk nám Čechům známý a tedy mi doporučila předat poplatek správci ráno, až přijede. (Slečnu jsem ještě využila k osvětlení situace, zda tedy smíme rozdělávat oheň a po jejím ujištění, že ano, jsem si od ní vzala adresu, že případnou pokutu za nás uhradí, protože nám blbě poradila.) Rozhodli jsme se tedy rozdělat tábořiště a já až do rána žmoulala stokorunovou bankovku ze strachu, že v noci správce nejdřív bude střílet a poté se ptát. Když jsme se kolem osmé probudili (já naprosto zmrzlá, protože ke kvalitnímu stanu jsem si odmítla koupit kvalitní spacák), správce byl již dávno pryč. Využili jsme tedy dostupné sprchy s teplou vodou, umyli jsme si nádobí v přistavené kuchyňce a čekali, že správce se ještě vrátí. S pravdou přiznávám, že když došlo na nevyhnutelný odjezd, část mé české duše se mě ptala, zda nechci užmoulanou stokorunu ušetřit. Větší část mé severské duše si však řekla, že tato důvěřivá tradice stojí za to být zachována a bankovka v obálce zmizela pode dveřmi.

Na tuto tradici jsme narazili hned v několika obměnách, někde pouze byla cedulka s nápisem, že svůj pobyt můžete ohodnotit dle svého uvážení. K dispozici poté byla schránka se značným finančním obnosem od ostatních cestovatelů, u které i poctivý Čech musel nechápavě zakroutit hlavou.

Jelikož jsme poměrně brzo zjistili, že můj spacák není ideální do místních teplotních podmínek a já i Viking odmítáme spát v lese u podezřelé stodoly (zjištění, které náš vzájemný vztah upevnilo), ocenila jsem svoji prozíravost, která mě vedla k pořízení matrace na míru do našeho vozu. Za pouhých 1.100 korun jsme během několika minut měli ve voze měkké pohodlné dvojlůžko. Ačkoli se jednalo o velmi příjemný a nejvíce využívaný způsob přenocování, jednalo se také o největší zkoušku našeho vztahu. Téměř každý večer jsme z kufru auta přenášeli pašované české pivo na přední sedačky, a když už poněkolikáté Viking prohlásil, že věci připraví „později“, schytal to do hlavy hrnkem na zmíněné české pivo!

Kde si večer ustelete, značně záleží i na vaší momentální poloze. Hustěji obydlený jih celkem eliminuje možnost spát u mnou preferovaných romantických zákoutí s jezery. Na severu ovšem riskujete, že když se cesta po dvaceti kilometrech konečně přiblíží k rozlehlému jezeru, stojí zde usedlost (nejlépe vzbuzující dojem, že je osídlena masovým vrahem). Vděčna všem předešlým účastníkům cest „za písní severu“ jsem zabalila i dvacet let starý autoatlas, který nesl poznámky všech šesti předešlých cest, včetně označení míst vhodných pro přenocování. Několikrát jsme si tak mohli užívat večer s romantickým západem slunce nad jezerem a případnou přítomností kouzelné kadibudky. Jednoho večera se nám poštěstilo najít překrásné místo s pontonem, dřevěným stolem a jezerem s průzračnou vodou.

svedsko-sverige-zrzka-na-cestach-roadtrip-po-svedsku-02

Romantický dojem pouze kalil fakt, že voda byla natolik studená, že lesem se v podvečer rozléhal můj křik, když mi Viking hrncem naléval vodu na namydlené vlasy hozené přes okraj pontonu, protože jsem odmítala do vody vkročit! Druhý den jsme zjistili o několik kilometrů dál, že jsme někde minuli značku, která nás upozorňovala na pobyt v chráněné krajinné oblasti, tedy jsme zde byli tak trochu nelegálně. (Doposud jsme si neujasnili, co Švédi vydávají za „kempování“. My jsme se rozhodli, že pár hodin spánku v kufru zánovní Škody není kempování, tudíž se na nás zákaz nevztahuje.)

Jižněji jsme už byli nuceni spokojit se s odpočívadly u benzinových pump, které mnohdy ale disponovaly velmi čistými záchody a sprchami. Velkým přínosem byl v tomto ohledu stoletý stařík, který nám ve Sjötorpu nezištně věnoval průvodce zmíněnými odpočívadly.

Moje romantická duše však preferovala zmíněná jezera a to i z hygienického hlediska. Mé podvědomí asi ale blokovalo špatné vzpomínky z cest předešlých a tak po pár dnech od hlavy k patě zabalený Viking konstatoval, že u jezera už nespí, že ho ty komáři se….! Když o téměř dva týdny později do ticha nevábného odpočívadla pro kamioňáky vzdáleného více jak padesát kilometrů od nejbližšího jezera prohlásil tichounce: „Začínají se slétávat komáři!“ Schytal to kelímkem podruhé, zahodila jsem Fenistil do roští a šla jsem spát.

svedsko-sverige-zrzka-na-cestach-roadtrip-po-svedsku-01

PS: Téměř ke konci cesty jsme zjistili, že komáři jsou imunní vůči čemukoli, kromě kubánských doutníků!

Kristýna bydlí na půl cestZrzkay mezi Plzní a Prahou. Žije na samotě u lesa s přítelem Vikingem, kočkou, štěnětem československého vlčáka a užovkou červenou. Považuje se za renesanční ženu, čte, píše, fotí a i kolo vymění. Procestovala většinu Evropy, ale největším zážitkem byla cesta do Afghánistánu. Ve Švédsku byla již sedmkrát a rozhodně ne naposledy. Velkým snem je napsat a vydat knihu o severských mýtech.

Related Post

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

4 komentáře: „Roadtrip po Švédsku

  • 2016-03-08 (12:24)
    Permalink

    Moc pěkné počteníčko, Kristýnko. Podívat se do Švédska nebo Norska, zahoubařit si v tamějších krásných lesích, prohlédnout kousek pobřeží (Města mě nějak nelákají.)je můj velký, vzhledem k věku ( let) už asi nesplnitelný sen. Marie

    Reagovat
    • 2016-03-08 (14:07)
      Permalink

      Děkuji za pochvalu. Jestli jsem se během kontaktu se Švédy něčemu naučila, tak že věk a čas je vždy ideální. U ničeho jsem si ve Švédsku neřekla, že by byla akce věkem nějak limitovaná. Nerada bych Vás nějak urazila vzhledem k věku, ale pokud nemáte opravdu limitující fyzické postižení, vůbec nic Vám nebrání se na sever podívat a já Vám držím palce, ať se tam kouknete. Kdy jindy, ne?

      Reagovat
  • 2016-03-08 (9:58)
    Permalink

    ahoj kristý, prosím, byla jste ve švédsku i sama s batohem? pouze v krajině?

    moc hezky píšete*

    Reagovat
    • 2016-03-08 (10:37)
      Permalink

      Ahoj, sama s batohem jsem tam zatím nebyla. Považuji se za příliš rozmazlenou na tento způsob cestování. Nicméně myslím, že automobil v tomto ohledu hlavně přibližovadlo a pevnější stan. Co by Vás zajímalo, třeba poradím?
      Jinak děkuji za pochvalu 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *