Putování po Kungsleden, Švédsko – den třetí

Dnešní a zítřejší etapu knižní průvodce doporučoval spojit do jedné denní etapy. Po včerejšku jsme se něco takového ani nepokusili navrhnout, domluvili jsme se, že se potkáme po 13 km na další chatě a to bude dostatečné. Že chata není na trase, ale musí se víc než kilák odbočit, jsme netušili.

Jedno z mnoha jezer, které na cestě po Kungsleden můžete potkat.
Jedno z mnoha jezer, které na cestě po Kungsleden můžete potkat.

 

Stejně návrh spojení tras byl nevhodný, jak nám potvrdila i chatařka z Tjaktji, doporučila nám na sloučení právě ty úseky, jak jsme to šli později my. Jenže to předbíhám.

Ráno nás opět probudily kapky deště dopadající na stan. A mmě se přitom chtělo čurat. Nebylo to tak urgentní jak předchozí noc, ale nepříjemné to bylo. Jakmile déšť ustal, honem jsem se začala dobývat ze stanu a utíkala čurat. Totéž prováděl Miško z vedlejšího stanu, asi taky spěchal nadoraz.

Připraveni vyrazit na další část naší trasy.
Připraveni vyrazit na další část naší trasy.

 

Náš zvyk z Islandu, že napřed se najíme, aby nebyla hypoglykémie, a pak budeme balit stan, vzal zde rychle za své. Tady se stan balil podle toho, zda zrovna pár minut nepršelo. A jelikož ta vzácná chvíle zrovna nastala, začali jsme v rychlosti balit. A už jsem brala jako normální věc, že zatímco Miško a Katka to stihli než se znovu rozpršelo, my byli zrovna v nejlepším, když začalo krápat. Takže jsme opět do báglu rvali mokrý stan a vlhké spacáky, protože v takových podmínkách jsme prostě nebyli v stavu zajistit jejich suchost.

Miško a Katka se již vydali na cestu a my řešili jídlo, vzhledem k dešti nešlo vařit venku, stan byl už sbalený – tak jsme šli do erární kuchyňky, když už to máme zaplaceno. Věci jsme nechali u jezera. Snad nám nikdo nic neukradne. Čistit zuby a základní očistu jsem šla provést na kadibudky. Ještě že existují vlhčené ubrousky a ústní voda. Akorát nevím, zda výrobce jako místo použití vůbec uvažoval kadibudku. Mimochodem, všechny kadibudky zde v horách měly jednu specifiku. Polystyrenové sedátko. Podle Luboše to bylo proto, aby nestudila prdel, zvlášt v mrazu. Něco na té myšlence bylo.

Na některých místech jsou pro turisty udělány dřevěné chodníčky.
Na některých místech jsou pro turisty udělány dřevěné chodníčky.

 

Když jsme se vraceli k našim věcem, dorazila loď a s ní důchodkyně. K tomu, jak strávila noc u jezera, nebyla ochotná se blíž vyjadřovat, vypadala, že zkusila hodně. Dokonce prej dnes není schopná pokračovat dál, zkusí se někde ubytovat, zda to půjde, a vyrážet bude až zítra. Ale i přesto byla v psychické pohodě, zdůraznila, že nikam nespěchá a že trek klidně půjde 2 týdny.

Bylo kolem 11, když jsme konečně sbalili a vyrazili. Poprchávalo. Šla jsem tedy v bundě. Přešli jsme přes most a cesta nás vedla trošku do kopce. Déšť ustal a mně byl hic. Tak jsem se svlékla a zase začalo pršet. Jakýkoliv pokus přizpůsobit oblečení podle teploty dopadl stejně. Vzdala jsem to a pařila se v bundě. Luboš zase moknul v tričku.

Začátek byl houpavý. Prostě nahoru dolů desítky výškových metrů. Chvíli bylo horko, chvíli zima, chvíli pršelo, chvíli svítilo sluníčko. Už jsme si na to tak nějak zvykli. Cesta vedla po deskách přes bažiny a nořila se víc a víc do hor. Po několika kilometrech jsme se již dostali o kousek výš a mohli spatřit údolí, ze kterého jsme vyšli, a zejména chatu. A ukázalo se, že to, co tvrdili ti Češi předevčírem, byla pravda. Na chatu viditelně dopadaly provazy vody, dokonce pod úhlem – prostě opravdu přitahovala oblačnost a déšť. Přitom všude naokolo byla modrá obloha, bílé obláčky a sluníčko.

Jak jsme postupovali, neustále nás to nutilo ohlížet se zpátky. Nebylo nám jasné, proč zrovna na tak debilním místě tu chatu postavili – všude jinde i když pršelo, tak ne tak silně jako nad chatou. Zastávala jsem názor, že to byl úmysl, že chtěli právě na takovém místě poskytnout turistům trochu zázemí. Luboš nesouhlasil, prý mohli trasu vést jiným údolím a tomuhle se vyhnout. Otázka je, proč to tak lákalo vodu. Že by kvůli obsahu některých minerálů? Jako když je v podloží železná ruda, víc se tam stahují bouřkové mraky a blesky?

Pro nás to mělo hlavně ten efekt, že jsme si víc všímali mraků okolo a nad námi a především zda z těch mraků bylo vidět provazy deště. Pokud se takový mrak objevil kdekoliv bokem, bylo jasné, že do 10 minut začně pršet nad náma, tedy máme pár minut na navlečení se do bund a schování foťáků. Díky tomu jsme již byli schopni operativněji reagovat na počasí stylem oblečení.

Jak jsme se dostávali výš a výš, přibývalo sněhu. Chvílemi jsem skoro litovala, že jsem nesbalila návleky, někdy byl přesun přes sněhové pole nepříjemný, sněhu bylo dost a jevil tendenci padat do bot.

Objevili se první turisté, naši staří známí – doběhla nás dvojice s pejskem, ti, co jsme je včera potkali v týpí. Pozdravili jsme se s nimi – první lidi po půl dni. Ale dlouho s námi nešli, zastavili chvíli na svačinu na jednom z malých dřevěných můstků přes řeku, a pak vyrazili dál za námi. Průběžně jsme je pak viděli šlapat pár set metrů za námi, ale nedohnali nás.

Po asi sedmi kilometrech jsme se dostali k další atrakci treku Kungsleden, a to byl brod. Prostě najednou přes řeku nebyl most. Docela nás to zarazilo, navíc jsme při nejlepší vůli neviděli pokračování stezky na dalším břehu. Pobíhali jsme zmateně podél řeky a hledali jednak optimální místo pro brod, jednak se snažili dohlídnout do dálky, kde by stezka mohla pokračovat.

Nakonec jsme se vrátili k té dvojici s pejskem a ptali se na postup trasy na druhou stranu. Oni mávli kamsi doprava a opravdu, na druhém břehu byla vidět sotva znatelná pěšinka, bez jejich pomoci bychom ji minuli a šlapali bůhvíkam.

Chvíle bez deště.
Chvíle bez deště.

 

Každopádně jsme udělali bojovou poradu. Shodit pohory, dát si sandálky a vlézt do studené vody, nebo zkusit přeskákat po kamenech? Vyhrála varianta druhá, spíš z lenosti se vyzouvat než z nějakého logického důvodu. Nastal trochu adrenalin, kdy se naše myšlenky smrskly do jediné – a to že nám nesmí podklouznout noha. Na těch mokrých ostrých šutrech to pěkně klouzalo a v jeden moment mě jenom hůlky zachránily před vykoupáním se v ledové řece.

Dostali jsme se bezpečně na druhou stranu a došli k dalšímu meditačnímu místu. Jelikož zrovna nepršelo, rozhodli jsme posvačit. Jen co jsme vytáhli slaninku, začaly se nad náma stahovat mraky. Jak jinak, že. Tedy musíme si pohnout s jídlem.

Měla jsem dilema – slaninku sekat sekyrkou, či kousat? Napřed že si nachystám chleba a musli. Musli bylo v boční kapse mého batohu, tak tam šáhnu… a vytáhnu tak dlouho hledaný nůž. Šáhnu hlouběji a je tam i druhý nůž. Pak se mi rozbřesklo a dokonce jsem si vybavila, že jsem je tam strčila já. Nejsem to mamlas?

Je potřeba také odpočívat.
Je potřeba také odpočívat.

 

Nakrájela jsem slaninku, naplácala ji na chleba a honem jsme pojedli. Věděli jsme, že máme pár minut, než začne pršet. A taky že ano. Poslední kousky jsme dojídali s prvními kapkami deště. Tímto nám právě došel chleba a ode dneška jsme slaninu jedli se slaninou, případně se sladkým musli. Ovšem ani slanina nám nevydržela moc dlouho, zbaštila se další den.

I přes sílící déšť jsem si chtěla vyčistit zuby, tak jako po každém jídle. Že u toho prší mi tak nějak přišlo normální.

Procházeli jsme přes další můstky a klády. Občas to bylo zpestřeno vložením něčeho, co se jevilo jako staré koleje. Prostě asi vytrhali nepoužívané koleje. A proč by je vyhazovali? Položili je přes bažiny a na to prkna.

Pak se znovu objevily brody. Závislost, proč někdy přes řeku postavili most a proč někdy ne, jsme nevypozorovali. Asi to záleženo na momentální náladě toho, kdo to prováděl. Postupně jsme se zdokonalovali v překonávání brodů a hlavně jsme si i troufali natvrdo v pohorách vlézt do vody, i když se hladina povážlivě blížila k okraji bot a hrozilo nabrání si vody dovnitř.

Hory, hory, hory. Všude kolem hory a svoboda.
Hory, hory, hory. Všude kolem hory a svoboda.

 

Občas pršelo, občas ne, takže občas jsem fotila, občas ne.

Dorazili jsme k nejnáročnějšímu brodu dnešního dne a jako bonus nám k tomu začalo silně pršet. Doběhla nás i dvojice s pejskem a všichni jsme hledali optimální místo pro brod. Několik metrů nad místem, kde jsme stáli, byl sněhový most. Ten jsme jako rizikový zavrhli. Zbývalo tedy pokusit se překonat řeku po kamenech, ovšem byla zde hlubší, prudší a širší řeka než dosud. A silný déšť rozhodně nevytvářel ideální podmínky.

Dvojice s pejskem to nijak výrazně něřešila a v nízkých trekovkách se vydali přes místo, které se mi moc bezpečně nejevilo. Pejska měli v náručí. Dostali se bezpečně na druhou stranu a pokračovali dál. My snad ještě půl hodiny hledali vhodné místo, abychom se pak vrátili tam, kde brodili ti mladí. Nic moc příjemného a bezpečného to nebylo, nabrala se mi trochu voda do bot vrchem, ale jak pršelo, tak to bylo beztak jedno.

Jen co jsme překonali řeku, vykouklo sluníčko a přestalo pršet. Bylo to jak vypočítané. Ono nemohlo přestat pršet, když jsme brodili. Ale zas na druhou stranu jsme si nerušeně fotili duhu. Byla to jedna z nejkrásnějších, kterou jsme v horách viděli. Pěknější myslím byla jen ta včerejší z lodi, ale tu zase nemám zdokumentovanou.

Nejde se nabažit.
Nejde se nabažit.

 

Jak přestalo pršet, oteplilo se. Lezli jsme výš a výš, přibývalo sněhových polí vystřídaných úseky se šutry. Aúúú, zde moje nožičky protestovaly. Po kamenech se jim nešlape dobře. Každopádně jsem se těšila na chatu a neměla jsem žádnou chuť trmácet se dál, i pozdní doba tomu nahrávala – bylo kolem 18 hod. K chatě nám zbýval už jen kousek (ha ha…). Podle mapy i průvodce měla být na trase někde poblíž. Místo toho jsme viděli jen jak se stezka klikatí do sedla a stoupá. Slunce se utěšeně činilo a nám bylo horko, typické dešťové mraky jsme neviděli, tak jsme shodili bundy.

Konečně jsme spatřili chatu. Byla nejenom hodně daleko, ale hlavně výrazně mimo trasu. Viděli jsme ji v dáli vpravo, přilepenou na skále, dělila nás prudká řeka a my nikde nezahlídli brod. Jak se tam kurník dostaneme? A proč je mimo trasu? Odhadem tak kilák a půl (odhad byl poměrně přesný) a zítra to zbytečně pošlapem zpátky. Navíc jsme nikde neviděli stany. Že by Miško a Katka pokračovali přeci jenom dál?

Možná podobně smýšlela i dvojice s pejskem – vytáhli stan a začali ho stavět.

Cesta k chatě nám trvala ještě skoro hodinu a půl. Nebyli jsme nějak rozumně schopni najít vhodnou cestu a vydali jsme se přes bažiny a šutry přímo, jelikož jsme uviděli most. Jenže most byl hodně vlevo, takže naše zkratka přes tento marast byla určitě pomalejší, než kdybychom pokračovali normálně po cestičce a pak v kolmém úhlu doprava k mostu. Kromě zbytečné únavy a bolesti kolen jsme se krásně zasrali bahýnkem. Taky jsme si ověřili platnost výroku, že zkratka je nejdelší spojnice mezi dvěma body.

Když už jsme se dokodrcali k mostu, museli jsme sestoupat spoustu výškových metrů, abychom je na druhé straně řeky zase nastoupali. Tímto jsme se taky dostali mimo dosah slunečných paprsků a udělala se neuvěřitelná kosa. Totálně promrzlí jsme s prvními kapkami deště dorazili před chatu, kde seděla sympatická paní v tenké mikině, v ruce hrnek, do kterého jí pršelo, a tvářila se, že jí déšť nevadí. Přivítala nás slovy: „Vy jste z České republiky, už tu na vás čekáme, máte tu kamarády. A to vám dneska vyšlo pěkné počasí.“ Myslela jsem, že špatně slyším, ale ona nevypadala, že by to povídala ironicky. Ona opravdu dnešek považovala za super počasí. Upozornila nás, že stanování u chaty s používáním kadibudek je zdarma, pokud vlezeme do chaty a užijeme kuchyňku, je to za 60 SEK na osobu a ať si to rozmyslíme, že zbytečně po nás prachy nechce. Miško a Katka už prej zaplatili a sedí vevnitř.

Pak nám ukázala mýtinku k stavění stanů. Miškův Jurek zde již stál. Uchvátil nejpěknější místo. Všude jinde byla kamenitá pláň vydaná na pospas živlům. Dlouho jsme pobíhali a hledali vhodné místečko, ale všechno bylo z kopce, plné šutrů. V zásadě tedy bylo jedno, kde stan postavíme.

Dnes si sekyrka svoje odpracovala. Napřed Luboš odnosil z oblasti tak dvou metrů kubických kameny, zpočátku malé, pak sekyrou vydloubal a vysekal velké. V lijáku jsme postavili stan a on pak udělal járek tam, kde bylo nejvyšší místo – aby odklonil eventuální proudy vody mimo náš stan. Kopání tohoto kanálu sekyrkou mu zabralo hodinu.

Vlezla jsem do stanu a vybalila vlhké spacáky do vlhkého stanu. Luboš zatoužil po koupání v řece. Nedal si to vymluvit, tak jsem mu řekla, že jdu zatím do kuchyňky uvařit. On pak měl dojít za mnou.

V chatě se vyzouvalo, tak jsem si sundala pohory. V ponožkách jsem došla do kuchyně a zaplatila chatařce. Miško a Katka vyčerpaně seděli u stolu. Nevěřili mi, když jsem řekla, že Luboš se koupe dole v řece, kde břehy jsou pokryté sněhem a kde je zima, chčije a fouká.

Miška zajímalo, kudy jsme šli ten poslední brod – ten, na kterém jsme se tak šíleně časově zasekali při hledání správné cesty. Oni totiž blázni to šli po tom sněhovém mostu. Řekla jsem jim svůj názor ohledně bezpečnosti, nebo spíš nebezpečnosti těchto mostů (máme s nimi zkušenost z Islandu) a oba vypadali dost schlíple. No, hlavně že jsou ok.

Jak jsme tak seděli u stolu, všimla jsem si, že slunce zde na severu musí být fakt ostré – všichni jsme byli spálení, s podrážděnýma očima. Asi tu je vysoký obsah UV.

Už se zase v dálce blíží mraky...
Už se zase v dálce blíží mraky…

 

V kuchyňce moc teplo nebylo. Taky odkud by se vzalo? Začala jsem vařit a mezitím mě chatařka zpovídala, jaké národnosti jsme, chtěla přesné určení. Pak se ukázalo, že si na zeď vytvořila mapku světa, kam píchá špendlíky s provázkem, ten vede mimo mapu, kde napsala název země a čárečkuje podle počtu turistů z té země. Takhle si dělá statistiku návštěvníků. Trochu jsem ji zmátla tím, že Luboš je Slovák, co po sňatku se mnou se stal Čechem, ale poradila si s tím. Největší radost měla z Miška a Katky, prej letos první Slováci. Pak nám líčila, jaké lidi z Čech tu už měla. Řekla bych, že se za dlouhých večerů nudí a miluje turisty jako zdroj rozptýlení.

Každopádně ona i chata mi byli strašně sympatičtí. Byla jsem moc ráda, že jsem se rozhodli přespat zde a nepokračovat v treku až na další chatu. Když jsme s ní tento plán probírali, řekla že to je fakt blbost, že dnešek byl velmi těžký úsek, trochu ještě zítra a že takhle to spojit do jednoho by nikdy nedoporučila, prý ideál je to z další chaty – Salka – až do Kebnekaise, s vynecháním chaty Singi. Že zítra se dostaneme na nejvyšší sedlo, a pak už ty nejobtížnější úseky budeme mít za sebou. Protože zítra ještě budeme stoupat do hor, je prý těsně pod vrcholem malá nouzová chata, bez správce.

Když člověk pomůže, hned to jde líp a hlavně suchou nohou...
Když člověk pomůže, hned to jde líp a hlavně suchou nohou…

 

Dovařila jsem a došel Luboš. Jelikož hygienu vzal vážně, vypral si oblečení a v mokrém tedy přišel. Blázen. I chatařka tak smýšlela, ukázala mu pak sušárnu – místnost přílehající ke kuchyni, kde se dalo usušit oblečení. Vzhledem k tomu, že tam nebyla elektrika, tak zdroj tepla musel jet asi na plyn.

Chtěli jsme si zahrát karty, ale Miško vyloženě odpadl. Prej má dost, cítí se utahaný a jde spát. Docela jsem čučela. Já se cítila skvěle a Luboš evidentně taktéž. Tak jsme ještě pokecali s chatařkou, která neřešila něco jako večerku, prostě nám řekla, že až se nám bude chtít jít spát, tak ať po sobě uklidíme a odešla. Já jsem toho, že jsme tam zůstali sami, využila a umyla se v kýblu vody. Poprvé v horách jsem se neumývala v dešti nebo někde v kadibudce. Vychutnala jsem si to.

Vzhledem k tomu, že chata neměla zdroj vody ani odpad a my odcházeli poslední, nanosil Luboš několik kýblů pitné vody z potoka a vynesl naopak odpad z kbelíků tam, kam se lila voda z umývání.

I deštivé počasí se umí odvděčit.
I deštivé počasí se umí odvděčit.

 

Vydali jsme se ke stanu. Luboš se svlékl do trenýrek a nechal si věci v sušárně. Venku byla šílená zima, foukal vítr, ale nepršelo. Já šla navlečená do veškerého oblečení a došla jsem ke stanu zmrzlá jak rampouch. Nebo spíš jak sobí hovno. Nechápu, že Luboš, který měl za sebou koupel v ledové řece, vypadal v pohodě. Nechala jsem ho zalézt jako prvního, pak jsem se konečně nasoukala dovnitř taky. Lokli jsme si zdravotního Bechera, Luboš dal nabíjet kameru z vlastních baterek a zalehli jsme.

Celkem překonáno

Úsek AlsjaureTjaktja, 14,1 km (laponštině tjakka znamená vrchol hory)

Autor textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz :)

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *