Proč si připadám jako mimoň… aneb krátká zpráva z exilu v ČR

Život je to, co se děje, zatímco jsme zaneprázdněný jeho plánováním. Tak nějak zní velice chytrá poučka, která mě vždycky trochu popuzovala a kterou jsem pochopila až minulý rok. Zatímco jsem si tedy dělala velké plány, život se stal.

Už tak dlouho jsem na blog nepsala a to hlavně proto, že jsem žila v pohotovostním režimu. A na psaní nebyla vůbec chuť. Tenhle vstup vlastně posílám ven do světa až s ročním zpožděním, ale skoro nic se na něm nemění. Jen jsem si už mnohem víc zvykla. Pomalu vypínám režim nouzový a přepínám do režimu ŽIVOT.

A chtěla bych říct, že pořád jsem a budu vaše Vicky ze Stockholmu, pořád pracuju na knižním vydání průvodce Stockholmem (a je na co se těšit!) a pořád vás po něm v létě moc ráda provedu.

Jen se teď vracím ke kořenům a hledám svůj příběh tady na jihu, kde jsem se narodila a posílám vám krátkou zprávu z exilu, jmenuje se, proč si připadám v Česku jako mimoň.

A je to proto, že v obchodě občas řeknu „Nej“ u pokladny a potom se omluvím „Förlåt“, že jsem neřekla české „Ne“.

Protože na poště se rozčiluji, že nemůžu najít žádný automat, který by mi vydal pořadové číslo, proto stojím ve frontě, o které nevím, ke kterému okýnku vlastně vede, a bojím se ozvat, když mě naprosto bez jediného hnutí brvou předbíhá jeden člověk za druhým. Na poště se taky ptám jako debil, ke kterému okýnku to vlastně čekám frontu a potom se stejně nechám zase předběhnout a už se ani nedivím.

V kavárně nikdy nevím jaké kafe si dát. Shovívavý pohled je to nejčastější s čím se setkávám, když chci „hodně kafe do hrnku“ a nakonec skončím s espresso lungo, ke kterému bych si moc ráda dala „påtår“ ale to už radši neriskuju.

Hledání bio kuřete v regálech supermarketů vzdávám s nelibostí ale jistotou.

Protože uprostřed devadesáti minutové hodiny na kurzu italštiny čekám na desetiminutovou pauzu na kafe, a když nepřichází, vztekám se.

Na každé zastávce tramvaje tisknu tlačítko pro zastavení, v Lidlu (tam je to obzvlášť patrné, protože je na chlup stejný jako ten náš) stojím šokovaně u regálu s vínem a stejně si myslím, že jsou bez alkoholu. Účtenku u pokladny odmítám s díky, stejně jako čekám, že se mě pokladní zeptá, jestli ji vážně chci nebo ne. Za všechno děkuji a prosím několikrát, někdy i platím se slovem „děkuji“. Nevím kde koupit všechny ty věcí, co se kupují v Lagerhausu a Granitu a Panduru a Dobrovskému knihkupectví říkám Akademibokhandel.

Chybí mi Pressbyrån a nulový oční kontakt s lidmi na ulici, proto si myslím, že na mě každý v podstatě čumí. Fascinují mě viditelné emoce a otevřené projevy sympatie nebo nesympatie u restauračního personálu.

Do Starbucksu si jdu dávat vanilkové latté, co vlastně prodávají jenom v Espresso House. Nevím, co je vlastně potatismjöl nebo sötpotatis, protože většina moji reality prostě už vznikla ve švédštině a mě nikdy nenapadlo si ji překládat.

Chybí mi knihovna, která žije mladými lidmi a kam se dá jít na úžasný sendvič.

Skoro vůbec nepiju, protože nevím, kde je tady Systém Bolaget.

Ještě pořád nosím svůj jarní kabát, chodím bez rukavic a bez čepice, a když říkám „To je divné, takové počasí v říjnu,“ setkávám se se souhlasem „No ano, taková zima!“

Chodím do drogerie, která je samostatný obchod a dá se v něm koupit úplně všechno, ale v žádném obchodě není ten sill, co mi teď tak chutná, jogurty i sýry jsou moc malé a balení chipsů se dá sníst na posezení, kyselé okurky mají jenom v IKEA, kde jsem za ten poslední měsíc byla čtyřikrát, někdy jen tak koukám na vlajku vlající na parkovišti, a když na záchodě zavřu u sušáku oči, klidně bych mohla být na trajektu přes moře, směrem domů. Klidně.

Připadám si jako mimoň. A když se setkám s přáteli nebo známými druhý den ráno běžím k mobilu a zcela automaticky a bez rozmýšlení píšu „Díky za posledně“, do hotelu si přibaluju povlečení a ještě pořád jsem nepřišla na to, jak se dívat na Hela Sverige Bakar, co teď začala, protože na obrazovce na mě zírá „Något gick fel.“ A to já vím, moc dobře to vím.

PS: Už jsem na to za rok přišla. Jmenuje se to Chill Global a s ním se za měsíční poplatek můžu dívat na všechny švédské pořady i z Česka. No není život nakonec báječný nehledě na to, kde jste?

Autor článku Veronika Opatřilová allias Vicky ze Stockholmu

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělské filologie v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

2 komentáře: „Proč si připadám jako mimoň… aneb krátká zpráva z exilu v ČR

  • 2017-10-10 (7:05)
    Permalink

    V sobotu letim do Prahy tak ti mužů dovézt nějaky ten sill (sýra už mám koupeno přes 3kg pro maminku, ale určitě se mi do kufru ještě kolo vejít bude ).

    A souhlasím se vším – já si připadám jak mimoň při každé mě návštěvě v ČR. Koupit laktosfritt mjölk je úkol nadmíru velký.

     
    Reagovat
    • 2017-10-10 (18:48)
      Permalink

      Prosim prosim! 😀 sill moc chci! ❤️
      Hahaha no prave! Jak tady ti lidi vubec zijou 😀

       
      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *