Putování po Kungsleden, Švédsko – den čtvrtý

V noci jsem se několikrát probudila totálně sklouznutá k níže položené straně stanu. Prostě důsledek spaní na kopci. Ještě že jsem neudělala vlastním tělem díru a nevyjela ven.

Ranní pohled ze stanu. To člověkovi dodá energie, nemyslíte?
Ranní pohled ze stanu. To člověkovi dodá energie, nemyslíte?

 

Ještě jsem byla ve stanu, když jsem slyšela hulákat Miška, že vidí soby. Uznávám, že to musel být úchvatný pohled, ale já se prostě nedokopala opustit teplý spacák a vylézt ven. Začala jsem chápat, proč se vyrábí typ spacáku, ve kterém se dá i chodit. Dnes bych to uvítala. Venku byla šílená zima, kupodivu nepršelo. Místo toho jako bonus foukal silný vítr. Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka prostřihnout si otvory ze spacáku na nohy a tak se po venku pohybovat.

Sobí stádo.
Sobí stádo.

 

Jak narůstal tlak v močovém měchýři, zvažovala jsem, že fakt vylezu. To již Miško zažil fotografický orgasmus s focením sobů. Já doufala, že sobů bude po zbytek treku dostatek.

Venku sice byla kosa, ale přesto bychom tam vařili, už jsme mockrát vařili v horších podmínkách. Ale lákala nás neopakovatelná atmosféra chaty a touha pokecat se sympatickou chatařkou. Stejný názor sdíleli i Miško a Katka, tak jsme se tam vydali.

S jídlem jsme šetřit nemuseli. Už poučení z Islandu, kdy jsme měli jídla akorát, sem jsme si ho vzali nadbytek. Takže jsme se mohli rozšoupnout a k „pomstě Vietkongu“, jak jsem nazývala ty hnusné nudle, jsme si přidávali jednu dvě paštiky, případně ještě polévku pro zlepšení chuti. Nejinak tomu bylo i dnes.

Miško a Katka měli tradičně jakési sladké věci – musli nebo vločky nebo rýži. Blééé, to bych na treku do huby v životě nedala. Přes den jo, to jím musli taky, ale ráno a večer potřebuju pořádné bílkoviny a tuky na šlapání a regeneraci.

K tomu jsme jako každé ráno vařili hektolitry čaje – přesně 5 l do vaků do batohu, a tak litr dva na pití při snídani. Jinak chatařka nemohla pochopit, proč se taháme s tolika litry vody, když všude okolo máme kvanta čisté vodičky v řekách. Snažila jsem se jí vysvětlit, že si vláčíme teplý čaj – ona nechápala, proč by nám nemohla stačit studená voda.

Celou dobu jsme si s chatařkou vykládali, já vyzvídala, co tady vlastně dělá – je prý ze Stockholmu, jezdívá sem na 6týdenní turnusy jako správce, střídá se s manželem. Jede sem vlakem 20 hodin a pak je to ještě z Abiska tři dny pěšky. Prý pokud by tady pracoval člověk, který by nemiloval hory, utekl by. Jí se tady moc líbí, ale turistů by sem dle jejího názoru mohlo zavítat víc. Nejradši že má večery, kdy chčije, takže i lidi, co mají postavené stany, přijdou k ní do chaty a pokecají.

Interiér chaty.
Interiér chaty.

 

Bylo mi tam tak dobře, že jsem se rozhodla koupit si na památku nášivku na batoh. Ona mi ji donesla – prý každá chata na trase má svoje, s určitým symbolem. Zde to bylo zvíře podobné medvědovi. Jelikož jsem ho neznala, dostalo se mi vysvětlení, že to je rosomák – latinsky Gulo gulo. Donesla pak odbornou knihu s ilustracemi a všichni jsme obdrželi rychlokurz ohledně laponských zvířat. Každopádně zdůrazňovala, že rosomák není pro lidi nebezpečný, že napadá jen mláďata sobů, a proto ho nesnášejí pastevci.

Jak jsme tak seděli a povídali si, upozornila nás, že prší a že by nám radila si jít ty stany sbalit, dokud neprší pořádně. Vystřelili jsme všichni čtyři. Ale i přes šílený kvalt jsme to prostě nestihli. Tentokrát i Miško a Katka měli mokrý stan, nejenom my. Ale vyřešili to jinak – my jsme naprosto rezignovaně stan sbalili mokrý, jako každý den. Oni si ho pověsili do sušárny, že si ho sbalí, až trochu proschne.

Odnesli jsme si batohy před chatu, vrátili se dovnitř a dokončili snídani. Umytí probíhalo v šíleně ledovém potoce, všude okolo byl sníh. Brrr. Zase už jsem očistu těžce ošidila a vyčistila si pouze zuby.

Ještě než jsme odešli, chatařka se nám přišla pochlubit, že na svoji nástěnku k ČR už dvě čárečky udělala. Založila prý i nově Slovensko, ale nenakreslila jejich čárečky, protože nemůže najít špendlík, aby ho mohla zabodnout a vést šňůrku. Ale prý to nějak vyřeší. Pak taky pobaveně vykládala, že my Slovani jsme prý jediný národ, co dovede vyslovovat laponské názvy. Že Tjatkja se v laponštině čte Čakča a Švédové a ostatní Seveřani to nevysloví, ani kdyby se rozkrájeli, zkomolí to.

Je potřeba vyrazit. Ta nádhera tu čeká jenom na nás.
Je potřeba vyrazit. Ta nádhera tu čeká jenom na nás.

 

...a výš a výš.
…a výš a výš.

 

Miško a Katka byli opět rychlejší, sbalili ze sušárny jakž takž suchý stan a vyrazili v předstihu. Stále pršelo. My jsme uklidili chatu (zde funguje, že si každý po sobě musí uklidit), chatařka umyla podlahu a taky jsme se vydali dál. Napřed nás čekal návrat na stezku přes most. A opět jsme nějak nezvládli normální napojení a šli jsme přes bažiny, hlubší než včera. Úsek pár set metrů jsme šli snad půl hodiny.

Byla jsem si vědoma toho, že nejbližší civilizace je minimálně 50 km, takže když jsem za sebou slyšela houkání klaksonu, hlavou mi běžely všechny psychiatrické diagnozy. Nejreálnější se mi jevila schizofrenie. Lubošovi jsem zatím nic neříkala. Ten se tvářil normálně, evidentně halucinace neměl. Ale bušilo mi srdce – přeci jsem nikdy nejevila tendenci k psychické chorobě, cítím se naprosto v pohodě, tak proč ty halucinace? A opět za mnou klakson. Pevně jsem stiskla rty, že se neotočím. Jsou to jen výplody fantazie. Žádné auto tu není a basta. Opět klakson. Opatrně jsem se tedy otočila a ztuhla. V první moment jsem si myslela, že kromě sluchových mám i zrakové halucinace. Za mnou laponský pastevec na čtyřkolce a hnal stádo sobů. Drcla jsem do Luboše a ten honem vytáhl kameru a točil. Ukázalo se, že klakson neslyšel, protože měl naraženou kapuci na hlavě.

Porovnání se sobí stopou.
Porovnání se sobí stopou.

 

Uchváceně jsme sledovali, jak pastevci na čtyřkolkách soby ženou. Netušila jsem, že jsou schopni na těch strojích jet i traverzem ve sklonu svahu tak 50-60 stupňů. Neuvěřitelné. A celou dobu zuřivě mačkali klakson. To se jim to stádo pase.

Každopádně náš postup se výrazně zpomalil, jelikož jsme se kochali. Najednou jsem ztuhla. Laponci hnali stádo rovnou k nám. Zaječela jsem, shodila batoh, vyrvala foťák z loďáku a utíkala vstříc sobům. Luboše jsem tím prý vyděsila, protože z mého neartikulovaného zvuku neidentifikoval, že to je fotografické nadšení.

Naštěstí přestalo pršet, takže jsem si foťák už nechala venku. Ale fotila jsem jen soby, hory mě už nebavilo fotit – nevěřila jsem, že se někdy dostanu do této fáze, kdy se mi prostě neustálý pohled na hory „přefotí“.

Stoupáme výš a výš a přibývá sněhu. Po čtyřech kilometrech se dostáváme na nejvyšší bod celé Kungsleden – sedlo Tjatjapasset, 1.168 m. Ono skandinávské hory jsou mnohem nižší než středoevropské, ale klimatem prý odpovídají horám vyšším o dva tisíce metrů. Něco na tom bylo, hlavně hranice lesa byla posunutá výrazně níže.

Opožděnec
Opožděnec

 

Pastevci na čtyřkolkách mezitím přehnali stádo sobů těsně pod vrcholem a pokračovali po druhé straně údolí.

Spatřili jsme malou chatičku umístěnou pod vrcholem. Před chatou stáli Miško a Katka, zamávali nám a zmizeli na druhé straně sedla. Nám ještě hodně dlouho výstup trval, ani ne tak kvůli únavě, jako spíš kvůli terénu. Šplhat po sněhu v prudkém svahu nebylo nic příjemného, neustále jsme sjížděli dolů.

Blížíme se do sedla.
Blížíme se do sedla.

 

V místě, kde stezku předtím křižovalo sobí stádo, zůstaly stopy ve stěhu. Neodolala jsem a vyfotila si sobí otisk ve srovnání s mojí nohou (kvůli velikosti). Sobi zde zanechali ještě další „stopy“, a to spoustu bobků. Hrozilo nám tedy uklouznutí nejenom na sněhu, ale i na hovínkách.

Konečně jsme se dohrabali k chatě. Ze zvědavosti jsme šli dovnitř. Seděly tam dvě dívky a svačily. Složili jsme si zde batohy a já vyšla ven – zamířila jsem do kadibudky stojící poblíž. Jelikož údolí, do kterého jsme měli nyní sklesat, bylo pěkně nasvícené, vrátila jsem se pro foťák a šla vše zdokumentovat. Luboš mezitím vyšel ven s kamerou, že natočí tuto nouzovou chatku. Následujících okamžiků velmi lituju a ještě teď mi slzy kapou na klávesnici, když si na to vzpomenu. Kdybych v klidu nechala focení až na okamžik, kdy beztak tou trasou budeme pokračovat, nezmeškala bych soby. Vynořili se zpoza chaty právě v místě, kde stál a točil Luboš (dle jeho slov se vyděsil, jelikož ho stádo skoro sejmulo), takže je měl jak na talíři. Já jsem sice soby zahlídla z dálky a mazala jsem k nim, seč mi síly stačily, ale nestihla jsme je tak zblízka, jak je měl on.

Celá neštastná jsem šla do chaty, Luboš vzápětí za mnou. Chatku jsme si tady pořádně prohlídli. Malinkatá předsíňka, která zřejmě neměla jinou funkci než v zimě zabránit zavátí chaty sněhem. Hlavní místnost měla tak 2,5 x 2,5 m, uprostřed byl masivní stůl, v rohu kamna a podél stěn palandy s matracemi a poskládanými dekami. Nouzově by se tu mohlo vyspat tak 3-4 lidi. Okno mělo dvojité sklo.

Vytáhli jsme s Lubošem svačinu a já toužebně koukala z okna, jestli neuvidím soby. Několikrát jsem i vyběhla ven s foťákem, ale zbytečně.

S děvčaty jsme se začali bavit. Ukázalo se, že jedna z nich je Chilanka a pracuje tady ve Švédsku, a se svou kamarádkou Švédkou se vydaly na Kungsleden. Měly ambice vyšlápnout si i na nejvyšší vrchol Kebnekaise – 2.114 metrů vysoký kopec. Pokus o výstup na něj jsem já už dávno odpískala – po ujití více než 100km přes hory se určitě nebudu cítit na takovou taškařici. Cesta na vrchol totiž v zásadě vede dvěma výstupovými cestami – buďto více nebezpečnou trasou přes ledovec, a my neměli výbavu ani zkušenosti, nebo v zásadě technicky jednodušší, ale fyzicky náročnější trasou, kdy mínusem je délka a častá ztráta výšky. Každopádně Kebnekaise má pro Švédy takřka mýtický význam.

Holky se zajímaly o Island, když jsme se zmínili, že jsem tam loni byli. Dávala jsem jim na sebe kontakt, ale neozvaly se.

Jedna z mála společných fotografií. Člověk tady opravdu moc lidí nepotká.
Jedna z mála společných fotografií. Člověk tady opravdu moc lidí nepotká.

 

Po svačině jsme se vydali dál. Mysleli jsme, že odsud, z nejvyššího bodu stezky, bude nejhezčí výhled. Omyl, ten nejhezčí nás čekal o pár desítek metrů dál. A jak je místním zvykem, bylo zde meditační místo. Před námi se rozprostíralo to nejnádhernější údolí, co jsme kdy spatřili. Jeho páteří byla klikatící se řeka. Podél byly zasněžené hory, a vše bombasticky nasvícené sluncem. Podle mapy to údolí mělo cca 35 cm. Chata, ke které jsme měli dnes dojít, nikde nebyla vidět.

Úchvatný pohled do údolí.
Úchvatný pohled do údolí.

 

Logo meditačního místa vytesané do kamene.
Logo meditačního místa vytesané do kamene.

 

Odpočinek na vrcholu.
Odpočinek na vrcholu.

 

U meditačního kamene seděla dvojice turistek (tímto jsme vyčerpali setkání s 80 % turistů za ten den) a ty jsem poprosila, aby mi vysvětlily smysl těch meditačních míst. Při nejlepší vůli jsem jim nerozuměla a jak se ukázalo, ani Luboš ne. Takže stran informací jsme zůstali neposkvrnění.

Čeho jsme si okamžitě všimli, byla změna počasí. Za sebou jsme nechali déšť, vítr, zimu a před námi bylo slunečno a poměrně teplo. Jakoby hradba hor za námi zastavila dešťové mraky. Taky terén se jevil značně schůdnější – místo bažin, šutrů a prken zde byla klasická vyšlapaná cestička.

Pokračovali jsme v sestupu a jelikož bylo teplo, vysvlékli jsme si membránové kalhoty a bundy. Úlevný pocit.

Čím dál jsme se nořili do hor, tím zvláštnější pocit to v nás vyvolávalo – šlapeme už čtvrtý den a stejně tolik šlapání přes hory máme před sebou a všude jen hory, hory, hory. Tohle je to, proč jsem se ocitla tady, právě pro tento pocit. Tady si provádím „reset orgranismu“, kdy si psychicky odpočinu a budu schopna poslouchat několik měsíců bolístky mých pacientů.

Postupem nám vyhládlo. Vybrali jsme si pěkné místečko s výhledy, vytáhli svačinku – slaninku a k ní přikusovali musli. Možná ta kombinace někomu přijde divná, ale nám to chutnalo – sladké musli a slanina. Navíc je to ideální doplnění zdroje tuků, bílkovin i sacharidů.

i na Kungsleden se musí dodržovat ústní hygiena.
I na Kungsleden se musí dodržovat ústní hygiena.

 

Dostali jsme se k místu, kde vlevo od cesty bylo jezírko, vpravo skály. V ten moment se to stalo. Asi jsme se dostali do teritoria nějaké čajky či jakého ptáka a ten získal dojem, že mu asi ohrožujeme mladé – najednou na moji hlavu začalo to zvíře nalítávat a docela jsem měla obavy o svoji kebuli. Byly to střemhlavé útoky, kdy pták mě míjel pár centimetrů nade mnou.

Nebyli jsme schopni pokračovat, pták útočil a útočil – přitom furt jen na mě, jako na první. Musela jsem si zvednout hůl nad hlavu a takhle kráčet, pták se pak vyčerpal útoky na trčící tyč a nechal nás.

Tou dobou už jsme měli docela dost. Sice jsme postupovali pěkným údolím, ale šlapeme už čtvrtý den, nepočítám-li výstup na Nuolju (v tom případě pátý), v nohách máme nějakých 60 km a celkem to bylo znát. Navíc roli sehrála i psychika – byli jsme normovaní na ujití 12 km k chatě (dle údajů z mapy a průvodce), ale ta pořád nikde. Asi ty švédské kilometry měří jinak.

Výhled jsme měli nádherný, takže nebylo možno chatu přehlédnout, 12 km jsme již dávno ušli – kde teda je? Měli jsme pocit marnosti. Sice jsme se nemuseli obávat tmy, od začátku nám nezapadalo slunce, přesto jsme už chtěli být na místě.

Jak jsme scházeli níž a níž, pokaždé se nám otevíral pohled na další část údolíčka, která byla dosud skryta ve výhledu – terén byl jakoby vlnitý. Pořád jsme si říkali, že chata už tu musí být a ona pořád nikde.

Začíná se zelenat, klesáme.
Začíná se zelenat, klesáme.

 

Takhle jsme překonali několik nervy drásajících skalních sestupů, když jsem konečně po dalších 2 km uviděla chatu. Dnešní trasa byla přesně o 2,1 km delší, než psal průvodce. Ale jedno pozitivum zde bylo – tahle chata byla první, která byla rovnou na trase.

Došli jsme k ní a spatřili dva stanové tábory, v každém tak tři stany. Miško a Katka stanovali u řeky vpravo. Dostali jsme se k nim, složili batohy a já šla hledat správce. Povedlo se mi to hned na první pokus, celkem sympatický chlapík středních let mi vysvětlil pravidla – stanování u chaty zdarma, pokud chodíme jen na kadibudky, pokud si uvaříme v jejich kuchyni, tak 60 SEK. Rozhodla jsem se to zaplatit, člověk nikdy neví a zatím nám na treku vždy pršelo. Nenutil mě, naopak chtěl, abych si to zvážila. Trvala jsem na placení. Nabídl mi taky saunu, za 70 SEk. Ale že jede už jen půl hodiny – bylo 19,30. Zaplatila jsem pro Luboše a poprosila správce, zda by nemohl saunu nechat dýl puštěnou a ten slíbil, že se pokusí Luboše tam nechat aspoň hodinku.

Odpočívat se prostě musí. Vzdálenosti jsou opravdu veliké a ikdyž to tak možná nevypadá, tak trasy náročné.
Odpočívat se prostě musí. Vzdálenosti jsou opravdu veliké a i když to tak možná nevypadá, tak trasy náročné.

 

Navíc když tak pěkně svítí sluníčko.
Navíc když tak pěkně svítí sluníčko.

 

Jelikož před vstupem do chaty jsem si všimla několika položených paroží, ptala jsem se ho na to. Prý si můžem libovolně vybrat, ale ze slušnosti požaduje pouze jeden kus na osobu, ne více. Super. Budem mít paroží ze soba!

Informovala jsem se na vodu a hygienu – zde je autentický přepis rozhovoru.

  • já: „Kde se tady můžem umýt?“
  • on: „Tady všude!“ a rukou opsal půlkruh sledující řeku.

Správce tam měl i malinkatý obchůdek. Kde tam bral zásoby, netuším. Leda vrtulníkem. Koupila jsem kafčo na ráno – jupíí, budeme mít po několika dnech abstinence kofein. Ptala jsem ho, kdy ráno otevírá, že bych chleba koupila až zítra. On na to, že normálně v 8 hodin, ale jestli potřebujeme dříve, tak že ho můžem vzbutit po 6. hodině a otevře nám. Vysvětlila jsem mu, že budem rádi, když se vykopem v poledne pryč.

Doběhla jsem zpátky k tábořišti a řekla Lubošovi, ať honem utíká do sauny, že stan postavíme později. On trval na postavení teďka. Tak rychle jsme to ještě nikdy neměli hotovo. Strčila jsem mu plavky do ruky a poslala ho pryč, aby z té sauny aspoň něco ještě měl.

Mezitím jsem vybalila a začala chystat jídlo. Rozložila jsme si před stanem vaření a do nudlí jsem přimíchala naši poslední slaninu. A tímto už nebude, béééé. Jelikož zas žrali ti hajzlíci komáři, musela jsem mít moskytiéru. Akorát se v ní nedalo jíst. Beztak mi dnešní jídlo nechutnalo, zvedal se mi žaludek jen při pohledu na nudle v hrnci, a to i přes hojnou příměs slaniny. Spíš než nechutenstvím nad těstovinami to bylo způsobeno úžehem, jak do nás pralo slunko a my na to nebyli zvyklí.

Katku jsem zahlídla jen na pár vteřin. Miško byl přismahnutý a měl silně zarudlé oči. Nabízela jsem mu kapky, ale nechtěl. Já jsem taky cítila, jak mám podrážděné spojivky.

Dovařila jsem, snědla svůj díl, umyla se v potoce – o kousek výš nad proudem již čekal Miško, aby si vypral fusky a spořádaně tak dodržoval nepsané pravidlo. Jenom doufám, že mnohem výš nikdo zrovna nepral nebo se neumýval.

Připraveni k odpočinku a nabráni sil na další den.
Připraveni k odpočinku a nabrání sil na další den.

 

Dorazily holky z chaty ze sedla – Chilanka a její kámoška. A začaly stavět stan. Luboš byl v sauně, tak přišel o nejlepší divadlo z celé Kungsleden. Lituju, že jsem si nevyhrabala kameru a nenatočila to. Oni totiž stan stavěli tak chutně, že bych je obě rovnou zavřela na psychiatrii, jak byly nebezpečné sobě i okolí. Napřed natáhly na zem igelit, pak vzaly asi 8 tyček a ty na jedné straně zapíchaly do země, začaly je křížit nad igelitem a pokoušely se na druhé straně konce též zabodnout do hlíny. Jenže jak to vše pružilo, tyčky neustále skákaly a hrozilo, že vypíchnou oko sobě, případně chudákovi, který projde kolem nich ve vzdálenosti menší než 3 metry. Když asi po půl hodině se jim to povedlo, přehodily něco jako pevný igelit přes tyčky a pod tím spaly. Nechápu. Určitě jim tam muselo pršet zvenku, z boku a zespodu zatékat voda.

Nastavila jsem budík na mobilu a zalezla do spacáku. Poprvé za celý trek na stan nepršelo, tak jsem doufala, že pořádně vyschne.

Luboš dorazil kolem 22. hodiny a opět příjemně vyvoněný. Docela by mě zajímaly jeho pocity, když otevřel stan a vlezl dovnitř. Veškeré věci i já jsme objektivně musely smrdět.

Stanovali jsme na rovném místě, takže neustálé sklouzávání jako minulou noc nehrozilo. Před spaním opět zdravotní dávka Bechera a usnuli jsme.

Celkem překonáno

Úsek TjaktjaSalka, 14,0 km

Autor textu a fotografií Leona a Luboš Vargovčíkovi

Další příběhy z našich cest si můžete přečíst na našich webových stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz :)

Související články

 

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *