Recenze: Siri Pettersen – Ódinovo dítě

„Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho nejsi nikdo. Jsi jen nákaza. Pouhý mýtus. Člověk.“

buy discount evening dresses onlineNorská fantasy sága Ravneringene (Havraní kruhy) si postupně vydobývá oblibu nejen na severu a nejen mezi mladými čtenáři. Kniha byla poprvé vydána v roce 2013 a dnes si ji užívají čtenáři už v devíti jazycích.

Nemám ráda newslettery, a pokud je to možné, snažím se jim vyhýbat. Když mi ale začátkem května přišla nabídka předobjednat si knihu Ódinovo dítě od norské spisovatelky Siri Pettersen, rozhodla jsem se opět po čase sáhnout po fantasy titulu.

Čtenář vstupuje do smyšleného světa Ymslandy, kde hlavní autoritou je Rada a všichni jsou podřízeni Vidoucímu, nejvyšší moci. Ymslanďané vypadají jako vy nebo já, ale mají ocas (slyšíte správně, ocas) a cítí Sílu, všudypřítomnou energii. Pouze Hirka, patnáctiletá rudovlasá dívka necítí Sílu a nemá ocas. Svoji neschopnost přimknout k Síle si vysvětluje svojí „jednoduchostí“ a absenci ocasu omlouvá nehodou, při které jí jako dítěti o ocas připravil vlk. Co když ale Hirka zjistí, že o ocas ji nepřipravil vlk, ale že se bez něj narodila? Co když zjistí, že je jednou z těch, které Ymslanďané nazývají plísní, Ódinovým dítětem a hrozbou pro všechny?! Překonají přátelé Hirky tyto pomluvy nebo se obrátí proti ní a budou ochotni bojovat proti obávaným vrahům z Kolkaggy?! Nemohu vám říci jakým směrem se děj knihy odehrává, to bych vám zkazila překvapení, ale mohu vám říci, jaký názor jsem si na knihu udělala já a mohu pouze doufat, že vás to bude motivovat k přečtení tohoto povedeného počinu.

Předem varuji, že sáhnete li po knize Ódinovo dítě, připravte se na knihu o téměř šesti stech stránkách (výhoda elektronické knihy, kde nevíte, do jak velké bichle se pouštíte) a faktu, že na překlad druhého dílu z této trilogie si budete muset minimálně rok ještě počkat.

Musím říci, že jsem byla za začátku poněkud ztracena v místním názvosloví a vysvětlování víry a hierarchie. V první polovině knihy jsem si ale postupně ujasnila, které názvy jsou důležité a které ne. V případě tištěné verze knihy vám alespoň částečně pomáhá rafinovaně umístěná mapa. Hlavní postavou je samozřejmě již zmíněná Hirka, dívka, které se život otočí o více jak 180 stupňů během vteřiny. Je velmi zajímavé sledovat, že svůj vnitřní boj být normální nebo přijmout svůj nový osud bere s poměrně vyzrálým nadhledem, ale místy i s dětinskou jednoduchostí. Osobně musím přiznat, že kdykoli narazím na knihu, jejíž ústřední postavou je náctiletá dívka, setkávám se většinou s extrémy, kdy se puberťačka chová jako malé rozmazlené dítě nebo zcela rozumně, až neúměrně svému věku. Samozřejmě žádný autor prozatím nesvěřil osud světa, byť imaginárního, nerozvážné neschopné holčičce. Kam autor nastrčí ženu/dívku, tam musí zákonitě nastrčit i chlapa. Tímto je Rime, chlapec (spíše muž) s vlčími oči, který byl osudem předurčen, aby se stal v budoucnu váženým členem Rady. Potomek vznešeného rodu, což je Hirce naprosto jedno a tak je jediná, kdo se k němu chová jako k sobě rovnému. Dalším kladem knihy je právě popis jejich vztahu, který je uvěřitelný. Na rozdíl od dnes oblíbených „young adult“ knih je zde cítit přirozenost a opravdovost náklonnosti, kterou k sobě cítí. Žádné náhlé vzplanutí a pomatenost smyslů. Co by to bylo za fantasy, kdyby zde nebyl podlý záporák. Tím je Urd, nový člen Rady, který pouze pomalu a opatrně odhaluje svůj plán k nastolení nových pořádků.

Jaké jsou tedy hlavní klady knihy? Kniha je rozhodně čtivá pro náctileté dívky i pro čtenáře jednou tak staré jako je hlavní hrdinka. Na své si čtenáře přijdou samozřejmě i v otázce romantiky a lásky. Ta je zde však tak nevtíravě zakompována do děje, že máte li nějaké srdce, chce se vám u některých scén křičet „tak už ji polib, hlupáku“. Pro mě asi největším plus knihy je fakt, že čtenář je stále trochu ponecháván v nejistotě, jaký že je tedy hlavní cíl. Samozřejmě jisté náznaky tu jsou, ale není jasně vytyčen směr „hodíme prsten do hory a bude klid“. Hrdinové si musí tu správnou cestu najít a stejné je to v otázce vlastní cesty. Žádná postava není černobílá a nezastává nutně jeden postoj, z kterého odmítá uhnout. Ve světě, kde vše je řízeno „přáním Vidoucího“ dokážou pochybovat a vzpouzet se tomu, co od nich ostatní očekávají a volí si vlastní cestu. Zajímavým faktem hlavně pro „starší“ čtenáře je například filozofický pohled na zpochybňování víry, který vás nechá přemýšlet o tom, zda nejsou některé postoje stejné i v naší, „moderní“ době. Kladem zejména pro čtenáře klasických fantasy ság, jako je Pán prstenů, je určitě i podrobný (na mě někdy až zbytečně) popis krás krajiny. I tak ale děj utíká hezky plynule a vy se najednou divíte, že je konec. Rozhodně se ale nemusíte bát, že se jedná o knihu pouze pro něžné pohlaví, dočkáte se i množství intrik a krvavých bojů (ty byste asi těm dětem číst neměli).

Za mě je verdikt jasný. Pokud máte děti, kterým se líbil Harry Potter, rozhodně nezkazíte jejich výchovu, když jim před spaním přečtete tuto knihu a vy pak pouze budete proklínat své děti, když usnou příliš brzo a vy musíte čekat další den, abyste mohli číst dál. A pokud nemáte děti a prostě pro svůj život (jako já) potřebujete trochu té magie, boje, intrik a lásky, tak rozhodně nešlápnete vedle.

Siri a vlk

svedsko-sverige-recenze-siri-pettersen-odinovo-dite-zrzka-na-cestach-03Čtu hodně a čtu ráda. Můj twitter je hlavně místem, kde sleduji své oblíbené autory (bohužel je většina z Ameriky a nemohu je sledovat osobně). Nepatřím však jako moje kamarádka mezi lidi, kteří mají přehled nad každou autogramiádou. Jediný autor, kterého jsem kdy šla úmyslně navštívit, byl Jo Nesbø a to ještě s tím, že jeho autogram bude výborným dárkem pro moji macešku. Když jsem však začala číst Ódinovo dítě, napsala mi kamarádka (ještě větší knihomol), že autorka, Siri Pettersen bude týden v Praze v rámci knižního veletrhu a Noci literatury 2016. Polovinu knihy už jsem měla přečtenou a říkala jsem si, že je dost zajímavá, abych sbalila bichličku a jela si pro podpis. Abych byla připravena, vygooglila jsem si informace o autorce (není nic horšího než když jdete na autogramiádu světoznámého autora a netušíte, jak vypadá, takže jen podle toho, že kolem světlovlasého muže se utvořil shluk, tušíte, že on je ten autor… omlouvám se Jo). Ve zkrácené verzi je Siri červenovlasá autorka a ilustrátorka, která píše fantasy o rudovlasé dívce a blond chlapci. Má ráda havrany, vlčí oči, černé oblečení a komiks Nemi.

Siri je tedy mým novým spirituálním spisovatelem (zvířetem?). Na Noc literatury, kde úryvek z knihy četla Jana Stryková (která by byla mimochodem ideálním člověkem pro případnou audioverzi) jsem tedy vyrazila a vzhledem k pracovní vytíženosti jsem tak musela vzít i svého vlka. Siri jsem se raději předem na twitteru zeptala, zda se vlků nebojí, když mi odpověděla a začala mě sledovat, dostala jsem malý infarkt. Z Noci literatury bych ráda poděkovala všem účastníkům, kterým nevadilo, že jim moje vlčice ležela na nohou a neustále se vrtěla. Já si alespoň škodolibě prohlížela norskou velvyslankyni, která v přímém přenosu mohla sledovat, jak můj agresivní a v Norsku zakázaný pes, všem vesele spí na nohou. K mé radosti pak Siri při dotazu o podpis zvolala „ty jsi ta dívka s vlkem“ a já zcela zapomněla, že jsem někdy uměla anglicky (překvapivě se „známějšími“ osobnostmi nemám takový problém). Nakonec jsem si na něco vzpomněla a pak už jsem jen přemlouvala Jitku Jindřiškouvou, aby druhý díl přeložila co nejdříve.

svedsko-sverige-recenze-siri-pettersen-odinovo-dite-zrzka-na-cestach-02

Ódinovo dítě vyšlo v nakladatelství HOST, kterému bych ráda poděkovala za milou komunikaci a zaslané podklady (které teda byly zaslané Pavlovi, ale když zjistil, že o knize chci psát, milostivě mi tu radost přenechal).

Ódinovo dítě
Siri Pettersen
první díl fantasy trilogie Havraní kruhy
přeložila: Jitka Jindřišková
počet stran: 568
ISBN: 978-80- 7491-556- 7
rok vydání: 2016 v ČR, 2013 v Norsku

Kristýna bydlí na půl cestZrzkay mezi Plzní a Prahou. Žije na samotě u lesa s přítelem Vikingem, kočkou, štěnětem československého vlčáka a užovkou červenou. Považuje se za renesanční ženu, čte, píše, fotí a i kolo vymění. Procestovala většinu Evropy, ale největším zážitkem byla cesta do Afghánistánu. Ve Švédsku byla již sedmkrát a rozhodně ne naposledy. Velkým snem je napsat a vydat knihu o severských mýtech.

Rozhovor s autorkou

Siri Pettersen: „Všechny mé postavy mají něco ze mě“

Překladatelka knihy Ódinovo dítě Jitka Jindřišková se autorky románu ptala na to, jak dlouho nosila příběh v hlavě, jaká kniha v ní zažehla lásku k žánru fantasy, v čem jsou si s hlavní hrdinkou Hirkou podobné a kterou svoji postavu má nejradši.

Kdy se vám v hlavě zrodil svět a příběh trilogie Havraní kruhy a jak dlouho trvalo, než jste ho uvedla v život?

Od prvních nápadů uplynulo už skoro deset let. Některé věci pochopitelně za tu dobu uzrály, tolik času by ale nebylo třeba, kdybych dřív nepracovala na plný úvazek jako grafička. Až když jsem si před třemi lety vzala tříměsíční volno, mohla jsem se na psaní první knihy dostatečně soustředit. Potřebovala jsem se do toho úplně ponořit.

siri-pettersen-02Věnovala jste první knihu všem, kdo mají rádi hry na hrdiny. Patříte k nim?

Přesně tak, hry na hrdiny pro mě byly nesmírně důležité a nepochybně moji tvorbu hluboce ovlivnily. Z té doby také pochází už tehdy rudovlasá Hirka. Na rozdíl od mé literární postavy tu původní Hirku provázely dvě vrány, ne havran. A měla pahýl ocasu, který naznačoval, že přece jen není tak úplně člověk. V Ódinově dítěti je to poněkud jinak – Hirka je člověk, který se ocitl ve světě, kde jsou lidé pouhými mytickými a notně obávanými stvořeními.

Vzpomínáte si na své první setkání s žánrem fantasy?

Ano! Jako úplně první kniha plná fantazie se mi vybavuje Nejmilejší sestra od Astrid Lindgren. Zbožňovala jsem ji, ale rozčilovalo mě, jak příběh končí. Copak jde ztrátu sestry nahradit štěňátkem? Nakonec mě příběh přiměl vzít do ruky tužku a napsat konec podle svého gusta, dalo by se říct, že to byly takové mé spisovatelské začátky. Později jsem si zamilovala Trůn z dračích kostí od Tada Williamse, který pro mě představuje totéž, co pro jiné Pán prstenů. Od té doby jsem taky chtěla něco takového napsat.

Ve vašich knihách se vyskytuje hodně odkazů na severskou mytologii. Jaký máte k této mytologii vztah a četla jste například i související staroislandské ságy?

O mytologii jsem se vždy hodně zajímala. Nejen o tu severskou, i když ta má v mém srdci speciální místo. Spíš než ságy jsem však četla faktografické knihy o rozličných bozích a dalších postavách. Mám toho ale celkově načteného dost a vím, že kulturní dědictví je celek, kde se všichni inspirují navzájem.

Domnívám se, že za úspěchem vašich knih do velké míry stojí zdařile vykreslené postavy. Z textu vyloženě čiší, že Hirka, Rime nebo Ramoja patří k vašim oblíbeným postavám, přestože i oni čas od času chybují. Kterou postavu máte nejraději?

Mám je ráda všechny, obzvlášť hlavní postavy. Nejdůležitější je pro mě asi Rime, dědic stolce z rodu An-Elderinů. Má v sobě tolik vzteku a opovržení vůči tomu, že se narodil jako vůdce a spasitel Ymslandy, a neví, jak se s tím vypořádat. Proto se chová vyloženě sebedestruktivně a záměrně si pro sebe zvolí nejhorší možnost. Ale hluboko uvnitř pochybuje. Řítí se do záhuby, ale není si toho vědom. Zachrání ho dvě skutečnosti – vůle jednat a Hirka.

Hirka má rudé vlasy jako vy. Je vám podobná i v jiných ohledech?

Všechny mé postavy mají něco ze mě, ale i tak se mi Hirka moc nepodobá. Má silnou morální integritu, která by se mi taky zamlouvala, obě rády pijeme čaj a chceme pomáhat ostatním. Hirka je ovšem mnohem víc okouzlující než já. Je drobné postavy a roztomilá. Taková já nejsem. (smích)

Velmi zajímavou postavou je Rimeho babička Ilume. Dopustila se hrůzných činů, ale neochvějně věří tomu, že koná ve prospěch jedenácti ymslandských říší. Co pro ni znamená pravda a posvátný havran zvaný Vidoucí, který v Ymslandě zastává funkci boha?

Vidoucí a pravda pro ni nejsou ničím víc než nástrojem, jak ve světě udržet mír a pořádek. Není vyloženě zlá, ale slepě se řídí svým přesvědčením. Některé její činy jsou proto dobré, jiné špatné, nebo přinejmenším diskutabilní. Myslím, že s podobnými dilematy jako ona by se potýkalo mnoho z nás, kdyby mělo vést větší skupinu lidí, nebo dokonce celou říši.

Vaše knihy se hemží vymyšlenými slovy a neobvyklými výrazy. Spolupracujete se svými překladateli? Zajímá vás, jak se s tím popasovali?

Vždy překladatelům říkám, že ráda zodpovím jejich otázky, a to právě proto, že mnoho slov jsem si vymyslela či je pozměnila. Překlad je pochopitelně velmi důležitý pro zachování významu a pochopení děje. Jednotlivé jazyky jsou někdy hodně odlišné, takže se pak vynořují nečekané možnosti a výzvy. Zatím se všichni překladatelé poctivě ptali.

Vypadá to, že Havraní kruhy uvidíme na filmovém plátně. Budete se na natáčení podílet?

Realizace ještě nějakou dobu potrvá, ale je to vzrušující. S psaním scénáře nemám žádné zkušenosti, takže ho přenechám profesionálům. Jsem ale grafička, a tak mě velmi zajímá vizuální stránka, při které bych ráda měla zásadní slovo.

Rozhovor připravila překladatelka knihy Jitka Jindřišková

host-severska-literatura-banner-600-150-universal-01

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *