Na sever

Šinu si to podzimní krajinou ve vypůjčeném Seatu a na cestu si svítím nabouraným levým světlometem. Říkám si, že na tenhle večer už asi nezapomenu (ale klidně mi ho někdy připomeňte). Míjím neznámé jezero, lesklé jako tekuté olovo, nalité mezi potemnělé kopce a do okolního ticha se přívětivě nese prdlavý zvuk z děravého výfuku. Opravdu není v životě mnoho okamžiků, které se navždy vryjí do paměti.

Těším se, protože miluju změnu. Jedu za prací, která se mi sice nijak zvlášť nemění, ale budu o čtyřicet mil (pozn. 1 švédská míle je 10 km) dále na sever od Norköpingu a poznám jiný kraj, mrav i lidi, tedy alespoň doufám…

Mám namířeno do malé osady (na mapě ji nehledejte), kterou někdo nazval prostě jen Bo (čti ). Zřejmě proto, aby delší název nevzbuzoval zbytečné naděje.

Jsem rubec, rubec dřeva, tedy: dřevarubec a tak vůbec… Budu kácet stromy, které někdo zasadil. To sice moc nezní, ale později se je chystám sázet, a to už trochu zní. Alespoň v uších těch, kteří mají vysoký krevní tlak nebo nějaké jiné podobné problémy.

Jsem na místě, výfuk se odmlčel. Nasávám nosem noční vzduch, všechny ty zdejší vůně a rozhlížím se kolem sebe.

Klíče mi předal kolega z práce a šel spát. Stojím před roubenkou v měsíčním svitu. Na rovinu řečeno, je nakřivo. Dělá dojem, jako by to chtěla po všech těch letech konečně zabalit. Jen kdyby jí v tom všemožně nebránili její majitelé. Taková ta typicky červená roubenka, jednoduché konstrukce, jako psí bouda. Až bude ošklivé počasí, tak do ní zalezu. Vylezu jen když bude hezky. Nebo až budu muset do lesa.

No nic,“ říkám nahlas a jdu dovnitř. Rozsvítím a vidím chatu s krbem, lakovanou podlahu a prostornou kuchyni. Uvnitř jednoho stavení asi někdo postavil ještě jedno, úplně jiné. Voňavé a čisté. Hned si to tam zamiluju. Bouda jí sice říkám dál, ale přátelsky. Trochu jí škádlím, znáte to, co se škádlívá…

Nosím věci z auta. Konečně to mám. Jdu taky do postele, je už po půlnoci.

Vzbudí mě šramot těsně u mojí hlavy, škrábání a dusot. Posadím se a poslouchám. Někde mezi dřevěným obložením a srubovou stěnou se prohánějí dvě myši. Úplně bez obav, jsou tu přece doma. Lítají sem a tam jako dva ohaři. Občas se zastaví a poslouchají, zřejmě větří vetřelce.

Zírám do tmy pokoje a čekám až se někde provalí překližka a do místnosti vpadnou hlodavci velikosti jezevčíka. Trochu se zahihňají nad trapnou situací a zmizí v útrobách domu. Kupodivu je ale po chvíli ticho. Slastné ticho, nic se nestalo, myši někam zalezly a tak se i já zavrtávám do polštáře a usínám. Jde to samo. Nořím se do spánku, klesám do říše snů jako po provázku, jako jojo z prstu, volným pádem zvolna dolů.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale líbilo se mi tam. Pak zřejmě jojo dorazilo na konec provázku, nastala akce a reakce a já už zase nekompromisně stoupám vzhůru, zpět do bdělého stavu.

Neochotně, nedobrovolně, ale mocná setrvačnost mě táhne zpět i přes to, že se tam dole okamžitě snažím přikurtovat.

Sedím na posteli, znovu to soukání podél zdi, tentokrát opatrně, jako na výzvědech, plížení vpřed, drápky, občas ticho a naslouchání… „Tak a už toho mám dost, hlodavci!“ Vstávám, jdu k místu přibližné lokalizace a udeřím do zdi. Myši nadskočí, vydrápají se mezerou ve stěně až na půdu a tam teprve nastává rodeo. Padající plechovka, ostré zatáčky, zmatek a chaos. Jdu pro koště, abych na ně zabouchal, jako v paneláku na hlučné sousedy, ale rázem je ticho. Šramot ustal, plechovka se zvolna přestala kutálet.

Jdu spát. Sice nedůvěřivě, ale jsou skoro tři ráno.

Vzbudí mě klepání, asi na stěnu domu. Pootevřu neochotně oči, venku svítá. Strašně rád bych spal dál, prostě to ignoroval a spal. Možná to nic nebylo. Po chvilce znovu, drsně a rázně. Hrabu se z postele a myslím na to, že zdejší Švédové už asi ztratili veškerou soudnost. Vstávám a sunu se trochu opláchnout a něco na sebe hodit, cestou zahuhlám ke dveřím něco jako moment, ale marně. Nedočkavec už obešel dům a buší teď z druhé strany. Rozespalý vykouknu ven a jdu dozadu za ním. Co to bude za uvítání, to teda opravdu nevím. Konečně ho vidím. Na okamžik se zatváří překvapeně, že jsem ho tu vzadu takhle načapal a pak zmizí v lese. Stojím, dívám se za ním a nevím co dodat. Datel prostě odletěl. Pak se vracím dovnitř. Zalezu do boudy udělat si kafe. Inu divočina!

Kolem desáté, zatím co si vybaluju věci do skříně, někdo zaklepe. Trochu zaváhám, nějak si už nejsem ničím jistý a pak otevřu dveře. Vidím, že datel to rozhodně není. Je to černovlasá žena středního věku se zářivě modrýma očima. Představí se jako Jessika a když vidí, že se k ničemu nemám, pozve se dál. Je to moje nová domácí a přišla se zeptat, jestli něco nepotřebuju a jestli je s bydlením vše v pořádku. Odpovídám že nepotřebuju nic, ale z nějakého důvodu (asi pod vlivem dnešní noci) jí moje odpověď nepřipadá dostatečně důvěryhodná. Proto se mě během našeho půlhodinového seznamovacího rozhovoru zeptá ještě asi 10x. Pro jistotu. Opravdu se snažím si na něco vzpomenout, abych jí udělal radost. Připadám si trochu jako školák před tabulí, který si nemůže vzpomenou na správný letopočet.

A už to mám, vysavač, ten by se mi moc hodil! Evidentně jí to potěšilo a slíbila, že přinese i mikrovlnku a televizi, i když jsem o to vůbec nestál. Ale Jessika trvá na tom, že nějaký kontakt s civilizací potřebuje prostě každý. A že toho svého datla nebo snad myši, do toho rozhodně počítat nemůžu!

Kdesi v Ovanåker…

Autor článku a fotografií Jakub Erben

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *