Putování po Kungsleden, Švédsko – den pátý

Probudili jsme se oba kolem 6. hodiny ranní a zpočátku jsme nechápali, co je divné. Pak nám to došlo. Neprší. Neprší. Neprší. Zatím poprvé za celý trek. Honem jsme utíkali vyčurat se do kadibudek (to byl důvod probuzení) a začali jsme balit. Sbalili jsme poměrně suchý stan. Paráda. Nevěřili jsme, že něco takového nastane.

Bez moskytiéry je nepředstavitelné být venku.
Bez moskytiéry je nepředstavitelné být venku.

 

Je sice pěkné, že jsme měli sbaleno, ale včera jsme nedali nabíjet kameru a databanku. Jelikož jsme vlastně měli zaplacenou možnost uvařit si v kuchyňce, rozhodli jsem se tam vydat a nabíjet. Teda nabíjet z našich baterek, nikoliv z elektřiny, ta tady nebyla. Dneska jsme si debužírovali – bumbali jsme kafčo včera koupené. Ale bylo odporné. Chatař ho snad musel skladovat několik let, v černé tekutině smrdící po naftě plavaly vločky sraženého mléka. Hnus velebnosti.

Mezitím se probudil i Miško a když zjistil, že neprší, taky začal s balením stanu. Na naše oznámení, že si jdem dobíjet do kuchyňky, mu zajiskřily očka – ale vzápětí zhasla, když jsme mu vysvětlili, jak se věci s nabíjením mají.

Nekonečná samota
Nekonečná samota

 

Za následujícími událostmi je souhra několika náhod.

  1. Katka mi ráno oznámila, že jdou až na Kebnekaise. Jak jsem mohla vědět, že si dělá legraci
  2. nepršelo celý den, takže jsme neměli namoklé a těžké bágly
  3. sežrali jsme veškerou slaninu, čímž jsme ulehčili zavazadlům
  4. nežrali nás komáři, takže se nám líp šlapalo
  5. chatařka z Tjaktji nás ubezpečila, že tyhle dvě denní etapy jdou spojit do jedné
  6. neustále jsme si mysleli, že máme Miška a Katku před sebou, což byl náš hnací motor
  7. následkem souběhu všech okolností jsme urazili dvě denní etapy a skončili opravdu až na Kebnekaise, což bylo v plánu až na další den
Můžeme vyrazit
Můžeme vyrazit

 

Z okna kuchyňky jsme viděli, jak Miško a Katka zabalili a vypadli. Miško si ještě předtím vzal jeden kus paroží. Ale ne tak hezké jak já, heč. Největší logistický problém byl, kam s tou sobí nádherou. Do batohu nemůžou, hrozilo by jim rozlámání, případně by něco zničily ostrými konci. Na batoh to už bylo lepší, ale zase hrozilo, že něco propíchnou, případně, že se zapomenu a shodím batoh přímo na parohy. Největší strach měl Luboš jako můj nahazovač batohu – že si trčícímí parohy vypíchne oko. Copak oko, měl by ještě jedno, horší, kdyby se nádherným parůžkům přihodilo něco zlého po kontaktu s jeho obličejem.

V kuchyňce jsme si uvařili, opět klasika. Nudle s paštikou. Na stole Luboš rozložil nabíjecí propriety mezi náš bordel.

Zašla jsem ještě do obchůdku do chaty (honosný název pro jediný zaprášený regál v recepci) a koupila chleba. Nikoliv normální chleba, ale něco na způsob knekebrotu. Po zkušenosti s kávou jsem radši nekoukala na údaj o spotřebě, určitě by tam bylo několik let staré datum.

Pojedli jsme, dobili jsme elektroniku, uklidili po sobě kuchyňku a vyrazili. Miško a Katka měli náskok tak dvě hodiny.

Dneska se ukázalo, že čím dřív vstaneme, tím později vyrazíme. Zatímco ostatní dny jsme vstávali v 7,30 a vyráželi nejpozději kolem 11.hod., dnes, když jsme vstali v 6 a hned se začali balit, tábořiště jsme opustili v 12,25. Nechápu.

Mraky nás doprovázely celý den.
Mraky nás doprovázely celý den.

 

Prvních 7 kilometrů uběhlo v pohodě. Jediné vzrušení bylo přelízání sobího plotu – prostě pastviny byly rozděleny plotem, aby sobi netrajdali z jedné pastviny na druhou nekontrolovatelně. Chvilku jsme bloumali podél plotu a nakonec jsme našli branku.

Došli jsme se k další nouzové chatě. Zůstali jsme sedět venku a posvačili před chatou, jelikož bylo pěkně. Slaninka byla dávno snězená, baštili jsme paštiku s knekebrotem. Docela to ušlo, ale chleba se špekem by nám chutnal víc. Kousek vedle nás seděla holka, které jsme si zpočátku nevšímali. Ovšem po pár minutách se ukázalo, že má něco s nohou. Nemohla na ni došlápnout, a když jsem na ni koukala, měla jsem dojem, že není úplně rovná – že by zlomená? Vymknutá? Mou nabízenou pomoc dotyčná odmítla a to i přesto, že jsem se k ní vydala s obvazy v ruce.

Dojedli jsme a vydali se dál. Byli jsme od chaty tak 100metrů, když jsme uviděli pohozený batoh. Bylo nám to divné, pak nás napadlo, že by mohl být právě té zraněné holky. Najednou jsme uslyšeli vrtulník. Kroužil chvíli nad námi, pak přistál u chaty, někdo z něj vyběhl a utíkal právě pro ten batoh. Mezitím byla naložena ta holka. Docela jsme čuměli. Vrtulník odstartoval a další pokračování příběhu jsme se pak dozvěděli od Miška. Prej zrovna přišli na chatu Singi, když tam doběhl uřícený kluk bez batohu – brácha té zraněné holky a satelitním telefonem si zavolal vrtulník. Oni přiletěli, naložili ho a spolu letěli pro jeho zramovanou ségru a jeho batoh. Takže takto to funguje. Když se někdo zraní, vyšle kamaráda do nejbližší chaty, kde je satelitní telefon a přivolá si vrtulník. Případně když někdo jde sám, pošle po nějakém kolemjdoucím vzkaz. Signál pro mobilní telefon tu totiž není. Akorát nevíme jak s placením toho vrtulníku, zda to hradí pojišťovna, a taky co když dlouho žádný turista okolo nepůjde.

Dneska se šlo velmi lehce. Po pár stech metrech jsme se dostali k onomu osudnému rozcestníku, kde se naše a Miškovy cesty rozdělily. Bylo 16 hodin a my stáli u ukazatele, kde doprava bylo Singi 3 km a doleva Kebnekaise 14 km. Spočítala jsem si, že Miško a Katka zde museli být nejpozději kolem 13,30. Takže jsme zvážili, že pokud by pokračovali doprava odbočkou na Singi, do 15. hod. by tam byli. (Jak se později ukázalo, v časových odhahech jsem se strefila prakticky na minutu). Což nám přišlo jako nesmysl. Přece by ve tři odpoledne nestavěli stan? Zvlášť když bylo pěkně a konečně nepršelo. Bylo nám natuty jasné, že pokračovali dál rovnou na Kebnekaise, což bylo i ráno v jejich plánu (respektive to vykřikovali). Že si Katka dělala legraci nás nenapadlo. Navíc už jsme si všimli zvláštního zvyku zde na Kungsleden – stavět chaty poměrně zacházkou od hlavní trasy, a nám se nechtělo šlapat dneska 3 km k chatě a zítra zase zpátky. Padlo tedy jednohlasné rozhodnutí – jdem dál, buďto na Kebnekaise dojdem, nebo prostě zakufrujeme někde po cestě. Beztak v klasické divočině jsme zde ještě nestanovali, tak co.

Jediná vada na kráse byl zmatek v místopisném označení. Kebnekaise byl vrchol zrovna tak jako název chaty. A rozhodně jsem měla zájem se vyhnout vrcholu Kebnekaise. A jelikož cesta se šplahala do hor, měla jsem stresovou reakci při představě, jak nás to vyhodí až na vrcholu. Navíc zatímco dosud jsme vždy měli s sebou dostatek vody a přitom šli podél řek, zrovna zde jak naschvál jsme měli již jen zbytky vody a kolem žádný potok. Jen skály.

Chtěla jsem se někoho zeptat, zda jdeme dobře. Jenže výskyt turistů nula nula nic odpovídal dosavadní frekvenci. Jednoho jediného jsem zahlídla daleko před sebou přímo na vrcholu. Jak jsem se za ním hnala, vyběhla jsem ten krpál jak nic. Víceméně na vrchol mě vynesl adrenalin. Kdybych to šla za normálních okolností, trvalo by mi to aspoň dvakrát déle. Luboš byl daleko za mnou, viděla jsem ho jako malou tečičku. Byla jsem mokrá jak myš, ale ten turista mi utekl. Naštěstí jsem ale uviděla jezírko a u něj stan. Byli to turisté, co měli stan kousek od nás minulou noc. Tak jsem s nimi konzultovala diferenci mezi Kebnekaise-vrchol a Kebnekaise-chata. Ubezpečovali mě, že jdeme správně, že sice půjdem okolo vrcholu, ale v žádném případě ne přes něj. A že horu Kebnekaise můžeme vidět před sebou.

Kebnekaise už není daleko...
Kebnekaise už není daleko…

 

Asi za půl hodiny po mně dorazil i Luboš. Vodu jsme se zatím rozhodli nenabírat, koukli jsme do údolí, kterým budeme scházet a centrálně se tam klikatila řeka.

Každopádně jsme měli oči na stopkách, jak jsme koukali po zeleném stanu. Doufali jsme, že kdyby to Miško zde zapíchnul, tak stan postaví viditelně, abychom ho neminuli. Blížila se 18. hodina a už bychom to taky viděli na nějaké to stanování. Ale chtěli jsme mermomocí za nimi dojít.

Pokračovali jsme dál a potkali jsme osamělou holku. Ptali jsme se jí, odkud jde a kam a ona, že jde do Norska. Když jsem se pak později dívala do mapy, odhadla jsem to na 5 dnů chůze. Prostě to byla dobrodružka.

Scházeli jsme kolem nádherných vodopádů. Dostali jsme hlad, tak jsme vytáhli musli a popapali. Zuby jsem si poté čistila v potůčku, který pocházel z jednoho z těch vodopádů.

Jak jsme se dostávali níž do údolí, příbývalo brodů. Ale my už byli docela zkušení a hlavně detaily jsme neřešili, tak jsme párkrát capali vodou bez ohledu na výšku hladiny. Jediné, čeho jsme si všímali, byl proud.

Dostali jsme se už docela nízko, hodina pokročila, únava byla znát, ale zelený Miškův stan nikde. Potkali jsme další tři turisty. Dnešek bylo tedy poněkud přelidněno, celkem asi 7 lidí. Ptali jsme se jich, zda nepotkali někoho, kdo by odpovídal popisu Miška a Katky. Nikoho takového si nevšimli, ale ubezpečili nás, že do Kebnekaise nám zbývá jen 7 km. Hm, ale my už měli v nohách 19 a naše svaly se ozývaly.

Opustili jsme hory a trasa vedla přes bažiny. Luboš brblal, že přeci Miško není úplně blbý, aby stavěl stan na takovém podloží. Oponovala jsem mu, že on už je dávno na Kebnekaise a čeká na nás. Domluvili jsme, se že uděláme vše pro to, abychom došli taky až tam.

Další cesta mě vůbec nebavila. Co krok, to píchavá bolest v nártech. Taky jsem chvílemi zakopávala únavou a trekové hole se mi pletly mezi nohy.

Opravdová divočina, opravdová samota... Skutečná nádhera.
Opravdová divočina, opravdová samota… Skutečná nádhera.

 

Ušli jsme 3 km a museli jsme si dát pauzu. Terén se stal docela nepříjemný, samé šutry – něco jako tatranská magistrála, proti čemuž protestovaly moje nožičky. Zde jsme potkali chlapíka, co stavil stan. Tímto jsme vyčerpali výčet veškerých turistů za dnešek. Jak říkám, přelidněno. Ptali jsme se ho, jak daleko na Kebnekaise. On to odhadoval tak 4 km – prý maximálně hoďka. Vysvětlila jsem mu, že jdeme ze Salka a máme v nohou aspoň 22 km. Udivil se a obdivoval nás, což mi ale síly nedodalo. Co krok, to bolest. Luboš se mě ptal, zda zde zakempujem. Bylo to jediné místo bez bažin. Tedy stan by se musel postavit buďto zde, nebo se pak musíme dovléct až do Kebnekaise. Jenže já chtěla dojít za Miškem a Katkou. Tak jsme si odpočali, pojedli musli a šli dál.

Po dalších dvou kilometrech jsme došli k meditačnímu místu. Bylo nádherně fotogenické, ale já byla tak unavená a sotva jsem stála na nohou, že jsem neměla sílu fotit. Luboš mě prosil, že zde noc nepřečkáme, že ještě kousek a dojdem k chatě. Je fakt, že světlo vycházející z chaty bylo za obzorem vidět a nad tím deštové mraky a déšt. Holt teďka jim tam prší.

Nastal nejhorší úsek dnešního dne. Houpačka po šutrech nahoru dolů. Debilněji to do skály vytesat nemohli. A všechno po kamenech.

Všude něco roste nebo kvete.
Všude něco roste nebo kvete.

 

Kolem 23. hodiny se nám podařilo dostat ke Kebnekaise. Viděli jsme místo k postavení stanů, kde jich bylo plno, ale žádný Miškův. Luboš se snažil s ohledem na pozdní hodinu křičet „Miško, Miško“, ale nikdo nereagoval. Nebylo nám jasné, kde ten stan postavili.

Vlezla jsem do hlavní budovy a recepce byla zavřená. Zmateně jsem vyzutá pobíhala (zde byl opět zákaz chození v pohorách), než se mě kdosi z turistů ujal a vysvětlil mi pravidla. Recepce zavírá v 21 hodin, ale je zde určeno, že vždy v některé budově jsou vyhrazená lůžka pro ty, co dojdou později. Mám si to zjistit na nástěnce.

Už na pokraji svých sil jsem zjistila, do které budovy máme jít. Tak jsme se tam vydali. Naštěstí jsme objevili poslední volný pokoj s prázdnými postelemi a čistým povlečením.

Jelikož to vypadalo na mastňácký komplex budov, usoudila jsem, že teplá sprcha prospěje mým unaveným svalům. Vylezla jsem ven, zastavila kohosi (o půlnoci tu byl frmol jak v pravé poledne), zjistila, kde jsou sprchy a vydala se k očistě.

Pod Kebnekaise
Pod Kebnekaise

 

Ve sprše jsem nechala dopadat proudy vody na moje znavené, špinavé tělo. Ač jsem se mydlila sebevíc, nebyla jsem schopna se dokonale očistit, za týden pobytu v divočině na kůži vznikl poměrně silný film nečistot, které jedna sprcha nemohla odstranit. Stále ze mě tekly proudy špinavé vody.

Vrátila jsem se k Lubošovi a prostřídali jsme se, do sprchy šel on a při té příležitosti že zrovna všechno, i moje věci, vypere. Dala jsem mu tedy raneček smradlavého oblečení.

Po vyprání Luboš vše pověsil do sušárny, která zde byla. Byla jedna hodina po půlnoci. Potřeli jsme se mastičkou, hlavně nohy. Já doufala, že se zítra dokážeme ještě postavit.

Jelikož nebylo kam spěchat, budíka jsme nenastavovali. To byl úlevný pocit.

Celkem překonáno

Úsek SingiKebnekaise, 25,6 km (v laponštině kaise znamená vysokou horu)

Autor textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz :)

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

2 komentáře: „Putování po Kungsleden, Švédsko – den pátý

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *