Putování po Kungsleden, Švédsko – den druhý

Jsou chvíle, kdy nesnáším být ženskou. Tohle je jedna z nich. Venku prší, slyším dopadat kapky na stanové plátno, je pět hodin ráno a mě probudí čurání.

Chlap by to vyřešil PETkou. Já se musím dostat ze spacáku, oblíct do kalhot a bundy, rozepnout vnitřní stan, dostat se do bot, rozepnout vnější stan, nejlépe tak, aby mi veškerá voda padala za krk, stan za sebou zavřít a vydat se do 50 m vzdálených kadibudek. A jelikož tam jsou i lidi s pejskama, tak ještě pohybem po tábořišti budím psy, kteří štěkotem dávají najevo, že o mně ví. Tím pádem o mně ví celé tábořiště. Jediný, kdo by o mně věděl i bez psů, byl Švéd se synem, kteří zrovna bourali stan. Šňůry jim čouhaly hodně daleko a já rozespalá jsem se o ně skoro přerazila. V kadibudce jsem si ověřila, že jsem debil, jelikož jsem si nevzala toaletní papír, vrátila se ke stanu, otevřela stan, snažila se prohrabat věci pokud možno tak, aby co nejméně pršelo dovniř, zase stan zavřela a šla zpátky ke kadibudkám. Dvojice bourající stan na mě koukala nechápavě. Vrátila jsem se ke stanu, zalezla dovnitř, svlékla mokré oblečení a vsoukala se do spacáku. Doufala jsem, že se mi ještě podaří usnout. Taky jsem doufala, že se vyprší a my budem balit stan za sucha. Marně. Mimochodem, od této noci jsem byla ráda, že máme teplé spacáky. V letních by už z nás byly zmrzliny.

Zazvonil budík a bylo co? Přeci stále deštivo. Tady poprvé Luboš začal tvořit teorii o srážkovém stínu. Že to neznamená, že by méně pršelo, ale naopak, že je stín díky silným dešťovým mrakům.

Asi po hodině déšť ustal, takže jsme toho využili, v rychlosti si uvařili a honem to snědli. Miško zatím balil stan, který dosucha utřel ručníkem. My než jsme se k tomu rozhoupali, opět pršelo. Nevím, jak je to možné, ale bylo to tak pokaždé. Zatímco oni stihli stan sbalit/postavit před deštěm, my ho vždycky balili/stavěli v lijáku. Netuším, kde je chyba. Každopádně Miško neodolal a barvitě nám líčil, jak v našem za mokra baleném stanu klíčí plísně. Bylo to tak sugestivní, že jsem i měla pocit, že plíseň cítím.

Věci, co jsme měli zvenku pověšené na stanových šnůrách, byly stejně mokré, jako když jsme je tam večer přípínali. Nezbylo nám než je pobalit tak. A zde byl poslední moment, kdy jsem viděla naše kolíčky na prádlo. Vezli jsme si totiž z praktických důvodů 4 kolíčky právě pro takové případy. Jenže se nám nyní někam zatoulaly a již se nevynořily.

Mraky mraky a zase mraky...
Mraky, mraky a zase mraky…

 

Nastala bojová porada. Totiž dle průvodce měla být dnešní etapa nejdelší, 20km. S poměrně velkým převýšením. Ale byla zde možnost si trek zkrátit lodí po jezeře – znamenalo by to úsporu 6  km, ovšem naše peněženky by zůstaly chudší o 200SEK/osobu. Museli bychom ale taky tu loď stihnout, jízdní nebo spíš plavební řád visel u chaty. Miško chtěl ujít celou trasu pěšmo, mně a Katce to bylo jedno, Luboš prosazoval jet lodí. Domluvili jsme se, že se uvidí aktuálně, podle únavy a času.

Taky zde visela předpověď počasí. Ovšem ve švédštině. Povedlo se mi odchytit kolemjdoucího turistu, aby mi to přeložil. V zásadě předpověď mluvila o sluníčku, maximálně občasné přeháňky a zataženo, prostě pěkné počasí. Ha ha.

Při balení kolem pobíhali dva pejsci, nevychovaní, stále štěkali a naprosto neposlouchali majitelku. Jednomu z nich připevnila na bok brašny. Tímto počinem se psi stali ještě víc neudržitelní a bylo vidět, jak se těší na trek.

Postupně jsme pobalili a vydali se na túru. Napřed jsme se museli zpátky vracet těch 1,4km, abychom se znovu napojili na stezku Kungsleden. Miško s Katkou byli v předstihu jako obvykle.

Nastalo typické laponské počasí – 10 minut silný déšť, 15 minut sluníčko, 10 minut silný déšť a to furt dokola. K mému údivu pršelo dokonce i když nad námi byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Díky tomu jsme několikrát denně viděli duhu, někdy dokonce dvojitou. Jenomže vždy u toho pršelo, takže to nemám vyfocené. Navíc vzhledem k neustálému dešti byl fotáček pěkně v loďáku v batohu (však taky z tohoto dne mám přesně 6 fotek).

Aby toho nebylo málo, pekelně se do nás pustili komáři. Lezli mi do uší, nosu, očí. Hodně jim chutnala sliznice v nose. Asi jsem to nevyhmátla s repelentem, nejvíc kousali v potřených oblastech. I Luboš si všiml, že na namazané místo si mu sedla moucha a slastně lízala repelent. Ti malí hajzlíci nás žrali i když pršelo. Nezbylo než si natáhnout moskytiéry. Zkusili jsme změnit typ repelentu a musím přiznat, že se situace trošku vylepšila.

Ušli jsme asi 4 km, ale pocitově jsme to odhadovali na 1,5 násobek. Chvíli už nepršelo, měli jsme hlad, tak jsme zastavili na svačinku. V ten moment se rozpršelo, takže prd svačina. Nahodili jsme bágly a odevzdaně šlapali dál.

Každý náš další pokus trochu si odpočinout a pojíst dopadl stejně. Z krásné oblohy se spustili provazy vody. Aspoň jsme do sebe rychle natlačili müsli tyčinku a rezignovaně se vydali na cestu.

Došli jsme k ceduli, která označovala konec národního parku Abisko. Odtud již bylo možné stanovat kdekoliv. Potěšilo nás to. Již žádné příkazy a zákazy. Prostě vše je v našich rukou.

Za cedulí stezka pokračovala mírně vpravo, ovšem doleva se větvila sotva znatelná cestička. Nikde žádný ukazatel. Jak dál? Logika věci by velela vydat se po té pravé, lépe vyšlapané cestě – evidentně se po ní více chodí. Pro jistotu jsem oběhla ceduli a z neuvěřitelně debilního úhlu jsem spatřila ukazatel. Kdybych se cíleně po něm nepídila, nevšimla bych si ho. Správná cesta byla ta méně vyšlapaná doleva. Vydali jsme se po ní a doufali, že i Miško a Katka tak učinili před námi. Taky jsme se utěšovali tím, že ty cesty se přinejhorším nekde spojí. Omyl, nikdy se už nespojily. I když jsem koukala do mapy, doteď netuším, kam ta druhá vedla.

Jak pořád pršelo, batohy byly těžší a těžší. Nejenom pocitově, ale i objektivně – jak batohy mokly, natahovaly vodu, pršelo i dovnitř, kde voda zůstávala, takže odhadem se batohy zhmotnily o cca 1/3-1/2 váhy. Problémy to činilo hlavně Lubošovi, který dosud byl přesně na hranici únosnosti stran hmotnosti batohů a navlhnutím tedy měl vůbec co dělat, aby to dokázal nést.

Počasí na severu umí být kruté, ale i přívětivé. S druhou variantou ovšem moc nepočítejte...
Počasí na severu umí být kruté, ale i přívětivé. S druhou variantou ovšem moc nepočítejte…

 

Řízením osudu jsem si já svůj krizový den vybrala včera, takže jsem mohla působit jako hromosvod a psychická podpora pro Luboše. Dokonce jsem mu i navrhla návrat zpátky, naštěstí to odmítl. Kdyby s tím souhlasil, připravili bychom se o to nejhezčí, co Kungsleden nabízí. A hlavně už pak nikdy tak zle nebylo, dokonce o dva dny později navrhnul ujít dvě denní etapy v jednom dni. Kdybych Lubošovi dnes řekla, že tohle bude prosazovat, tak mě asi shodí do bažiny, že jsem se zbláznila.

V jeden okamžik jsem se projevila jako velmi naivní. Nepršelo už skoro půl hodiny, mně začalo být teplo, tak jsem se rozhodla vysvléct si membránové kalhoty a dát si tenké, co jsem si včera vyprala a mokré jsem si je nesla zvenku na batohu. Takže jsem je začala sušit na sobě. Nepršelo právě tak dlouho, jak jsem měla na sobě vlhká kaťata. Jen co jsem je svým teplem vysušila, stihl Luboš pouze říct, že začne pršet a ono opravdu začalo. Během sekundy jsme byli mokří do poslední nitky. Nestačila jsem se ani převléct, jaká to byla průtrž. Po pár minutách vše skončilo. To už jsem se fakt naštvala. Kdyby v ten moment někdo přede mnou zmínil, že se nacházíme ve srážkovém stínu, tak mu asi rozbiju hubu.

I nehostinná šedo-hnědo-zelená krajina umí ukázat další barvy.
I nehostinná šedo-hnědo-zelená krajina umí ukázat další barvy.

 

Abych se uklidnila, začala jsem vytvářet základní postuláty laponského počasí.

  1. vždy prší ráno při bourání stanu a vždy večer při stavění stanu
  2. vždy prší, když člověk vytáhne vařič a chce uvařit
  3. vždy prší, když se turista zastaví, že by posvačil
  4. komáři žerou bez ohledu na to, jestli prší nebo ne
  5. modrá obloha a slunce nad hlavou neznamená, že nemůže okamžitě začít silně pršet
  6. jakýkoliv mrak nad hlavou predikuje déšť během pár sekund, maximálně minut
  7. mokré batohy váží 1,5 x tolik, co suché

Převlékla jsem se do membránových kalhot a bundy a v podstatě jsem ten den už v ničem jiném nešla. Pokud zrovna nelilo a bylo horko, měla jsem vše rozepnuté a pařila se. Pokud pršelo, tak se teplota srovnala, a pokud se zároveň ochladilo, vše jsem pozapínala. Luboš to pro změnu vyřešil naopak, šel jen v lehkých kalhotech a tričku. Když pršelo, tak sice zmokl, ale zase to rychle uschlo a nepařil se.

Asi po osmi kilometrech jsme vpravo od cesty spatřili chatrče a nějaké lidi. Jak jsme se později dozvěděli, byli to pastevci sobů a zrovna probíhalo značkování. Soby jsme ale nespatřili. Udělali jsme poslední pokus posvačit. Mraky jako kdyby to tušily, vmžiku se seskupily nad námi a spustil se déšť.

Doběhla nás důchodkyně ze včerejška a oznámila nám, že pokud chceme chytnout poslední loď, jede za dvě hodiny a odhadem tak 6 km k přístavišti zbývá, takže si máme pohnout. Ona to chce zkusit, ale nevěří, že to zvládne, byla připravená na eventualitu, že přespí v chatrči u jezera a počká si na první ranní loď, která by měla jet kolem 10,30. My jsme se s Lubošem dohodli, že to zkusíme stihnout, a přinejhorším bychom přistoupili na její alternativu. Nasadili jsme tedy turbo tempo. Nešlo ani tak o okamžitou rychlost, ale spíš o chůzi bez zbytečných zastávek a focení.

Ušli jsme svižným tempem asi tak dva kilometry, když jsme se dostali k plotu, který odděloval sobí pastviny. Přelézt ho byl menší akrobatický výkon. Navíc nás trošku zdeptala cedule na plotě – přístaviště se z toho bodu nacházelo 6km. Takže předchozí údaj byl mylný a vycházel ze špatného odhadu. Měli jsme na to hoďku a půl. Znamenalo to ostrou chůzí natěsno.

Povedlo se nám doběhnout paní s pejskama, kteří ráno tak vyváděli u chaty. Též měla tendenci stihnout loď, respektivě hodně jí na tom záleželo – prý nastupuje na tu následující chatu do práce. Mě spíš překvapila tím, že i když spěchala, chtěla si vykládat. Vysvětlila jsem jí, že honíme loď a evidentně jsem ji tím urazila.

V této krajině dostanete pocit, že nemůžete nikdy přijít na konec.
V této krajině dostanete pocit, že nemůžete nikdy přijít na konec.

 

Zbývajících 6 km trasy si moc nepamatuju. Do mysli se mi ten úsek vtiskl jako „hon za lodí“. Vybavuji si jenom cedule, které po 2km ukazovaly zbývající kilometry. Se silami na nule jsme doběhli na přístaviště. K našemu údivu jsme tam zastihli Miška s Katkou. Oba v rukavicích a bundách se klepali zimou. Prý tu byli už asi hodinu a půl a dokonce mohli stihnout předchozí loď. Jenže jednak chtěli počkat na nás, jednak nebyli rozhodnutí, zda to přeci jenom nedají pěšky. Ted toho litovali. A já jim vyčinila, to, co provedli, je nesmysl, sami jsme je žádali, aby na nás nikde nečekali. Miško pak tvrdil, že on to opravdu chtěl ujít celé, ale jak se tam chvíli rozeseděl, tak to už pěšmo nešlo.

V přístavišti se nacházelo týpí. Uvnitř seděla dvojice s pejskem a převlíkali se. Vedle týpí měli postavený stan, velikostí tak pro jednoho malého člověka. Ale evidentntě patřil jim, není mi jasné, jak v něm chtěli přespat. Hlavně se do něj vejít. Nebo to možná měli jen jako boudu pro pejska.

Chvíli je modrá obloha a vy nabydete dojmu, že konečně stojí severší bohové při vás...
Chvíli je modrá obloha a vy nabydete dojmu, že konečně stojí severší bohové při vás…

 

Dorazil i Luboš a s úlevou shodil batohy. Za chvíli se dovlekla i paní s pejskama. V ten moment obloha i okolí zčernalo a začal neuvěřitelně silný déšť. Honem jsme na sebe navlékli všechno, co jsme měli na oblečení, včetně čepic a rukavic, a zalezli dovnitř týpí bez ohledu na to, že dvojici s pejskem se to evidentně nelíbilo.

Nám začalo vrtat hlavou, zda v takovém nečase loď vůbec pojede. Paní s pejskama nás upozornila, že pokud nevyvěsíme vlajku, loď nepřistane. Rozhodla jsem se vyjít ven do toho nečasu a na stožár vztyčit vlajku. Nevěřila jsem, že to může být takový problém, silný vítr mi v tom bránil, a kdyby mi na pomoc nepřišel Miško, nepovedlo by se mi to. Ale vzhledem k viditelnosti to bylo stejně jedno, vlajku bylo možné spatřit maximálně ze dvou metrů. No, snad loď přistane.

Pobyt venku byl nemyslitelný déle než pár minut. V týpí aspoň nefoukal vítr, jinak tam ale trošku pršelo – jednak otevřeným vrškem, jednak nedoléhající plachtou na boku. Já jsem beztak neměla stání a stále jsem vybíhala ven vyhlížet loď. Už tu měla dávno být. Nejčerněji ale bylo právě tam, odkud se loď měla vynořit.

...a za 10 minut vás počasí vyvede z omylu. Tady panuje někdo jiný než my...
…a za 10 minut vás počasí vyvede z omylu. Tady panuje někdo jiný než my…

 

Důchodkyně nedorazila, tedy to nestihla. Akorát jsem nikde neviděla žádnou chatrč, ve které by mohla přespat, jediné, co nabízelo jakž takž možnost nouzově přenocovat, bylo právě tohle týpí. Docela jsem si o ni dělala obavy.

S cca 15ti minutovým zpožděním nakonec připlula maličká kocábka, tak pro 6 lidí. Nás bylo pět, plus baťohy, a dva pejskové. Začali jsme se naloďovat. Chtěla jsem kapitánovi zaplatit, ale prý ne, až po plavbě se platí. Loď měla částečně zakrytou příď a odkrytý zbytek. Naše batožiny uložil pod tu krytou příď a nás lidi posadil pod odkrytou záď. Takže jsme si mohli naplno užívat deště. Všichni kromě něj a té Švédky, co i s pejskama jela do práce, jsme měli rukavice. Holt místní jsou zvyklí na panující podmínky. Jak jsme tak v dešti a větru mrzli v lodi, připomněla jsem si, že je červenec a u nás vrcholí léto. Možná v tuto dobu je u nás tak 30°C ve stínu.

Jak jsme pokračovali v plavbě, viděli jsme tu nejkrásnější duhu z celého treku. Dvojitá, kompletní půlkruh. No nádhera. Akorát bohužel pršelo a foťáky byly v loďáku v baťohu.

Jakmile nás loď dovezla na konec jezera, déšť ustal. Bylo to jako vypočítané. Museli jsme ještě od jezera vyšlápnout pěkný kopeček a zjevila se chata. Zde jsme se já a Katka vydali vyřešit placení. Při příchodu do chaty jsme se museli vyzout.

Ukázalo se, že stanování u chaty je zdarma, pokud člověk užívá pouze kadibudku, pokud chce do kuchyně a sušárny, je to za 60 SEK. Já to zaplatila bez řečí, Katka zvažovala, zda vůbec využijí těch nabídek, nakonec že to zaplatí též. Já ještě Lubošovi přikoupila saunu za 70 SEK. Jenže Katka chtěla zaplatit velkou bankovkou a mladík, který seděl v recepci, neměl zpátky. Tak jsem se rozhodla zaplatit za všechny s tím, že se pak s Katkou vyrovnáme, až si v civilizaci rozmění. Obuli jsme se a vyšli ven, kde již nás čekali Luboš s Miškem, protože potřebovali informaci, kde se můžou stavět stany. Ukázalo se, že se nenudili. Před chatou byla váha na batohy. Miško nesl 22 kg, Luboš vzadu 29 a vepředu 7. Ještě, že to dosud netušil, asi by ho to demotivovalo.

Vydali jsme se hledat pěkný plácek k jezeru. Protože sauna měla být otevřená už jen hodinu, chtěla jsem stavění stanu nechat na později a Luboše nahnat saunovat. On ale chtěl klidně i saunu oželet, preferoval zbudování příbytku, jenže to byla záležitost nadlouho, tak jsme se domluvili, že stan narychlo postavíme, on ho jen upevní na pár kolíků a zbytek udělá pak. Vzal si plavky a utíkal. Já mezitím šla dovnitř vybalit a pak že uvařím. Jenže jsem nevěděla, zda se voda bere z jezera, nebo ne. Takže pěkně nahoru, vyzout se, vyzpovídat chataře. A když už se tam vydávám, tak jsem se chtěla zeptat, kdeže je sušicí mísnost.

Personál se mezitím vyměnil, byl tam takový nerudný postarší chlápek, který mi všechno ukázal, včetně toho, kde je kuchyň, kde sušárna. Kadibudky jsem objevila i bez jeho pomoci, žádná jiná místnost nemá totiž na dveřích vyřezávané srdíčko. Zde poprvé jsem se potkala se systémem umývání rukou po použití kadibudky – nacházela se zde voda ve džbánu, miska a dezinfekční prostředek. Ze džbánu se nalila voda do misky, ruce se potřely dezinfekčním prostředkem a umyly v misce. Vše se pak vylilo do speciálního džberu. A jak jsem i pochopila, do tohoto džberu se i vylévala odpadová voda po umytí nádobí.

Nabrala jsem si pitnou vodu z jakýchsi kádí (abych pravdu řekla, stejně ji podle mě nabírali z jezera), našla si volné místečko a pokusila se začít vařit. Byla šílená zima a foukalo. Myslela jsem, že v takové kose aspoň komáři nebudou otravovat. Omyl.

Po chvíli došli i Katka s Miškem a začali vařit taky. Teda oni během chvilky vařili a já stále bojovala – sice nový vařič jsem uměla bez potíží nasadit na bombu s plynem, ale zase jsem ve zkřehlých rukou nedovedla dostat jiskru z našeho zapalovače. Nakonec mi vařič zapálil Miško. Uvařila jsem těstoviny a jak jsem po dnešku byla hladová, sešrotovala jsem i Lubošovu porci. Navíc ten se momentálně beztak saunoval, a jídlo by mu v té zimě vychladlo, že. Tak jsem se obětovala. Do dnešního dne mi není známo, co vlastně tehdy povečeřel.

Spát na čerstvém vzduchu a v nekonečné krajině. Může být něco lepšího?
Spát na čerstvém vzduchu a v nekonečné krajině. Může být něco lepšího?

 

Těstoviny mi velmi chutnaly. Je holt vidět, že jsem je dlouho nejedla. Totiž když je člověk na treku baští dva týdny dvakrát denně, tak konzumace prochází stadii „chutnají mi – lze je sníst bez pocitu nevolnosti – navaluje se mi, jen co je vidím – sním je se sebezapřením a mám co dělat, abych se nepozvracela“. Celý proces trvá asi týden a pak už je pořád stadium jediné – volba mezi hladem a snězením těch odporných nudlí. Ale jelikož od Islandu jsme je nekonzumovali, za ten rok chuťové buňky otupily a celý proces může začít odznova. (Po návratu ze Švédska jsem šla nakoupit a jak jsem s vozíkem jela kolem regálu s těmito nudlemi, skoro jsem se pozvracela. Stačil mi jen pohled na ně).

Miško a Katka mě lákali na hraní karet do kuchyně. Jenže já měla dost a viděla se ve spacáku. Slíbila jsem jim tam ale poslat Luboše, kdyby měl chuť.

Umyla jsem si po sobě nádobí a šla umýt sebe k jezeru. Zde příliš velká hygiena nehrozila, z protějšího břehu na mě koukali další stanaři. To včera jsem měla jiné soukromí. Navíc se opět rozpršelo. Není nad umývání si zubů v dešti. Kdo nezkusil, neuvěří.

Vrátila jsem se ke stanu, vysvlékla se a zachumlala se do vlhkého spacáku. Všecko ve stanu jevilo různé stadium vlhkosti. A všechno smrdělo.

Už jsem spala, když se začal natřásat stan. To přišel Luboš ze sauny. A jaksi se ukázalo, že dva vchody do stanu jsou super. Ale musel by taky každý používat svůj, nikoliv že on leze přes můj vchod a přelízá mě, jelikož jeho je napevno zavřený a z přilehlé předsíňky je skladiště.

Každopádně díky tomu probuzení jsem se šla vyčurat a tím pádem jsem si močák vypustila už nyní, nikoliv až nad ránem.

Luboš mezitím dal nabíjet kameru ze svého udělátka. Aspoň jsme těch 5 kg baterek nevláčeli zbytečně. Jediný problém, co vznikl, byl s umístěním nabíjené kamery a dobíječky na baterky, pokud možno tak, abychom při spaní nic nerozpojili.

Dali jsme si opět hlt Bechera, zachumlali se do spacáků, natáhla jsem mobil a zalehli jsme. Z Luboše bylo příjemně cítit čistotu. O mně něco takového říct nešlo.

Celkem překonáno

Úsek AbiskojaureAlesjaure, 15,2 km pěšmo + 5,7 km lodí

Autor textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz 🙂

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *