Křižovatky

Dneska jsou to přesně čtyři roky, co jsem udýchaná doběhla do knihkupectví Akademiabokhandel na Kungsgatan a poslouchala vyprávění o boji s rakovinou Kristiana Gidlunda. Kristian. Moje velká láska. Jeden z těch praštěných důvodů proč Švédsko.

Pro úplně všechny, kteří na své cestě potkali rakovinu…

Dneska jsou to přesně čtyři roky, kdy jsem uklízela ve svém prvním domě, tři patra a smradlavé plínky v horní koupelně, Isabella se jmenovala, nechala mi na kuchyňském stole hořkou čokoládu a já ji zběsile jedla, protože jsem neměla svačinu, zabralo mi to pět hodin ten barák uklidit a cestou k autobusu jsem se nemohla ani pohnout. Potom jsem běžela do Akademiabokhandel a dívala se na Kristiana, jak brečí, protože vypráví o svojí knize, kterou napsal o svojí nemoci a o svém životě.

A teď, o čtyři roky později brečím já. Jenomže z úplně jiného důvodu. Představuju si, že cestuju časem, posadím se k sobě k tomu stolku v knihkupectví, je 18. Duben 2013 a z obličeje mi do sendviče, co jsem si objednala, kape pot, jak jsem unavená. První den v první práci ve Švédsku, nový začátek. Představuju si, že sama sobě vyprávím, kde budu přesně za čtyři roky. Docela jiná práce, říkám sama sobě a to s tou knihou, to zatím nevyjde. Ale psát budeš dál.
Za čtyři roky budeš mít za sebou peklo rakoviny sama, projdeš si tím s tvým nejbližším člověkem, s tvoji polovinou, spřízněnou duší. A zvládnete to.

Dokážeš toho hrozně moc za ty čtyři roky, chtěla bych si říct. I když úplně jinak než si teď myslíš, protože nikdy nic není, jak si člověk myslí.

Moje Švédsko, můj Kristiáne, moje sny, miluju vás všechny. Ale něco je jinak po tom posledním půl roce v pekle. Teď když brečím, není to proto, že sem oběť, že je mi smutno, že mi chybíte. Jen se loučím s tím co bylo a nechávám to jít. Někde hluboko ve mně je malé světýlko. Září. Cítím se silná.

Dneska jsou to přesně čtyři roky a už zase v dubnu sněží. A já říkám sama sobě a všem, kteří prochází peklem:
Život je mnohem větší než ty, rakovino. A síla člověka, který věří sám v sebe, se rovná nekonečnu.

PS: A něco praktického na konec. Jak jsem se učila švédštinu já, čtením textů Kristiana Gidlunda. Jeho knihy si můžete koupit třeba na Bokus.com.

Podpořit mladé v boji s touto nemocí můžete skrz organizaci Ung Cancer (pro ty ve Švédsku) nebo Dobrý Anděl (pro ty v Česku).

Autor článku Veronika Opatřilová allias Vicky ze Stockholmu

veronica-opatrilova-vickyVicky pochází z Opavy. Dlouhá léta studovala španělské filologie v Brně, než jí došlo, že stojí na místě a musí se odvážit následovat svoje sny. V roce 2012 odjela do Švédska. Pracuje jako průvodkyně Stockholmem, překladatelka, učitelka švédštiny a servírka. Miluje hudbu, kafe ve velkých šálcích, vařit podle Gennara Contalda a běhat lesem kolem moře. Píše. Píše a píše a jejím největším snem je, aby svým psaním udělala někoho šťastným. Alespoň na chvíli.

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

1 komentář: „Křižovatky

  • 2017-07-21 (20:31)
    Permalink

    Milá Vicky,
    chci něco napsat, říct… možná je to děkuji. Možná to není ani slovo, ale úsměv… Možná pokynutí hlavou…obětí…sakra nevím…nenacházím slovo, gesto, výraz… jen ten pocit uvnitř poznávám. Pe.

     
    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *