Putování po Kungsleden, Švédsko – den šestý

Noc byla krušná, ale to jsem čekala. Tělo bylo tak šíleně unavené, že jsem nemohla usnout. Vyčerpáním jsem jenom ležela a počítala minuty, kdy začne ráno. Navíc místnost byla zatemněná a já tuplem nemohla – paradoxně – zabrat. Prostě doteďka jsme fungovali v polárním dnu, nezapadalo nám slunce a v noci bylo světla jak ve dne. A nyní najednou TMA. Usnout se mi povedlo až k ránu, jenže jsem se často budila – šíleně me bolely nárty a palce u nohou, takže každé pootočení a pohnutí nohou vyvolávalo krutou bolest.

Konečně bylo ráno, Luboš se prý vyspal dobře. Opatrně jsem zkusila vstát z postele, co to udělá. Pohoda. Zkusila jsem se postavit. Pohoda. Pár kroků. Taky pohoda. Zkusmo dřep – taky dobrý. Hm, šlachy i svaly se zdají být OK, klouby též. Jenom nárty skuhrají, to bude z té chůze po šutrech. Takže žádné závažnější následky v nás ten včerejšek nezanechal. Zjišťujeme ale ztráty na oblečení – já prodřené triko od bederáku, Luboš od hrudního popruhu. Puchýře se nepočítají, Luboš má jeden veliký tak 3 x 3 cm podlitý krví, já jich mám několik malých, ale jednak se mi tvořily už od prvního dne, jednak mi vzniknou vždy v horách, takže včerejší etapu za to neobviňuji a už jsem si na to tak nějak zvykla.

V kokpitu vrtulníku
V kokpitu vrtulníku

 

Honem jsem utíkala na kadibudku, co byla před budovou, a protože byla otevřená recepce v hlavní budově, skočila jsem i tam, zda netuší něco o Miškovi. Žádný vzkaz pro nás, ale i kdyby nám ho tam ústně zanechali, my bychom se to nedozvěděli – prostě obsluha recepce neuměla anglicky ani ťuk. Přitom to byli mladí lidi.

Vrátila jsem se k Lubošovi a udělali jsme válečnou poradu. Musíme zjistit, kde jsou Miško s Katkou. Je možné, že včera mohli být nenadšeni tábořištěm a stan zapíchli dál, směrem k Nikkakuoktě. Jenom jsem nechápala, že by nám nenechali vzkaz? Každopádně musíme dolů, abychom je dohnali.

Věděla jsem, že zde jsme již na signálu a zapnula jsem mobily. Po týdnu. Kdo nám psal či volal, nebylo to doručeno, maximální doba pro uložení zpráv je 5 dnů a my byli mimo dýl.

Začali jsme vařit snídaňku. K naší úlevě tohle již byla poměrně civilizovaná chatka, tedy s vodou tekoucí z vodovodu, odpadem a kupodivu i elektrikou. Hned jsme dali nabíjet veškeré přístroje. Poslali jsme smsku Miškovi, ale žádná odezva. Ovšem to nic nemusí znamenat, já věděla, že odsud signál bude, tak jsem cíleně zapnula mobil, on to nevěděl a mohl čekat až do Nikkakuokty se zapnutím mobilu. Ale to že mají vypnuté mobily způsobilo první vtíravou myšlenku, že jsou stále v horách za námi.

Najedli jsme se a nudili se. Hlavně jsme byli nerozhodní. Máme vyrazit dál a dojít dnes do Nikkaluokty, anebo počkat zde na Miška? Jenže – jsou před námi či za námi?

Rozhodla jsem se znovu prozkoumat hlavní budovu. Třebas natrefím na recepci na někoho, kdo bude umět anglicky. Předtím jsem vyběhla naboso v sandálkách, teďka jsem se začala shánět i po ponožkách. Vlezu do sušárny, ale ty nikde. Prohledám zbytek věcí – marně. Napadá mě, že jsem je třeba nechala včera v noci v koupelně. Tak jsem vyběhla ven a vydala se směrem k budově, ve které jsem se předtím sprchovala. A na půl cesty k ní, přímo na chodníčku, trůnily moje špinavé smradlavé fusky. Každý je obloukem překračoval. Radostně jsem je schmatla a utíkala zpátky.

Na recepci jsem neuspěla o nic víc než předtím. Snažila jsem se přimět slečnu, aby se satelitním telefonem spojila s chatou Singi, že třebas Miško a Katka tam jsou a aby jim vyřídila, že jsme OK. Ovšem ona stále cosi mlela o policii a chtěla naše a jejich jména. Vzdala jsem to.

Bylo již poledne a my nevěděli co dál. Na pokračování pěšky bylo pozdě, do Nikkaluokty to bylo 19 km, s možností zkrátit si to o cca 6 km použitím lodi přes jezero, ta ale jezdí v určité hodiny a znamenalo by to se honit, abychom stihli být včas v přístavišti. Navíc jsme se báli, že jestli Miško a Katka spali pod chatou a vyráželi ráno, budou odpoledne v Nikkakuoktě, takže se opět mineme. Luboš navrhnul zaplatit si vrtulník. Viděl ho lítat tam a zpátky. Šel se zeptat na recepci a přišel naprosto zdeptaný stran komunikace, ale s informací – snad by měl stát 600 SEK/osobu. Cena se nám zdála přijatelná, už vařič nás stál víc. Tak to šel zaplatit. Vrátil se v šoku, prej cena platí, ale jen při plném obsazení vrtulníku, což je šest lidí, a my jsme dva. Takže vrtulník musíme zaplatit celý, a že z karty nám teda stáhli nikoliv 1.200, ale trojnásobek. No, co naděláme. Ale Luboš aspoň recepční přesvědčil, aby čas odletu napsala na papír, abychom se mohli něčeho držet.

Tak to je ten drobeček za pár korun...
Tak to je ten drobeček za pár korun…

 

Rozdýchávali jsme cenu a začali se balit, letěli jsme v 14:15, což bylo za chvíli. Stále jsme řešili kde jsou Miško a Katka. Rozhodla jsem se, že jim necháme písemný vzkaz na nástěnce v hlavní budově, i když jsme ani jeden nevěřili, že by byli za námi, jednomyslně jsme se domnívali, že dolítnem do Nikkakuokty a oni tam už budou.

Na recepci jsem kupodivu narazila na chlapíka, co aspoň základy angličtiny ovládal, půjčil mi pero a dal mi papír A4 na kterém jsem Miškovi napsala, že jsme zde byli a pokračujem do Nikkaluokty, a odtud pojedem busem v 16:50 do Kiruny a odtud do Gallivare. Z Gallivare jsme již měli koupené lístky na soukromou železnici Inlandsbanan. Vzkaz jsem připíchla na nástěnku.

Kolem 14. hod jsme se přesunuli na místo, odkud měl startovat vrtulník. Podle instrukcí jsme neměli mít víc než 20 kg na osobu a vážení zavazadel mělo proběhnout v Nikkaluoktě. Za každé kilo navíc by nás zkasírovali. No, doufali jsme, že to nějak ukecáme, určitě jsme měli batohy těžší.

Měla jsem strach o parohy, tak jsem si je nachystala jako příruční do ruky. K nim i foťák, abych zdokumentovala let. Měl to být můj první let vrtulníkem.

Objevil se chlapík, co předtím uklízel v okolí chat. Vzápětí jsme uslyšeli divné zvuky a zleva se objevil vrtulník, chvíli kroužil, pak přistál. Chlapík ho naváděl, a pak nám pokynul, abychom nastupovali. Vrtule se přitom stále točily a já měla divný pocit. Ale překonala jsem to a začala se sáčkovat na sedadla za pilotem. Ten uviděl moje parohy v ruce a začal protestovat, že mě takhle nepřepraví, že to je nebezpečné. Asi měl strach z napadení teroristy, kteří jako útočnou zbraň použijí sobí parohy. Luboš ho chvilku přesvědčoval, tak se nakonec smiloval. Luboše si posadil na VIP sedadlo vedle sebe, rozdal nám sluchátka, abychom nebyli rušení tím hlukem, Luboš je nafasoval dokonce s mikrofonem.

Vzlítli jsme a pod námi se rozprostíraly bažiny a lesy. Sledovala jsem vinoucí se cestičku, vedoucí do Nikkaluokty. Za pár minut jsme tam přistáli taky. Takže než jsem si vychutnala let, už bylo po něm. Každopádně jsme se ujednotili v tom, že nás nemrzí, že jsme se nechali připravit o poslední pěší etapu. To, co se rozprostíralo dole, mělo daleko do dosavadní krásy Kungsleden, pod námi byla jen tundra.

Krajina pod námi...
Krajina pod námi…

 

Po přistání po nás paní, která vyšla z hangáru, chtěla lístek. Až v ten moment mi došlo, že pilot neřešil, zda zaplaceno máme nebo ne. Co by asi udělali, kdybychom teď řekli, že nemáme? Odvezli by nás zpátky nahoru? Každopádně odevzdání lístku se nám příčilo, Luboš ji nakonec ukecal, ať nám ho nechá jako suvenýr. Mávla rukou a bylo to.

Losí paroží
Losí paroží

 

Kousek za hangárem pokračovala cesta a po cca 200 metrech jsme došli k budově, kterou jsem poznala podle obrázků z netu. Středisko Nikkaluokta, bývála sámská osada. Odtud nám pojede za dvě hodiny bus do Kiruny a určitě tam najdem Miška s Katkou.

Jelikož před budovou byla spousta batohů, složili jsme si tam i naše. Však jsme ve Skandinávii a nekrade se tady. Turistické centrum se nám zalíbilo, zvlášť ve srovnání s Kebnekaise. Malé, útulné, nepřeplácané, navíc založeno na historickém místě bývalé sámské osady.

Prošli jsme si celou budovu, ale Miško a Katka nikde. Hm. Usadili jsme se v restauraci blízko oken, tak abychom viděli na naše bágly. Holt jsme ostražití. Pak jsme si šli k bufetu objednat po víc než týdnu normální jídlo, nemohli jsme se dočkat.

Trošku jsme bojovali s jídelním lístkem, názvy měli ve švédštině, obsluha neuměla anglicky, ale rusky. Jenže tak dobře naše znalosti názvů zvířat nesahaly. Naštěstí opodál měli vyvěšený korespondující jídelní lístek anglicky. Vybrali jsme si tedy soba – reindeer, a losa – moose. Ještě že jsem pilně studovala tato slovíčka před odletem. Zajímavější bylo, jak to sdělit obsluze, neboť jim to nic neříkalo, i když to byl jejich lístek. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme si museli napočítat kolikáté jídlo v anglickém lístku jsme si vybrali a to jim na švédském ukázat. Zajímavý způsob.

Ukázalo se, že veškerá obsluha zde jsou Rusové. Luboš s nimi chvíli konverzoval, ani jim nepřišlo divné, jak se tady ocitnul někdo, kdo rusky umí. Zaplatili jsme a oni že nám jídlo donesou. Nabrali jsem si u stolku kafe a džus.

Asi po 20minutách nám Ruska donesla jídlo a nechala nás, ať si sami určíme, co je sob a co los. Po chvilce zkoumání jsme to vyřešili. Ochutnali jsme každý obojí. Shodli jsme se, že sob je lepší, los byl jednak tuhý, jednak cítit divočinou. Jako příloha byly nefalšované brambory. Prostě lukulské hody.

Během jídla jsem musela odběhnout, venku se spustil déšt, tak jsem utíkala vydolovat bundy z batohů. Trošku mě to štvalo, středisko se mi moc líbilo, ale díky dešti si ho nevyfotím.

Po chutném obídku jsem se vydala obhlídnout obchod. Neodolala jsem a koupila si nádherné tričko. Dokonce z materiálu na způsob moiry, nikoliv bavlněné. Moc jsem se tím potěšila. Akorát číslování měli zvláštní, evidentně jsou Laponci malých postav. Moji domněnku posléze potvrdil i Miško, jeho obvyklá velikost je prý „S“ a zde si koupil „XL“. Luboš se ani nepokusil si tričko vybrat.

Pak jsme zevlovali po restauraci, ale nenudili jsme se, bylo stále na co koukat. Vevnitř výzdoba z paroží losa (heč už se v tom vyznám, sob má paroží jak jelen, los má lopaty) a taky nádherné obrazy Laponců v barevných kostýmech. Uprostřed místnosti bylo něco jako krb, na zídce vyskládané knížky, které by u nás byly zařazeny pod sklem v muzeu, ale zde byly volně k dispocizi na prohlížení. Bohužel všechny byly ve švédštině. Ale byla v nich spousta obrázků a to bylo instruktivní, tak jsme koukali. Udělali jsme si přesnou představu o těžkém životě zde na severu. Jedna fotka se mi vryla do paměti – vlakové koleje se zapadaným vlakem v zimě, závěje snad pět metrů a lidi, co to před vlakem odklízeli sníh, aby mohl pomalu projet.

Neméně zajímavé bylo sledovat z okna lidi, co přicházeli z hor nebo se naopak do hor vydávali. Rozdíl byl zřejmý na první pohled, ale nejen podle směru chůze. Do hor všichni šlapali zvesela a zostra. Z hor se každý vlekl a sotva šel. Dokonce jsme zahlídli přijet s vozidlem podobným našemu malotraktoru chlapíka z chaty Kebnekaise, kdy na korbě vezl turisty. Ti byli tak zmožení, že tam leželi jak mrtvá váha a měli co dělat, aby po zastavení pak přelezli přes postranice ven.

Bližil se čas odjezdu busu. My jsme byli na vážkách. Jet či nejet? Kde jsou Miško a Katka? Nakonec zvítězilo rozhodnutí jet busem do Kiruny, hlavně díky sílícímu dešti a nulové chuti v tom stavět stan, když to není nutné. Je otázka, jak bychom se rozhodli, kdyby tak strašně nepršelo.

Pár minut před odjezdem busu se turisté z restaurace přesunuli k zastávce. Docela vyděšeně jsem se rozhlížela kolem – přece nemáme šanci se tam všichni nacpat. Ulevilo se mi, když jsem uviděla přijet 2 busy. Z jednoho se vyhrnuli lidé, z druhého řidič začal vynášet zásoby do restaurace. Aha, zásobování. Pak jsme do prvního busu začali nasedat. Všichni se cpali otevřenými zadními dveřmi pochytat si honem místa na sezení, což se řidičovi krajně nelíbilo a nekompromisně je vyhodil ven, kdežto já spořádaně čekala u předních dveří, nastupovala jsem pak jako první. Dobře jim tak. Vybrala jsem pěkné místečko uprostřed busu a držela sedadlo pro Luboše, který zatím nakládal z boku bágly. Parohy mi trůnily na klíně.

Ukázalo se, že můj odhad byl zcestný, bylo nás přesně na zaplnění jednoho busu. Chtělo se mi po probdělé noci strašně spát, ovšem styl jízdy mi v tom zabránil. Pršelo, mlha, úzká horská silnička a řidič mastil zatáčky tak stovkou v protisměru. Místo hodiny a deseti minut jsme byli v Kiruně po cca 40minutách. Magor řidič. Ale plus body mu dávám za to, že nás vyhodil na vlakáči, ne na autobusáku.

Příjezdem do Kiruny a návratem do civilizace skončilo úžasné dobrodružství, úchvatný přechod severní části stezky Kungsleden.

Celkem překonáno

Úsek KebnekaiseNikkaloukta, pěšmo 0 km, let vrtulníkem, NikkalouktaKiruna buse (v laponštině loukta znamená úzkou zátoku)

Autor textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz :)

Související články

Opsáno z „konkurenčního“ Miškova deníku:

„Tak a je to tu. Po hodine čakania na kamarátov s tým že su isto niekde pozadu sme na Kebnekaise našli odkaz, že tam boli už včera čo znamenalo že prešli 27 km hovada bláznivé. S Katkou sa rozhodujeme dohnať stratený deň na Singi a 14 km pridavme ďalších 12 km + 6 km loď. Kilak po kilaku dávame jedna radosť či skôr utrpenie. Máme dobrý čas kilometer niečo pod 15 minút je slušný výkon len nech vydrží počasie. Ale kameňov na ceste máme už plné zuby. Neznášam kamene. Asi budem mať traumu. Rozbombardovaní čákame na tú lodisko. Zároven sme si vytvorili traťové rekordy 8,5 km za 2 hodiny z Kebnekaise. Takže kilák pod 15 minút na chrbtoch cca 22 a 17 kg.“

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *