První zkušenost s WWOOF aneb něco, co nelze zachytit slovy ani obrazem

„Něco, co nejde nafotit. Co nejde uchovat. Prožít to právě teď, nechat se tím prostoupit, konejšit svoji duši. A potom jen prodlužovat požitek a zachovat kontakt s lidmi, které jsme s Dominikou potkaly, prostřednictvím fotek.“ záznam z deníku 14. 7. 2015

Pozn.: Následující text zavádí čtenáře na švédskou farmu, kde autorka strávila deset dní přes organizaci WWOOF. Předcházely dva týdny turistiky, o které si můžete přečíst na jejím blogu včetně zhlédnutí výběru nejlepších fotek z pobytu ve Švédsku.

wwoof-farma-svedsko-2015-32

 

wwoof-farma-svedsko-2015-28Červený dům s bílými okny a bíle natřenou verandou. Tolikrát jsme kolem podobných procházely, nyní jsme měly v jednom bydlet. Náš hostitel nás do něj uvedl s váhavým úsměvem, ze kterého se dalo vyčíst, že má dům rád, ale my si ho možná nezamilujeme. Snad vycítil, že se mýlil. Kuchyně voněla po starém dřevu, čerstvě natrhaných květinách (ve váze na stole), zeleném čaji a slunci. Na stěně hodiny, které běžely dopředu, na oknech rostliny a za nimi výhled na skály, lesy a výběh pro prasata. O těch jsme ale ještě nevěděly. Vše pro nás bylo nové, a když nám Ambjörn u rodinných fotografií ve společenské místnosti prozradil, že nábytek je tu ještě po jeho prarodičích, kteří tu žili a hospodařili, chytlo se mě vzrušení a dralo se do krku. Abych se nezajíkala, jen jsem se široce usmívala a očima hltala staré varhany, komodu s šuplíky se zlatými úchytky skrývající tajemství, truhlici v rohu s velkou klíčovou dírkou. A náš pokoj? Půvabný s vůní jako ze starožitnictví. Sedačka s květinovým čalouněním, nad ní starý obraz, postele s měkkými matračkami (po třinácti dnech ve stanu blaho), šicí stroj zpola zakrytý ubrusem a skvost celého pokoje, stolek se dvěma židlemi a výhledem na stromy. V hlavě mi naskočily romantické představy o spisovatelích, kteří se potulují životem, až narazí přesně na toto místo, přesně na tento výhled, přesně na tuto atmosféru ve vzduchu, kdy si sednou, odvíčkují pero (z dob před počítači) a začnou psát na čisté nepopsané listy své příběhy, které budeme hltat ještě stovky let. To bylo to místo, které jsem hledala, pro které jsem do Švédska jela, aniž bych to bývala tušila. Na deset dní se stal červený dům a jeho přilehlé okolí mým královstvím. A králem v něm tři sta let starý dub vedle domu našich hostitelů.

wwoof-farma-svedsko-2015-08

 

wwoof-farma-svedsko-2015-27

 

wwoof-farma-svedsko-2015-30

 

Nebyl to ale jen červený dům a náš pokoj, co ve mně zanechalo hluboký první dojem. Byl to sám Ambjörn a jeho rodina. Jako učitel švédštiny a filozofie na střední škole ve vzdálenějším Linchöpingu se rozhodl před deseti lety odstěhovat s ženou do domu po svých prarodičích, ke které náležel i rozsáhlý pozemek. Začali pěstovat zeleninu a rostliny, postupně si pořizovali i zvířata, až se vypracovali na téměř profesionální farmáře. Téměř, protože je farma ještě neuživ, a vzhledem k tomu, s jakým zanícením Ambjörn hovořil o profesi učitele, snaze rozvíjet ve svých studentech kritické myšlení a o knize, kterou hodlá se svým kolegou napsat o nových školských metodách, to ani není jejich primární zájem. Přesto mají mnoho zákazníků a nedávno začali s dodávkami boxů se svými produkty, ekologickými a lokálními, což je u nás v Česku také možné.

wwoof-farma-svedsko-2015-05

 

wwoof-farma-svedsko-2015-24

 

wwoof-farma-svedsko-2015-19

 

wwoof-farma-svedsko-2015-15

 

wwoof-farma-svedsko-2015-14

 

wwoof-farma-svedsko-2015-13

 

Sara, jeho žena, je mimo jiné vynikající kuchařka, jejíž potěchou je si dopoledne nasbírat čerstvé suroviny na své zahradě, a poté z nich teprve tvořit oběd či večeři. Ambjörn nám vyprávěl, že zezačátku odmítal do boxů s potravinami dávat své brambory, protože by nikdo nepochopil, jak výjimečné ty brambory jsou. A nebyla to povýšenost, ale spíše láska někoho, kdo s obrovskou péčí dokáže získat ze semínka lahodné plody. Umožnil mi svýma očima a srdcem pocítit jedinečnost mnoha surovin, které jsem s takovou samozřejmostí do té doby jedla a pro kterou stojí za to lokální farmáře podporovat. Kromě farmářů se ze Sara a Ambjörna stali také rodiče Eiry a Alvara, dvou nespoutaných dětí s hebkými blonďatými vlasy, od kterých jsem se naučila slovíčko „tyta!“ neboli „hele!“, to když mi třeba ukazovali květiny, které jsme poté s chutí jedli jako salát. Anglicky děti pochopitelně nemluvily a já někdy měla pocit, že má schopnost se vyjádřit v tomto cizím jazyce je na jejich úrovni.

Kromě naší hostitelské rodiny s námi čas na farmě trávila další švédská rodina, Maria, Anders a August. Okouzlili mě způsobem, kterým spolu komunikovali a cestou, kterou šli. Den po nás přijela Lucie, vlídná a mile upovídaná Francouzka, která se rozhodla po dokončeném bakaláři strávit rok po švédských farmách, učit se novým dovednostem, prohlubovat poznání země, švédského národa a jazyka, protože by ráda studovala na švédské univerzitě a stala se překladatelkou. Spolu s nimi jsme mnoho (já spíše poslouchala) diskutovali o našich kulturách, literatuře, zvycích, školství, jazyku a podobně.

wwoof-farma-svedsko-2015-26

 

Co nás s Dominikou zavedlo k těmto lidem, bylo WWOOF neboli World Wide Opportunities on Organic Farms. Byla to příležitost, jak strávit ve Švédsku nějaký čas s ubytováním a stravou zdarma za pomoc ekologickým farmářům, od kterých se můžeme mnohé naučit a mnoho nového zkusit. Nemohla jsem však začít tento článek takto stroze, protože prvotní zájem se vyvinul nevídaným směrem, a to díky přístupu samotných hostitelů, Ambjörna a Sary, kteří se k nám chovali spíše jako ke členům rodiny než k pracantům, a také díky dalším wwooferům, se kterými jsme si všemi krásně rozuměli a vzájemně se obohatili.

To, že z našeho vzájemného soužití odpadl element peněz, považuji za důležité. Sara a Ambjörn s nadšením v očích a láskou v hlase povídali o své zahradě a svých plánech, ptali se nás na náš názor, o své rostliny a zvířata upřímně pečovali a věnovali jim mnoho pozornosti. Našli svůj smysl života a já byla hrdá a plná energie, že právě těmto lidem můžu pomáhat, přestože se jednalo, mimo krmení zvířat převážně o plení (slovíčko „weeding“ nezapomenu). Dva dny jsme také pracovali na budování „postele“ pro černý bez a rakytník, způsob permakultury. Zapsala jsem si do deníku:

„Zajímavým, až divokým způsobem nechávají růst zeleninu. Tomu způsobu se říká permakultura. Pěstují ji na takové hromadě z humusu, větví stromů, rostliny si navzájem pomáhají, i za suchých lét jsou listy stále vlhké. Příroda je chytrá a člověk jí dá prostor. Ve skleníku mají kromě mrkví, rajčat, bazalky (uštipuje se nad rašícími lístky) a paprik okrasné květiny, které dovnitř nalákají včely, které se pak starají i o jejich zeleninu.“

wwoof-farma-svedsko-2015-02_postcard

 

Ten, kdo se zajímá o farmaření, by se asi rozepsal víc právě zde, ale mě fascinovaly výše zmíněné zážitky a poznatky, a poté zvířata. Kromě dvou králíků a kočky, kteří byli spíše pro děti, jsme se ráno starali o krmení slepic a šesti kohoutů (zaujalo mě, jak zbožňují skořápky) a kradení jejich vajíček kromě jednoho, které bylo falešné. Vajíčka byla teplá, mé poprvé. Slepice měly i venkovní výběh, ale uvnitř byla zvlášť ještě kuřátka. Ambjörn nám vyprávěl historku o jednom, které tři dny nedokázalo proklovnout skořápku a dostat se ven. V takových případech má zvíře zemřít, bylo by příliš slabé. Protože však Ambjörn věděl, že vevnitř hladoví, pomohl mu. To kuře se mělo k světu, bylo drobnější než ostatní, ale čilé a lačné zrníček.

wwoof-farma-svedsko-2015-06

 

wwoof-farma-svedsko-2015-09_postcard

 

O lán borůvčí dál (modré pusy každého prozradily) měli výběh krocani a krůty. Ty jsme krmili kromě nějakého zrní čerstvě nasečenou trávou. A jako poslední zůstávalo obrovské prase jménem Mistr Bean s ohonem jak kůň a jeho nastávající, svině Viola. Nechat je čekat na svůj příděl namočeného hrachu s chlebem či různé jiné pochutiny, se nevyplatilo, jinak byli ohromně přátelští. Za plotem na nás zíraly krávy, ale ty byly Ambjörnova strýčka, přestože i on o nich snil.

wwoof-farma-svedsko-2015-11

 

wwoof-farma-svedsko-2015-23

 

wwoof-farma-svedsko-2015-04

 

wwoof-farma-svedsko-2015-03

 

Stejně tak jako krmení zvířat jsem se věnovala jejich fotografování, což jste nejspíš už zjistili sami. Večer jsme chodívali s Lucií a Dominikou na procházky do nádherného okolí, na své narozeniny jsem více prozkoumala tamní les plný obrovských kamenů porostlých bílým lišejníkem, trolími stezičkami, borůvčím, pokroucenými stromy, vše divoké, zarostlé a krásné. Po cestě jsem sbírala malé poklady jako kousky Švédska, dárky a vzpomínky. Ten den jsem si poznamenala:

„Hlína zpod nehtů zmizí jen při vběhnutí do ledového jezera kolem desáté hodiny večer na vaše dvaadvacáté narozeniny.“

wwoof-farma-svedsko-2015-29

 

Každý večer jsem si psala deník u stolku ve svém pokoji. A po tom posledním zápisku následovalo jen objetí Sary a dětí, nasednutí do auta, objetí Lucie a Ambjörna a běh na vlak. Ve vlaku slzy dojetí, protože něco krásného skončilo. Bylo to poprvé, kdy jsem každý den prožívala plně a silně, aniž bych se steskem či radostí čekala na konec těch deseti dnů a náš odjezd. Žít tou chvílí a tím místem.

Autor článků a fotografií Ester Dobiášová

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *