Řezal jsem se švédskou princeznou

Seděla v trávě u starého vyvráceného dubu, smutná a osamělá. Osamělá princezna se svou všudypřítomnou světluškou…

Nečekaná zpráva

Ať už se to zdálo být jakkoliv nepravděpodobné, musel jsem to přijmout. Tedy ten fakt, že budu nějakou dobu pracovat se švédskou princeznou. Vlastně jsem měl na vybranou. Dvě možnosti, jak se k tomu postavit.

Za prvé: Dám okamžitou výpověď a zmizím do jiných švédských lesů, kde budu dál poklidně pracovat jako doposud. Nebo za druhé: Zůstanu. Vyperu pracovní oblečení, namažu boty dehtovým krémem, zaklapnu hledí u přilby a vyrazím do boje!

Nedá se nic dělat…

Jsem dnes v práci první a tak čekám, až na místo dorazí ostatní členové naší pracovní party teplých lesních dělníků. Proč teplých, to vám vysvětlím později, teď by vás to zbytečně rozptylovalo.

Sedím ve své ojeté hondě 4×4, zaparkované na malém plácku u lesní cesty a poslouchám švédské rádio. Ekotnyheter (krátký přehled zpráv) právě hlásí, že nedaleko Norrköpingu byl zadržen muž s nelegálně upraveným elektrickým kolem. Ujížděl před policií téměř stokilometrovou rychlostí, na což není takové kolo vůbec stavěné a navíc mu nefungovaly brzdy.

Právě ve chvíli, kdy přemýšlím nad tím, co se asi musí přihodit člověku, aby jednoho dne prchal před dopravní policií na elektrickém kole bez brzd, dorazí na místo další pracovní auto. Je to velice omlácené hnědé mitsubishi pick-up s rozbitým zadním bočním oknem. Vystupuje z něj Hampus, zamlklý, ale milý, usměvavý a od hlavy k patě potetovaný mladík. Už několikrát mi v lese naboural svým pracovním autem mou hondu 4×4. Když se právě snažil couvat. Naštěstí to pokaždé udělal jen velice nerad, za což jsem mu vděčný. Vlastně se z nás díky tomu stali přátelé, půjčoval mi pak krém na boty.

Hampus má ženu a malé dítě a všichni jsou milovníci vinylových desek. Nevím to úplně přesně, ale mám dojem, že ze všeho nejraději mají Crash Test Dummies. A Hampus pak obzvlášť píseň „You’ve Done It Once Again.“

Ani jsme se nestačili pozdravit a už přijíždí další auto, ford pick-up, tentokrát je to náš šéf ještě s jedním kolegou. Vezou sebou jasně zelenou koju. Tak se tady říká maringotce, která se dá zapřáhnout za silnější osobní automobil a ve které se pak můžeme o svačině ohřát, usušit a najíst. Zaparkuje se v lese poblíž práce a je to. Jsou v ní plynová kamna, stůl, židle, zdravotní potřeby, oddělení na nářadí, benzín a další zajímavé věci.

Šéf je asi šedesátiletý šlachovitý muž a v jeho hezké zbrázděné tváři je vidět, že už leccos zažil. Jmenuje se Karl Erik, ale všichni mu říkají prostě Kalerik. Má stále dobrou náladu, většinu času si spokojeně pokyvuje hlavou, pobrukuje, prozpěvuje a vůbec vydává všelijaká citoslovce sovisející s pohodou a unaveným opotřebovaným tělem.

Ten, koho sebou přivezl, se jmenuje Tobias, neboli Tobbe. Je to o něco starší mladík nežli Hampus, má ženu a tři děti. Narozdíl od Hampuse je Tobbe upovídaný divous. Má dobrácké oči a umí se hrbit a šklebit tak, že začne připomínat postavičku nějakého komického padoucha.

No a pak jsem tu já, řekněme třeba Kuba, protože je jedno, jak se doopravdy jmenuju. Jsem docela vysoký čtyřicetiletý dřevorubec a pocházím z malé vísky nedaleko Pardubic.

Oněch pár dubů z Pardubic asi předurčilo moji podivnou a nečekanou kariéru dřevorubce ve Skandinávii. Vrhly na mě svůj stín.

Nevzpomínám si, že bych si kdy v dětství toužebně říkával: „Až vyrostu, chtěl bych se stát skandinávským lesníkem!“ (Vždycky jsem si přál být portugalským námořníkem…, kdo ví, třeba se mi to ještě vyplní!)

Ještě však předtím, nežli jsem naostro putoval přes kratší či delší pobyty v Anglii, Holandsku, Itálii a podobně do Švédska, mě ony duby z Pardubic vyslaly na školení do Německa. Do jedné malé vesničky jménem Eichen, česky – Duby. Tam jsem se dokonale vyškolil na svou předurčenou životní dráhu – potulného zahraničního dělníka.

Mám už velkou dceru, žiju však docela dlouho sám. Což mi nevyhovuje i vyhovuje zároveň. Hlavně se však nedá nic dělat.

Samozřejmě, že i já měl v životě různá období, kdy jsem v sobě hledal to či ono, jak se říká „to pravé“. Abych pak díky tomu změnil svůj život od základu. Ale jak léta běží, vypadá to, že po všech svých pokusech v něčem dalším a dalším vyniknout umím nakonec jen tady trochu a támhle kousek a dohromady pořádně nic. Proto se začínám smiřovat s úlohou sice průměrného, avšak univerzálního člověka. Jsem takový průměrný univerzál neklidně bloudící světem. Samozřejmě jen průměrně neklidně bloudící…

Tolik o mně.

Je konec března, sedíme v kóji u plynových kamen, máme předpracovní poradu. Venku se trochu rozpršelo. Je něco málo nad nulou a tak už konečně nesněží. Přesto je dost chladno a na některých místech stále leží sníh. Hampus si vzhledem k počasí maže krémem nejen své boty, ale i rukavice, bundu a kalhoty. Prý aby tím zvýšil neprodyšnost svého oblečení. Kdo někdy pracoval v mokrém lese, ten ví, jak nepohodlné je být v zapařeném, provlhlém oblečení po celý den. Člověk pak vyzkouší jakákoli protiopatření.

Jakmile máme vše namazáno, připraveno a domluveno, bereme své křovinořezny a kanystry s aspenem (směs ekologicky šetrného benzínu a oleje) a vyrážíme. Naším úkolem je prořezat mladý les. Jsme něco jako lesní zahradníci. Jako se musí protrhat hustě nasázené ředkvičky nebo mrkev, aby mohly ideálně růst, stejně tak se musí prořezat hustý les.

Je to dost namáhavá práce a člověk se při ní pořádně zapotí. Takže z nás v tom chladném počasí stoupá pára – jako ze závodních koní při podzimní steeplechase. Neustále to z nás dýmí, z toho propoceného a promoklého oblečení.

Proto někdy můžete na vlastní oči vidět partu lesních dělníků tak teplých, až se z nich kouří.

A tím jsem vám vysvětlil to, co jsem na začátku slíbil.

V deset hodin, při první přestávce, jsme se sešli v koji na svačinu. Jako naschvál je něco s plynovými kamny a uvnitř je zima jako v psírně. Ukázalo se, že došel plyn a náhradní láhev je také prázdná. Sedíme tedy kolem studených kamen, promoklí a prokřehlí a snažíme se zahřát alespoň vřelými vzpomínkami na své mládí, na své ženy a děti… Tobbe se obětoval a propůjčil svůj mobil k veřejnému promítání, našel totiž na internetu video s krbovými kamny. Krásně v nich plápolá oheň. Zamlkle hledíme do plamenů na malé obrazovce.

Pak ještě z batohu vyndavá chladem ztuhlou Marsku, tedy tyčinku a loveckým nožem jí krájí na čtyři malé kousky. Každému z nás na jeho špičce jeden kousek podává. Hampus mezitím smutně vzpomíná na svou slunnou dovolenou v Itálii a já na úpal z minulého léta. Teplo je prostě prima! Nakonec to Kalerik nevydrží a zkušeně navrhne, že příští přestávku raději strávíme v autě, kde si můžeme zatopit. Je zajímavé, že to nikoho z nás do té chvíle nenapadlo. Prochladlým mozkům to asi moc nepálí.

Zahřátí vzpomínkami, videem a namáhavým žvýkáním tuhé stravy se vydáváme zpět do práce.

Právě ve chvíli, kdy se ve třináct nula nula znovu scházíme ve fordu před kojí na druhou přestávku, tedy před poslední třetinou dnešního pracovního zápasu, se stala ta prapodivná věc: K našemu malému lesnímu parkovišti dorazila dvě auta, dva černé nablýskané mercedesy. To se v lese hned tak nevidí! Z prvního vystoupila nějaká hezká slečna, asi tak dvacetiletá, celkem normálně oblečená a z toho druhého pak statný muž v obleku. Řidiči zůstali na svých místech.

Narozdíl od nás se z těch, co právě vystoupili, žádným způsobem nekouří.

Kalerik, jelikož je nejstarší a k tomu ještě náš šéf, se k nim sám, dobrovolně, pomalu vydal. Čtvrt hodiny o něčem diskutovali, zatím co my jsme seděli v zapařeném autě, svačili a pokukovali po té nečekané návštěvě.

Uvažovali jsme, kdo by to tak mohl být. Snad nějací majitelé lesů. Jenže ti bývají obvykle k nerozeznání od obyčejných lidí. Typický švédský lesní milionář jezdí v zašlém volvu a vypadá jako řidič traktoru. Nakonec jsme došli k závěru, že nějací majitelé něčeho to zřejmě budou. Uvidíme…

Pak ti, co tak náhle přijeli, nasedli znovu do svých mercedesů a stejně náhle odjeli. Kalerik se zamyšleně vrátil k nám do auta a po několika nekonečných vteřinách napjatého očekávání nám oznámil, že od zítřka s námi bude pracovat švédská princezna. Nastalo dlouhé ticho.

Hampus a Tobbe později samozřejmě tvrdili, že jim ta slečna přišla povědomá, ale koho by to napadlo, že? Mě tedy nenapadlo a nebylo povědomé vůbec nic.

Hlavně nikomu nešlo do hlavy, proč vlastně chce princezna pracovat, a navíc zrovna s námi, s partičkou tak divných existencí. Na to Kalerik řekl, že jim asi připadáme neškodní. Že si nás samozřejmě předem prověřili. A že se prý chce princezna něčemu opravdovému naučit a trochu se přiblížit obyčejnému životu a lidem.

To sice zní hezky, avšak nadále poměrně dost neuvěřitelně. A tak to každý zpracovával po svém.

Bylo jasné, že dnes už nic neuděláme. Poslední třetina odpadla. Trochu jsme uklidili ušmudlanou koju a Kalerik vyrazil vyměnit plynové láhve a zajistit další náležitosti. My ostatní jsme se rozjeli každý svým směrem do svých domovů. Já sólo a Tobbeho, který přijel se šéfem, vzal Hampus.

Oficiální setkání, den D…

Tentokrát jsem do práce dorazil jako poslední. Pro jistotu. Moje švédština není nejlepší a nerad bych zrovna já obstarával konverzaci, kdyby tu třeba princezna byla ještě před ostatními.

Nemám sám se sebou, u mimopracovních rozhovorů, ty nejlepší zkušenosti. Vzpomínám si, jak jsem v začátcích považoval slovní spojení „klockan åtta” za jakousi obdobu Maxipsa Fíka nebo Kačera Donalda, prostě za Kolokana Otu. Než se z toho vyklubal obyčejný časový údaj „v osm hodin“.

Ale ani později to nebylo lepší… Jednoho dne mě u domu zastavil soused, mladý tatínek s dcerkou. Vedl ji plačící za ruku, asi se jí něco nelíbilo. Soused se smutně pousmál a aby mi vysvětlil, proč je s ní dnes celý den doma, řekl jen: „Pappas dag.” Den otců. No a pak už se jen velice divil, proč je oba dva kvůli tomu tak hrozně lituju a vrhám na ně soustrastné pohledy. To vše v domnění, že mi právě oznámil, že jeho otec zemřel. Tedy: Pappa dog.

A abych ještě něco přidal k dobru, tak slovo ganska jsem dlouho považoval za švédskou obdobu německého ganz, česky „zcela, úplně, naprosto“. Takže když mi můj šéf řekl, že moje práce je ganska bra – dobrá, myslel jsem si, že je teda úplně super! Jenže po roce jsem zjistil, že ganska znamená jen docela…

Myslím, že už chápete, takže nemusím pokračovat. Ačkoli by vás to možná bavilo. Bavit se na můj účet.

Mé obavy byly však zbytečné. Je tu jen naše obvyklá sestava, princezna ještě ne. A to i přes mé skoro dvacetiminutové zpoždění. Zřejmě dorazí někdy během dne.

Abych dohnal opoždění, urychluju všechny své předpracovní přípravy na maximum a vynechávám obvyklé popíjení čaje. Právě v okamžiku, kdy chvatně vystupuju z maringotky ve snaze doběhnout kolegy, kteří vyrazili napřed, zaparkovalo opodál auto.

Některým věcem prostě neuniknete.

Smířen se svým osudem opírám křovinořez o maringotku, sundavám přilbu a jdu k autu, tentokrát ne honosnému mercedesu, ale obyčejnému červenému saabu. Vystupuje z něj ta samá blonďatá slečna, která tu byla včera i s doprovodem, tedy švédská princezna. Dnes je sama, což mě trochu překvapuje, ale co. Celé je to jedno velké překvapení.

Hned jak vystoupila, usmála se, natáhla pravici a představila se jako Edla. Je to prý jedno z jejích mnoha křestních jmen, toto má však nejraději.

V tu chvíli si uvědomuju, že vůbec nevím, jak takovou princeznu oslovovat. Vaše výsosti? Nebo snad Tvoje Výsosti, když se tu všem tyká? Jenže jak se to švédsky řekne? Původně jsem spíš doufal, že to jaksi okoukám od ostatních.

A tak se alespoň uctivě ukláním, jak to znám z filmových pohádek a také se představuju: „Jmenuji se Kuba z Čech.“ A pak, jak nejlépe dovedu, vysvětluji, že ostatní již odešli, ale že mohu zavolat šéfovi a on sem hned dorazí. Na to princezna Edla povídá, že to bych byl moc hodný.

Ještě než to stihnu udělat, vidím, že Kalerik už chvátá k nám, zřejmě zahlédl její auto. A tak se s princeznou prozatím rozloučím a vyrážím za ostatními.

Pracuje se výborně, už v noci se výrazně oteplilo, mizí poslední zbytky sněhu a ve vzduchu začíná

být cítit jaro. A k tomu ta Edla…

Při práci poslouchám rádio ve sluchátkách. Mimo jiné se tentokrát dozvídám, že je dnes Mezinárodní den vody. V Norrköpingu ho oslavují jejím masivním únikem z prasklého potrubí, cisternami s pitnou vodou a doporučením vodu převářet.

Společně v koji, tedy v maringotce

Když jsme se opět sešli ve vyhřáté maringotce na svačinu, Kalerik stále ještě mluvil s princeznou. Popisoval jí, jak to v naší práci chodí, na co dát pozor a tak. Alespoň to nejdůležitější pro začátek. A to ostatní, takové ty jemnější nuance, se nabalí časem. Jak se říká „za pochodu“.

Tobbe a Hampus se slečně Edle také představili a ona nás poprosila, ať jí prostě říkáme křestním jménem, tedy Edla a bez zbytečných ceremonií. Aby se mezi námi cítila normálně a ne snad nějak nepatřičně. Jestli o to tedy může požádat. Všichni jsme souhlasili, pěkně zpříma, ať princezna, tedy Edla vidí, že jsme správní chlapi. Edla se usmála, což zároveň posloužilo jako poděkování a bylo po uvítacích ceremoniích.

Kalerik pokyvuje hlavou, něco si pro sebe soustředěně šeptá a skloněný nad pracovním sešitem si zapisuje údaje nutné k nástupu Edly do zaměstnání. Mě požádá, abych mu sepsal své pracovní hodiny z minulého týdne, aby věděl, kolik kdo kde strávil času. A tak se do toho hned pouštím.

Edla se podívá nejdříve na Hampuse a pak na Tobbeho, aby si je podrobněji prohlédla a případně se s nimi dala do řeči. Tobbe se rozpačitě pousměje, z čehož mu vyjde spíše lehce strašidelný škleb a tak se přikrčí a začne si pobrukovat, jak to okoukal u Kalerika. Chce tím zřejmě dát najevo, že je všechno v pohodě. Během pobrukování si podrobně prohlédne všechny stěny maringotky včetně stropu, až nakonec vrhne zoufalý pohled na vedle sedícího Hampuse. Že snad on něco duchaplného řekne a prolomí to ticho. Zamlklý Hampus se však zbaběle dívá do mobilu a proto do něj Tobbe vrazí loktem. „Co?“ vzhlédne překvapený Hampus. Tobbe mu však přísným pohledem dává na srozuměnou, že teď si s mobilem hrát nebude!

Celé tohle představení přeruší Edla, když se zeptá, co je to za seznam jmen a telefonních čísel na té malé nástěnce u okna. U některých jmen byla fixou přikreslená smrtka. Ty tam samozřejmě dodal Tobbe. Označil tím ty, kteří už dali výpověď.

„To je seznam nás a kontaktních osob,“ říká pohotově Tobbe, vděčný, že se našlo nějaké téma. „Kdyby se třeba někomu něco stalo. Abychom věděli, komu zavolat.“ „Jasně! Dobrý nápad,“ řekla Edla, vstala a připsala své jméno. Pak přidala telefonní číslo a kontaktní osobu, jakéhosi Haralda. „Smrtku tam prosím dokreslete, až tu nebudu, jo?“ usmála se a mrkla na Hampuse. Ten se hned zatvářil, že s tím přece nemá nic společného a vyčítavě se podíval na Tobbeho.

No a bylo to. Od té doby už šlo všechno celkem normálně, tedy až na jednu věc…

Světluška

Ačkoliv mi to vůbec nepřipadá fér, celou noc jsem ve svých snech tvrdě makal v lese. A to jsem měl teprve vstát a jít pracovat! Já tedy nevím, ale když jsem tuhle práci bral, nikdo nic o nočních šichtách neříkal… A tak se tedy ptám: Neměl by mi tu noční dřinu někdo zaplatit? Mně tedy připadá, že jo!

Jen nevím, kdo…

Od prvních dnů, co jsme pracovali s princeznou Edlou, se mi občas zdálo, že v její blízkosti létá nějaký hmyz. To mě udivovalo, protože u nikoho jiného jsem to nepozoroval. Alespoň ne tak často. Navíc v tuhle dobu. I když uznávám, že už začíná být teplo a není daleko chvíle, kdy začne všechno kvést, bzučet a tak podobně.

Je tomu už nějaký ten pracovní den, co k nám Edla nastoupila a právě teď spolu sedíme na sluncem vyhřátém kameni. Trochu odpočíváme před polední pauzou a nastavujeme tváře jarnímu slunci. Jako naschvál na nás dotírá jakási vážka, nebo co to zase je. Vezmu tedy pracovní rukavici a chystám se tu dotěrnou věc zahnat, ať od ní máme pokoj. Edla mě však zadrží, že by to nebylo moudré, neboť je to malý dron, vyvinutý švédskou armádou jako špionážní pomůcka. Když spatří můj úžas, dodává, že je tu kvůli ní. Všechno sleduje a kdyby něco, dorazí ochranka. Ať si to prý nepředstavuju jako kdovíjakou akci, prostě tu jen ve chvilce přistane pár parašutistů, toť vše. Určitá ochrana a bezpečnost přece musí být.

Ihned si nervózně upravuju zpocené a rozcuchané vlasy, abych na monitoru Edliných ochránců vypadal co nejlíp…

Nejdříve jsme malému dronu říkali vážka – trollslända, abychom pro něj měli nějaký svůj název. Byl jí vlastně docela podobný. Avšak od té doby, co v ranním šeru zasvítilo na „vážce“ jakési malé světýlko, neřekli jsme mu jinak než světluška – lysmasken.

Lysmasken u nás nakonec zdomácněla. Každý si na ni postupem času zvykl. Patřilo to tak nějak k věci.

Jen příroda už asi nebude co bývala, napadá mě. Až nějakého lesního dělníka za pár let pokoušou v trávě mravenci, nebude to proto, že si lehl do mraveniště, ale proto, že ho firma na dálku upozorňuje, aby se neválel v pracovní době po zemi.

Na příští den bylo v plánu opékání. Uděláme si malý oheň, takové soukromé přivítání jara.

Kalerik se snaží, kdykoliv to jen jde, aby tu naši těžkou práci něčím zpestřil. Navíc když už tu má takovou urozenou pracovnici.

Domluvilo se tedy, že budeme mít jen jednu pauzu na jídlo, avšak náležitě dlouhou a skončíme o něco dříve. Každý si k jídlu přiveze to, co má rád.

Teorie o špekáčku

O půl jedenácté tedy vypínáme křovinořezy a celkem vyhládlí se vydáváme na smluvené místo. Není to daleko, jen trochu do kopce. Když dorazíme, oheň už vesele praská, protože Kalerik šel napřed. Každý máme jedno látkové křesílko a z něj přes plameny výhled na krásný mořský záliv. Lépe to ani vyjít nemohlo.

Navzájem trochu pokukujeme, co si kdo přinesl a začínáme s přípravami. Vidlici na opékání si každý uřízl sám, jen pro Edlu ji nachystal Kalerik. Hampus, který musí mít vždy něco extra, si napichuje na malý kovový špíz masové kuličky a celé to pak drátem upevňuje na tenkou vrbovou větev. My ostatní máme klasické párky. Vedle Kalerika je na ubruse několik druhů chleba, zeleninový salát, příbory, kelímky, papírové tácky, taco omáčka a hořčice. Tobbeho žena pro nás přibalila domácí tzatziki a Edla přinesla pro všechny sušenky a zázvorovou limonádu vlastní výroby. Je tu zkrátka vše, jak se sluší a patří na královskou hostinu. Alespoň tady v divočině, daleko od hradu a služebnictva.

Malý hmyzí špión se poněkud vzdálil, pravděpodobně nechtěl skončit jako můra v ohni.

Jak už si mohl někdo z vás všimnout, Švédové nemají ve zvyku párek na jeho koncích a hřbetu nařezávat. Jako to děláme u táboráku my, Češi. Prostě ho jen napíchnou a opečou.

Zřejmě proto, že neznají pravý český špekáček a tak jim zcela chybí pud sebezáchovy. Jistě sami dobře víte, že pokud špekáček předem nenaříznete, nabobtná v ohni jako plechovka natřepané coca-coly. Pak do něj stačí jen kousnout a uvnitř natlakovaný omastek vás zkropí, stejně jako vaše nejbližší okolí. Jedině tím si dokážu vysvětlit, že vznikla naše tradice, tak nesmyslně pracného nařezávání párků. Češi zkrátka neměli na vybranou! Je to jen moje teorie, i když uznávám, že to všechno mohlo být úplně jinak…

Ještě bych rád dodal, že jsem to nařezávání do křížku, v mistrovské podobě, naučil Edlu. Abych také šířil něco z naší české kultury. Třeba se to ujme a jaksi shora, postupně to pronikne až k prostému lidu. A za takových sto, sto padesát let už to možná bude dělat každý Švéd. Ovšem za předpokladu, že ještě bude existovat něco jako párek.

A něco jako člověk.

I když párky asi určitě, ty jsou věčné!

After párky – siesta…

Není nad to, když těžkou dřinu občas vystřídá lehký odpočinek. A tak odpočíváme. Edla nalila každému trochu horké kávy z velké termosky a pak už si jen povídáme a pozorujeme magický tanec dohořívajících plamenů.

Když nastal čas vstát a vyrazit opět do práce, nedovedl jsem si představit, že ještě donutím své tělo k nějakému výkonu. Snad jen odvalit se někam do mlází a tam usnout jako vlk, co právě sežral babičku.

Žába

„Žravost dnešní doby požere ty nejhladovější!“ křičí rozzuřený vedoucí supermarketu na své zkoprnělé zákazníky.

S touhle hrozivou výstrahou, která mi zvoní v uších jako poslední věta hrůzného snu, se probouzím do dalšího dne. Asi to bylo tou včerejší párkovou hostinou, která mě celou noc tlačila v břiše. Proto si pro jistotu dělám jen poloviční svačinu s lehkým salátem a vyrážím do práce…

Jako obvykle zapínám po cestě rádio a snažím se zorientovat v horlivé debatě o tom, jak se máme dívat na jeden smíšený fotbalový zápas mužů a žen, ve kterém zvítězily ženy.

Zdá se, že ženského týmu se velice dotklo, když jeden člen mužského týmu po zápase provinile přiznal, že nedovedl hrát proti ženám naplno. Tedy stejně tvrdě jako proti mužům. Prostě mu to nešlo, jako i ostatním spoluhráčům. O faulování nemluvě.

A to ženský tým opravdu popudilo. Přece nejsou žádné baby! Nepotřebují od nikoho zvláštní ohledy! Dokáží makat na hřišti a faulovat stejně tvrdě jako chlapi!

Ladím na jinou stanici a po chvíli konečně přijíždím na místo.

Sedíme všichni v maringotce, i když je venku krásně teplo a vlastně mnohem příjemněji. Hampus dnes do práce přinesl pětilitrový kanystr s březovou vodou, kterou načepoval na zahradě z vlastní břízy. Všem ji nabízí k pití.

Je to osvěžující pochoutka. Edla chválí melounovou příchuť a Tobbe si plní svou věrnou plastovou napodobeninu láhve od vodky, s níž rád dráždí za volantem policajty a na pracovišti své šéfy.

V koji také máme tablet od Applu. Jsou v něm mapy lesů s naší prací, abychom ji pomocí GPS v rozlehlých švédských lesích snadno našli. Tabletu tady říkají padda, tedy ropucha. Vždycky si ráno na ropuše ukážeme, kde kdo bude pracovat, co už je hotové a tak podobně. Kdo potřebuje, bere si ji sebou. Já se tomu však vyhýbám, abych ji neztratil nebo nerozbil. Právě totiž splácím auto a tak mě neláká představa, že bych ještě musel splácet ropuchu. Samozřejmě, že bych mohl z lesa přinést nějakou pěknou velkou žábu, jako náhradu, ale nejsem si jistý, že by to někdo neprokoukl.

Nečekaný zářez

Zjistil jsem, že náš šéf má ještě svého šéfa. To samozřejmě není nic neobvyklého, snad až na to, že je to jeho syn. Přísný chlapík, inspektor velké dřevařské firmy. Od ní má Kalerik své zakázky a jí se také zodpovídá za kvalitu odvedené práce. Když něco pokazí, dostane doma od syna Antona vyhubováno.

Šéf-syn Anton přijel v nablýskaném vytuněném superteréňáku VW Amarok. Chtěl se také pozdravit s princeznou, neboť doma nezůstalo tajemstvím, koho Kalerik zaměstnává.

Právě ve chvíli, kdy Anton dorazil, pomáhám slečně Edle vyměnit opotřebovaný řezný kotouč na jejím křovinořezu. Pracujeme dnes vedle sebe a tak mě Edla poprosila o pomoc. Museli jsme jít zpátky k maringotce pro nový. Ten starý kotouč na křovinořezu navíc někdo utáhl tak, že skoro nejde povolit.

Anton se nám představil a hned se dává přátelsky do řeči s princeznou. Já mezitím zápasím s nemožně utaženou matkou. Nakonec Anton vyráží pozdravit svého otce Kalerika. Jde po zvuku, za nejbližším rozzuřeným křovinořezem v akci. Tobbe a Hampus dnes pracují spolu až kdesi daleko na druhé straně pozemku.

Konečně se mi podařilo kotouč vyměnit. Ten nový se blýská novotou, ještě však neví, že jeho osudem není řezat stromy.

Zkontroluji celý křovinořez a dávám Edle pár užitečných rad o údržbě. Pak ho nastartuji, abych ho vyzkoušel. Jdu raději trochu stranou a přidávám plný plyn, abych měl jistotu, že vše drží, jak má. A jak tak odstupuji do bezpečné vzdálenosti a trápím křovinořez vysokými otáčkami, zakopnu o staré poleno. Abych udržel rovnováhu, udělám tři rychlé kroky vpřed a k tomu ještě díru do dveří Antonova superteréňáku. Zmizel v něm skoro celý řezný kotouč.

Kam se hrabe Hampus! Ten při bourání do mého auta trefoval jen přední kovový rám. Na něm to ani nebylo vidět. Jenže počítám, že tohle Anton nepřehlédne.

V situacích, jako je tahle, stojí člověk pár vteřin v němém úžasu a není si jistý, jestli to, co vidí, se skutečně stalo. Všechno v jeho hlavě mu říká, že něco takového se přece stát nemohlo, tedy alespoň ne jemu. Jde o jakýsi odpor přijmout děsivou realitu.

Pokouším se křovinořez vytáhnout ze dveří, ale marně. A právě ve chvíli, kdy to zkouším znovu, zahlédnu přicházejícího Antona. Už z dálky větří nějakou neplechu a roste v něm oprávněné podezření, že mu něco nepřijatelného provádím s autem.

Přestal jsem proto zápasit s křovinořezem a podíval se na Edlu. Byla trochu vyděšená, ale i ráda, že se mi nic nestalo. A když viděla tu ekonomickou hrůzu v mých očích a blížícího se inspektora, nasadila provinilý výraz a vyrazila mu v ústrety. Prý se moc omlouvá, ještě to tak neumí, zakopla a… stalo se tohle. Ani to prý nemůžu vytáhnout ze dveří.

Asi pět vteřin Anton zápasil sám se sebou, aby se ovládl a pak už šlo všechno ve smířlivém tónu. Prý se to zaplatí z jeho pracovního pojištění. Edla trvala na tom, že její rodina na opravu přispěje a u toho také zůstalo. Společnými silami jsme vyrvali křovinořez ze dveří a mírně rozladěný Anton odjel.

Takhle si své první setkání se členem rodu královského nepředstavoval!

Několik dní jsem se cítil trochu provinile, že jsem tu pomoc od princezny přijal. Přiznal jsem se jí k tomu. Ale Edla řekla, že to udělala ráda a že pro její rodinu to nic není a že já jsem jí pomáhal a ona na oplátku pomohla mně.

„Viděla to přece světluška,“ namítám.

„Ta už viděla věcí!“ směje se Edla.

A u toho zůstalo a už jsme o tom víckrát nemluvili.

Zvláštní rozhovor

Jak už jsem kdysi někde psal, mám rád lukostřelbu. A proto, když jsme jednou seděli v maringotce s Edlou sami, protože ostatní odjeli za jinou prací, začal jsem jí o své lučišnické vášni vyprávět. Považoval jsem to za docela vhodné téma ke konverzaci se šlechtičnou.

Popisoval jsem jí, jak to ve střeleckém klubu chodí, že jsou různé techniky střelby i konstrukce luků a podobně. Zajímalo ji to až do okamžiku, kdy náhle zčervenala. Opravdu nevím, co jsem plácl, popletl nebo nevhodně zkombinoval, ale jisté je, že na lukostřelbu se mě Edla už nikdy nezeptala.

Vzpomínka na Hälsingland

Asi málokdo z vás ví, že u Kalerika na jihu Švédska pracuju jen přes tuhé zimní období. Bude to nejspíš proto, že jsem vám to dosud neřekl. Ano, je to tak. Jakmile severní část království pokryje víc jak půl metru sněhu, vydávám se na dalekou pouť směrem na jih. Tam je sněhu méně, nebo dokonce žádný. A pak na jaře, když sluneční paprsky opět rozmrazí ledovou pokrývku, vracím se zpět do svého severského hnízdiště v Hälsinglandu. Jako stěhovavý pták.

Tento rok však odlétám mnohem později, rád bych tu pobyl co nejdéle, tedy alespoň dokud tu s námi bude dělat Edla.

Tam ke mně na sever mi občas přijíždí pomáhat jeden můj kamarád. Když se nakupí hodně práce a já nestíhám. Je z jižnější části Švédska a říkejme mu Johan.

Naposledy jsme s Johanem pracovali nedaleko Trönö. S dřevařskými stroji za zády a v půlmetrovém sněhu. Napadl nějak brzy.

Námaha to byla strašná, chvílemi jsme připomínali spíše Meresjeva nežli lesní dělníky, ale nedalo se nic dělat. Bylo potřeba prořezat a vyčistit les od hustého podrostu před plánovanou těžbou. A to co nejdříve, než napadne další sníh a nepůjde to vůbec. Ovšem pouze nám. Ohromné stroje ten sníh projedou tak jako tak.

Večer, po prvním dni téhle drsné práce, jsem doma okamžitě upadl do hlubokého spánku, ne příliš vzdálenému stavu, kterému se říká kóma. Žel mi nebylo dopřáno medvědí výsady, abych v tomhle blaženém stavu setrval celou zimu.

Ráno krušnější večera! Nazítří jsem vstal z postele a okamžitě chytám křeč do zadní části stehen. Abych tu strašnou bolest zmírnil, předkláním se a natahuju křečí ztuhlé nohy. Tím dostávám křeč do břicha. Následuje záklon, aby povolily břišní svaly, a opět předklon, protože svaly na nohou si to nechtějí nechat líbit. A tak stále dokola, předklon záklon, předklon záklon… Dalo by se tomu tomu říkat nedobrovolná rozcvička. Taková křečovitá. Asi po dvou minutách strastiplných cviků jsem si přál už jen to, abych buď omdlel, anebo definitivně opustil svou tělesnou schránku. Nepovedlo se.

A zatímco já cvičil, mému kolegovi Johanovi se nevedlo o nic lépe. Jakmile ráno procitl, vyslal ke svému tělu obvyklý signál, že je načase vstát a chystat se do práce. Jeho tělo se však nepohnulo. Nereagovalo žádným způsobem na mozkové příkazy a vzkázalo mu, ať si do té hrozné práce klidně jde, ale bez něj. No tedy! Takovouhle vzpouru kolega ještě nezažil!

Nakonec přece však nad svým tělem vyzrál a to, když předstíral, že nejde do práce, ale pro něco dobrého do ledničky.

S mírným opožděním jsme se sešli u pracovního auta. Stačil jediný pohled na naše neochotně se pohybující tělesné schránky a hned bylo jasné, že dnešek bude ještě lepší než včerejšek.

Tolik tedy má vzpomínka. Vím, je to odbočka v mém vyprávění, ale já občas scházím ze své literární cesty rád, jak už jste si jistě všimli.

Midsommar

Edla už svou práci zvládá skvěle, s energií mladého inteligentního člověka. Je zdatná jako většina švédských dívek. Zanedlouho si udělá zkoušky, celkem lehké, a bude to. Jen se nemůžu ubránit dojmu, že tahle práce, ta dřina, pro ni není.

Jak se blíží období letního slunovratu, dávají v rádiu různé tipy rodičům s dětmi, kam za zábavou, kulturou či k vodě.

Moderátorka, nějaká mladší paní, se vydala do terénu, mluví s lidmi a popisuje, jak to kde chodí a vypadá. Stejně jako u některých jiných švédských žen, je v její řeči znát jakási zpěvavá melodie, tak milá na poslech.

Asi jí právě do očí zasvítilo slunce, protože si kýchne, s noblesou se domácky omluví: „Promiňte!“ a pokračuje nerušeně v rozhovoru. Je teď právě v nějakém kempu s dlouhou tradicí a dává se do řeči s kolemjdoucími. Jsou to převážně mladí lidé s dětmi. A tak se ptá dětí, jak se jim tam líbí a podobně. Pak osloví jakéhosi staříka a první otázka zní, jak dlouho tam jezdí. Stařík odpoví, že už spoustu let. A co se tu za ty roky změnilo? Stařík chvíli přemýšlí a nakonec bezelstně řekne: „Není tu poslední dobou nějak moc těch černých?“ Moderátorka lehce zalapá po dechu a se vší úctou ho opraví, že jistě chtěl říci přistěhovalců. Tak se jim má správně říkat. S tím stařík naprosto souhlasí a nadšeně dodává: „Přesně to mám namysli! Černé přistěhovalce!“

Parný den

Sedím ve stínu na pařezu a odpočívám. Je opravdu vedro a tak se každý pere s prací po svém. Hampus řeže bez helmy, má jen brýle a klapky, kterým říkám hluchátka, na uších. Aby co nejvíc větral. Kalerik častěji odpočívá nebo zařizuje jiné věci, při kterých nemusí být na slunci a v pracovním oblečení. Edla to snáší statečně, i když to pro ní jistě není příjemné, s tou světlou pletí. Ze mě kape pot jako ze sprchy, kterou někdo špatně zavřel a Tobbe, který je z nás nejzdatnější, pracuje, jako by se ho to vedro ani netýkalo. Musím však podotknout, že do sebe leje jedno kafe za druhým a hubu má plnou snusu, žvýkacího tabáku, až mu sliny v černých čůrcích vytékají z koutků úst. To se to frčí na takovýhle pohon!

Ale jak dlouho to tělo vydrží, než řekne: „A dost!“?

Abych jen tak neseděl, gůglím na svém mobilu a sem tam blaženě vzhlédnu, když zavane osvěžující vánek. Už nevím, jak jsem se k ní proklikal, ale zaujala mě jedna otázka, hozená do kyberprostoru:

Jestli prý vím, jaký je rozdíl mezi vědou a uměním? A aniž by tazatel čekal, co na to řeknu, následovala odpověď: „Umělec se snaží popsat složitou věc jednoduchým způsobem a vědec zcela naopak – jednoduchou věc složitým způsobem.“ To mě ohromilo, určitě to napsal nějaký umělec, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Užuž se chystám zvednout a jít zase trochu pracovat, když ke mně dorazí Edla. Na první pohled zmožená, evidentně touží po nějakém pěkném místečku ve stínu. A tak se ještě chvíli zdržím, ať si můžeme trochu popovídat. Její hmyzí dohlížitel se už někdy těžko identifikuje, létá tu všelijaká havěť. Zajímalo by mě, co budou páni inženýři dělat, až jim tu nádheru sezobne nějaký pták. Ale i na to snad mysleli…

Je tak příjemné sedět, dívat se po okolí a nepracovat. Protože sebou pořád tahám spoustu láhví s vodou, nabídnu jednu Edle. „To neodmítnu,“ řekne a dodá, že pro mě taky něco má. A než se tomu stačím podivit, vytáhne svůj „královský“ mobil, který vypadá jako kterýkoliv jiný a pošle mi z něj fotku. Je na ní rukou napsaná báseň v češtině. Tak se na Edlu podívám, že mi k tomu třeba něco řekne. Ale ona jen pokyne rukou, ať si to přečtu. Stojí tam:

Bílé noci

Korunami stromů prostupuje jen mírné světlo,
vlídně dopadá k zemi, na staré jehličí,
které zavál sem vítr.
Je krátká, severská, bílá letní noc.
I ptáci ztichli na tu chvíli
a jejich duše teď letí za svým snem.
Na to postačí jim mírné šero,
ten vytoužený klid,
kdy jako v polospánku, na půl oka,
zvolní se dech a zavoní noc.
Vše odpočívá,
pod oblohou bezhvězdnou…

Dívám se ještě nechápavěji nežli předtím, což Edlu pobaví. A aby mě moc nenapínala, řekne, ať se jí neptám, kde to sehnala, ale že je to báseň od jednoho Čecha. Žil nějakou dobu ve Švédsku, jmenoval se Jiří Zkoumal a byl tu někdy kolem roku 1980. Moc toho neví, snad jen to, že asi z Čech utekl a že mu učarovala zdejší příroda. A tak zatoužil na tohle téma napsat báseň. Když to konečně udělal, získal dojem, že z něj už další báseň jen těžko vypadne a tak nastoupil do Falugruva (Falunského dolu) jako řadový horník. Důl v devadesátém druhém zavřeli a on se vrátil do Čech. No a tohle tu po sobě zanechal svým známým na památku.

Ať jsem později gůglil, jak jsem gůglil, ať jsem zkoumal, jak jsem zkoumal, žádný Zkoumal jménem Jiří, jenž by na to seděl, se na internetu nevyskytoval.

Ale i tak to byl od Edly moc milý dárek.

Výpomoc

Jednoho dne nám přibyla nová pracovní síla, nový člověk, který dost mizerně mluvil švédsky. V poslední době je ovšem těžké na tuhle makačku někoho sehnat a tak byl přijat. Jmenoval se Vincas, přijel z Litvy a zřejmě prošel bezpečnostní prověrkou, když k nám mohl nastoupit. Bylo mu okolo pětatřiceti a jeho řeč se převážně skládala ze slovíček ano, já, né, tady, joo? a jim podobných. S křovinořezem to však uměl výborně.

O první svačině ukazoval na mapu zobrazenou v tabletu, čímž chtěl Kalerikovi říci, kam se přesune po přestávce. A aby to nebylo celé tak němé, řekl: „Já, tady, pak, potom, joo?“ Používal to své joo a já a tady v různých intonacích, čímž vynahrazoval nedostatek slovní zásoby. Jak dobře tohle znám, třeba ze svých začátků v Německu!

Vincasova slovní zásoba byla zkrátka malá a nadšení do práce nebezpečné. Žel nepochopil úplně pracovní zadání a prořezal se skrz hranici pozemku až do přírodní rezervace. Tam vykácel chráněné jasany, lípy, pár jedlí a nějaké malé duby. Když se ten průšvih provalil, řekl jen smutně to své joo a odešel. Už s námi víckrát nepracoval.

Slovní zásoba

Při poslechu rádia se mi občas stává, že mi v hlavě utkví nějaké slovíčko, které však nemohu najít ve slovníku. Neboť nevím, jak se správně píše.

Obyčejně mi s tím pomáhá Kalerik, Tobbe nebo Hampus. Tentokrát se však osměluji a jdu se zeptat Edly. Alespoň bude příležitost trochu si s ní popovídat.

Jedno slovo. Snažím se ho co nejvěrněji napodobit, znovu a znovu, až společně dojdeme k závěru, že takové slovo ve švédštině určitě neexistuje. Edla se neudrží a začne se tomu smát. Hned však mile dodává, že mi samozřejmě kdykoliv ráda znovu poradí, ať za ní přijdu, kdy budu chtít. A zvlášť pokud půjde o slovo, které neexistuje. „To přijď určitě!“ dodává a opět se nemůže udržet…

Parfém

Dnes tu Edla celé dopoledne není, je to jen na nás, na staré partě. Celkem pravidelně si bere nějaké to volno, aby si zařídila svoje věci. Jistě nemá na starosti jen tuhle práci.

A tak řežu jako obvykle, zase na nějakém novém místě. Těch za rok vystřídáme opravdu spoustu. Jen koju sebou nevláčíme tak často jako v zimě, kdy vládnou drsnější časy.

Nová místa se už pro mě stávají starou obnošenou vestou. Řekl bych, že by pro mě bylo opravdu nové, kdybych někdy hodně hodně dlouho nepoznal nic nového!

Není moc zábavy, zbývá pár hodin do konce pracovní doby a tak opět poslouchám rádio. To pomáhá. Právě hrají moje nejoblíbenější R.E.M., když tu je nevybíravým způsobem přeruší Ekotnyheter, krátký přehled zpráv. „Taky mohli chvilku počkat,“ mumlám nespokojeně. Ekotnyheter však nedbá na remcání svých posluchačů a klidně dál hlásí, že děti z jedné základní školy spolykaly prášky, které našly na školním hřišti. Prý si hrály na ptáčky, kteří zobají barevná semínka. Naštěstí se nikomu nestalo nic vážného.

Jak se tak při práci a poslouchání rádia blížím ke kraji lesa, kde začíná už jen mokřina plná křivolakých borovic, ucítím v mírném závanu větru nádhernou vůni. Nějaký drahý parfém. Ihned mě napadne: „Edla!“ Vyrazila si přece dneska do města a nejspíš se už vrátila. A její parfém se tu teď nese lesem.

Ve chvíli, kdy si znovu vychutnávám další závan té překrásné vůně, vidím, jak se ke mně Edla blíží. Žádné pracovní oblečení, je docela vyparáděná a tak je mi to jasné.

Prý mi jen přišla říci ahoj. Jela okolo a zastavila se oznámit Kalerikovi, že dneska už do práce nepřijde a ani zítra. Má něco naléhavého a tak zůstane až do konce týdne doma.

Je to od ní milé, že se tu ukázala a abych jí to něčím oplatil, říkám uznale: „Krásná vůně! Moc hezky voníš. To je nějaká královská voňavka?“ „No, děkuji,“ odpoví trochu překvapeně, „ale myslím, že ne.“ „Tak nějaká speciální?“ vyzvídám. „Spíš běžná, řekla bych.“ „Hmmm,“ zamručím, protože mi připadá, že mi to buď nechce říci, nebo si ze mě dělá legraci. „Říká se jí skvattram,“ pokračuje. „Aha! Nějaký orientální parfém?“ ptám se a bedlivě sleduji její výraz. Začínám tušit, že se baví na můj účet. „Ani bych neřekla. Je to ta bílá rostlina, co kvete tady v té mokřině. Ta tu tak krásně voní,“ dodává už bez jakékoli snahy něco zastírat. Zase mě napálila!

Nevěřícně se otáčím tím směrem a vidím rojovník, švédsky skvattram. Kdo by to byl řekl, taková krásná vůně!

Kafe

Švédové a káva. Už si z toho sami dělají legraci, kolik jí vypijí. Dokonce pro to mají speciální název.

Dlouho jsem přemýšlel, co vtipného vymyslet na to jejich slovo – fíka. Což znamená dát si kávu a třeba nějaký zákusek k tomu. Ale nepovedlo se mi to. Přitom je to tak lákavé.

Musím však přiznat, že sám jsem na nějakou dobu kávě propadl, než se mi ta závislost podařila pracně odstranit.

Závislosti všeho druhu létají emočním vzduchem jako bacily. Kdo není imunní, ten onemocní.

Léto

Přijíždím do práce poslední. Celou noc jsem nespal, nešlo mi usnout. Všude kolem je tolik světla, v noci žádná tma a v hlavě září samé starosti.

Zkrátka dorazil jsem o něco později. Nazouvám si rychle boty, zapínám bundu a vidím, že přichází Hampus s křovinořezem na rameni. „Nefunguje,“ odpovídá na můj tázavý pohled.

„Nojo, to je pořád něco. A jinak? Všechno v pořádku?“ ptám se, protože ranní porada mě tentokrát minula.

„Edla je smutná,“ nezvykle se rozhovořil nemluva Hampus a šel se vrtat v pile.

Rozloučím se s ním a jdu na místo, kde včera Edla pracovala. Je tam ticho a tak jdu dál, až ji konečně uvidím. Sedí v trávě u starého vyvráceného dubu, smutná a osamělá. Osamělá princezna se svou všudypřítomnou světluškou…

Pokládám křovinořez vedle jejího a protože moc nevím, co říct, jen tak si sedám k ní. Nechci hned vyzvídat.

Trochu si povzdechnu, otevřu pracovní batoh a vylovím z něj nugátovou čokoládu, přibalenou k láhvi se studenou vodou, aby se hned neroztekla. Půlku si odlomím a druhou podám Edle. Sice nic neříká, ale čokoládu si vezme.

Když ji dojíme a Edla stále mlčí, je mi už trochu trapně a tak se jí přece jen zeptám: „Všechno v pořádku?“ Ale hned mi dojde, jak hloupá je to otázka, takže rychle dodávám: „Asi ne, že?“

„To teda ne.“ „Co se stalo?“ „Nějak se mi poslední dobou nedaří. Včera jsem kávou opařila Tobbemu prsty, večer mi volala máma, že je můj pes u veterináře, kamarádka, kterou mám ráda, se mnou teď nemluví a bolí mě noha. A abych nezapomněla, dneska ráno jsem někomu na parkovišti odřela auto.“

„Ach jo,“ říkám smířlivě, „někdy to přijde všechno dohromady…“

„A teď ani nevím, jestli mě tahle práce pořád baví. Možná to byla chyba. Jako malá jsem přece chtěla být popelářkou.“ „Popelářkou? Opravdu?“ divím se. „No jistě!“ odpoví a konečně se trochu usměje. Edla tedy umí překvapit.

Popelářka.., taková moderní Popelka, napadá mě. Jen jestli je to dobré, aby existovalo něco jako krásná popelářka! Kdejakého mladíka by to pak nutilo balit odpadky do celofánu a voňavého papíru a všelijak si zdobit popelnici. Určitě by se do ní schovávali, aby alespoň na okamžik spatřili zblízka svou krásku v akci. To by zas přibylo na světě neštěstí a z lásky slisovaných mladíků!

„No Edlo, někdy to na člověka takhle přijde. Ale je to zase šance začít dělat věci jinak. Něco změnit a podobně.“ Na to do mě Edla dloubne loktem, ať si nechám svoje moudrosti.

Poťukávám si prstama do přilby, kterou mám na koleni a přemýšlím, co bych asi tak řekl. Nechci, aby se Edla zase zachmuřila.

„No jo, je to takový těžký,“ mumlám si pro sebe. „Co by asi v tomhle případě udělala Pipi Dlouhá Punčocha?“ Řeknu a dívám se, co Edla na to. Ta mě chvilku nevěřícně sleduje, pak se usměje a řekne: „Jen tak by to nevzdala!“ „Přesně,“ dodávám s pocitem, že chmury dostaly na frak.

A pak si už jen povídáme o všem možném. Toho svého psa prý dostala od Madeleine k desátým narozeninám. Je to fenka labradora a jmenuje se Elma. Má i svého koně Motýla a nedávno prý malá princezna Estelle, vévodkyně z Östergotlandu, trucovala, že nechce Östergotland, ale Dalarnu (oboje jsou rozlehlé kraje ve Švédsku). Protože v Dalarně přece mají toho krásného, malovaného, dřevěného koníka!

Já jí zase vyprávěl o rodných Pivoňkovicích nedaleko Pardubic. Alespoň tak, jak mi to dovolila slovní zásoba. Že tam máme docela slušnou králíkárnu (přesně jsem řekl „malý dřevěný dům pro hodně králík“), kterou bych jí teoreticky mohl odkázat, jako poděkování za pomoc s Antonovým autem. Ale Edla se jen ušklíbne, že králíka by nikdy nejedla. „Je to jako mít na talíři veverku nebo myš!“

To ostatní, o čem jsme si povídali pak, už nepatří na tyhle stránky…

Poslední den

Zkoušky z křovinořezu nakonec Edla udělala. Levou zadní. No a bylo to. Čas k návratu se nachýlil.

Přijela o přestávce, navoněná a v hezkých šatech, aby se rozloučila. Dostala od nás malý dárek, onen pověstný kotouč, který podle oficiální verze zařízla do dveří Antonova auta. Byl zarámovaný jako platinová deska a pod ním malé věnování se jmény nás všech. Potěšilo ji to. Byla tu prý s námi ráda.

Pak se vydala ke svému autu, kde ještě chvilku nad něčím přemýšlí, načež se otočí a zamíří ke mně. Prý i když to tu bylo fajn a něco se naučila, přenechá tuhle chlapskou práci nám a poohlídne se po něčem ženštějším. „Co třeba popelářka?“ neodpustím si. „Ne, myslím, že popelářka to nebude,“ odpoví zamyšleně a pak se usměje. Nasedne do svého auta, zamává a odjede. I se svou světluškou.

Tobbe k jejímu jménu přikreslí smrtku, nejhezčí jakou dovedl. A nad ní malou královskou korunu.

Návrat

Za pár dní jsem vyrazil také. Můj domovský Hälsingland mě očekává. Všichni stěhovaví ptáci už tam jistě dávno jsou. Letos tedy budu poslední…

Autor článku a fotografií Jakub Erben

Related Post

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *